18. kapitola

01.02.2017

Seděl u Brumbála v ředitelně a hleděl na obrazy bývalých hlavounů Bradavic. Většina z nich pochrupávala nebo v rámu vůbec nebyla. Ozvalo se cinknutí konvice o šálek, jak ředitel naléval kávu. Byla celkem potřeba. Uprostřed noci nemohl dostat k pití nic lepšího.

"Jak jistě víš," začal Brumbál, "Severus kdysi vstoupil do řad Pána zla."

Silvius se ušklíbl. Samozřejmě, že to věděl, danou chvíli si pamatoval velmi živě. Ta vzpomínka ho bodla u srdce. Každý je svého štěstí strůjce, ale on věděl, že za to taky tak trochu mohl. Brumbál se na něj významně díval. No jo, to ušklíbnutí bylo asi moc hlasité. Pokynul mu, aby pokračoval. Ředitel se již nenechal pobízet. Usedl za svůj stůl.

"Po určité době za mnou přišel a slíbil mi poslušnost, chtěl odčinit špatné skutky, které napáchal. Hraje svou roli velmi přesvědčivě. Voldemort si myslí, že je agentem u mne, já zase vím, že vyzvídá pro nás. Bohužel, i přes to, je nucen činit důležitá rozhodnutí, která nejsou zrovna dle pravidel. Nelíbí se jemu, nelíbí se mně, ale bez nich bychom mír udržet nemohli. Jsem si jist, že víš, že přešel k nám, ale funkci, kterou ho Pán zla počastoval, asi v povědomosti nemáš."

Silvius pozvedl obočí, nechápal, co tím Brumbál myslel. Jakou funkci? Smrtijedi měli i nějaké funkce? Myslel, že měli určitou hierarchii důležitosti, ale funkce? Rukou mu naznačil, že má ředitel pokračovat.

"Je to takzvaný kouzelnický odstřelovač, Voldemort to tak nazval. Jelikož teprve nabírají síly a formují armádu, nechtějí, aby se prozatím mudlovský svět dozvěděl o tom našem, takže pokud je zapotřebí provést určitou eliminaci, provede ji Severus mudlovskými zbraněmi."

Černovlasý kouzelník vytřeštil oči. To si snad dělá legraci. To přece nemůže myslet ani trochu vážně. Eliminace? Mudlovské zbraně? V životě to neměl v ruce, ani pořádně neví jak to vypadá. Myslel si, že budou chtít pomoct ve škole, do určité míry asi i mezi Smrtijedy, ale zbraně?

"Albusi, vezmu si knihy, převezmu štafetu, vezmu si práci, vezmu se za něj nebo za všechny, převezmu, zavezmu, dovezmu se do Winchesteru, vezmu roha, když mi ukážete kudy, ale nikdy si nevezmu zbraň, protože je mi krajně nesympatická! Už jenom z toho důvodu, že ani nevím, jak se to drží, používá, zachází, schází, přechází mě z toho oči, a to jsem se ještě ani na jednu z nich nepodíval! A jaká eliminace? Měl jsem tu čest být účastníkem souboje a bohužel, jsem protivníka připravil o život, ale jenom tak zabít člověka? To je můj bratr opravdu tak bezcitný?"

"Ne, není bezcitný," přerušil ho Brumbál, "tedy přesvědčuje o tom své okolí všude, kam chodí, ale mne nepřelstí. Není bezcitný, jenom si to nepřipouští. Kdyby ano, byli bychom ztraceni. I mne hlodá svědomí, že ho takto využívám, ale Severuse jeho svědomí nechává chladným, alespoň co je navenek vidět."

Silvius si zabodl lokty o nohy, propletl prsty mezi sebou, opřel si o ně čelo a zavřel oči. To se mu určitě jenom zdá. Je ve zlém snu a zanedlouho se probudí. Ne, není to sen, skutečně se to děje. Ale už dal slovo a Snape své slovo neruší. Alespoň on určitě ne. Svým bratrem si jistý nebyl. Dobře, nějak se s tím bude muset srovnat, třeba už po něm Voldemort ani nebude chtít provést žádnou vraždu. Sám sobě se v duchu zasmál. Jasně, určitě nebude, ty tupče. Do čeho se to uvrtal? Proč nezůstal v lese, kam patří. Otevřel oči a bradu si opřel z vrchu propletených prstů a zadíval se na Brumbála. Stále přemýšlel a ředitel mlčel. Nechtěl nic uspěchat. Jen, ať si to vše dobře promyslí.

"Dobře, dobře," máchl rukama, "nevěděl jsem, do čeho jdu, ale pomůžu vám. Doufám, že to aspoň k něčemu bude."

Brumbál se smutně usmál a pokýval hlavou. Najednou se rozletěly dveře. Do ředitelny vtrhla madam Pomfreyová. Celá uřícená nemohla popadnout dech.

"Albusi," přerývavě dýchala. Musela se zapřít o futra. Chytila se za hrudník. "Severus... je pryč."

Ředitel prudce vstal, až jeho křeslo odjelo o pár čísel dozadu. Silvius se také vymrštil. Oba dva na ni zírali, jako kdyby jim ta zpráva nedocházela.

"Jak pryč?" Brumbál byl první, který promluvil.

"Já nevím, šla jsem ho zkontrolovat a najednou tam nebyl. Vedle postele jsem našla rozbité zrcátko, nevím, kde ho vzal," rozvzlykala se.

Brumbál k ní přistoupil a objal ji.

"To nic, Poppy, musíme věřit, že bude v pořádku a neprovede žádnou hloupost."


Spal jenom chvíli. Byť byl nesmírně unavený, myšlenky mu nedovolily odpočívat. Tělo ho bolelo, i když po lektvaru proti bolesti cítil úlevu a jeho lektvar na zranění udělal svou práci dobře. Zvedl levou ruku a zatajil dech. Celé předloktí, zápěstí, ruka, vše bylo znetvořené. Krabatá jizva se táhla, vypadala jak nevzhledná vytahaná pavučina. Zápěstí pravé ruky již měl zhojené. Břečky madam Pomfreyové byly na takové zranění rychlé a účinné. Opatrně si sáhl na obličej. Dolní polovina byla v pořádku, ale jakmile se dotkl té horní, leknutím ucukl. Ve skrytu duše věděl, že to tak dopadlo, tak proč se tak divil. Na stolku ležela jeho hůlka a Beretta. Fiškus byl perfektní domácí skřítek. Natáhl se pro hůlku.

"Accio zrcátko," důrazně zašeptal do ztichlé ošetřovny. Během pár vteřin měl přivolaný předmět v ruce. Neodvažoval se do něj podívat, zvědavost ho ale přece jenom přemohla. Pomalu se jeho obličej objevil v zrcátku. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl a znovu oči otevřel. Díval se na toho neznámého muže a najednou na nic nemyslel. Jako kdyby měl v hlavě prázdno. Zrcátko mu vypadlo z ruky a rozbilo se o kamennou podlahu. Ten zvuk ho znovu vrátil do reality. Ne, tady teď nemohl zůstat, potřeboval své zázemí, svoje soukromí a klid. Potřeboval přemýšlet a tady to nešlo. Musí domů. Ale tam je ona. Možná je na čase vyhnat pavouky a vymést pavučiny z jeho skrýše. Teď se mu bude náramně hodit a to velmi váhal, jestli ji má vůbec vytvořit. Bude doma, a když nebude chtít, nikoho neuslyší, ani neuvidí, ale bude dostatečně blízko, aby mohl vše sledovat z uctivé vzdálenosti a v případě potřeby zasáhnout. Silvius se teď o všechno postará. Věděl, že se na něj mohl spolehnout. Vždycky byl lepší jak on. Ta závist ho stravovala zevnitř, vlastně jenom kvůli ní byl teď tady. Kdyby mu tehdy nezáviděl, nestalo by se to, co se tenkrát stalo, a co zapříčinilo veškeré jeho protivenství. Nebude se litovat, na to bude mít čas potom, jeho bratr to zvládne. On se teď může... ne... musí se na chvíli zašít. A to tak, aby ho nikdo nenašel. Posbíral zbytek svých věcí a nepozorovaně proklouzl hradem za brány Bradavic. S třesknutím se přemístil na své pozemky. Neslyšně vešel do sídla. Byla tam téměř tma, jen jedna louče ve vstupní hale a druhá mezi schodišti. Opatrně vyšel to první. Sorbonne okamžitě zavětřil svého pána a začal ho vehementně vítat. Severus ho poplácal a tichým povelem ho usadil. Dřepl si před něj.

"Já teď budu muset na nějakou dobu pryč, Sorbonne," šeptal do ticha. Přitom psa hladil. Ten naklonil hlavu na stranu. "Budu tady, ale nebudeš moct být se mnou. Když tě budu potřebovat, zavolám tě."

Pes sklonil hlavu k zemi a zas jí vztyčil. Severus byl vděčný, že jeho mazlík je tak chytrý. Někdy mu připadalo, že rozuměl každému slovu.

"Poslouchej Fiškuse, cokoliv řekne, splň, ano? Brzo někdo přijde, koho budeš také poslouchat."

Sorbonne pohnul pysky, jako kdyby chtěl štěknout, ale nevydal jedinou hlásku. Vypadalo to, že pochopil.

"Chytrý pejsek," pochválil ho. Na pohovce se rozvalovala velká bílá koule. Severus si odfrkl a vzal kocoura pod paži. "Ty půjdeš se mnou," vytáhl hůlku a chtěl jí mávnout ke krbu, v polovině hmatu se ale zastavil. Otočil se a pohlédl nahoru na galerii. Ne, nesmí to udělat. Co když nespí? Co kdyby jí probudil? Stejně mu na ní nezáleží, tak proč by se na ní měl jít podívat? Sklonil hůlku. Potichu vyšel schody a stejně neslyšně otevřel dveře její ložnice. Byla tak krásně mrtvolně bledá. Černé vlasy jí spadaly na ramena. Klidně oddechovala. Nevěděla, že se na ni dívá. Kocour se mu zavlnil pod paží. Vytrhl ho z jeho kochacího přepadení. Otočil se, ani nezavřel dveře. Znovu se postavil před krb a mávl hůlkou. Plameny se rozestoupily, cihly za ohništěm se začaly přeskládávat do stran, až odhalily vstup do temné kobky. Vstoupil do ní. Vzápětí se po jeho boku zažehla první louče. Jak procházel chodbou, po každé se rozsvítila nová a další a další. Krb se začal uzavírat a vracel se do své původní podoby. Tady ho nikdo nenajde. Ani Silvius nevěděl, že tohle soukromé hnízdečko vytvořil.


Silvius si potřeboval odpočinout. Bylo toho na něj moc. Z hodiny na hodinu se mu převrátil život naruby. Proč nemohl být jedináček? O co by to bylo jednodušší. Ale teď už je pozdě bycha honit, musí to překousnout. Byl rád, že už ho Brumbál propustil. Prozradil mu heslo do Severusových komnat, nyní už vlastně jeho. Hrát svého bratra bude ale náročnější. Už je to hodně dlouho, kdy s ním vůbec naposledy mluvil. Je pravda, že jízlivý a arogantní uměl být taky, ale radši byl vstřícný a přátelský. No nedá se nic dělat, k něčemu se zavázal. Za chůze si v komnatách zul boty a padl jak podťatý do postele. Nenamáhal se svlékáním. Saténové povlečení jenom zašustilo. Ani se nestačil přikrýt. Během minuty usnul.

Vzbudilo ho bušení na dveře jeho kabinetu. Rozespalý se vypotácel z postele a dolezl do něj.

"Pane profesore, pane profesore!"

Bušení nepřestávalo, spíše nabíralo na intenzitě. Netečně otevřel těžké dveře a ospale se zadíval na původce toho rachotu.

"Pane... profesore?" s rukou ve vzduchu ho sjela jedna z jeho studentek pohledem. Spadla jí čelist, když ho uviděla rozespalého a neupraveného. To nebyl jeho styl.

"No co je? Nikdy jste neviděla unaveného člověka? Co tak lomozíte?" snažil se být přesvědčivý. Asi se mu to povedlo.

"Promiňte, pane profesore. Byla jsem vyslána spolužáky, abych zjistila, jestli tu jste. Za chvíli začíná famfrpálový zápas a vy jste se ještě neobjevil."

"Určitě jste tahala slánku. Hned tam budu," a přibouchl jí dveře před nosem.

Chtěla ještě něco namítnout, ale už jenom zalapala po dechu do prázdna. Otočila se a vyběhla ze sklepení na hradní pozemky. Poté se přidala ke svým spolužákům a zamířili k famfrpálovému hřišti.

Rychle se opláchl a převlékl do šatů, které nalezl ve skříni v ložnici. Přehodil si přes ramena plášť a spěšně vyšel na pozemky. Ani nezaznamenal, že se k němu přidala profesorka McGonagallová.

"Už jsem si myslela, že nepřijdete," rýpla si do něj.

"Dobré ráno, profesorko. A proto jste za mnou poslala mou studentku, aby mne přivedla, i kdybych se bránil zuby nehty, že?" nějak své roli přicházel na chuť. Spíš to bylo způsobeno únavou, zodpovědností, kterou přebral, nejasnou budoucností a hladem. Byl protivný jak činže. A mohl si to dovolit, jelikož jeho bratr takový byl i ve skutečnosti.

"Ale jděte, Severusi, vždyť víte, že naše koleje jsou na nože," a spiklenecky na něj mrkla.

Radši její tik přešel. Vydrápal se na věž a usadil se na volnou lavičku. McGonagallová zaujala místo vedle něj.

"Tak hodně štěstí vaší koleji, Severusi."

"Hmm, děkuji."

"Profesore, co je to s vámi? Jste nějaký divný. Už včera jsem si toho všimla," zkoumavě na něj hleděla. Mávl rukou.

"To budou asi větry," zamumlal si sotva slyšitelně pod vousy.

"Co prosím? Myslím, že jsem vám nerozuměla."

"Ale nic. Hodně štěstí."


Zmijozel zápas prohrál, ale jen s odřenýma ušima. Dneska dával Nebelvíru zabrat. Harry se honil za Zlatonkou jako nadmutá koza. Tentokrát ji nespolkl, ale ukázkově chytil do ruky. Sice mu to trvalo déle, než bylo obvyklé, ale nikdo si snad nemyslel, že by jí nedostal. Silvius seděl za učitelským stolem ve Velké síni a se zájmem si prohlížel studenty. Á, támhle je, chlapec který přežil, achillova pata Severuse Snapea, syn jeho úhlavního nepřítele, pokud tedy nepočítal sebe od určité doby. Jak se směje se svými spolužáky, probírají právě vyhraný zápas. No dobře, bratříčku, možná ho pro tebe uřknu. Ne, to by bylo moc nápadné, ale nějaký hezký kousek mu vyvedu na hodině. Co se to s ním dělo? On byl snad škodolibý. Asi byl mimo civilizaci moc dlouho. Mlčky vstal a zmizel ve dveřích pro kantory. Ještě, že byl víkend a nečekalo ho žádné učení. Popravdě byl stále unavený a nedostal se do potřebné pohody. Pokud se to tak vůbec dalo nazvat. Potřeboval si ještě do určité míry utříbit myšlenky. Učení se nebál. Jako dvojčata měli se Severusem nadání na stejné úrovni. Jenom on dokázal ten potenciál přece jenom využít trošku víc. A to Severuse nesmírně hlodalo. Ať se snažil jak chtěl, Silvius byl vždy o chloupek lepší. Sice nikdy nevyučoval, ale stačí si pročíst zápisky jeho bratra a bude v obraze. Teď by bylo nejlepší jít obhlédnout jeho rodný dům, jestli se tam Severus neschoval. Nenapadalo ho, kam jinam by mohl jít, i když by to bylo velmi jednoduché. Prosmýkl se hradem a nádvořím a za branou se přemístil na pozemky snapeovského sídla.