11. kapitola

24.01.2017

Seděl s novou knihou o lektvarech na pohovce. Nebo spíše pololežel. Co na tom? Je přece doma, může si dělat co chce. Kdyby se tu chtěl promenádovat nahatý, tak mu v tom nikdo nemůže zabránit. No dobře, nějakým taktem přece jenom ještě disponoval. Ale byla pravda, že to narušení soukromí ho nesmírně iritovalo. Pořád brát nějaké ohledy, že je tu žena. Co žena, ale mudla! Žádné viditelné kouzlení, skřítek se musí schovávat, jako by měl lepru. Je zbaven své vlastní svobody. Docela ironické na to, že ona je tu vězněm. Podíval se na pendlovky, které stály u schodiště kousek od klavíru a bylo na ně z pohovky vidět. Osm večer. Celý den si spí, co je to za móresy? Chápe, že se asi necítila nejlépe, ale to jí včera nevadilo, když mu tady zprznila celou domácnost. Měl by na ni vletět a pořádně ji vykopat z pelechu, ať je taky trochu užitečná, když už ji tu musí živit. Zahnal tu myšlenku, nakonec byl rád, že měl celý den relativní klid. Hmm, možná by si mohl udělat procházku v předvečer Štědrého dne, ne že by ho nějak slavil. Obhlédnout pozemky a tak. Celý den se povaluje a potřebuje se taky trochu protáhnout, ať tělo nezahálí. Do tělocvičny se už též nepodíval ani nepamatuje. Třeba by si mohl zítra dát do těla. Aspoň mu ten nesmyslný Štědrý den uteče. A bude pryč od ní. Tak mu lezla na nervy. A to tu byla nahoře teprve pár dnů. Když byla v žaláři, bylo to jednodušší. Občas na ni sice zapomněl, ale neumřela tam. Nemusel brát na nic ohledy, jako nyní. No co už nadělá.

"Fiškusi!" zvolal do prázdna. Vedle něj se ozvalo lupnutí.

"Ano, pane?"

"Půjdu teď na chvíli prohlédnout pozemky. Kdyby se cokoliv dělo, hned mě najdi a informuj mne. Je ti to jasné?" poslední větu protáhl a dal na ni důraz.

"Ano, pane."

"Skvělé."

Otočil se od skřítka a vydal se směrem k hlavnímu vchodu. Nezapomněl za sebou zavřít a pořádně zabezpečit celé dveře. Co kdyby náhodou. I když on na náhody nevěřil a hlavně i když byl doma, vždy bylo vše zabezpečené tak, aby nikdo jeho ochranu neprolomil. Stále mu nebylo jasné, jak se to Malfoyovým podařilo. Po daném incidentu své zabezpečení ještě zdokonalil. Podíval se kolem sebe. Všude bylo ticho, nikde nebylo ani živáčka. Perfektní. Klid miloval. Ještě pár vteřin stál na zápraží, než se odrazil ke skoku. V letu se nad schody před hlavním vchodem proměnil v obrovského černého vlka s medovýma očima a upaloval po příjezdové cestě, než zabočil na louky do hlubokého sněhu. Kdyby ho někdo pozoroval, viděl by jenom míhání černého stínu v bílé sněhové pokrývce.

Doběhl ke kraji lesa a rozhlédl se kolem. Kousek od něj byl pocukrovaný vyvýšený balvan, na kterém rád sedal. Vyšplhal se na něj a mohutně zavyl do ticha nastávající noci. Kdyby ho někdo viděl myslel by si, že se vlčí tvář usmívá. Seskočil dolů a se vztyčenou hlavou klusal vedle stromového porostu, než do něj zaplul. Zabořil čumák do země a čichal. Měl perfektní čich jako člověk, natož jako lesní šelma. Umění lektvarů ho vycvičilo perfektně. Poznal snad každý možný pach, vůni, odér, závan, prostě cokoliv. Nikdy se nemýlil. Necítil nic nezvyklého, což ho uspokojilo. Ale, pro všechny případy. Pozorně vše zkontroloval a ujistil se, že opravdu není přítomný nikdo jiný než on. Popoběhl k jednomu stromu a zvedl zadní nohu. Tak to by stačilo. Ještě trochu tamhle a tady a k tomuhle křoví. Nepotřebuje tu další nechtěné krvelačné bestie. Škoda, že to samé neplatí na lidi. O co by to bylo jednodušší. Ještě chvilku jenom tak pobíhal lesem, po lukách a pastvinách, než byl dostatečně uspokojen svým výletem a nabral směr domov. Doběhl na příjezdovou cestu. V dálce zahlédl jakýsi pohyb bílé postavy. Na sněhu nebyla téměř vidět, dokud se k němu nezačala stále více přibližovat. Zamračil se. Jak se sakra dostala ven?! Otočila se zpět k domu a dívala se na něj. Potichu a opatrně se k ní přikradl a snažil se vypadat nejméně dvakrát tak větší než ve skutečnosti byl. Byla to sice spíše výsada koček, ale nevadí, taky se může nahrbit, nic tím nezkazí. Slyšela ho dýchat. Pomalu se začala otáčet. Přidal vrčení a vycenil tesáky. Já ti dám se tu potulovat! Nic ti očividně není svaté, ani můj zákaz. Jen počkej! Vrčení přibývalo na intenzitě, jak se snažil jí nahnat strach. Povedlo se. Začala ustupovat. Dobře, dá jí náskok... no to by mohlo stačit. Rozběhl se za ní. Schválně jí nechal utíkat, až k domu a chňapl po ní až těsně před dveřmi, které úspěšně zabouchla. Smykem zastavil. Odfrkl si. Máš štěstí, že jsem v dobrém rozmaru, jinak by bylo po tobě, rašple jedna. Oběhl budovu a před zadním vchodem se opět proměnil v člověka. Nepozorovaně se protáhl domem a zaplul do své ložnice. Ani nepostřehl, že Mia rozmlouvá s Fiškusem ve vstupní hale domu.


Nechala se skřítkem dovést do svého pokoje. Ukázal jí na stůl plného jídla.

"Fiškus přinesl madam večeři. Prosím, aby ji snědla."

Sedla si ke stolu a pustila se do lahodné večeře, kterou jí připravil. Byla výborná. Musela uznat, že vařil velmi dobře. Pokynula mu, aby si sedl.

"Sedl, paní? To Fiškus nemůže v přítomnosti panstva a ještě ke stolu!" vypískl.

"Ale prosím tebe, jakého panstva. Jsem tu vězněm a to víš určitě moc dobře."

Fiškus si nesměle odstrčil židli a pomalu se na ni vyšplhal. Díval se na ni svými maličkými očky, na domácího skřítka tak nezvyklé.

"Tak mi pověz, jak to tu chodí? Nevěděla jsem, že aristokraté mají tak neobvyklé sluhy," a se zájmem se na něj zadívala.

"Jakákoliv rodina ze společenství vlastní domácího skřítka, pokud ho chce využívat. Většina skřítků je spjatá se svou rodinou po celá staletí, madam. Slouží jim, protože musí. Jediná možnost jak skřítka osvobodit je, aby mu vlastní pán dal kus oblečení. Tak se ale nestává. Spousta skřítků si to ani neumí představit."

"A ty?" zeptala se ho opatrně. Skřítek se podíval do neurčita.

"Nevím, paní. Pán s Fiškusem zachází celkem dobře. Většinou křičí. K fyzickým trestům se uchyluje velmi výjimečně," a sklopil oči. "Fiškus se u něj nemá špatně. Je pro něj důležitým a i když by pán nemusel, tak si to uvědomuje. Občas od něj dostane i nějakou drobnost, kterou už nepotřebuje a Fiškus si jí může odnést do své komůrky. I kdyby byl Fiškus svobodný, zůstal by u něj. Tak jest, madam."

Mia se neurčitě usmála. Byla ráda, že má malého mužíčka vedle sebe a má si s kým povídat. Ale mrzelo ji, že je prakticky otrokem. Že se nemůže rozhodovat sám za sebe a fyzické tresty? Ty jsou tak středověké. I když je pravda, že někdy je škoda rány, která padne vedle, ale u něj určitě ne. On byl tak hodný, milý a ochotný. Ne jako pán domu. Zamyslela se a vzpomněla si na jeho klidnou tvář, když hrál na klavír. Jako kdyby ho nic netrápilo. Všechny svaly měl uvolněné, byl tak jiný, než když promluvil. Ta jízlivost ji rozpalovala doběla. Kým byl, že si myslel, že má právo rozhodovat o životě a smrti? O Fiškusově životě... o jejím životě. Povzdechla si. Vždyť teď stejně žádný život neměla. A tohle je aspoň lepší než spát na použitém prezervativu u popelnice v zapadlé ulici Londýna. Pokrčila ramena.

"Snad máš pravdu, Fiškusi," odložila příbor a otřela si ubrouskem ústa. "Moc ti děkuji za výbornou večeři. A víš co? Zítra je Štědrý den. Když mi ukážeš, kde je kuchyně, sama něco připravím."

Fiškusovi se rozšířily oči vzrušením. Nevěděl, jestli má být nadšený nebo se má obávat. Madam neměla vědět o jeho přítomnosti a ani nesměla jinam než do obýváku, kdyby se to pán dozvěděl, strašně by zuřil. Ale je to jen kuchyně.

"Neboj se, neprozradím pánovi, že o tobě vím," a mrkla na něj. Fiškusovi se zvedly koutky úst do širokého úsměvu. Seskočil ze židle a objal Miu kolem nohou. Poplácala ho jemně po zádech a usmála se.

"Fiškus se nemůže dočkat. Teď poklidí a půjde spát, madam."

"Jistě, děkuji ti. Krásnou noc."

S rozloučením na rtech vstala od stolu a přešla k posteli. Sedla si na pelest a dívala se do prázdna. Z rozjímání ji vyrušil šelest za oknem. Zamračila se. Co to je? Že by ještě Fiškus něco potřeboval? Ale za oknem? Opatrně k němu přešla a roztáhla závěsy. Postřehla jenom velké modré oči, hluboké hrdelní zaječení a veliké tělo něčeho neznámého. V rychlosti nebyla schopna rozluštit, o co se jednalo. Couvla od okna pár kroků dozadu. Co to do háje bylo?! Odvážila se naklonit trochu dopředu, aby se ještě podívala, jestli to tam někde nezůstalo. Ale nic neviděla. Za chvíli uslyšela dupot po střeše, kvílení, skřípění. Vyděsila se. Začala ustupovat ke dveřím. Měla strach. Co kdyby se příšera nějak mohla dostat do domu. Třeba komínem. Na vánočního elfa je trochu brzy, ten to určitě nebude. A Ježíšek určitě neječí a nekvílí. Otevřela dveře a vyšla na chodbu. Dobře, takže kde by černý muž mohl mít ložnici. Sama nic zjišťovat nehodlá. On je tady doma a je ozbrojen. Ona by asi těžko zvládla jistou příšeru skolit. Takže, kdybys byla vrah a musela být stále ve střehu, kterou ložnici by sis vybrala? Určitě nejblíže ke schodům. Proč se sakra nikdy nedívala kam zaplul, když šel bydlet do svého pokoje? Přešla k nejbližším dveřím od schodiště a stiskla kliku. Dveře povolily. Opatrně nakoukla dovnitř. Okno nebylo zahalené, tudíž sem prosvítalo měsíční světlo. Přistoupila k posteli. Ležel tam. Byl celý uvolněný jak spal. Ostré rysy se spánkem zjemnily, klidně oddechoval. Deka v černém saténovém povlečení mu zakrývala spodní polovinu těla. Pravou ruku měl schovanou pod polštářem, levou téměř neznatelně držel kousek povlečení. Tiše se k němu sklonila.

"Pane," zašeptla do tmy. "pane, vzbuďte se," prsty se chtěla dotknout jeho ruky. Surově ji chytil za zápěstí, strhnul ji na sebe a zabodl jí hůlku pod bradu, kterou měl schovanou pod polštářem a stále ji udržoval v pohotovosti, zvláště v době spánku.

"Co tu děláš?!" procedil skrz zuby.

"Něco jsem zahlédla, mám strach."

Lehce povolil stisk, ale zatím ji nepouštěl.

"Nikdy se mne nedotýkej, když spím. Instinktivně bych mohl udělat něco, co by se ti nelíbilo," zasyčel výhružně.

"A co? Sešlehal byste mě proutkem?" a posměšně se podívala na hůlku, kterou jí Severus stále držel pod bradou.

"To není žádný proutek, ale vysoce účinná zbraň vyvinutá anglickými profesionály. Má pouze klamat tělem."

"Dobře, chápu. Byl byste tak laskav a pustil mě už konečně? Žádnou újmu na zdraví vám způsobit nechci. Sama se bojím jisté újmy kvůli té příšeře venku."

Snape ji konečně pustil. Pokynul jí, aby vstala a umožnila mu udělat to samé.

"Jaké příšeře, prosím tě? Venku žádné nejsou."

"Hmm, pravda, větší pravděpodobností je, že je minimálně jedna uvnitř domu."

"Nebuď drzá!" ztěžka si sedl na pelest postele a promnul si prsty jedné ruky oči. Zamrkal.

"Cos tedy viděla?"

"Viděla jsem dvě velké modré oči u mě v okně. Potom to zavřeštělo a zmizelo. Slyšela jsem dupání po střeše, kvílení a tak."

Severus zvedl jedno obočí a usmál se jedním koutkem. Došlo mu, co to způsobilo a příšera to tedy opravdu nebyla.

"To byl Yogurt."

Mia vytřeštila oči. On si z ní dělal šprťouchlata nebo co? Jaký jogurt? To stvoření nebo co to bylo tedy s jogurtem nemělo vůbec nic společného. Mléčný výrobek u ní za oknem by snad poznala ne? Zhluboka se nadechla.

"Pane, já vím, že jste jízlivý ignorant, ale z mého strachu byste si legraci dělat nemusel!"

Ušklíbl se. Konečně vstal z postele a rozešel se ke dveřím. Šel bosky. Na sobě měl pouze spodní díl pyžama z černého lesklého hedvábí, které mu krásně přiléhalo a vykreslovalo postavu. Mia naklonila hlavu na stranu a zadívala se mu na pozadí. Mlaskla. Černou měl asi opravdu velice rád. Severus se zastavil, ale neotočil se. Našpulil rty.

"Chystáš strávit noc v mojí ložnici nebo jdeš se mnou?"

Zatřásla hlavou a odcupitala k němu. Vešel do jejího pokoje a otevřel francouzské okno dokořán. Mia ho pozorovala z uctivé vzdálenosti. Zvláštním způsobem zahvízdal a zamlaskal. Přistoupil až k zábradlí a natáhl ruce před sebe. Během pár chvil mu do nich spadla velká bílá koule ze střechy. V první chvíli byla přesvědčená, že se jedná o spodní díl ze sněhuláka, kterého někdo postavil na střeše. Mýlila se. Bílá změť se pohnula.

"Yogurte, kde ses toulal. Už jsem měl strach, že se ti něco stalo."

Mia nechápavě svraštila čelo. Co se to stalo s jejím věznitelem? Kde vzal takový tón hlasu? Ani netušila, že je možné, aby z něj něco podobného vyšlo. Koule se pohnula znovu a začala vrnět. Odhalila fouskatý obličej a velké modré oči jako dva safíry. Uši měla jako rys. Byl to kocour! Mia se k nim začala opatrně přibližovat.

"To je kocour! Vy máte i kocoura? Proboha kolik těch zvířat máte?" přistoupila k nim a chtěla zvíře pohladit. To ale dalo uši dozadu, hrdelně zavrčelo a se syčením se po ní ohnalo. Zuby měl obrovské. I na své plemeno byl gigant. Měla co dělat, aby jim unikla. Stáhla ruku zpět k tělu. Byl sněhově bílý, na pána domu nezvyklé. Teď už to jméno chápala. I když už méně jí bylo jasné, proč ubožák takovým jménem vůbec trpěl.

"Proč jste ho, chudáka, tak pojmenoval?"

Severus se ušklíbl.

"Když černý kocour může být třeba Čert, proč by bílý nemohl být Yogurt?"

"Protože je to dost divné jméno pro zvíře. Nehledě na to, že už je dost zvláštní, že máte bílou kočku, když upřednostňujete černou."

"Každý má nějakou úchylku, milá slečno."

Ty máš těch úchylek trochu víc, brachu.

"Navíc mám rád neobvyklé věci. Bílé mainské mývalí kočky jsou celkem nestandardní."

Pokrčila rameny.

"Radši toho satanáše odneste daleko ode mě."

"Jakoby se stalo. Nechtěl bych, aby se ve tvojí společnosti zkazil. Pojď Yogurte, Sorbonne už ti zahřívá místo u krbu," pustil kocoura na zem. Ten se ještě jednou nepřátelsky podíval na Miu a se vztyčenou hlavou a ocasem odcupital ven z místnosti. Severus ho následoval. Vyplašila ji jenom obyčejná kočka. Jak je paranoidní. I když opravdu nevěděla, co by mohla přesně čekat. Povzdechla si. Musí si zvykat, že tady to není jako v jiných domácnostech. Na druhou stranu cítila spoustu vzrušení a nových poznatků. Přece to není tak strašné. Zalezla si do postele a snažila se usnout. Marně.