24. kapitola

Severus zavedl Constance do jejího nového profesorského hnízdečka. Navíc jí ukázal její učebnu a kabinet. Líbilo se jí, že je na vyvýšeném místě a může na studenty shlížet z galerie. Připadala si pak důležitěji a s větší autoritou. Až praxe ale měla ukázat, jestli to byly správné domněnky. Provedl ji celým hradem. I když spoustu věcí už znala, přece jenom bylo pro ni vše nové. Profesor lektvarů s ní procházel chodby se založenýma rukama za zády a ona ho se zájmem následovala. Ukazoval ji všechny důležité kouty hradu, vysvětloval, jak funguje pohyblivé schodiště, nejdůležitější body školního řádu, tajemství Zapovězeného lesa, kde najde sovinec, bradavického šafáře Hagrida, i klidná místa, kdyby potřebovala vypnout od profesorského shonu. Nebylo zvykem, aby zmijozelský ředitel mluvil víc, než bylo potřeba, ale tentokrát štěbetal svým sametovým hlasem, až se po něm nejeden student otočil s otevřenou pusou nebo vytřeštěnýma očima. A když si všimli neznámé krasavice po jeho boku, se zájem si ji každý přeměřoval. Večer už si tři čtvrtiny hradu vyprávěly pohádky o víle, která okouzlila jejich nenáviděného lektvaráře a doufaly v jeho osvícení a změnu k lepšímu. Nikdo ale zatím netušil, že se nejedná o vílu, ale o jejich novou profesorku, a že Severus Snape je jenom vnitřně potěšen tím, že se zbaví jednoho vlastního břímě. Že pro zelenookou zrzku má ale slabost nevěděl nikdo a nechtěl si to připustit ani on sám. Strávili spolu celé odpoledne a večer zasedli vedle sebe i u profesorského stolu, jak bylo dle zasedacího pořádku zvykem. Vysvětloval jí, jak nejlépe myšlenkou objednat, na co má největší chuť, a jak se tvářit co nejvíc nepřístupně, což v tu samou chvíli nevypadal ani jeden.

"Dívej," strčil loktem Ron do Harryho. "Snape se usmívá," a kývl hlavou k učitelskému stolu. Harry prudce zvedl hlavu a zadíval se na svého soka. Přimhouřil oči a se zájmem ho sledoval.

"Co to plácáš," odsekl tmavovlasý chlapec po chvíli. "Tváří se pořád stejně blbě."

"Ne ne," opanoval zrzek, "dívej, jak má zvednuté koutky."

"Nic nevidím," pokrčil Harry rameny a zakousl se do své dýňové taštičky.

"Usmívá se, jak měsíček na hnoji. Co to je vůbec za ženskou? A co tu dělá s naším netopýrem?" huhlal Ron s plnou pusou. "Je moc krásná na to, aby si s ním rozuměla."

"Ronalde," skočila mu do řeči střapatá dívka sedící naproti němu. "Pokud nevíš, tak Snapeova přítelkyně je celkem krasavice," a kopla ho pod stolem.

"Au!" zaúpěl, ale jeho výkřik se ztratil v ševelení ostatních studentů. "Taky podle mě tedy asi moc rozumu nepobrala. Kdo by mohl mít rád takového protivu, jako je on."

"Co my víme," zašeptala Hermiona, "třeba je v soukromí úplně jiný než na veřejnosti," a se zájmem se na profesora zadívala.

"No, Hermiono!"

"Co je?" zakabonila se na něj.

"To bych si o tobě nemyslel," a pevně skousl zuby, když si uvědomil, že s největší pravděpodobností žárlí. Harry se jenom pobaveně dusil smíchy se sladkým pečivem v ústech. Do všeobecného rozjímání zaznělo hlasité zatleskání bradavického ředitele. Okamžitě nastalo ticho, jak všichni začali vnímat. Věděli, že se chystá něco důležitého oznámit. Constance se rozbušilo srdce. Bylo jí jasné, že nastala chvíle jejího představení a byla nesmírně nervózní. Severus vycítil její nervozitu. Nic mu do ní nebylo, ale přistihl se, že ji chce podpořit. Nechápal, jak je to možné. Nikdy mu na nikom cizím doopravdy nezáleželo. Tedy, téměř na nikom. Tak proč zrovna u ní to bylo jiné? Vždyť se tak nesnášeli. Co se změnilo? Zapřel se do opěradla židle a spustil ruku podél těla. V plášti se mu hezky schovala, a tak nebylo vůbec nic vidět. Pomalu a nenápadně položil dlaň na stehno její nohy. Rozšířila oči a stočila pohled k němu. Díval se na Brumbála a nevšímal si jí. Lehce jí prsty stiskl, aby jí došel jeho záměr. Pohled jí zjihl, pochopila. Také nenápadně zajela rukou pod stůl a svou dlaň položila na hřbet jeho ruky. Svými prsty podjela pod jeho a pevněji stiskla. Udělal to samé. V duši se jí rozlil příjemný pocit a ona se uklidnila. Letmo se usmála.

"Dovolte mi představit vám novou profesorku Obrany proti černé magii, slečnu Constance Vall de Mosso," zahřměl ředitelův hlas. Velkou síní se ozvalo šumění tisíců včel, ale během okamžiku se přetvořilo v tleskání rukou. Connie se s růžovou tváří postavila a lehce se uklonila. Posadila se zpět a sebejistým pohledem přelétla celý sál. Střetla se s mnoho očima, ale ani jednou neuhnula. Chtěla si získat alespoň malou úctu. Tleskání ustalo, Brumbál zaujal zpět svoje místo a všichni pokračovali ve své započaté večeři. Občas se po ní někdo ohlédl a se zájmem ji pozoroval, ona se ale snažila nevnímat zvědavé pohledy. Nakonec po chvíli vstala a odebrala se zadním vchodem na nádvoří hradu. Zahalila se do svého pláště a opřela se o kamennou zeď. Hleděla do dáli. Byla jasná noc a měsíc osvicoval okolí. Vnímala ticho, větřík jí čechral vlasy, dýchala studený vzduch. Bylo jí chladno, ale cítila se příjemně. Bylo ticho a to měla nesmírně ráda.

"Jak se cítíte?" vytrhl jí z myšlenek melodický hlas. Nečekala, že by ji někdo vyrušil. Leknutím nadskočila. Neotočila se k němu, stále hleděla do neznáma.

"Nečekaně dobře," odpověděla mu tiše a přetřela si paže.

"Je vám chladno?" zeptal se jí se zdvihnutým obočím.

"Možná trochu," přitakala mu. Rozhodla se, že bude upřímná. Nechtěla zastírat nebo lhát, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Opatrně k ní přistoupil. Nechtěl jí omezovat její osobní prostor, nebylo to ani moc vhodné, ale jí přece byla zima a on jí chtěl jenom nezištně pomoci. Přehodil přes ni svůj plášť, objal ji zezadu kolem pasu a natiskl se na ni. Překvapením vydechla, nedala na sobě ale nic znát. Zavřela oči, jak se jí tělem rozlilo příjemné teplo. Tiše tam stáli a dívali se na zrcadlící se jezero v dáli.

"Severusi?" zašeptala po chvíli.

"Hm?" zavrněl jí do ucha.

"Proč to děláte?" zajíkla se, když vypustila otázku z úst.

"Co máte na mysli?"

"Tohle všechno. Místo jsem přijala. Máte o starost méně. Nemusíte už nic předstírat."

"Ale já nic nepředstírám," zašeptal jí do ucha a letmo se ho dotknul rty. Zavřela oči a zachvěla se. Bylo jí tak příjemně. Nejenom teplo, které z něj sálalo, ale uvnitř se cítila vyrovnaně. Mohlo mu na ní záležet? Nebo to všechno byla jenom jeho dobře rozehraná hra? Nechtěla už nikdy zažít tu bolest, jako kdysi. Kolikrát si ale říkala, že přece všichni nejsou stejní. Ale jí dalo mnoho práce věřit. A k němu už si nacházela cestu. Byla dlouhá a klikatá, ale někam vedla. Jednou určitě dojde cíle. Ale teď ještě její konec neviděla.

"Neříkejte mi, že vám na mně záleží," zavrčela odměřeně víc, než měla původně v úmyslu.

"To netvrdím," zavrtěl hlavou, "ale rozhodně mi není lhostejné, jak se tu bude nová profesorka cítit. Nechtěl byl totiž znovu vykonávat její práci," a škodolibě se usmál jedním koutkem. Connie se začalo tělo otřásat tlumeným smíchem. Jeho vyjádření ji opravdu pobavilo. Opřela si hlavu o jeho rameno a založila si ruce na prsou. Severus uvolnil svoje sevření a přemístil své ruce z jejího pasu na její paže. Pevně ji stiskl a přiblížil svou tvář k její. Cítila jeho dech na své líci. Srdce se jí rozbušilo, nechápala, co se s ní děje. Tělem se jí rozlilo příjemné brnění, které už dlouho nezažila. Najednou nechtěla, aby to skončilo. Cítila se tak vyrovnaně. Nepociťovala žádné starosti, myšlenky měla úplně prázdné, jak už dlouho ne. Najednou naklonila hlavu na stranu a odhalila tak svou šíji. Nevěděla, co ji to popadlo, ale chtěla to tak. Když Severus uviděl její běloskvoucí kůži na krku, proběhla mu hlavou myšlenka, že je jak upír. Jenom se zakousnout. Ochutnat tu sametovou, hladkou pleť. Bojoval s tou představou jen krátkou chvíli. Přiložil rty k její šíji a jemnými polibky směřoval dolů k rameni. Lehce se jí podlomila kolena, když jí z úst vyšel vzrušený sten. Levou ruku mu položila zezadu na krk a prsty mu zajela do vlasů. Tak moc se jí to líbilo, nechtěla, aby přestal. Rozum byl ale přece jenom tentokrát proti ní. Otevřela oči, narovnala hlavu a odlepila se od něj. Otočila se k němu čelem a zadívala se svýma smaragdovýma očima do těch jeho hlubokých černých, temných jako noc kolem nich. V jeho tváři nebyla schopná nic vyčíst a to ji mátlo. Chtěla, aby pokračoval, ale nechtěla. Něco takového se nemělo dít. Nasucho polkla, ale nemohla se od jeho pohledu odtrhnout. Nakonec mu položila dlaň na tvář a pomalu s ní sjela dolů. Zavřel oči a vydechl.

"Nejde to," zašeptala do ticha. Severus několikrát pokýval hlavou, ale tvář mu zůstala kamenná.

"Já vím," přitakal jí a znovu vyhledal její pohled. Prstem jí upravil pramen za ucho, který jí spadl do obličeje. Neudržela se. Omotala mu ruce krku a přitiskla se k němu. Také ji objal a pevně si ji k sobě přivinul. Cítil její srdce, které se jí snažilo vyskočit z hrudi. A ona určitě cítila to jeho.