19. kapitola

04.02.2017

Snažil se otevřít dveře, ale nedařilo se mu to. Jak by taky mohlo, Severus měl vchod určitě perfektně zabezpečený. Lépe, než za dob vlastního pobytu zde. Zkusil odemknout starými hesly, ale bezvýsledně. Mlaskl a olízl si horní řadu zubů. Jak se ten domácí skřítek jmenoval? Flašinet... nee, to je blbost, Flaška... ježíši, kde jsi dal hlavu? Fiškus! Jak jenom mohl zapomenout?

"Fiškusi!" zvolal do ticha.

Skřítek se mu přemístil k nohám. Rozšířil oči překvapením.

"Pán Silvius!" vypískl.

"Ahoj, Fiškusi, pustil bys mne, prosím, dovnitř? Bratr má silná ochranná kouzla, bylo by i dobré mi je říci. Nějakou dobu tu nejspíš asi pobudu. Poprosil mne o pomoc."

Fiškus luskl prsty a dveře se otevřely. Oba vstoupili dovnitř. Silvius se rozhlédl po svém rodném domě. Skoro zapomněl, jak to tu vypadá. O nic nepřišel, v chatce to stejně bylo lepší. Ještě musí poslat pro psa, aspoň že umí lovit a má psí dvířka. Ze schodů seběhl Sorbonne. S tichým vrčením zaujal obrannou pozici.

"Varte, Sorbonne," zavelel Fiškus. Pes přestal vrčet a opatrně došel k návštěvníkovi. Očuchal ho. Měl podobný pach jako jeho pán, ale v něčem se lišil. Sedl si před něj a díval se na něj. "Budeš pána poslouchat," poručil mu vysokým hláskem. Sorbonne zhoupl hlavou nahoru a dolů a bral věc jako hotovou. Kouzelník si svlékl plášť a pověsil ho na stojan. Stoupali po schodech do obývacího pokoje.

"Pokud tady bude pan Silvius přebývat, asi by mu měl Fiškus povědět o určitých skutečnostech," začal pomalu. Než ale stačil cokoliv říct, s lusknutím se přemístil. Silvius svraštil obočí a nechápal, proč tak najednou zmizel. Z myšlenek ho vyrušil mohutný dusot po druhých schodech. Otočil se za zvukem a najednou mu cosi viselo kolem krku.

"Ach pane, kde jste byl? Měla jsem tady sama hrozný strach! Neustále tu slýchávám podivné zvuky! A nikdy jste nebyl pryč tak dlouho," Mia se k němu tiskla, jako kdyby ho už nikdy nechtěla pustit. Sama nevěděla, kde se v ní vzalo najednou tolik náklonnosti. Stále ho měla za arogantního ignoranta, ale při poslední zkušenosti se v ní něco zlomilo. Usínat v silné náruči a cítit se v bezpečí bylo jejím přáním už pěknou řádku měsíců, a to nebyla ještě ani tady. A když se jí ta možnost naskytla, probudila se osamělá, bez náruče a ještě pár nocí byla sama, ve velkém domě, kde na ní mohlo z jakéhokoliv koutu něco skočit. Byl tu sice Fiškus, ale co by malý skřítek dokázal? Kdyby jenom věděla.

Silvius stál jako opařený. Kdo to, proboha, je? Brumbál mu neřekl, že má Severus partnerku. Ani by to do něj neřekl. Která by takového protivu chtěla? Ale ona mu vykala, to nebude jeho drahá polovička. Dobře, improvizace.

"Byl jsem na cestách," tahle výmluva se stávala univerzální a dobře mu sloužila.

Mia se ho už konečně pustila a usadila se do "svého" křesla. Pohodlně se rozvalila.

"Já vím, nemáte ohlašovací povinnost," rozhodila rukama.

"Přesně tak, to tedy nemám," má jí vykat nebo tykat? Co je vlastně zač? Kruci, teď by tu chtěl Fiškuse mít. Proč zmizel? Že by se před ní neměl ukazovat? Asi tohle s ním chtěl probrat.

Mia naklonila hlavu na stranu a se zájmem si ho prohlížela.

"Co?" zeptal se nejistě.

"Já nevím, jste nějaký... divný," zamračila se.

Jistě, že byl divný, nebyl bratr. Ani nevěděl, jak se má chovat. Divnost z něj jenom čišela. Tak co se vůbec diví.

"Jsem jenom unavený, potřebuji si dát sprchu," s těmi slovy začal vycházet druhé schodiště.

"Kam se poděla vaše arogance a jízlivost? Co vám to na cestách provedli?" pobaveně se usmívala a rýpala do něj.

Prudce se na schodech otočil. Proč zrovna teď musí otravovat?

"Smrdím jako tchoř, jsem unavený a na aroganci mi nezbývá síla. Takže do mě taková sůva nemusí ještě rýpat!" snad by to takhle bratr udělal.

"Aaaach, to mi tak chybělo!" zachechtala se.

Ona se snad ještě baví, co je tohle za ženskou?

"Nejradši bych jí probodl," procedil skrz zuby. Slyšela to.

"Já vím, to už známe," mávla rukou, "už vás nechám, nebo vám praskne cévka."

No co to... jak s ní vůbec může vydržet? Obrátil se zpět a vyšel schody. Do háje, kde má Severus pokoj? Ať je to ten nejbližší, ať je to ten nejbližší. Nejistě otevřel dveře ložnice a úlevně si vydechl. Trefil se. Sotva za ním dveře zaklaply, zjevil se Fiškus. Silvius nadskočil, jelikož nic takového nečekal.

"Co to má být, Fiškusi?!" prskal kolem sebe.

"To se vám Fiškus snažil říct, pane," zajíkal se.

Silvius nabral trochu více vzduchu do plic a uklidnil se. Už se začíná až moc sžívat se svou rolí.

"Tak povídej, dokud ještě vnímám, než mi praskne cévka," ušklíbl se.

"Pán ji přivedl před Vánoci z cesty. Viděla ho, jak pracoval. Je mudla, nemá o kouzlení ani potuchy. Nejdřív byla v žaláři, ale zachránila pánovi život, když byl napaden. Za to jí přenechal hostinský pokoj a umožnil jí trávit čas v obýváku. Nikam jinam nesmí. Nemá vědět ani o Fiškusovi, ale omylem se jí prozradil. Teď máme před pánem tajemství, že se známe, proto se Fiškus musel vytratit, když si všiml, že je na chodbě, aby nepojala podezření, že vy nejste pán."

"Proč jí nepustí?"

"Říká, že byla svědkem jeho práce a že je proto pro něj nebezpečná. Že ji nemůže pustit a riskovat prozrazení. Co Fiškus ale zatím zjistil, madam nevypadá, že by jí to moc vadilo. Co Fiškus pochytil, asi se neměla předtím hezky."

Silvius si položil ukazováček na rty a pokýval hlavou. Potom na skřítka ukázal.

"Takže mi chceš říct, že je zajatkyně, nikam nesmí, nechce jí pustit, a prostě jí tady toleruje jenom proto, že mu zachránila život?"

"Tak jest, pane."

Silvius se zasmál.

"Vida, takže bratříček má asi nějaké svědomí. Jak se jmenuje?"

"Damiana... Mia. Pán jí tyká. Občas se hádají. Pán je k ní tvrdý, ale někdy splní, co by si přála. Velmi výjimečně."

"Fajn, to snad nějak zvládnu. Hlavně nikoho neohrozit."

Bože, do čeho se to zase uvrtal? Jestli je Severus na živu, tak ho snad rozčtvrtí sám. Až ho najde. Nebo se objeví. Tady viditelně není. Kam mohl zmizet? Ve svém stavu si nemůže dovolit někam cestovat. Musí být někde schovaný. Nemohl nad tím přemýšlet, musel se soustředit na práci, ke které se uvolil. Uvězněná žena, studenti, Srmtijedi, Voldemort, není toho na jednoho během krátké chvilky nějak moc? Musí se s tím poprat. Už se k tomu zavázal. Hmm, to mu bylo povědomé. Dnešek už stráví tady a ráno půjde zpátky do Bradavic. Pročte si osnovy, zápisky, ještě pořeší nějaké skutečnosti s Brumbálem. Dneska bude mít radši společnost. Doufal, že aspoň milou.


Nepočítal schody, které scházel. Věděl přesně, kolik jich je. Sám tuhle skrýš přece vybudoval. Chodba se před ním osvětlovala loučemi, za ním zase zhasínala. Sešel poslední schod. Ocitl se v podzemní místnosti. Mávl hůlkou. Celá se osvítila. Dlouho tady nebyl. Vlastně ji nikdy nepotřeboval. Všude visely pavučiny, na nábytek posedal prach. Pustil kocoura na zem a klepl hůlkou na zařízení pro výrobu tepla, zima tu byla řádná. Kouzly poklidil největší nepořádek a znaven klesl na postel. Vůbec se necítil dobře. Tak zle mu nebylo již drahnou dobu, pěkně se na něm ta děvka vyřádila. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Nevěděl, které se má věnovat dřív. Popravdě neměl náladu ani sílu přemítat. Zavřel oči a okamžitě usnul.

Probudil se o několik hodin později. Převrátil se na záda a zíral do kamenného stropu. Prsty se dotkl svého čela a přejel po něm. Otřásl se odporem. Kůže byla drsná a zvrásněná, stejně jako jeho levá ruka. Nechtěl se už nikdy vidět a byl si jistý, že ani nechce, aby ho někdo jiný viděl. Připadal si jako zrůda, jako zvoník od Matky Boží. Jeho samotného většina lidí nesnášela, jak by to dopadlo, kdyby ho viděli takhle? Buď by ho nenáviděli ještě víc nebo by ho litovali. Tomu se velice rád vyhne. Cítil, jak něco lezlo po posteli. Začalo to vrnět. Poklepal na místo vedle své ruky. Kocour se párkrát zatočil a lehl si k němu. Severus ho začal hladit po hřbetě. Jak jedna neopatrnost otočí život o sto osmdesát stupňů. Co bude dělat? Co bude tohle za život? Má to vůbec smysl? A co ona? Přistihl se, jak ho bodlo na levé straně hrudníku. Co by s ní mělo být? Aspoň teď bude mít klid a pokoj. Stejně by zděšením oněměla, kdyby ho viděla. Anebo natáhla brka. Ušklíbl se. Aspoň by měl o starost méně. Nechtěl ani domýšlet, jak to bude teď vypadat, když bude v domě místo něj Silvius. On je ten milý, bude hrát jeho roli opravdu tak dobře? Stejně už mu je všechno jedno. Tady se může od všeho distancovat, lízat si rány. Ať už fyzické, tak psychické. Bylo to od něj hanebné, hodit všechno na bratra, ale on to zvládne. Aspoň může odčinit svou chybu. Taky radši kdysi zmizel, než aby se postavil problémům čelem a převzal zodpovědnost. On sám sice udělal špatné rozhodnutí a je kvůli tomu teď tím, čím je... nebo dosud byl, ale jeho bratr na tom měl podíl viny. A než aby se staral, uzavřel se do ulity a zmizel. Věděl, kde je, nedalo mu to moc práce zjistit, ale vidět se s ním už stejně nechtěl, na co taky. Zradil ho. Dohnal ho k rozhodnutím z vášně, místo aby přišel a podpořil ho. Radši se chvástal a nedokázal být skromný, když viděl, jak ho rozežírá jeho dokonalost zevnitř. Nenáviděl svého bratra. A pak to přišlo. V zápalu vzteku po něm šlehl kletbou. Věděl, že ji odrazí, byl přece tak skvělý. Nevšiml si ale, že zrovna k němu přiběhla jejich malá sestřička. Snažili se. Oba dva se snažili, ale nedokázali to. Bylo již příliš pozdě. Nenáviděl se za to. Nenáviděl jeho. Byl tak zaslepený, že se nechal vlákat do smrtijedských řad. Toužil získat moc, aby se před ním jeho bratr sklonil. Chtěl být tím nejlepším Smrtijedem ze všech. Neuvědomoval si, co to bude stát. Zloba ho stravovala, představa pomsty mu rozežírala ještě trochu té dobroty, co měl v sobě. Zabíjel hlava nehlava. Bylo mu všechno jedno. Zahořkl, znecitlivěl, neměl žádné morální hodnoty. Až jednou, při bitvě, zabil malou holčičku, která byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Odražená kletba ji připravila o život. Byla tak podobná jeho malé sestřičce. Vše se mu rázem vybavilo. Že to, co nechtěl, teď dělal. Musel přestat. Nejde vraždit malé děti. Nevinné oběti, které ani nevědí, co se děje. Musí to všechno zastavit. Pán zla nesmí podrobit svět. Chtěl, aby malé holčičky vyrůstaly beze strachu, šťastné, se svými rodiči. Aby z nich vyrostly úspěšné čarodějky. Brumbál jeho prosbu vyslyšel a pomohl mu. A on se snaží odčinit hříchy minulosti. Nikdy ze sebe tu vinu nesmyje. Nikdy. Stejně jako už nikdy nebude citlivý. Všechny ty hrůzy, které provedl, ho zabily. Proto pro něj bezcitné chování nebylo problémem. Necítil totiž nic. Ani nechtěl. City byly na obtíž. Přistihl se, že si na ni opět vzpomněl. Proč v takové situaci si vzpomene zrovna na ni? Neznamenala pro něj nic. Nic. Byla jenom obtížný hmyz, který je třeba zašlápnout. Zachránila mu život, byl jí tedy svým způsobem vděčný, takže nějaký cit má. A v jeho domě přišla o dítě. Nedával si to za vinu, ona spadla ze schodů, nepomohl jí v tom. Ale mohl rychleji zasáhnout. Třeba by potom přežilo. Opět cit? Co se to s ním dělo? Co to s ním dělala? Ta hloupá mudla se mu snad dostala pod kůži. Ne, to není možné. Jak by taky mohlo. Mudlové jsou pod jeho úroveň. Ať je jakýkoliv, je kouzelník a ne zrovna žádný budižkničemu. Tady to je stejně jedno. Už jí nechce vidět. Nikoho nechce vidět. Zavřel oči. Nepřestával hladit zvíře, smotané u něj do klubíčka. Aspoň, že má jeho. To mu prozatím stačí.