17. kapitola

Brumbál chápal, co po něm Severus žádal. Je ale opravdu správné, aby to provedl? Mají za sebou hodně práce, spoustu mrtvých a zraněných a jedno velké tajemství. Byla by škoda přijít o špeha ve smrtijedských řadách. Ale bude mít vůbec zájem? Severus říká, že pomůže, ale je to skutečně pravda? Co když Severus zemře? Moc mu k tomu nechybělo. Držel se zuby nehty, ale i když by si to přál, moc naděje již neměl. Rány byly velmi vážné, jak z venku, tak zevnitř. Nikdy na tom nebyl tak zle, jako nyní. Musí uvažovat realisticky, on by to tak chtěl. Pokud zemře, ztratí velkou výhodu a on tomu chtěl zabránit. Proto ho k němu posílal. Ztratit nemůže nic. Zeptá se ho, a když nebude úspěšný, obeznámí ho alespoň o Severusově stavu. Věděl, za jakých okolností se zavrhli oba navzájem, ale nevěřil, že by byli k sobě úplně lhostejní.

Za pár minut již stál v lese Cannock Chase. Nikdy se mu nikdo neschoval. Pokud chtěl, našel i štěnici v polštáři. Jeho kouzla byla silná, ale on byl Brumbál. Světe plakej. Po pár desítkách kroků mezi stromy se zastavil. Rozhlédl se kolem sebe. Na první pohled tu nebylo nic zvláštního, ale to bylo ono. Na první pohled. Každý jiný by vůbec nic nepocítil.

"Silviusi!" zvolal do ticha, až se ptáci, usazení na větvích stromů, štěbetajíc rozletěli po okolí a usadili se na vzdálenější porosty. "Tady je Albus Brumbál. Přišel jsem za tebou se zprávou!"

Cítil na sobě jeho pohled, ale nikde ho neviděl. Jeho obraná kouzla byla opravdu perfektní. Černovlasý kouzelník na něj shlížel shora. Byl usazený na jednom ze stromů a zamyšleně ho pozoroval. Proč by mu zprávu zrovna nesl Albus Brumbál? Největší čaroděj všech dob? V tom musí být něco víc. Zvědavost v něm hlodala, ale rozum mu říkal, že by měl být obezřetnější. Věděl, co se ve světě dělo, ale zaplést se do toho všeho nechtěl. Tady měl domov a bylo mu tu dobře. Žádný lomoz civilizace, jenom spojení s přírodou. Nemusel řešit lidské trable, ani problémy všedního života. Od všeho byl totiž na míle daleko. Ale ta zvědavost je přece jenom silnější. Seskočil ze stromu přímo za Brumbálova záda.

"Co mi nese za zprávu největší kouzelník všech dob?" zeptal se ledově, ale zájem ve svém hlase těžko skrýval.

Srdce Brumbálovi poskočilo, když uslyšel ten známý hlas. Hned ho ale nadšení přešlo, když si ve vteřině uvědomil, že nepatří tomu, komu by si přál. Otočil se k němu a mírně se usmál.

"Co kdybychom to prodiskutovali u šálku čaje?" navrhl mu.

Černovlasý kouzelník neznatelně přikývl. Pokynul Brumbálovi, aby ho následoval. Měl na sobě maskáčové oblečení, aby splýval s přírodou a nebyl příliš nápadný. Sice nezvyklé, ale určitě praktické. Po pár krocích se otočil a mávl hůlkou, aby opět zabezpečil svůj ochranný kruh. Za několik okamžiků došli ke srubové chatě. Otevřel a pozval starého čaroděje dál. Srub byl jednoduše, ale vkusně zařízen. V krbu plápolal oheň a na předložce před ním ležela do klubíčka smotaná čivava. Brumbál se pobaveně usmál. Černovlasý kouzelník jeho výraz tváře zpozoroval.

"Co? Lidskou společnost nevyhledávám, ale sám také být nechci. V určitých momentech je stejně dobrá, jako každý jiný lovecký pes, až byste se divil."

"To je mi, samozřejmě, jasné," úsměv mu pohrával na rtech, nějak si to nedokázal představit, i když věděl, že takové kousnutí do palce, od tak malého psa, bolí čertovsky.

Čivava otevřela jedno oko a zadívala se na ředitele. Prudce zvedla hlavu a začala mrskat ocáskem jak ve zrychleném filmu. Zmerčila návštěvu. To se nestávalo. Vyběhla směrem k Brumbálovi a předními packami mu vyskočila na holeň. Podíval se na svého hostitele, ten jenom mlčky přikývl. Vzal jí do náruče a hladil jí po hlavě. Počastovala ho několikerým olíznutím po tváři a stočila se do klubíčka v jeho klíně.

"Tak, jakou zprávu mi tedy nesete, Albusi," rozřízl trapné ticho černovlasý kouzelník.

Brumbál si povzdechl.

"Severus je na tom velmi zle, Silviusi," a věnoval mu významný pohled.

Muž v maskáčích se na zlomek vteřiny zasekl, ale ihned pokračoval dál v přípravě čaje.

"Nezlobte se, Albusi, ale my se se Severusem už nevídáme, nezajímáme se jeden o druhého a tím pádem nás ani nezajímá, v jakém stavu ten druhý je."

"To já vím, Silviusi," pokračoval Brumbál, "a chápu rozhodnutí vás obou. Problém je ten, že bych tu nebyl, kdyby mne o to nepožádal."

Silviusovi málem vypadla konvice s horkou vodou z ruky. On ho sem poslal? A to z jakého důvodu? Nemohli si přijít na jméno. Už pěknou řádku let. Proto je i tady, ať má od všeho a všech svatý pokoj a klid.

"Proč by něco takového dělal?"

"Jelikož s největší pravděpodobností nepřežije. Všichni se snaží ze všech sil mu pomoci a já nechci pomyslet na to nejhorší. Ale je dost možné, že jsou to jeho poslední okamžiky v životě."

Silvius horečně přemýšlel. V tom nebude jenom to, že by umíral. Nesnížil by se k tomu, aby ho zavolal. Znal ho velmi dobře a jeho hrdost byla vyhlášená. Nebo, že by se změnil? To dost pochybuje.

"Jak mu můžete vůbec věřit, Albusi, když mu nevěřím ani já sám."

"Jelikož se bije za správnou věc, Silviusi, víš to přece."

"Nevím, jestli věřím, že se za ni bije. K němu mi to nepasuje."

"Uplynulo hodně času od doby, kdy ho ovládla temná strana a pochopil, co je opravdu správné, ale s tím si myslím, jsi seznámen."

Silvius pokýval hlavou a donesl ke stolku čajovou konvici. Nalil čaj do dvou šálků a jeden z nich podal Brumbálovi. Uchopil ho do svých prstů a vděčně si lokl. Pes se zavlnil v jeho hábitu a seskočil na podlahu. Znovu si ustlal na předložce před krbem. Černovlasý kouzelník si také sedl a pozvedl šálek k ústům. Díval se na neurčitý bod v dáli. Hlavou mu proudilo tolik myšlenek.

"A teď mi povězte ten pravý důvod, proč jste přišel," protrhl jejich mlčení.

Brumbál se na něj podíval přes své půlměsíčkové brýle a upřeně mu hleděl do očí. Nebyl hloupý, jak by taky mohl.

"Severus, jak víš, byl pro nás velmi důležitý. Pokud zemře, ztratíme v něm velkou oporu, což si velmi vážně uvědomuje. Chtěl, abych tě našel a poprosil tě o pomoc."

Silvius se ušklíbl.

"Jak bych vám já mohl pomoct?"

"Jste dvojčata, chlapče, kdo jiný by nám mohl pomoci více, než ty?"

"Vypadáme sice stejně, ale každý jsme jiný, to přece víte."

Brumbál si smutně povzdechl. Ano, oba byli stejní a přesto tak odlišní. Byli jako oheň a voda. Moc dobře si to uvědomoval, ale už právě proto, by mohl chtít vyjít vstříc. Severus byl oheň, Silvius voda.

"Přijít teď o špeha ve službách Voldemorta, by pro nás bylo velmi riskantní. Takhle jsme věděli prakticky o každém jejich kroku a mohli se do určité míry připravit. Prosím tě, uvaž to."

Silvius zavrtěl hlavou.

"Je mi líto, Albusi, ale nepomohu vám. Zřekl jsem se všeho a všech a žiju tady. Vnější svět mne nezajímá."

"Nenech se mýlit, jednou tě budoucnost může dostihnout i zde," pomalu a s námahou vstal. Dopitý šálek postavil na stolek. "Děkuji ti za čaj. Slib mi, že o tom ještě popřemýšlíš."

Muž v maskáčích nehnul brvou. Jenom si ho prohlížel. Potom neznatelně kývl a uklonil se. Brumbál pochopil, že je to výzva k odchodu. Rozloučil se a odešel ven. Za hranicemi pozemku, chráněného kouzly, se přemístil k Bradavicím.

Když Brumbál odešel, nalil si sklenku brandy. Uvelebil se v křesle a díval se do plamenů. Čivava mu vyskočila do klína a nechala se hladit. Dělal to už automaticky, ani si to neuvědomoval. Byl jeho bratr opravdu tak zoufalý, že se snížil požádat ho o pomoc? Nebo se opravdu změnil? Nemohl se změnit, protože kdyby ano, kontaktoval by ho už dávno, ale k tomu se on snížit nemohl. Nemohl nebo nechtěl? Třeba by to udělal, třeba chtěl, ale třeba měl strach. Bůh ví, jak to vlastně je. Nechtěl se účastnit žádného boje, žádných zpravodajských činností, ale co když má Brumbál pravdu? Co když zlo povstane a dostihne ho i tady a už bude pozdě na nějaké rozhodování. Možná se v tomhle lišili. Jemu byl nyní svět lhostejný, ale jeho bratrovi ne. On bojoval za lepší zítřky, nechtěl se vzdát, poslal Brumbála za ním, protože věděl, že činit dobré skutky bývávalo jeho vlastní výsadou, než se něco změnilo a role se převrátily. Teď Severus byl ten, který bojoval za ostatní, a on se schovával před vším a všemi. A jestli zemře? Asi by si neodpustil, kdyby by ho nenavštívil, když o tom věděl. Dobře, podívá se na bratra, a vyslechne si ještě jednou Brumbála. Třeba to nakonec vše dobře dopadne a Severus sám bude schopný pokračovat ve svém vyzvědačství. On se bude moct vrátit sem a žít dál svůj poklidný život. Hlasitě si povzdechl. Rychle se převlékl a vydal se ven ze svého ochranného kruhu.

Přemístil se na hranice bradavických pozemků. Bylo už po večerce. Aspoň ho nikdo neuvidí. Nenápadně se proplížil až k Brumbálově pracovně. Sice tu nestudoval, ale párkrát měl tu čest tu být, takže si cestu velmi dobře pamatoval.

"Severusi!" ozval se mu za zády hlas profesorky McGonagallové.

Protočil panenky a povzdechl si. Zaťal ruce v pěst. Už to začíná. Ještě párkrát se nadechl a vydechl, než se otočil. Horší bylo, že si nevzpomněl na jméno ženy, která ho oslovila.

"Profesorko," zkusil improvizovat.

"Ale Severusi, od kdy mne v soukromí zdravíte tak familiérně. Kde jste byl? Začínali jsme mít o vás strach. Ani Albus o vás nevěděl."

Rychle přemýšlel, kde by tak mohl být.

"Byl jsem na nečekaných cestách, ani pan ředitel o nich nevěděl."

"Och! Hlavně, že jste zpět. Nezapomeňte, zítra je zápas ve famfrpálu."

Ježiši, famfrpál, ten ho tak zajímal. Heslo, sakra heslo.

"Chm, profesorko," do háje, to jméno! "heslo do ředitelny je stále stejné?" přešlápl z nohy na nohu.

"Severusi, no tak, na co si hrajete? Jsem přece Minerva," mávla rukou. Jako kdyby jí několik let tak neříkal. Co to s ním bylo? "Heslo je stále stejné, čokoládové sufflé. Krásnou noc vám přeji," a začala mizet v dálce.

Díval se za ní, dokud nezmizela za rohem. Jasně, čokoládové sufflé, jak by ho to nemohlo napadnout. Po vyslovení hesla se chrlič začal točit a schody ho vyvezly před ředitelnu. Chystal se zaklepat, ale nestačil to. Dveře se otevřely.

"Jsem rád, že sis to rozmyslel, synu. Pojď," pokynul mu rukou zpátky ke schodům. Po cestě na ošetřovnu si neřekli jediné slovo. Pro Silviuse to bylo nekonečné. Konečně vešli do dveří ošetřovny. Postele byly prázdné, jenom úplně vzadu byla roztažena plenta.

"Albusi, já," madam Pomfreyová se zarazila na začátku věty a dala si ruku před ústa. Dívala se ze Silviuse na plentu a zase zpět. Brumbál jí položil ruku na rameno.

"To nic, Poppy. Tohle je Severusův bratr Silvius a musím tě požádat, abys udržela tajemství."

Madam Pomfreyová kývla na souhlas. Pochopila, o co ji Brumbál žádá, ale stále si muže prohlížela. Brumbál mu pokynul směrem k plentě. Najednou ho odvaha opouštěla. Měl sto chutí se otočit a utéct zpět do lesů. Bál se, co uvidí, protože dosud si myslel, že umírá, ale vlastně nevěděl na co, a proč. Jen si domýšlel. Pomalu se blížil k plentě. Brumbál ho nenásledoval. Stál s madam Pomfreyovou u dveří. Obešel ji a zůstal stát. Čelist mu spadla a on zavrávoral. Čekal všechno možné, ale něco takového ani v nejhorších snech. Nechápal, co se stalo, ani kdo mu to udělal. Nechápal, že někdo byl vůbec schopný, mu něco takového udělat. Pomalu obešel postel a díval se mu do obličeje. Oči měl zavřené a pravidelně oddechoval. Silvius klesl na kolena. Ten pohled byl příšerný a děsivý, on ale oči neodvrátil. Stále nechápal.

"Pomůžu," zašeptal do ticha, "slibuju."

Vstal a rázně šel směrem k Brumbálovi.

"Tak, s čím tedy potřebujete pomoct?"

Brumbál se usmál a pokynul mu ven z ošetřovny.

"Pojď, povím ti to u šálku kávy."

Severus otevřel oči a zahleděl se na strop. Věděl, že už si to říkal za poslední dva dny tolikrát, že už to ztrácelo na významu, ale teď už opravdu mohl v klidu umřít. Jeho práce nevyjde vniveč. Je někdo, kdo ho zastoupí a bude se snažit nastolit pořádek.