14. kapitola

27.01.2017

Vše bylo připraveno. Krocan se upekl, omáčka se uvařila, švestkový puding byl připraven, dokonce Fiškus obstaral kousek brandy, co měl Snape v baru. Zkontrolovala jídelnu. Něco tak nádherného snad ještě neviděla. Svíčky ve svícnu hořely. Místnost už byla osvětlena jenom loučemi, umístěnými ve stěnách. Připadala si jak za raného středověku. Bylo to ale krásné. Na okamžik zatoužila žít v dané době. Potichu vyšla z místnosti ven a zavřela za sebou vysoké dvoukřídlé dveře. Ještě není čas, aby pán domu celé překvapení viděl. Teď honem rychle hodit sprchu, nějak pěkně se obléknout a nalíčit, ať je správná vánoční atmosféra. Na chvilku zaváhala, jestli to byl vůbec dobrý nápad. Věděla, že černý muž nesnáší svátky, říkal to a že jí nic z toho nedovolil a za neposlušnost jí sliboval celu. Ale ve skrytu duše doufala, že to pochopí. Naivko. Už je pozdě couvnout. Potichu vycupitala jedno schodiště a přecházela ke druhému, shrbená, jenom nenápadně...

"Kde jsi byla?" ani nevzhlédl od knihy, kterou četl. Sakra, jak ví, že tu jsem, jdu tak potichu a je ke mně zády.

"Ee...v kuchyni?" napřímila se.

"To se ptáš mne, kde jsi byla? To bys snad měla vědět. Takže znovu. Kde jsi byla?"

Mia si odkašlala.

"V kuchyni," jistý tón, který nasadila, byl o poznání přesvědčivější.

"Dobře, budu dělat, že ti to věřím."

Cože? Žádné hromy, žádné blesky. Tady něco nehraje. Podezíravě si ho prohlížela.

"Nezírej na mě a běž se zkulturnit, když už jsi bez mého svolení připravila večeři. Nejradši bych to všechno nechal vyhodit, abys věděla, co znamená mne neuposlechnout. Ale mám hlad."

"Paneee," byla tak zklamaná. Mělo to být překvapení, aby si ho trochu naklonila. Spíš to teď vypadalo naopak. Ale s tím rizikem do toho šla.

"Co? Myslíš si, že nevím, co se v mém vlastním domě děje?"

Sklonila hlavu a vyšla schody jako zpráskaný pes. Potichu za sebou zavřela dveře a smutně si sedla na postel. On jí tam určitě znovu uvrhne. Přijde o tenhle útulný pokojíček, o pohodlnou postel a oblečení. Každodenní příjemnou sprchu a možnost ho provokovat. Ne, nepřijde. Nedovolí to. Kdyby chtěl, určitě už by to udělal. A byl tak ledově klidný. Nekřičel. Jenom doufá, že neví, že jí s tím Fiškus pomáhal. Dobře. Odhodlaně vyskočila z postele. Tak copak tady máme. Otočila se k prádelníku a vytřeštila oči. Kde se tady proboha vzala skříň? Ráno tu ještě nebyla. To byla tak zabraná v kuchyni do vaření, že neslyšela, že se tu stěhuje nábytek? A nebude nad tím přemýšlet. Otevřela ji. Překvapením ze sebe nebyla schopna vydat ani hlásku. Spadla jí brada. Dala si ruku na ústa a zavrtěla hlavou. Bože, to je taková nádhera. Jedno mu musela nechat. Vkus, měl naprosto úžasný. Zahnala vzpomínku na rudé krajkové kalhotky. Třeba tam budou i černé, aby seděly k tomuhle úchvatnému kousku, který na ni teď vykoukl ze skříně. Opatrně uchopila ramínko a šaty vyndala. Dala si je před sebe na délku paže a stále je bezhlasně zhodnocovala. Černé korzetové společenské šaty, prošívané lesklými malými kamínky. Korzet byl na břiše průhledný, potažený krajkou. Neprůhledná těsná sukně končila v polovině stehen a dále až na zem splývala černá šifonová látka. Nikdy takové krásné šaty neviděla. Položila je na postel a ještě chvíli na ně nevěřícně zírala. Ve skříni na poličce k nim měla připravené jednoduché páskové střevíčky. V prvním šuplíku prádelníku opravdu našla černé krajkové kalhotky. Přidala je k šatům. Rychle se rozešla do koupelny, ale u stolu se zastavila. Ležely na něm náhrdelník a náušnice. Vydechla. Proč to dělá? Vždyť ji nemůže vystát a trpí ji tu pouze protože byla svědkem vraždy a zachránila mu život. Že by se v něm něco pohnulo? Ne, určitě je to pro to, aby nad ní mohl slintat. Vlastně kdyby chtěl, mohl by s ní dělat, co by ho jenom napadlo. Upřímně jí nebylo jasné, proč se k ní chová s jistou úctou. Pokud nemyslela na slovník, kterým ji urážel. Nemá čas teď na nějaké myšlenky. Jídlo stydne na stole. Rychle se osprchovala, nalíčila si jednoduché kočičí oči, protože ty jí slušely nejvíc, nasoukala se do šatů... ještě že měly zapínání na straně a zkrášlila se šperky. Podívala se na sebe do zrcadla. Vlasy si nechá rozpuštěné. Líbila se sama sobě. Byla spokojena. Nesměle vyšla na chodbu a došla ke schodišti. Na galerii se zastavila a položila ruku na zábradlí, potichu si odkašlala. Severus na vteřinu zvedl oči jejím směrem, aby zjistil původce zvuku, ale automaticky je sklopil zpět ke knize, než se mu do mozku vryl obraz ženy na schodech. Zvedl k ní celou hlavu a nasucho polkl. No, chlapče, to jsi asi trochu přehnal. Vstal z pohovky a přešel ke schodišti. Začal scházet schody. Mia se za ním nevěřícně dívala.

"Pane," zavolala za ním. Otočil se k ní na předposledním schodu a dal hlavu na stranu.

"Co je? Aha, ty si myslíš, že ti nabídnu rámě," uchechtl se. "tak na to zapomeň. Jestli chceš večeři, přijď sama."

No to snad... pche. Taky že ano. Nebo si myslíš, že bych tam nechala jídlo, se kterým jsem měla takovou práci? To tedy ani náhodou. Ty neandrtálče. Spěšně sešla všechny schody a zaplula do jídelny. Severus už seděl u stolu a naléval si červené víno. Zasedla naproti němu a nasupeně na něj hleděla.

"Nezkoušej ty své výmluvné pohledy. Víš, že na mě neplatí. Buď ráda, že jsem tohle," a významně pokynul na celý stůl. "přešel."

"Měla jsem s tím velkou práci, abyste věděl," odfrkla nahněvaně.

"Nepokoušej moji trpělivost a hlavně dobrou náladu."

"Endorfiny vám snad zakalily mozek nebo co?"

"Je to možné, tak toho využij a neprovokuj mě ještě víc."

Zmlkla. Také si nalila víno. Dívala se na něj přes okraj sklenice. Zrovna si naporcoval požehnaný kus krocana, nandal si zeleniny a nalil omáčky. Tiše začal večeřet.

"Ty nebudeš?" zeptal se jí po chvíli, když sama si na talíř nedala ještě ani ždibek.

"Povězte mi něco," promluvila.

"Ne," hbitě jí odpověděl.

"Ani nevíte, na co se chci zeptat."

"Ne. A tím končím naši diskuzi."

"Vy jste tak..."

"Já vím, já vím, ušetři mě."

Povzdechla si a také si začala nandavat jídlo na talíř. Mlčky pojedli hlavní chod. Oba odklidili talíře na připravený stolek pro použité nádobí. Dolil si další sklenku vína. Natáhla se pro misky s pudingem a oba je polila připravenou brandy v konvičce. Jednu mu podala, druhou si položila před sebe.

"Kávu?" zeptala se ho po chvilce.

"Ne, popíjím víno. Nebudu míchat dva nápoje dohromady."

Kývla na souhlas a dál mlčky vychutnávala dezert. Otřel si ubrouskem ústa a vstal. Ona se ani nepohnula.

"Musím říci, že se ti večeře povedla, děkuji. Dobrou noc."

Svraštila obočí. No ne, on ji pochválil. To by od něj opravdu nečekala. Ale přece teď neodejde. Byť je nesnesitelný jak chce, ona teď nehodlá trávit večer sama. Jak ráda by si povídala, i když jeho k tomu asi nedonutí. Tak aspoň společnost, kdyby jí dělal. Mohla by říct Fiškusovi, byl úžasný. Ale nebyl člověk, to věděla moc dobře. A co kdyby je černý muž slyšel a přišel na to, že o něm ví.

"Pane, počkejte," zavolala za ním, když už byl ve dveřích. Zastavil se. "neodcházejte. Prosím."

"Jdu si číst knihu, jestli chceš, můžeš mou činnost potichu sledovat z uctivé vzdálenosti."

Jak byl velkorysý. Ale lepší jak drátem do oka. Spěšně vstala, do jedné ruky vzala obě sklenky od vína, do druhé plnou lahev a vydala se za ním. Usadil se na své místo na pohovce a rozevřel rozečtenou knihu o lektvarech. Pro mudly zamaskovanou jako lékařská kniha. Postavila obě sklenky na stolek a nalila do nich víno. Jednu mu podala. Uchopil ji a kývl na ni. Napil se.

"Pane," zkusila to opět.

"Řekl jsem, potichu."

"No tak, prosíííím," zhoupla se v kolenou. Povzdechl si a zaklapl knihu. Otráveně se na ni podíval. Pokynul jí, aby pokračovala.

"Víte, s tou večeří jsem měla opravdu strašně moc práce. Chtěla jsem vám poděkovat, že jste mne ušetřil a že nemusím být dole v žaláři. Navíc jsou Vánoce, čas zázraků," přešla jeho pohrdavé odfrknutí, "a já jsem si myslela, že by vám to alespoň trošku udělalo radost."

"Když myslíš," znovu otevřel knihu a začal hledat řádek kde přestal číst.

"Já ale neskončila!"

"Já mám za to, že ano."

Odevzdaně si sedla vedle něj na pohovku a jemně mu položila ruku na stehno. Pohrdavě se na ni podíval. Prsty ji uchopil za zápěstí a ruku jí pustil vedle své nohy.

"Nedotýkat se," procedil skrz zuby.

"Pane, prosím vás, splňte mi jedno přání."

Uchechtl se.

"Víš, já mám pocit, že jsem byl dost velkorysý jenom tím, že jsem přešel tvůj výstřelek přípravy večeře, když jsem nerozšířil tvé teritorium i do kuchyně."

Nadechla se, aby něco řekla, ale hned zase vydechla. Věděla, že se s ním nemá smysl hádat. Sklopila hlavu.

"Věnujte mi jeden tanec. Než jsem skončila na ulici, vždy jsem o Štědrém večeru po večeři tančila. Moc vás o to prosím."

Zadíval se kamsi do dáli. Zvedl jedno obočí a našpulil rty. Otočil se ke zvířatům, která ležela na podlaze u krbu schoulená spolu v jednom černobílém klubku. Kocour se ani nepohnul. Pes zvedl hlavu a pohnul pysky jako kdyby štěkl, ale nevydal jedinou hlásku.

"Nu dobrá, ale potom mi dáš svatý pokoj."

"Ano, ano, slibuji!" Radostně vyjekla a objala ho. Hned se stáhla a vyskočila na nohy. Rádio leželo na krbové římse. Snape se sám divil, že ho nenechal zmizet. Pustila ho a začala ladit stanici. Ve změti šumění, pískání, skřípění a dalšího nelibého zvuku se začala vylaďovat píseň. Usmála se. Její milovaná, to snad nemůže být ani pravda. Položila radio na stolek a otočila se k Severusovi.

"Axel Rudi Pell, Hallelujah. Tu mám nejradši," natáhla k němu ruku. Vstal a zaujal místo před ní. Otráveně rozpažil. Položila mu ruku na rameno a druhou mu vložila do dlaně. Nestiskl ji. Svou druhou ruku jí položil na záda. Začali se pohupovat do pomalého rytmu. Byla spokojená. Dosáhla toho, že aspoň k něčemu ho donutila. K něčemu příjemnému. Tedy na její vkus příjemnému. Bůh ví, jak to prožíval on. Na základě kyselého výrazu asi zrovna trpěl jako kůň. Jenom si to užij chlapče. Píseň dospívala svého konce. Pomalu ji otočil a přitáhl zpět k sobě. Přivinula se k němu a ještě chvilku se kolébali v dozvuku skladby. Opřel se rty o její hlavu. Píseň skončila. Odtáhl se od ní a sedl si zpět na pohovku. Uchopil do rukou knihu a začal hledat řádek, na kterém skončil. Sedla si kousek opodál a pozorovala ho. Nohy si složila pod sebe, natáhla se pro sklenku vína a usrkla. Zavřela oči. Sklenka jí vypadla z ruky a víno se rozlilo po podlaze. Odtrhl hlavu od knihy a podíval se na ni. Ušklíbl se. Mávl hůlkou a nepořádek odstranil. Máchl podruhé a netečně ji přikryl dekou. Usnula.

Probudil se o pár hodin později. Pokusil se pohnout, ale byl celý zlámaný. Usnout na pohovce s knihou v ruce nepatřilo k jeho oblíbeným činnostem. Místo knihy na svém hrudníku ale našel hlavu jeho zajatkyně. Přitulená, prsty schované v jeho rozhalenkové košili. Jemně s ní zatřásl.

"Damiano," poprvé ji oslovil jménem. Očima se podíval do stran. Následně je otočil v sloup. Jednu ruku jí položil na záda, druhou pod kolena. Vstal s ní v náručí a odnášel ji po schodech do její postele. Přitulila se k němu ještě víc a ze spánku tiše vzdychla. Dveře se před ním otevřely. Položil ji na postel. Máchl hůlkou a její večerní róba se proměnila v saténovou černou košilku. Chvíli se na ni díval. Jak se pohnula, spadl jí pramen vlasů do obličeje. Opatrně po něm sáhl a jedním prstem jí ho shrnul na stranu. Ze spánku po něm hmátla.

"Neodcházej," zašeptala, aniž by věděla co říká. Jedním koutkem se usmál. Setřásl její ruku a odešel se vyspat do své vlastní postele.