16. kapitola

01.10.2017

"Jak dlouho si myslíte, že tu dívku můžete takhle věznit?" spustil Severus, jakmile si stoupl na své milované místo u krbu. Tentokrát stál ale zády ke svému zaměstnavateli. Constance zaujala místo v křesle naproti řediteli.

"Ale to se mýlíš, Severusi," odvětil mu Brumbál klidně. "Já ji přece nevězním. Dostává se jí naopak plné ochrany," a zahleděl se na lektvaristu přes své půlměsíčkové brýle. Když se nesetkal s jeho pohledem, zaměřil se na ženu před ním. Zmijozel se prudce otočil a propaloval ředitele pohledem.

"Já tušil, že nejste zase takový samaritán, za kterého vás všichni považují," zasyšel extrémně odměřeně. "Vy nechráníte ji, ale pouze své zájmy!"

"Chráním zájmy nás všech, synu." Tvář starého muže se zachmuřila. Opřel se zády do svého trůnu a spojil konečky prstů. Connie oba muže poslouchala se zájmem a dosud se nevyjadřovala.

"Jak dlouho si myslíte, že ji Voldemort bude hledat?" pokračoval černovlasý kouzelník. "Nedá mu to moc práce. A věřte mi, že jakmile ji najde, nebude mít problém si ji získat, když vy jste pro ni neudělal nic jiného, než ji zavřel mezi čtyři stěny, bez jediného vysvětlení," a hrdě zvedl hlavu.

"A co podle tebe mám udělat, milý Severusi? Říct jí pravdu?" pozvedl ležérně Brumbál obě obočí.

"Pro začátek by to nebylo špatné," zavrčel. Constance se na něj překvapeně podívala. "Ona neměla možnost si udělat obrázek o tom všem. Byla vedena k dobru. Ale pokud v ní zlo je, najde si cestu tak jako tak. Ať se sama rozhodne, co je pro ni správné. Dřív nebo později ji její otec stejně dostihne. Pokud se o všem dozví až posléze, bude více nakloněna jít s ním, než když bude znát pravdu a mít čas si všechno srovnat. Dáme jí možnost vlastní volby a ukážeme jí směr. A až bude postavena před hotovou věc, sama se rozhodne a věřím, že správně." Ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Obličej měl klidný, přesto vážný. Constance naklonila hlavu na stranu a prohlížela si ho zkoumavým pohledem. Uklidňující lektvar už na něj přece účinky neměl. Nechápala, co se to s ním dělo. Mohlo mu záležet i na jiných lidech, než na své vlastní osobě? Chtěl ochránit mladou dívku nebo celý svět? Nebo mohl chtít oboje? Nepoznávala ho. Opravdu se natolik schovával pod svou slupkou, a když šlo do tuhého, uměl se ukázat i v dobrém světle?

"Co tedy navrhnuješ?" protrhl nakonec Brumbál tíživé ticho. Jakmile zaslechla zrzka jeho hlas, prudce otočila hlavu k němu. Severus pokrčil rameny.

"Mohla by nastoupit do Bradavic ke studiu. Měli bychom ji pod dohledem a mohli bychom ji pomalu získávat na naši stranu," pokrčil lektvarista rameny.

"Hmm," odfrkl si ředitel a přejel si rukou po svém dlouhém vousu. "Nu, dobrá, synu," a rozpřáhl ruce. "Víš, že tvého úsudku si cením a často míváš pravdu. Ujmeš se jí tedy," a ukázal na něj ukazováčkem. Severus se jenom lehce uklonil. Bez námitek. Bez výčitek. Bez jediného pohnutí. Constance rozšířila oči a nezmohla se na slovo. Brumbál stočil pohled zpátky k ní. "A copak máte na srdci vy, Connie?" a mile se na ni usmál. Ten výraz byl odzbrojující. Určitě viděl, co měla k snídani. Na sucho polkla a téměř nevýrazně zavrtěla hlavou.

"Vlastně už nic, Albusi. Kolega Snape to vše vyjádřil naprosto dokonale," špitla odevzdaně a chystala se vstát.

"Ještě jedna věc," přerušil její myšlenky Severus. "Už jste přijal kantora na obranu proti černé magii? Ne, že by mě tento předmět nebavil, moc dobře víte, že se o něj snažím od té doby, co zde pracuji, a u Merlina, stále mi není jasné, proč mne jím nepoctíte, ale dva předměty učit nechci. A Sidonius mne stále zastupovat nebude. Upřímně, už ho nadále nehodlám využívat jako svůj učitelský zástup. Nechci zpochybňovat jeho kvality, ale nedosahuje úrovně mé výuky a..."

"Chápu, Severusi," přerušil ho ředitel. "Bohužel, budeš to muset ještě chvíli vydržet. Věřím, že do několika dnů bude vše vyřešeno," a významně se na něj zadíval. Severus pevně sevřel rty a sklonil hlavu na souhlas.

"Děkuji vám, pane řediteli," kývl a poodstoupil od krbu. Constance také vstala a rozešla se ke dveřím. Nevěřila vlastním uším, že slyšela svého kolegu poděkovat. Ještě jednou se po Brumbálovi ohlédla a počkala až jí Zmijozel otevře dveře. Na jeho povahu tak netypické. Začínala chápat, že to bylo z důvodu dalšího svědka. I když kdysi se k ní choval i před ředitelem nadřazeně, přece jenom, trochu se poznali a zášť šla pomalu stranou. Prošla dveřmi a Severus za ní. Mlčky se nechali svézt chrličem a dál pokračovali po chodbách hradu. Když došli ke schodům do sklepení, kouzelník se zastavil a ona s ním. Otočila se k němu a podívala se mu do očí. Letmo se usmála a kývla.

"Na shledanou, profesore."

"To jistě, kolegyně," a se rty mu pohrál jemný úsměv. Sklopila zrak a otočila se k němu zády. Rozešla se pryč. Cítila jeho pohled v zádech, ale neopětovala ho. Za několik vteřin se mu ztratila z dohledu. Pro sebe se ušklíbl a odebral se do svého milovaného příbytku. Vypadal úplně stejně, jako když ho opustil. Naštěstí jeho bratr si z něj své dokonalé doupě neudělal. Věděl, jak by to dopadlo. Se slastným zamručením padl na pohovku a roztáhl se po celé její délce. Konečně byl doma. Musel si opět zvyknout na každodenní rutinu profesorování. Unaveně si promnul kořen nosu a přemýšlel, co je vlastně za den, a jaký je rozvrh. Neměl ani moc času na nějaké přemítání, když se rozrazily dveře a v nich stanulo jeho dvojče. Zaseklo se ve futrech a pozvedlo překvapeně obočí.

"Brácho! No ahoj!" vyloudil ze sebe, jakmile za sebou zavřel dveře. "Už jsem si myslel, že tě v životě neuvidím," uchechtl se Sidonius. Severus se na něj nečitelně podíval.

"Tak jednoduše se mě nezbavíš, bratříčku," odvětil mu jízlivě a povzdechl si.

"Mise učení studentů splněna. Dal jsem jim pěkně zabrat," pochlubil se mladší z bratrů a usmál se. "A jak tvoje nasazení?" sedl si k němu a zvědavě se na něj zahleděl.

"Bez ztráty kytičky," pokývl hlavou Severus a protáhl se. "Nech mi tu, prosím tě, podklady, abych byl v obraze a můžeš se momentálně odporoučet. Potřebuju trochu soukromí."

"Jasně, chápu," spiklenecky na něj bratr mrkl a nalil si z baru panáka whiskey. Naklopil ho do sebe a přistoupil ke krbu. "Hodně štěstí, brácho," zazubil se od ucha k uchu, než ho pohltily zelené plameny. Jakmile Sidonius zmizel v krbu, Severus vstal a přešel ke stolu, kde byla položená lejstra. Zběžně jimi prolistoval a také přistoupil k baru, kde si nalil dvojitý bourbon. Netrvalo dlouho a v krbu znovu zapraskalo. Severus si myslel, že jeho bratr něco zapomněl a už se nadechoval k peprné poznámce, když z plamenů vystoupila jeho blonďatá partnerka.

"Elektro," vydechl překvapeně a zběžně se na ni usmál. Žena opětovala jeho úsměv a překvapeně zdvihla obočí.

"Severusi, miláčku!" Přiskočila k němu a pevně ho objala. "Přišla jsem za tvým bratrem popovídat, ale ty jsi nádherné překvapení!" zavrněla mu vzrušeně do ucha a nechtěla ho pustit. Nakonec ji Severus jemným tlakem odtáhl a věnoval ji jemný polibek.

"Dáš si sklenku vína?" zeptal se jí zdvořile a ona kývla na souhlas. Jakmile jim oběma nalil usadili se na pohovku. Elektra se ho vyptávala na podrobnosti uplynulého týdne, ale Severus jí nic neprozradil. Ať se snažila sebevíc, nevyloudil ze sebe nic podstatného. Povídali si drahnou dobu. Uplynulo několik hodin a dobrých pár sklenek vína, když se ozvalo bušení na dveře. Zmijozel prudce otočil hlavu se zamračeným obočím k původci vyrušení.

"Co to do pekla..." zavrčel nakvašeně a prudce vstal z pohovky. Rozrazil dveře, připraven narušitele poslat do určitých mezí, ale když spatřil uslzené smaragdové oči, nezmohl se na slovo. Pár štíhlých rukou ho objal kolem krku a drobná tvář se mu zabořila do kabátce na hrudi.

"Já nevěděla... kam jít," rozvzlykala se. Severus se nepohnul ani o píď. Ruce měl volně podél těla. Constance mu neutěšitelně štkala do ramene, než se od něj odtáhla a přes jeho hranu se zahleděla do místnosti, kde ji s přimhouřenými víčky sledovala plavovlasá lektvaristova přítelkyně. Poplašeně od něj odstoupila a lapala po dechu.

"Já... já... já... omlouvám se... nechtěla jsem..." a s pláčem se otočila a odcházela pryč ze sklepení.

"Constance!" zavolal za ní. Ona se ale ani neotočila a on za ní nespěchal. Překvapeně pozvedl obočí a svraštil bradu. Pokrčil rameny a zašel zpět do místnosti. Otočil se ke své partnerce, která si ho přeměřovala pohledem. S pevně sevřenými rty vstala z pohovky a přešla ke krbu. Věnovala mu ještě jeden pohled, než uchopila do prstů Letax.

"Tak Constance," zašeptala odměřeně.

"Ale Elektro, no tak," rozpřáhl ruce ve chvíli, kdy jeho partnerka vstoupila do krbu a zřetelně pronesla název své rezidence. Naštvaně si odfrkl a zhroutil se do svého koženého křesla. Opřel si čelo do místa mezi palcem a ukazováčkem a přejel si po něm prstem. Nemyslel na svou drahou polovičku, ale na zrzavou kolegyni. Na její uplakané oči a nešťastný výraz v nich. Muselo se jí něco stát. Něco moc nepěkného, když přišla k němu. Nepředpokládal, že by se natolik snížila, aby zavítala až do sklepení, kdyby se nejednalo o něco moc důležitého. Zahleděl se do žhavého v krbu a odhodlaně vstal. Chňapl po svém cestovním plášti a rázně vyšel ze sklepení na pozemky Bradavic. Během vteřiny se přemístil.