18. kapitola

30.10.2017

Probudil se brzy ráno. Venku již začalo svítat a přes nezatemněné okno bylo v místnosti lehce vidět. Zavrtěl se, ale při tom pohybu lehce zaúpěl. Byl úplně zlámaný. Ztěžka otevřel oči. Na svém nahém hrudníku spatřil kštici zrzavých vlasů. Chvíli mu docházely souvislosti, než si uvědomil, proč tam nejsou rozhozené vlasy plavé. Constance mu ze spánku přejela dlaní po odhalených prsou, až mu přeběhl mráz po zádech. Nevzpomínal si, že by šel spát s rozepnutou košilí. Nechápavě zdvihl obě obočí a zadíval se do prázdna. Opatrně, ale rychle zvedl přikrývku a úlevně si vydechl, když viděl, že kalhoty nedosáhly žádné újmy. Nehledě na to, že sex by si určitě pamatoval. Nebo ne? Pevně stiskl rty a přimhouřil víčka. Určitě ano. Ale tahle okupace jeho krásnou kolegyní nebyla zas tak nepříjemná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Bezelstně nasál vůni jejích vlasů, než si uvědomil známý tlak v kalhotách. To už na jeho vkus stačilo, a tak se opatrně zavrtěl a snažil se svou společnici nenápadně setřást. Connie zamručela a přitiskla se k němu ještě víc. Ani si neuvědomovala, co se s ní vlastně děje. Nakonec to Severus vzdal a jemně ji pohladil po vlasech a položil jí ruku na rameno.

"Constance," zašeptal a stiskl prsty na její paži.

"Hmm," zazněla nevýrazná odpověď.

"Potřeboval bych vstát. Pustíte mě?" zeptal se netečně. Zrzka se pomalu pohnula a vzepřela se na rukách. Přehodila si vlasy, které jí spadaly do obličeje, a zadívala se na Zmijozela. Rozespale zamrkala a zhodnotila jeho polohu. Nasucho polkla, když si všimla jeho odhalené hrudi a uvědomila si, kde se nacházela. Hlavou se jí začaly honit totožné myšlenky, jako před chvílí černovlasému kouzelníkovi. Se stejným výsledkem. Zadívala se do jeho černých očí se studem ve svých. "Nedívejte se na mne tak," protrhl po chvíli ticho. "Já si ji nerozepínal," a ironicky se na ni zašklebil. Vrátila mu stejným výrazem.

"My jsme..." a kývla hlavou do strany. "Však víte..." a uhnula pohledem. Severus protočil panenky a rázně odhrnul peřinu.

"Ne," štěkl až moc ostře, když odhalil své zapnuté kalhoty. V tu chvíli si nebyl jist, jestli je opravdu rád.

"To asi samo..." špitla odevzdaně.

"Samozřejmě," odtušil, "vše se vždy děje samo." Upřeně se na ni díval, aniž by ona opětovala jeho pohled. Nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo odlehčuje situaci. "Klidně spěte dál," promluvil po chvíli a sedl si na pelest postele. "Je ještě brzo. Já jsem ranní ptáče a navíc jsem úplně ztuhlý, potřebuji se protáhnout," a rázně vstal.

"Koupelna je pod schody vlevo," prozradila mu odpověď na nevyřčenou otázku. Otočil se a upřeně se na ni zadíval. Lehce se uklonil a vyšel z ložnice. Constance sebou plácla zpět do postele a přejela si rukama po tváři. Hlasitě si povzdechla a přetáhla si deku přes hlavu. Co to zase provedla? Ale... vždyť zas nic tak strašného. Přišel sám. Možná měla slabou chvilku, když ho přepadla u něj doma, ale sama nevěděla, za kým by měla jít. Pořád lepší on, než Brumbál. Ano, určitě by měl pochopení, ale přece jenom si připadala s tím černovlasým protivou bližší. Rozhodně s ním prožila o něco víc. A možná mu začínala lehce věřit. Ano, byl to risk a velmi odvážné rozhodnutí, ale s největší pravděpodobností to bylo tak. Bylo to proti všemu jejímu přesvědčení, ale bylo to tak. Sice jí nevýslovně lezl na nervy a někdy opravdu tak moc, že by ho nejradši uřkla, ale občas míval i silnější chvilky. Zvlášť, když se o něj mohla opřít, jako třeba včera. A jak se on opíral o ni. Otřásla se při té vzpomínce, když cítila jeho klín na své zadnici. Bylo to tak příjemné. A jak ji šimral a svíral v náruči. Dlouho ten pocit nezažila. Už si ho ani téměř nepamatovala. Možná si ho nechtěla pamatovat. A přes to byl tak příjemný, tak neobyčejný, tak... důležitý. Nikdy by si to nepřiznala, až teď. Možná potřebovala provést něco bláznivého. Něco, co se k ní vůbec nehodilo. Přišla o to jediné, na čem jí v životě záleželo. Práce bylo to jediné, co ji vytrhávalo z její vlastní sebelítosti. Co bude teď jejím smyslem života? Nevěděla, co bude dál. Vůbec netušila, kterým směrem by se měla nyní ubírat. Potřebovala ukázat nový směr, potřebovala ho najít. Prudce si odkryla horní polovinu těla a zadívala se na zavřené dveře ložnice. Spustila nohy z postele a bosky vycupitala z místnosti.

Severus si při chůzi ze schodů několika výpady protáhl ztuhlé části těla, až mu pár kostí nepříjemně zakřupalo. Potřeboval si dopřát sprchu. Nejlépe studenou. Nejenom, aby ho probudila, ale aby ho zchladila. Na svou mistrovskou sebekontrolu byl hrdý, ale i ona měla své hranice. A ta zrzavá fešanda se mu dostávala až moc pod kůži. A on nehodlal ponechat nic náhodě. Nepotřeboval další starosti navíc. Už tak bylo co říct, že za ní přišel s nabídkou útěchy. Mohlo mu na ní záležet? Bylo to sice zvláštní a divné, ale možné bylo všechno. Zachránila mu život. Třeba měl jenom nutkání se odvděčit. I Severus Snape měl občas svědomí. Možná by jí mohl pomoct. V hlavě se mu začínal spřádat plán. Rozhodně to bylo lepší, než jí být nápomocný při utěšování. A hlavně by to bylo plus i pro něj. Ulehčil by si a měl by o starost méně. Dobré rozhodnutí. Určitě se ho bude snažit uvést v platnost. Rychle ze sebe shodil oblečení a vlezl si do sprchy. Studená voda mu smáčela nahé tělo a v pramínkách mu stékala po kůži. Přesně tohle potřeboval. Drobné jehličky se mu zabodávaly do těla, až nedokázal myslet na nic jiného, než na ledově mokrou akupunkturu. Po několika dlouhých minutách zavřel kohoutek a natáhl ruku pro ručník, který si připravil ke sprchovému koutu. Omotal si ho kolem pasu a rozhrnul závěs. Zůstal stát jak přikovaný, když se zahleděl do páru smaragdových očí. Chvíli se nehnutě přeměřovali pohledem, než se Severus přece jenom osmělil vylézt ven.

"Já, já... já... jsem vám přinesla..." zajíkala se Connie a natáhla k němu sněhobílou košili, kterou předtím žmoulala v ruce. "Myslela jsem, že byste uvítal..." a sklopila zrak k zemi. Lektvarista k ní napřáhl ruku a jemně uchopil látku mezi prsty. Lehce za ni zatáhl a tím si ženu přitáhl blíž k sobě, jelikož ona košili doposud nepustila.

"Určitě budu rád za čistý oděv, to jste vytušila správně," odpověděl jí, aniž by z ní spouštěl oči. "Ale pokud chcete další vřelé objetí, nemusela jste si hledat záminky," zašeptal, když už stál těsně u ní. Oba drželi košili z jedné strany a nepouštěli ji. Constance k němu nakonec zvedla zrak a vpila se do jeho pohledu.

"Opravdu?" kníkla přiškrceně. Severus jenom pomalu mrkl a zkřivil koutek úst. Roztáhl prsty, ve kterých držel košili a nechal ji spadnout k zrzce. Ta ji položila na prádelník a znovu vyplašeně přistoupila k lektvaristovi.

"Co byste si přála, Constance?" zašeptal jí do ucha, když jí položil paže kolem pasu. "Co byste si doopravdy přála?"

"Já... já doopravdy nevím," špitla a objala ho váhavě kolem krku. Přitiskla se k němu, až se její saténová košilka přilepila k jeho mokrému tělu. Uvolnil jednu ruku a přejel ukazováčkem pod pramenem jejích vlasů. Položila si bradu na jeho rameno a zajela mu prsty zezadu na krk. Zabořil obličej do její kštice a znovu nasál její vůni. Zavřel oči, když se rty opřel o její šíji. Pohladil ji po vlasech a vtiskl jí letmý polibek na místo mezi šíjí a ramenem. Nekontrolovatelně vzdychla a zabořila mu nehty do krku. Ještě jednou ji pevně objal a pohladil ji po zádech.

"Lepší?" pozvedl obočí, když se od ní odtáhl a zadíval se jí do očí. Mírně se usmála a rychle pokývala hlavou.

"Děkuji," vyloudila ze sebe téměř bezhlasně. "Posnídáte se mnou?" zeptala se ho s nadějí v hlase. Neznatelně se usmál.

"Snídaně by určitě přišla vhod," a spiklenecky na ni mrkl. Smutně se na něj pousmála a kývla na souhlas.

"Dejte mi pár minut, než ze sebe udělám člověka, ano?"

"Samozřejmě." Chňapl po svých kalhotách a zapůjčené košili a odebral se ven z koupelny. Neobtěžoval se se spodním prádlem. Cestou do kuchyně si zapnul košili. Byla mu akorát. Překvapeně zdvihl jedno obočí. Nečekal, až Connie dorazí z koupelny. Sám začal připravovat ranní kávu. Právě usrkl první doušek, když se zrzka objevila ve dveřích. Otočil se ke kuchyňské lince a podal jí šálek.

"To jste nemusel, Severusi," a přijala ho od něj. "Děkuji."

"Nemusel," pokrčil rameny, "to máte pravdu." Constance k němu přistoupila a letmo se dotkla prsty košile. Rychle je ale stáhla a sedla si ke stolu. Schovala se za hrníček a pozorovala neexistující bod v dálce. "Nemusíte se bát. Vrátím ji co nejdříve," vytrhl ji z jejího rozjímání. Nepřítomně se na něj zahleděla a zamračila se.

"Ne, nechte si ji. Já ji nepotřebuji," a mávla rukou.

"Z nějakého důvodu jste si ji schovala, takže..."

"Řekla jsem, abyste si ji nechal," přerušila ho rázným hlasem. Nakonec zavrtěla hlavou. "Omlouvám se, nechtěla jsem..."

"V pořádku," skočil jí do řeči a znovu uskrl kávy. "Mohu se vás na něco zeptat?" pokračoval po chvíli. Zkoumavě se na něj zahleděla, ale nakonec kývla na souhlas. "Proč jste si nechala manželovo jméno?" položil otázku bez jediného hnutí brvou.