19. kapitola

05.11.2017

Constance se překvapením zakuckala, až jí zrudly oči. Chvíli jí jeho otázka nedocházela a ani nevěděla, co si o ní má myslet.

"Jak..." podezíravě se na něj zahleděla a přimhouřila oči. Severus zdvihl jedno obočí a založil si ruce na hrudi. "Aha... já zapomněla, že jste Severus Snape," ušklíbla se. Zmijozel se zavlnil a samolibě se usmál. Povzdechla si. Nebyla si jista, jestli o tomhle chce mluvit. Podívala se do prázdného šálku od kávy a zatočila s ním.

"Technicky vzato jsem vdova, milý kolego," odvětila mu ledově a věnovala mu pronikavý pohled. Pokaždé, když o něm hovořila, cítila nesnesitelnou pachuť v ústech. Možná ale bylo na čase o tom všem promluvit. Nikdy minulost neřešila. Jenom sama v sobě a to nejspíš bylo špatně. Pouze si to nepřipustila. Nechtěla.

"Technicky..." přisvědčil.

"Za ta léta jsem byla zvyklá a hlavně jsem nechtěla nikdy zapomenout. Potřebovala jsem, aby mi zůstala připomínka toho, proč nikomu nevěřit. Abych neusnula na vavřínech. Abych už si nikdy nikoho nepřipustila k tělu. Tím vám odpovídám i na vaši včerejší otázku," a otočila hlavu ke dveřím, aby si černovlasý kouzelník nevšiml slz v jejích očích.

"Nejsem ten, který by vám měl radit, ale možná byste měla jít dál a nemyslet na to špatné. Jenom vás to stravuje. Už je to dlouhá doba na nějaké ukřivdění. Život jde dál, Connie."

"Jako váš sentimentální řetízek?" rýpla si do něj se zkřivenou tváří. Severus jenom pevně sevřel rty a zaskřípal zuby.

"Poznamenal jsem, že nejsem ten, který by vám měl radit," zavrčel odměřeně.

"Tak se nemusíte ani starat," prskla po něm.

"To máte pravdu." Odstrčil se zády od linky a prošel kolem zrzky. Nechápavě se na něj zahleděla a zamrkala. Povzdechla si a následovala ho.

"Severusi, počkejte," chytila ho za předloktí a tlakem ho donutila otočit k sobě. "Myslím, že vy až moc dobře chápete, jak se cítím." Neodpověděl jí, jenom těkal očima. "To co jste pro mě v uplynulých hodinách udělal, pro mě moc znamená," a pustila jeho ruku, kterou dosud držela v sevření. Beze slova se uklonil a uchopil svůj cestovní plášť, který měl na věšáku. Přehodil si ho přes ramena a otevřel vstupní dveře.

"Přeji vám příjemný den, slečno Vall de Mosso." Jeho rozloučení bylo neosobní a mrazivé. Constance si hlasitě povzdechla a pevně zavřela oči.

"Proč to děláte, profesore?" zašeptala zoufale. "Nemůžete být pro jednou milý až do konce?"

"To bych nebyl já, slečno," ušklíbl se jízlivě a otočil se k odchodu. Constance ho dostihla v polovině přístupové cestičky, předešla ho a zahradila mu cestu. Automaticky se zastavil.

"Severusi, prosím," zakňourala a položila si dlaně na paže, které si přetřela. Vyběhla na rychlo v domácím oblečení a během chvilky jí zima začala pálit. "Neodcházejte takhle," a věnovala mu smutný pohled.

"Běžte dovnitř nebo se nachladíte," pronesl autoritativně. Zachmuřila se a zavrtěla hlavou.

"Protivo," zašklebila se na něj a uvolnila mu cestu. Když ho míjela, chytil ji za předloktí a zastavil ji. Šlehla po něm zamračeným pohledem. Díval se na ni svýma onyxovýma očima, až uvnitř sebe zjihla. Povolila obličejové svaly a uvolnila se. Levým koutkem úst mu pohrál neznatelný pohyb. Položil jí ruku na rameno a stiskl ho. Pustil ji a bez jediného slova vyšel ze zahrady. S třesknutím se přemístil. Constance se na místo jeho přemístění ještě chvíli dívala, jako kdyby čekala, že se vrátí. Nakonec se odebrala do domku a uvelebila se v křesle. Zabořila obličej do dlaní a nešťastně zamručela.

Severus ani nezašel do svých komnat. Zamířil rovnou do ředitelny. Byla doba po snídani a do začátku vyučování zbývala ještě chvíle času. Čím dřív to navrhne, tím líp. Ubude mu jedna práce navíc. Vyslovil heslo pod točícím schodištěm a nechal se vyvézt nahoru. Chvíli postál přede dveřmi, než zaklepal. Většinou se před ním samy otevřely, ale tentokrát se tak nestalo. Zaťukal a vyčkal na pozvání. Jakmile vstoupil do místnosti, automaticky přešel ke krbu, o který se opřel.

"Copak máš na srdci, drahý Severusi?" zeptal se ho ředitel přátelsky poté, co si oba vzájemně popřáli dobré ráno.

"Našel jsem vhodného kandidáta na pozici profesora Obrany proti černé magii, Albusi," oznámil mu nezaujatě.

"Ale nepovídej, kohopak?" zvedl muž se stříbrnými vlasy a vousy překvapeně obočí. Severus naklonil hlavu na stranu. Přemýšlel, jestli to jenom hraje nebo opravdu nemá ani za mák tucha.

"Slečnu Vall de Mosso," vydechl rychleji, než původně zamýšlel. Brumbál si ho chvíli přeměřoval pohledem a přemýšlel, jestli to myslí vážně.

"Nemyslím si, že by opustila svou práci na ministerstvu kvůli naší škole, Severusi," a srdečně se usmál. Zmijozel naklonil hlavu na stranu a svraštil čelo. Mohl ředitel opravdu něco nevědět?

"Ona nemusí nic opouštět. Propustili ji. Kvůli našim ideálům," zavrčel lektvarista. "Už jenom z tohoto důvodu by bylo vhodné jí nabídnout zaměstnání. Je chytrá, šikovná, vzdělaná." Ředitel ho sjížděl zkoumavým pohledem.

"Ty se za někoho přimlouváš?" zeptal se ho nakonec a podíval se na něj přes své půlměsíčkové brýle.

"S prominutím, pane řediteli, ale ona ztratila svou práci a vy se zajímáte jenom o to, že se za ni přimlouvám?"

"A přimlouváš?"

"No... ne. Pouze mi přišlo příhodné jí pomoci s prací novou a zároveň se zbavit mého břímě. Nic víc v tom nehledejte."

"Dobrá. Máš pravdu. Velice nám pomáhá a opravdu nechápu, jak ji mohli odhalit. Je na místě jí nabídnout zázemí. Postaráš se o to, prosím?" a zajiskřilo mu v očích. Severus pevně sevřel rty, až se mu vytvořily dolíčky v koutcích úst.

"A mám na výběr?" zasyčel.

"Vždy máš přece na výběr, synu. Ale velmi bys mi pomohl."

"Jak jinak," ušklíbl se. "Někdy mívám pocit, že bych měl být ředitelem Bradavic sám, když dělám i jeho práci," zavrčel si tlumeně, aby to Brumbál neslyšel. Ten se jen potutelně usmál. Severus mávl rukou a odcházel pryč. Jakmile se za ním zavřely dveře dupnul nohou do podlahy. "Dvě baby na krku, no mám já tohle zapotřebí? A k tomu ještě třetí uražená. U Merlina!" vztekal se, jak se vezl po schodech dolů. "Tolik mi neplatí, abych tu dělal ze sebe šaška," mrmlal si dál cestou do sklepení. Kolikrát si říkal, že by si měl na svou samomluvu dávat pozor. Otevřel dveře svých soukromých komnat a zasedl za svůj krásný dubový stůl. Vzal do ruky brk a namočil ho do inkoustu. Zadíval se na hradební zeď a zamyslel se, co by jí vlastně měl napsat. Nakonec naškrábal krátké a výstižné pozvání na večeři, pečlivě ho zapečetil zmijozelským znakem a spěšně ho donesl do sovince s několika drobky pro poštovního opeřence. Výreček přijal úplatek s nadšením, nechal si přivázat obálku k nožce a bez dalšího čekání se vznesl do chladného rána.

Constance listovala novinami, když uslyšela tiché ťukání na okno. Otočila hlavu tím směrem a spatřila pár jantarových očí hnědé sovy. Překvapeně zamrkala a mávla hůlkou, aby se okno otevřelo. Netušila, kdo by jí mohl psát. A hlavně co. Natáhla se pro talířek, kde měla drobky od snídaně a nechala je sovu vyzobat jako odměnu. Mezitím jí dopis odvázala od nožky. Prohlédla si pečeť a vytřeštila oči. Chvíli psaní ještě převalovala v rukách, než si lokla bylinkového čaje a pečeť rozloupla. Vyprskla zbytek tekutiny, kterou měla v ústech a zakuckala se, když si přečetla obsah listu. Večeře? Co by se mohlo dít? Že by jí chtěl vynahradit jeho nenadálý odchod? Nebyl z těch, který by se omlouval nebo děkoval. Ale i mistr tesař se někdy utne. Rychle napsala strohý souhlas a připevnila dopis sově na nožku. Pták zaskříkal, zamával křídly a byl ten tam. Vlastně ani nevěděla, jestli vůbec o jeho společnost stála. Začínala pochybovat o své unáhlené odpovědi. Co ji to jenom napadlo? Už se ale nedalo nic dělat. Potvrdila to. Podívala se na hodiny. Měla ještě dost času se psychicky aspoň trochu připravit. A nejenom psychicky. Zbytek dopoledne přehrabovala skříň a vybírala, co si vezme na sebe. Nakonec si vypočítavě vybrala sytě zelené koktejlky nad kolena, potažené krajkou s odhalenými rameny a dlouhým rukávem. Škodolibě se usmála a uložila je na postel. Bylo ještě brzo si je oblékat.

Severus odučil po dlouhé době své první hodiny. Nemohl se rozhodnout, jestli byl rád, že ho bratr zastupoval nebo ne. Když nastolil opětovně svůj řád a pořádek mnoho očí valilo čočky. Po těch pár týdnech docela zvlčeli. Se Sidoniusem ho čekal opravdu plodný rozhovor. Po poslední hodině se dal trochu do pořádku, aby si nepřipadal jako vágus, a přistoupil ke krbu. Vhodil do něj lístek, do kterého předtím vepsal několik slov, a pronesl zřetelně Connieninu adresu. V dopise ji žádal o odemčení krbu, aby se mohla bez starosti přesunout do toho jeho. Brumbál mu umožnil připojit ho do sítě bradavického hradu. Constance seděla v křesle a čekala na znamení, že se může přesunout do školy. Plameny v krbu zeleně zazářily a vyplivly malý pergamen. Nesměle ho zdvihla a přečetla si vzkaz. Zhluboka se nadechla a vhodila do ohniště Letax. Když vstoupila do krbu, vypustila vzduch z plic společně s pronesením přesné Severusovy adresy.