10. kapitola

23.01.2017

Stál v temnotě jako stín. Dlouhé těžké závěsy, které ladily s nebesy postele, halily krásné francouzské okno její ložnice. Kdyby se vzbudila, stejně by ho neviděla. Proužek měsíčního světla, který se prodíral škvírkou v závěsech, osvětloval pár centimetrů místnosti. Jak jen jí to mohl dovolit. Připadalo mu, že veškerá jeho osobnost dostávala na frak. Jak je možné, že leží tady a ne dole v žaláři, kam patří. Vypadala tak nevinně, a přesto v ní dřímala dračice, která dokázala změnit jeho dům k nepoznání. Ba co hůř, přistihl se, že mu to není až tak odporné. Ubohá mudla, která nemá ani ponětí o jeho světě, a přece dokáže v mnohém držet krok. Je silná, to ji udržuje při smyslech. Každá jiná by se zhroutila jak domeček z karet. Ale ona ne. Je jak Gibraltarská skála. Pevná, neproniknutelná, odvážná. A je jí plný dům, a to smí jenom do obýváku. Teď. Teď by byla ta vhodná chvíle, kdy by to mohl udělat. Hruď se jí zdvihala v pravidelných nádeších a zase klesala s výdechy. Uvolněný obličej odhaloval její přirozenou krásu. Pleť měla jako z alabstru a prstýnkové vlasy v barvě havraního peří. Vzpomněl si na doby mládí, když ještě Morticia Frumpová bydlela na vedlejším pozemku. Než si vzala toho ťulpase Addamse a odstěhovala se zpátky do Ameriky. Ty puberťácké výstřelky za vlahých letních nocí... každý musel nějak začínat. Jako kdyby jí z oka vypadla. Ze spánku vzdychla, hodila pravou ruku za hlavu a otočila tvář na druhou stranu. Odhalila tak celou svou šíji. Jako kdyby se mu nabízela, ať to udělá. Tak co mu brání. Možná by se ani nevzbudila, kdyby jí stiskl hrdlo. V poslední době nějak moc myslel na škrcení. Byl by jako dávný Othello. Někdy je stará dobrá ruční práce lepší, než všechna kouzla dohromady. Ale ne, zatím si to ještě nechá. Třeba to ani sám nebude muset udělat. Třeba se stane nějaká nemilá nehoda, za kterou si bude moci do jisté míry sama. Aby nevypadal jako nevděčník. A prý že nemá svědomí. Doteď si to aspoň myslel. Bohužel, co se dá dělat. Čest je čest. Už nebyl Smrtijedem, jenom ho hrál. I ty naivní blázne. Na co to chceš svádět? Kdyby sis aspoň uměl přiznat, že ta prašivá mudla tě nějakým způsobem přitahuje a prostě to nedokážeš udělat. A kdybys byl co k čemu, uznal bys, že bys ji tu nejradši přehnul přes pelest a ukázal, kdo je tu pánem domu. Aspoň už byl k sobě upřímný. Odfrknul si. Nikdy. Jeho kouzelnické ego mu to nedovolí. Ještě pár chvil ji pozoroval, než se vydal do své ložnice sám klesnout na lůžko a odebrat se do říše snů.

Dnešní ranní káva chutnala opravdu výborně. Fiškus se překonal. Nevěděl, jak ji připravil, ale zatím se mu nikdy ještě taková nepovedla. Sáhl po Denním věštci, připraveném na stolku, a rozevřel ho. Pohřešování, pohřešování, kletba Imperius, vloupání... a tady jsem... vražda, vražda. Ušklíbl se. Mohly tam být i tři vraždy. Už zase na to myslí. No tak ji prostě nezabil, no, už by se s tím mohl smířit. Pán zla na vzestupu, ministerstvo zdrženlivé, Smrtijedi zbrojí. Brzo přijde nějaký boom. Už jenom pár dnů. Netěšil se, ale nedalo se s tím nic dělat. Doufal, že aspoň ještě nějakou chvilku potrvá, než Voldemort spojí všechny síly a vydá se na válečnou stezku. Vážně, ta káva je prostě skvělá. V tu chvíli zapraskalo v krbu.

Probudila se později dopoledne. Bylo jasné, že je stále unavená a tělo se teprve vzpamatovává z prožité újmy. Líně zívla a protáhla se. Snídaně ji už čekala na stole. Vstala, došla k oknu a prudce roztáhla závěsy. Zadívala se ven francouzským oknem do dálky. Všude bylo krásně bílo, ale kam oko dohlédlo, samá pustina. Ano, zasněžené louky, lesy, pastviny. Kam by tady chtěla utéct? Ve svém stavu by daleko nedošla a ani pořádně neví, kde je. Mohla by být na konci světa a nenašla by cestu odsud. Třeba jsou na pustém ostrově. Pokrčila rameny. Zatím se tím nehodlala zabývat. Jak vidno, černý muž ji zabít nechce. Zatím. Určitě už by to dávno udělal, když mu to tu převrátila vzhůru nohama. Po provedení ranní hygieny se s chutí zahryzla do připravené snídaně. Hmm, přesně podle jejího gusta. Vychutnávala si každé sousto, připadala si jak mnich v Buddhově chrámu. Ti také vychutnávali každý kousíček jídla a nevěnovali se ničemu jinému. Když všechno spořádala, napila se připraveného lektvaru. Nevěděla, o jaký lék se jedná, ale bylo jí řečeno, že ho má užívat ráno a večer. Zdraví má přece jenom jedno, tak proč neuposlechnout. Nebo že by? Ne, určitě ne. Je na čase obhlédnout terén. Otevřela dveře a narazila do černé postavy. Strašně se vyděsila. Vykřikla a zabouchla mu před nosem. Severus sebou lehce trhl a otočil oči v sloup. Nenápadně se podíval po muži, který stál vedle něj. Doktor Sova našpulil rty a naklonil hlavu na stranu.

"No co, tak se lekla. To se přece stát může."

Mia zhluboka dýchala. Ty jelito, vždyť to byl jenom on. Napřímila se a znovu dveře otevřela.

"Promiňte, asi nějaký zkrat."

"Není se čemu divit. Zkraty míváš celkem často."

Zakřenila se na něj. Aby si nerýpnul.

"Doktor Sova," ukázal na svého následovatele, "tě přišel zkontrolovat. Byl zde přítomen v době tvého bezvědomí po pádu ze schodů."

"Ach. Děkuji vám." Ustoupila, aby umožnila lékaři vstoupit do místnosti. Severus chtěl také udělat krok dovnitř, ale Mia mu opět přibouchla dveře před nosem. Zastavil se o ně.

"No co to... to je snad nějaký den zavřených dveří?!" zvýšil hlas, aby byl dostatečně slyšet. Bez reakce. Nu což. Otočil se a vrátil se zpět k rozečteným novinám.

"Jak se cítíte?" zeptal se lékař Mii.

"Už je mi lépe, děkuji za optání. Jsem ještě unavená, ale síly se mi začínají pomalu vracet."

"To rád slyším. Starají se zde o vás dobře?"

"Ano. Musím říci, že jsem mile překvapena, jak se mnou pán domu zachází."

"To já také," utrousil více méně pro sebe.

"Co, prosím? Nerozuměla jsem."

"Ale nic, nic. Teď se položte, zkontroluji vás."

Vyšetření nebylo příjemné, ale to se dalo čekat. Které ženě by se něco takového líbilo. Ještě ležela, když se lékař vrátil z koupelny, aby se omyl.

"Vše se hojí, jak má. Stále užívejte lék, jak jsem předepsal minule, a vše by mělo být do pár dnů v pořádku. Samozřejmě se šetřete a dodržte šestinedělí."

Mia se na něj nechápavě zadívala.

"Jak to myslíte, pane doktore? Proč bych neměla dodržet šestinedělí?"

"Víte jak to myslím. Sice většinou je možné se vrátit k aktivnímu pohlavnímu životu už po třech týdnech, ale je lepší, když se dodrží celé šestinedělí."

Mie se začala chvět brada. Už to neudržela a rozesmála se na celé kolo. Lékař na ni zaraženě hleděl a nevěděl, co si má o tom všem myslet.

"Omlouvám se, pane doktore. Bylo to nezdvořilé. Ale vážně, to se opravdu nemusíte bát, že bych nedodržela šestinedělí. V tomto domě se pohlavním životem nežije už jenom z toho důvodu, že s pánem domu pouze sdílíme společně dům, ne společný život. A věřte, že jakmile to bude možné, hodlám toto sídlo opustit."

Lékař přikývl, že rozumí.

"Kdyby se cokoliv dělo, přitížilo se vám, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, nechte mne hned zavolat, ano?"

"Ano, jistě. Velice vám děkuji za ochotu, pane doktore."

"Krásný den vám přeji."

Mia pokývla na rozloučenou a ještě se zavrtala pod peřinu.

Lékař beze slova prošel kolem Severuse. Snape ani nevstal z pohovky, jenom se na něj podíval přes kraj novin. Oba muži na sebe pokývli a dál se každý věnoval své činnosti. Severus čtení novin a doktor Sova odchodu.

Otevřela oči. Bože dobrý, ona je tma? Nemýlila se. Spala celý den. Jak se jí to jenom mohlo povést? Asi ten lék, co jí doktor podal mimo svůj pravidelný, ji uvedl do spánkového stavu. Opravdu propásla takovou možnost rozčilovat černého muže? Nějakým jím neznámým způsobem ji to uspokojovalo. Věděla, že ho vytáčí a dostává do rozpaků, a nějak tomu přišla na chuť. Ale vždyť jemu se to určitě taky líbí. Každý muž má rád, když ho žena provokuje. Ale on je trošku jiný než ostatní. To poznala už dávno předtím. A to s ním sdílí společnou střechu jenom pár dnů. Ale předchozí noc přežila, a že si myslí, že měla na kahánku. Nebo ne?

V koutě něco zašramotilo. Podívala se tím směrem, ale byla moc velká tma. Zaostřovala, mžourala do šera. Zaregistrovala určitý pohyb u jídelního stolku. Rychle nahmatala stolní lampičku a rozsvítila. Něco malého, ušatého se choulilo za židlí. Osmělila se vylézt z postele a nahlédnout daným směrem. Fiškus už porušil vše, co mohl. Veškeré zákazy svého pána, tím více rozkazy a příkazy. Malými prstíky se chytil okraje stolu a pomalu se sunul přes jeho okraj. Nejdřív se mu objevily uši a potom malinká očka. Mia vykřikla a vyběhla z pokoje. Seběhla jedno schodiště a ohlédla se za sebe. Volala černého muže, ale nikdo se neozýval. Lustr byl zhasnutý, místnosti osvětlovaly pouze louče ve stěnách. Všude se objevovaly nepříjemné stíny způsobené odrazy ohňů. Jeden z nich se zvětšoval do obrovitých rozměrů, jak Fiškus vycházel z Miina pokoje. Dívka si dala ruku před ústa a couvala k druhému schodišti vedoucímu do vstupní haly. Když už byl skřítkův stín i na stropě, s dalším výkřikem Mia seběhla schody a dorazila ke dveřím. Chytila za kliku a chtěla otevřít. Byly zamčené. Co si také myslela? Pán domu říkal, že vše je perfektně zabezpečeno. V návalu emocí a strachu si ale nic z toho neuvědomovala. Lomcovala klikou, bušila pěstmi na dveře, volala o pomoc. Najednou zámky cvakly a dveře se otevřely. Celá zkoprnělá ztichla a otevřela je dokořán. Zvenku zavanul mrazivý vzduch, až se otřásla. Na nic ale nečekala, vyběhla ven po příjezdové cestě. Asi v polovině se zastavila a otočila se. Dům byl majestátní a obrovský. Ani ve snu si ho takhle nepředstavovala. Kolem něj byly obrovské pozemky, nikde ani živáčka. Byli opravdu odříznutí od světa. Najednou za sebou uslyšela dech. Nepřišel jí ale lidský. Spíše takový zvířecí. Netrvalo to ani vteřinu a potvrdilo se jí to. Vrčení za jejími zády začalo nabírat na intenzitě. Otočila se jako ve zpomaleném filmu. Dívala se do očí velkému černému vlku. Velkému? To bylo slabé slovo! Obrovskému. Ani Sorbonne nebyl tak velký! Měl čumák pár čísel od jejího obličeje. Byl jenom o něco málo nižší než ona. Dívala se mu do očí a nezmohla se na nic. Ale ty medové oči... ty oči... co jí tak připomínaly? Pomalu začala ustupovat zpátky k domu. Ani necítila štípání mrazu do chodidel. Vlk se vůbec nepohnul. Stál a díval se na ni s tichým, zlověstným vrčením. Už od něj byla tři kroky, pět kroků, deset. Stále se nehýbal, jenom vrčel a měřil si ji pohledem. Otočila se a rozběhla se zpět k budově. Vlk se rozeběhl za ní. Velkými skoky ji doháněl. Vyběhla pár schodů před hlavními dveřmi. Už jí začal chňapat po patách, když mu zabouchla dveře před čumákem.

"Vlk! Vlk! Pane! Pane! Vlk! Obrovský vlk! Pane! Vlk!" křičela po vstupní hale jak smyslů zbavená. Tak kde je, do háje, když ho potřebuje. Kde má ty zpropadené zbraně?! Teď by je opravdu uvítala. Přiběhla k prvním dveřím, ale byly zamčené, jako druhé a třetí. Opravdu nelhal, když říkal, že smí jenom do obývacího pokoje a své ložnice. Co teď bude dělat? Co když se sem nějakým způsobem dostane? I když si připadala jak v nedobytné pevnosti, určitě není žádná možnost. Dýchala o překot. Srdce jí tlouklo, nemohla skoro popadnout dech. Sedla si na studené dlaždice a opřela se zády o stěnu. Co teď bude dělat? Černý muž nikde, v pokoji má nějakou přerostlou krysu a když se jí bůhví jakým způsobem povedly otevřít dveře, tak venku obchází obrovitánský vlk a určitě má hlad. Slupnul by ji jako malinu.

Zpoza zdi se vynořilo jedno ucho. Následovalo oko, pracička a kousek tělíčka. Mia se podívala do strany a všimla si neznámého stvoření. Vyjekla a začala couvat dozadu.

"Prosím, ať se madam, nebojí," vypískl Fiškus. "Fiškus jí nic neudělá, chce jí pomoci." A natáhl k ní malou ručičku. Mia ztěžka oddechovala, za jeden kratičký večer toho na ni bylo nějak moc. Zkoumavě se na něj zahleděla a naklonila hlavu na stranu.

"Ty... jsi Fiškus?" zeptala se opatrně.

"Ano, madam."

Mia si sedla do původní polohy a opřela si lokty o nohy.

"Co jsi zač?"

"Fiškus je domácí skřítek, madam. Slouží tu."

Domácí skřítek? To je co za podivnost? Nikdy o ničem takovém neslyšela. Služebnictvo je u aristokratů normální, ale domácí skřítek, co to je za nesmysl? Stále se jí rozcházely myšlenky, nemohla danou informaci vstřebat.

"Fiškus se madam nesmí ukazovat, ale paní se probudila zrovna ve chvíli, kdy přinesl večeři. Fiškus myslel, že se paní neprobudí. Takhle se polekala. Fiškus nechce, aby se ho paní bála. Má ji rád. A za nesplnění příkazu se už potrestal."

"Potrestal?"

"Ano, paní. Domácí skřítkové se za neposlušnost musí sami potrestat, je to pravidlo, pokud pánové nepřikáží jinak."

"To je barbarské!"

"Tak je to už tisíce let, madam. Už to domácím skřítkům ani nepřijde."

"Skřítkům? Vás je tu víc?"

"Ne, paní. Fiškus je tu jediný. Pán mu věří. Nikdy by tu nevzal někoho jiného. Je velice opatrný."

"To se nedivím."

"Ale v jiných rodinách je i více skřítků. Prosím, ať se madam vrátí zpět do ložnice, než pán přijde domů a bude opět zuřit."

"A co ten vlk? Venku byl vlk. Ani nevím, jak se dveře otevřely."

"Právě proto se paní musí vrátit do ložnice. Už nemusí mít obavy. Vlk jí neublíží."

Mia vstala a chytla se ho za pracičku. Už z něj neměla strach. Líbil se jí. Byl tak roztomilý a přívětivý. Aspoň nějakou spřízněnou duši v tomhle krematoriu bude mít. Byla za to vděčná.