15. kapitola

28.01.2017

Stál v kruhu smrti společně s truhlami, které dopravil s sebou. Pán zla kolem něj kroužil s hůlkou skloněnou k zemi. Hleděl do země a neodvážil se ani pohnout. Moc dobře věděl, co by to pro něj znamenalo.

"Drahý Severusi," promluvil k němu Voldemort úlisně.

Otřásl se nechutí. Nesnášel ten hlas. Nenáviděl tón, kterým to říkal. Neupřímným, falešným, podbízivým. Měl sto chutí po něm šlehnout ošklivou kletbu. Bláhový ale nebyl, nedělal si iluze, že by ji neodrazil. Možná byl schopným kouzelníkem, ale jemu se vyrovnat nemohl. K jeho poražení musel spoléhat na jiné. Věštby se nedají změnit. I když někdo tvrdil opak, on tomu nevěřil. To ale neznamená, že nepomůže, jak se dá.

"Můj pane," odpověděl jasně, bez jakéhokoliv zakolísání v hlase.

"Jsem velmi rád, že jsi těla přinesl s sebou. Aby každý viděl, jak dopadne, pokud se vzepře," a zahleděl se mezi své přívržence. Mávl hůlkou a rakve se otevřely. Obě těla byla již v rozkladu, zkrvavená, potrhaná, po útoku Snapeova psa. Jeden z pozorovatelů se zavlnil. Voldemort pohyb okamžitě zachytil.

"Ale, ale, tak ty ses odvážila přijít. Vystup!"

Narcissa Malfoyová velmi pomalu a neochotně vystoupila ze zástupu Smrtijedů. Sundala si masku a stáhla kápi z hlavy. Následovala Severusova příkladu a také zabořila svůj pohled do země.

"Nač ta skromnost moje milá, jenom se podívej na svého manžela a vašeho přítele," a kouzlem ji donutil se podívat do rakví. Odvrátila oči a sklouzla pohrdavým pohledem po Snapeovi. Přerušil kouzlo a natáhl ruku k černému kouzelníkovi. Severus mu mlčky podal její hůlku. Důležitě ji vzal do prstů a začal s ní otáčet. Poté ji v obou rukách natáhl před ženu. Myslela si, že jí hůlku vrací. Jak krutě se mýlila. V okamžik, kdy k němu vztáhla ruku, aby hůlku uchopila, prořízl vzduch štípavý zvuk. Nezmohla se na slovo. Ruku držela ve vzduchu a nevěřila svým očím. On ji zlomil. Opravdu to udělal. Z myšlenek ji vytrhla až Voldemortem hlasitě pronesená kletba.

"Crucio!"

Klesla do sněhové pokrývky a zmítala se v bolestivých křečích. Z úst se jí dral šílený jekot, nikdo se ale ani nepohnul. Skončil.

"Abys viděla, jak jsem milostivý, dovolím ti vzít těla domů. Pro tebe, ale i pro ostatní je toto ponaučení, že všichni budou respektovat moje rozhodnutí a plnit moje příkazy. Severus," ukázal na kouzelníka stojícího po jeho pravici, "plnil pouze to, co jsem mu dal za úkol. Draco byl zrádce a tak za svou neloajalitu zaplatil životem. Chápu, že jako rodiče jste chtěli pomstít jeho smrt, ale na jedno jste zapomněli. I vy jste mi povinni prokazovat přízeň. Váš syn zradil a proto byl nepřítelem i pro vás!" jeho hlas jako by stonásobně zesílil. Mezi Smrtijedy to zašumělo. Snape si vydechl, jeho loajalitou si jistý byl. Nepodezírá ho z ničeho špatného ani ho ničím nezkoušel. Malofoyovi si za všechno mohou sami. Ulevilo se mu. Jenom ať už to konečně mají za sebou a může jít pryč. Pán zla znovu počastoval Narcissu kletbou Cruciatus. Ten křik byl nesnesitelný i pro Severuse, ale nedá se nic dělat. Jenom trp za svou chybu. Já si taky protrpěl svoje. Když se Voldemort přemístil pryč, jejich nepříjemná seance byla u konce. Pomalu se sbírala ze země. V zástupu ho ještě vyhledala pohledem a nenávistně se na něj zahleděla. Oplatil jí stejnou mincí a přemístil se na kraj Bradavických pozemků.

Než vstoupil do Brumbálovy pracovny, zaklepal. Ozvalo se tiché dále. Pokývl na pozdrav a stoupl si na své oblíbené místo ke krbu. Brumbál na něj hleděl přes brýle, jak bylo jeho zvykem.

"Tak?" zeptal se nedočkavě.

"Chce zaútočit na Azkaban, aby mohl osvobodit více Smrtijedů. Myslím, že už to nebude dlouho trvat, pane řediteli a bude chtít převzít moc. Zatím nemá tolik spojenců, ale obchází v zahraničí, nabírá na síle."

Brumbál pokýval hlavou.

"A Malfoyovi?"

"Bylo to jejich rozhodnutí. Chtěli se pomstít. Pán zla Narcisse přelomil hůlku, těla jí dovolil vzít domů. Nemyslím si, že by se jen tak vzdala."

"To cos udělal nebylo správné, byl to jenom mladý chlapec. Ale chápu, že jsi musel."

Severus si odfrknul. Na kázání neměl náladu. Neznatelně kývl hlavou a rozešel se ke dveřím. S rukou na klice se zastavil, když uslyšel Brumbálův hlas.

"Dávej na sebe pozor, Severusi. Teď víc, než dřív. Víš, že moje nabídka stále platí."

Beze slova stiskl kliku a vyšel ze dveří. Nechal se svést schodištěm do chodby a rozešel se do sklepení. Plášť za ním se svištivým zvukem vlál, nedivil se, že se o něm říká, že vypadá jak přerostlý netopýr. Ale ani mu to nevadilo. Pro něj to bylo milé zvířátko. Vánoční prázdniny byly u konce a jemu znovu začínala školní povinnost. Kdyby tak někoho potkal uprostřed noci na chodbě, aby mu mohl strhnout body a udělit školní trest. Vesmír by byl v rovnováze. Ale cestou do svých sklepních komnat nepotkal ani živáčka. Jaká škoda.


"Doufám, že víte, co vznikne spojením mordovníku a zásady, že?" zeptal se Severus Nevilla, který roztřesenou rukou kapal do kotlíku tekutinu. Stál mu za zády, aniž by o něm student měl tušení.

"Určitě nějaké svinstvo," pošeptal Ron Harrymu do ucha a uchechtl se. Severus ho přetáhl po hlavě tiskovinami, které měl v rukách. "Au!"

"Ticho!"

Přerušil ho výbuch v Nevillově kotlíku. Obličej měl ožehnutý a vyděšeně zíral před sebe. "Hmm, očividně ne. Pane Longbottome, zajděte si na ošetřovnu dřív, než svou neschopností provedete ještě nějaký nepředvídatelný pokus a vy dva," strčil do Rona a Harryho naráz, "po něm ten nepořádek uklidíte."

Oba se na sebe vyděšeně podívali.

"Ale pane profesore," začal Harry. "po hodině je trénink ve famfrpálu."

"To mne velice mrzí, pane Pottere, ale dnes se ho určitě nezúčastníte. Dejte se do práce," a otočil se k celé třídě.

"Do příští hodiny od vás očekávám esej na téma Jaké přísady spolu za žádných okolností nesmějí přijít do styku."

V místnosti to nesouhlasně zašumělo. Pro všechny to byl jasný povel k ukončení hodiny. Studenti se začali zvedat ze svých míst a spěšně opouštěli učebnu. Kromě Harryho a Rona, kteří začali uklízet nepořádek po Nevillově nehodě.

"A až skončíte, můžete poklidit celou učebnu. Abyste pro příště věděli, že při mých hodinách se nemluví, pokud nejste tázáni!" prudce se k nim otočil zády a odcházel do své pracovny.

"Nenávidím tě," bezhlasně za ním s přivřenými víčky naznačil rty Harry.

"Nápodobně, pane Pottere. Odebírám Nebelvíru 10 bodů za vaši drzost a 20 bodů za nepovolené tykání. Přeji příjemnou zábavu."

Chlapci se na sebe s vytřeštěnýma očima podívali. Začali na sebe potichu posunkovat a lapat po dechu.

"Co to bylo? Jak to, že tě slyšel?" zeptal se Ron šeptem nakonec.

"Já vůbec nevím, nevydal jsem ani hlásku."

"Říkám ti, že není normální."

Oba si povzdechli a dali se do práce, tohle bylo na celé odpoledne. Ten prevít moc dobře věděl, že má dneska famfrpálový trénink.

Po večeři se přemístil na pozemek svého sídla a potichu vešel do vstupní haly. Svlékl si plášť a ledabyle ho hodil na věšák, umístěný kousek ode dveří. Teď se mu to trochu ztížilo. Kdyby jí nechal dole v cele, nemusel by se tu vracet tak často. On nemusel ani tak, ale přece jí nemůže nechat bez dozoru. Jednou by se vrátil a měl by barák vzhůru nohama. To nemohl připustit. Leda, že by jí vytvořil hlídací ocásek. Kocour uměl špehovat moc dobře. A jak si všiml, vůbec se mu Mia nelíbila. Ale ne, co si neudělá sám... měl si to rozmyslet dřív. Vystoupal po schodech do obýváku. Nikdo ho nevítal. Pes byl ten tam, skřítek se někde flákal, kocour byl beztak zase na obchůzce. Doufal, že ho ještě někdy uvidí. Naposledy byl pryč dva týdny, což nikdy neudělal. Třeba aspoň vylovil všechny hlodavce. Rozepl si u krku pár knoflíků svého kabátce a následně i košile. Vylovil z náprsní kapsy svou hůlku a mávl jí. Na stolku se objevila sklenka. Mávl znovu a v ruce se mu objevila lahev s whisky. Nalil si do sklenky a postavil ji na stolek. Rozvalil se na pohovku. Dekorativní polštářek si umístil za hlavu, nohy si položil na sedák, kleničku postavil na svůj hrudník a pravou ruku ledabyle svěsil na zem. Vydechl a zavřel oči. Během pár vteřin mu cosi mokrého začalo přejíždět po obličeji.

"Do háje, Sorbonne, řekl jsem ti, abys mě neolizoval!" snažil se odstrčit psí čumák pryč. Otevřel oči. Mia stála kousek od něj, se založenýma rukama na hrudi a shlížela na něj. Zvedl jedno obočí.

"Co? To si nemohu po náročném dni odpočinout?" namáhavě si z krkolomné polohy snažil sednout, aby zachoval společenské dekórum.

"Nic neříkám," odvětila mu.

"Přesně, stačí mi ten tvůj pohled," protočil panenky a zavrtěl hlavou. Sedla si naproti němu do křesla a významně se zadívala na lahev na stolku.

"Chceš snad taky?" překvapeně se na ni zahleděl.

Ledabyle pokrčila rameny.

"Tak si přines sklenku," nebude ji přece obsluhovat. Když před ní nemůže kouzlit, nepůjde do vitríny pěšmo, byť je to jenom pár kroků. Nalila si do sklenky, kterou si přinesla a bohatě si přihnula ještě ve stoje. Sedla si zpět do křesla a otáčela ji v prstech. Oba významně mlčeli.

"Co jsi dělala s mým psem?" prolomil po chvíli ticho.

"Nic, dělal mi společnost, když jsem tu tak sama. Nikdy se ani neobtěžujete mi říct, že někam jdete," vyčetla mu.

"Mám snad nějakou ohlašovací povinnost? Ty se nemáš cítit dobře. A prakticky vzato, se máš cítit osaměle, nejsi tu na návštěvě. Nechej mého psa na pokoji."

"Proč? Bojíte se, že by mě začal mít radši než vás?"

Prudce vstal až sebou škubla, jak se lekla. Dvěma kroky k ní došel a rukama se opřel o opěradla jejího křesla. Dívala se na něj s tichou bázní a trochu víc se zabořila do polstrování.

"Já mám pocit, že tebe asi nikdo rád nemá, když jsi skončila u mě. A abych řekl pravdu, začínám trpce litovat toho, že jsem se rozhodl tě tenkrát nezabít," napřímil se a otočil se k ní zády, aby si sedl zpět na pohovku. Nečekaně ho zasáhl polštář do krku. Pevně stiskl rty a pomalu se otočil s vražedným výrazem ve tváři.

"Vy jste tak arogantní!" vyštěkla nepříčetně, "ješitný a jízlivý! Jste bezcitný ubožák, který nemá nikoho rád a nikdo nemá rád jeho!"

Přiskočil k ní a surově ji chytil za zápěstí. Vytáhl jí z křesla.

"Tvoje poklona mne opravdu těší!"

"Pusťte, to bolí!" snažila se mu vykroutit, ale beznadějně. Jeho síle se ta její ženská rovnat nemohla.

"Nenávidím vás! Myslela jsem, že se ve vás skrývá aspoň kousek citu, ale jste jenom bezpáteřní sobec! Nenávidím vás, nenávidím!" začala mu do hrudi bušit pěstí volné ruky. Nechal ji. Ani nevěděla jak, po tváři jí stékaly slzy a začala vzlykat. Poklesla v kolenou. Vytáhl ji zpátky na nohy. Její údery ztrácely na síle. Zabořila mu tvář do hábitu a rozplakala se naplno. Chvíli s ní nehnutě stál, než jí ruku pustil a tu svou zanořil do jejích vlasů a zatáhl za ně. Donucená zaklonit hlavu se mu dívala do očí. Do těch nádherných medových očí, které téměř svítily. Otřela si slzy z tváře.

"Já..." přerušil ji prudký polibek. Hlava se jí zatočila, tohle opravdu nečekala. Odtáhl se od jejích rtů na centimetr, víc mu totiž nedovolila. Objala ho kolem krku a začala ho zuřivě líbat. Neméně náruživě jí polibky vracel. Líbali se jako smyslů zbavení. Jazyky se proplétali, jako kdyby si hledali cestu jeden k druhému.

Proboha, co to dělal? Proč to dělal? Nemohl přestat. Chtěl, prostě chtěl. Prsty v jejích vlasech, tiskl si ji k sobě. Ona ho držela. Nejde přestat. Ne, musí přestat, tohle nesmí dopustit. Lehce udýchaný se od ní odtáhl. Měla zavřené oči, natáhla se po dalším polibku, ale už jí ho nevtiskl. Odstoupil od ní.

"Nejde to," s těmito slovy odešel do svojí ložnice. Stála tam jak opařená, nechápala, co udělala špatně. Možná neudělala nic špatně. Prostě se nechal unést a pořád s něčím bojuje. Se svými zásadami? Pravda, taky by si nemyslela, že by jí mohl imponovat vrah. Opravdu trpěla Stockholmským syndromem? Co si to namlouvá, ona taky nebyla svatoušek. Sice nevraždila, ale na určité stránky svého života zrovna pyšná nebyla. Nebude tedy soudit ani jeho. To přísluší jiným, pokud někdy dostanou možnost. Možná proto jí to nebylo zas až tolik proti srsti. Pokrčila rameny. Půjde si lehnout.

Nebyla schopná usnout. Převalovala se z jedné strany na druhou. Tak ti tedy moc děkuji. Otočila se na záda a pozorovala neexistující bod na nebesích. Uhnula pohledem do strany a podívala se na hodiny. Povzdechla si. Vstala a opustila pokoj.

Nespal. S rukama za hlavou sledoval už hodnou chvíli nebesa své postele. Co to udělal? Proč se nechal tak unést? Nesmí se tak snadno podvolovat. Nikomu a ničemu, tím méně své vlastní slabosti. Je silný, silnější než kdokoliv jiný. A ona je vězeň, navíc mudla. Pořád si to opakoval, musel si to opakovat. Nikomu nesmí dovolit nabourat jeho já. Ani sám sobě. Zavřel oči. Co si to namlouvá? Slyšel tiché vrznutí dveří. Nereagoval. Jen tiše vzdychl. Myslela si, že spí. Cítil, jak mu nadzvedla deku a vsoukala se k němu. Položila mu hlavu na rameno a ruku na hrudník, kde ho začala jemně šimrat. Netečně vyndal jednu paži z pod hlavy a položil ji Mie na bok. Neznatelně se usmála a přitiskla se k němu ještě víc. Teď už může v klidu usnout. Netrvalo dlouho a její dech se prohloubil. Ten jeho byl ale stále stejný.