26. kapitola

12.02.2017

Vzbudil se o hodinu později. Nebyl zvyklý s někým sdílet lože, pokud tedy vyloučil svého kocoura. Ten se mu ale nesnažil narušovat osobní prostor. Vždy se stočil do klubíčka, kde se nacházelo zrovna volné místo. Ne, že by mu bylo nahé ženské tělo nepříjemné, i když už si myslel, že takové vymoženosti ho již nečekají. A určitě ne s mudlou a zajatkyní. Přemýšlel, co se vlastně stalo. Bylo to jenom pomatení smyslů, a už se nebude opakovat, nebo chce, aby se něco podobného stalo znovu? Nikdy by si nepomyslel, že by ho nějaké základní pudy mohly úplně pohltit. Vždy si zakládal na své dokonalé sebekontrole a ukázněnosti. Bylo to sice poprvé, kdy někoho uvěznil, ale snažil se být dobrým bachařem. Nepovedlo se mu to. Připustil si ji až moc k tělu. Kdyby ji uvrhl zpátky do kobky, neležela by teď vedle něj a neobjímal se s ní. Bylo mu to opravdu až tak nepříjemné? Musel si připustit smutnou pravdu, že nikoliv. Dokonce už si i přestal dokola omílat skutečnost, že nepochází z vážené kouzelnické rodiny. Nakonec, co na tom. Všechny ženské jsou stejné. Všechny mají totéž vybavení. A on se s ní jenom vyspal, nic víc. Nemůže říct, že by ho to neuspokojilo. Veškeré napětí se uvolnilo. Koutek úst se mu zdvihl. Podíval se na ni. Tiskla se k němu, jako kdyby se bála, že jí uteče. Uteče, samozřejmě, že ano, a žádné tisknutí světa ho nezadrží. Nehodlal tady strávit noc až do rána. Romantická chvilka se konat nebude. Jeho místo je v podzemí. Alespoň do té chvíle, než se něco někam pohne. Nevěděl jistě, o co se jedná. Myslel, že zemře. Nestalo se tak a nemohli čekat na to, až natáhne brka. Ano, osud mu přál a on zůstal naživu. Odfrknul si. Přežil, ale v jakém stavu? Bude to vůbec ještě někdy jako dřív? O tom dost pochyboval. Bude vůbec moci někdy ještě vyjít na světlo? Co když nikdy Pána zla neporazí? Co když Silvius udělá chybu a odhalí ho? Proč zrovna teď se zabývá tím, co může být a co se může nebo nemusí stát? Byl opravdu už tak lhostejný, že mu je jedno, jak to všechno dopadne? Možná by se měl začít snažit. Léčivé lektvary už neužívá, cítí se silný, jenom psychika není ještě taková, jaká by měla, na jeho vkus, být. Pořád se ještě trochu litoval. Musí se s tím ale smířit. Nic jiného mu nezbude. Jenom není připraven na své okolí. Styděl se za sebe. A on přece nepotřebuje žádný soucit a na pohrdání není zvědavý. Za život si ho užil dost. Byla stále spousta věcí, co ho odrazovala od návratu. A i ze zálohy může pomoci. Jenom se vždy musí dozvědět, co je třeba a co se chystá. A co ona? Může jí věřit? Zkušenosti ho varovaly, že nikdy nemůže věřit nikomu. Snad ani sám sobě. Chystala se ho svést jenom proto, aby mu zatemnila mysl a on jí pustil? Jestli ano, tak se přepočítala. Nic takového neměl v úmyslu. V sázce bylo příliš mnoho. Zvláště teď, když ho odhalila. Jak na to, sakra, přišla? Vždyť jsou s bratrem totožní. Nemohlo jí to dojít. Nebo ho měla za těch pár týdnů už tak přečteného, že to poznala na jeho chování? Možné by to bylo, ale znal Silviuse, je vynikajícím hercem. Nezapomene na doby, kdy se věnoval ochotničině. Šlo mu to výborně, kolikrát dokázal zmást i rodiče. Bude se jí na to musel zeptat. Jestli tedy bude ještě vhodná příležitost. Nemyslel si, že by chtěl v tomhle románku pokračovat. Rozhodně si to nyní nepřipouštěl. No dobře, je na čase jít. Jak se jenom uvolnit z jejího sevření? Co nejjemněji se jí snažil setřást, aby jí snad, nedejbože, nevzbudil. Po delším zápasení se mu to podařilo. Už ve stoje se po ní ohlédl. Nejhodnější byla, když spala. Neměla možnost ho rozčilovat. Přikryl jí dekou až ke krku, aby jí nebyla zima. Věnoval jí ještě jeden pohled, než se odebral do své podzemní místnosti.


Silvius už v noci nepřišel. Ples se protáhl až do časných ranních hodin. Divil se, že Brumbál něco takového dovolil. Byla ale pravda, že studentské řady začaly po určité době řídnout. Ke třetí hodině ráno už jich bylo na parketu jenom poskrovnu. Profesoři si rozdělili rajony. Minerva s Kratiknotem zůstali v síni, on, madam Hoochová a madam Prýtová si rozvrhli pozemky, Hagrid si hlídal teritorium kolem hájenky a lesa, a Trelawneyová s Cooperovou obcházely na chodbách. Jak si myslel, že Mia je živočišná, s profesorkou Eddie Cooperovou si nezadala ani z poloviny. Tak potřeštěnou osobu ještě nepoznal. Byla další v řadě členek a členů předmětu Obrany proti černé magii. Jak pochopil, žádný z kantorů tu nebyl déle než rok. U ní to viděl na pár týdnů. Byla tu už sice od začátku školního roku, ale proboha, žádný zdravý člověk nemohl být tak aktivní. Byla jak Santa Claus na tripu v Disneylandu, když si zašuká. Už kolikrát měl pocit, že mu vykecala díru do hlavy. Proč jenom musela sedět při jídle vedle něj? Jak to Severus mohl vydržet? Aspoň, že teď neměl možnost s ní sdílet pozemky, to by asi byla jeho smrt. Když veškeré přistihnuté hříšníky odporoučeli do svých kolejí, a konečně byl ples ukončen, odebral se do svých sklepních komnat. Nebyl už při síle se ještě přemístit nebo přesunout do snapeovského sídla. Až se vyspí, ještě se tam během odpoledne zastaví, aby Miu zkontroloval. Přece jenom odcházela dost načuřená. Snad si ji nějak udobří. I když, co by si ji měl udobřovat. Je vězeň. Měla by být ráda, že ji vytáhl do společnosti. Teď tu stejně bude středem pozornosti, koho si to vlastně přivedl. Ale tak přece nečekali, že bude sám. Zamyslel se. Určitě čekali. Bože, ty jsi idiot. Nevadí, aspoň můžou klevetit a mít o zábavu postaráno. Temný Severus Snape možná není zas tak temný. Svalil se do postele jako podťatý. Kašle na nějakou hygienu, klidně bude smrdět jedna báseň. Hlavně, aby už spal. Tu myšlenku ani nedokončil.

Vzbudil se kolem poledního. Cítil se, jak po kocovině, a to si skoro ani nepřihnul. Přetočil se na matraci a spadl z postele. Ležel až moc na kraji. Z úst se mu vydrala nelichotivá nadávka. Vstal a po cestě ze sebe svlékl veškeré šaty, které měl na sobě. Nahý zalezl do koupelny, aby se mohl osprchovat a vrátit do sebe život. Jako znovuzrozený vyšel z koupelny a rychle se oblékl do čistého oděvu. Ještě kvapně zhltne nějaký lehký oběd a půjde na kontrolu.

Chodby byly téměř prázdné. Je možné, aby všichni ještě spali? To pochyboval. Spíš byli zalezlí a odpočívali. Pít stejně nesměli a s tajnými zásobami nachytal jenom pár odvážlivců. Taky jim dal co proto. Při té vzpomínce se samolibě usmál. Velká síň na tom byla podobně jako chodby. Jenom pár studentů a kantorů. Aspoň bude klid. Zasedl za stůl. Před ním se objevil životodárný nápoj. Černá silná káva. Perfektní. Přesně to teď potřeboval. Pomalu ji usrkával a rozhlížel se po síni. Vida, slavné trio je při životě. Přes přivřená víčka sledoval úhlavního nepřítele číslo dvě. Nebyl sice jeho, ale co už, rodina je rodina, i když spolu nedrželi. Aspoň měl nějaký důvod. Pohledem se setkal s Hermionou Grangerovou. Vydržela ho sdílet pár vteřin a potom zrak sklopila do talíře. Šprtka jedna. Sice jí byla, ale muselo se nechat, že toho zvládala, na jeho vkus, opravdu dostatek. Přistihl se, že nejednou žasl nad její chytrostí. Často se ale sám sebe ptal, kolikrát je to způsobeno jejím biflováním, přirozenou inteligencí nebo štěstím. Včera se stala krásnou mladou čarodějkou, dneska byla zase střapatá puťka. Kdyby se tak někdy trochu věnovala svému vzhledu, jako svým učebnicím, možná by byla pro ostatní chlapce neodolatelná.

"Dobré odpoledne, profesore," vyrušil ho z myšlenek vysoký ženský hlas. Protočil panenky a nešťastně vydechl. Není dostatečný trest, že tu musí být? Ještě mu zdejší vzduch musí otravovat ta Cooperovská minda.

"Dobré," zavrčel otráveně.

"Copak, copak," pokračovala jako by se nechumelilo, "jste unaven? Jak je to možné? Je tak krásný den, ptáčci cvrlikají. Že by opice? Ale byl jste ve službě, takže o tom silně pochybuji. A kdepak máte včerejší společnici? Doufala jsem, že s ní prohodím pár slovíček, včera k tomu vůbec nebyla příležitost. Kde jste vůbec k takové krasavici přišel?"

Bla bla bla, u druhé věty jí přestal poslouchat. Takhle to bylo každý den. Mlela a mlela, chrlila ze sebe, jak sopka horkou lávu. S kručícím žaludkem vstal od stolu. Radši si dá oběd od Fiškuse.

"Omluvte mne, již jsem na odchodu," razantně prošel mezi stoly a zmizel v chodbě. Ani si nevšiml, že se po něm Hermiona po očku podívala.


Mia se vzbudila až za světla. Většinou byla vzhůru ještě než se rozednilo. Ale po včerejších namáhavých skutečnostech si ráda přispala. Ještě než otevřela oči, hmátla po místě vedle sebe.

"Ale no tááák," vydechla zklamaně, "ty to snad děláš schválně." Nesnášela, když se probouzela sama, tady to ale asi bude na denním pořádku. Otázka samozřejmě byla, jestli se vůbec něco takového bude ještě opakovat. Zamyslela se. Jistě, že bude. Jakmile ji jednou ochutná, už se jí nevzdá. Nebylo to tak poprvé, ani podruhé. Ušklíbla se. Už ani nedokázala spočítat, kolikrát toho využila. Kdysi, když ještě chybělo pár měsíců do její plnoletosti, již dokázala plně zhodnotit své schopnosti a postupně je dále rozvíjela. S ním to bylo ale strašně těžké. S takovým sebezapřením a odmítáním se ještě nesetkala. Většinou muži reagovali hned. Prakticky stačilo lusknout prsty. Ty doby byly ale dávno pryč. Zahnala vzpomínku na minulost. Přece si řekla, že na ni již myslet nebude. Vylezla z postele a odebrala se do koupelny. Musí se rychle osprchovat, aby ze sebe smyla tu zpocenou ulepenost.

Posnídala na houpačce před domem. Znovu byl nádherný den. Slunko svítilo a hřálo a ona milovala ranní snídání v přírodě. Fiškus jí donesl kávu a koláč. Sedl si vedle ní na zem a objal se prackami kolem kolen.

"Fiškusi?" přerušila Mia ranní tichou pohodu.

"Ano, paní?"

"Víš... chci se tě na něco zeptat," hledala správná slova. Skřítek přikývl, že poslouchá. "No... jak bych to jenom... včera... se něco stalo mezi mnou a pánem, a já chtěla jenom vědět, jestli jsi třeba neseděl někde schovaný s popcornem na klíně, a nedíval ses," vychrlila ze sebe jako mlýnek. Radši se na něj nepodívala. Fiškus k ní obrátil svá malinká očka.

"Ne, madam. Fiškus takové věci nedělá. Je seznámen s pánovým soukromím, a i když se Fiškus může kdekoliv objevit, ví, kdy je to příhodné, a kdy nikoliv," pípl, že ho bylo skoro slyšet.

"Takže..." odtušila, proč to tak je.

"Ano, madam."

"Aha, jasně, jak bych si mohla myslet, že by to bylo poprvé. Asi jsem měla představu, že pán je mnich."

Fiškus najednou začal kašlat. Zaskočilo mu, až se začal dusit. Mia si nebyla jistá, zda lapá po dechu kvůli smíchu, nebo mu opravdu zaskočilo.

"Fiškusi! Ale no tak, nechej mě v sladké nevědomosti!" a plácla ho párkrát po zádech, kdyby se opravdu jednalo o dušení. Skřítek hned přestal. Mia zakroutila hlavou. Kde se to, proboha, ocitla? Podala mu použité nádobí a s kapsami plných ovoce a zeleniny se vydala do stájí.

Po poledni zasedla v jídelně k prostřenému stolu. Stále byla sama. Ani jeden z mužů se neobjevil. Nechápala ani jednoho z nich. Ale co už, nechá tomu volný průběh, určitě se některý z nich objeví. Tím druhým si byla jistější víc, než tím prvním. Sotva jí proběhla myšlenka hlavou, Silvius stál ve dveřích. Naklonila hlavu na stranu a zvedla jedno obočí.

"Jdu trochu pozdě, já vím," ušklíbl se. Sedl si ke stolu naproti ní. Během chvíle se prostřelo i před ním a na stole se začalo objevovat jídlo. "Ples skončil pozdě, už jsem neměl sílu se vrátit."

"Je mi to jasné," odvětila suše při nalévání polévky, "ale nemusíte se omlouvat, profesore Snape."

"To jsem ani neměl v úmyslu, drahá," odpověděl jí kousavě, "a ve tvém zájmu by bylo lepší, kdybys mne netitulovala a neoslovovala jménem. Přece jenom o tom nemáš být seznámena. Že já jsem nepozorný a uletělo mi to, je i tvůj problém."

"Jak si přejete, pane."

Mlčky poobědvali. Ani jeden nemluvil. Vzájemně neměli potřebu s tím druhým komunikovat. Stejně zase večer odejde. Byla neděle. Stále pro něj bylo pohodlnější být ve škole, než se každý večer přemisťovat sem. Navíc plnil služby, hlídal, musel dohlížet na plnění jím udělených školních trestů, připravovat se na další hodiny opravováním písemných prací. Jí to vlastně už nevadilo, když znala pravdu. Věděla, že tu není sama, že se nemusí ničeho bát a hlavně jí hlídá pravý pán domu. Silvius položil příbor na talíř a otřel si ústa ubrouskem. Odložil ho k použitému nádobí a podíval se na Miu.

"Chceš se odpoledne projet?" zeptal se jí. Vzhlédla k němu a vytřeštila oči.

"To myslíte vážně?"

"Jinak bych ti to snad nenabízel. Myslíš, že jsem až tak zkažený, abych tě navnadil, a potom sledoval, jak budeš zklamaná?"

"Nedivila bych se tomu," uhnula pohledem. Její nejistota mu pozvedla koutky. Bavilo ho čím dál tím víc, si s lidmi pohrávat. Ale zas taková sketa nebyl.

"Ve skříni najdeš oblečení, tak až budeš nachystaná, přijď do stájí," vstal a odešel ven. Musel ještě přesvědčit Goliáše, aby ho na sebe pustil. Přece jenom byl Severuse a snesl jenom jeho. Nevěděl, co s ním Fiškus provedl, pořád to byl kůň, a byl na něco naučený.

Mia ještě po obědě chvíli seděla za stolem a dívala se do prázdna. Nebyla si jista, jak moc se může dál roztahovat, aby to pravému profesorovi Snapeovi nevadilo. Věděla, že ví prakticky o všem, co se zde šustne. Nebo spíš o devadesáti procentech. Spát někdy musel a něco mu uniknout mohlo. Ale jak zareaguje, když zjistí, že ji bratr vzal na projížďku? Povzdechla si. Snad pozitivně nebo to nebude nijak řešit, jistá si tím ale nebyla. No co už. Vstala a šla se převléct. V sedle nebyla už pěkných pár měsíců, nebo spíše let. Už to byly téměř dva roky. Snad její stehenní svaly ještě něco snesou. Ve skříni našla hnědé rajtky s vysokými jezdeckými termobotami. Klasické tričko a teplou jezdeckou bundu. Vlasy si stáhla do ohonu, přilbu s bičíkem si vzala pod paži a zamířila ke dveřím.

Vyjeli asi po půl hodině příprav. Goliáš chvilku tancoval, než úplně akceptoval dočasného pána. Persefona byla naopak úplně klidná. Flegmaticky vyšla vedle hřebce se skloněnou hlavou. Byl to nádherný kontrast černého koně s bílým. Klisna se navíc opticky ztrácela ve sněhu. Hřebec byl nabušený, Silvius ho musel pevně držet. Pořád poskakoval, balil se, odfrkoval. Bělka naopak líně kráčela vedle něj. Mie to vyhovovalo. Měla zkušenosti se spoustou zvířat, ale po tak dlouhé době byla radši za klidné. Kráčeli vedle sebe mlčky. Silvius se po jezdkyni tázavě podíval. Před sebou měli rovnou, dlouhou pláň, potřeboval hřebce pustit. Kývla na souhlas. Silvius povolil otěže. Goliáš se zaryl kopyty do země, vyhodil lehce zadníma nohama a přešel do rychlého cvalu. Mia měla za to, že klisna si půjde dál podle svého, ale mýlila se. Jakmile se dal hřebec do běhu, následovala jeho příkladu, a začala ho zběsile následovat. Mia nečekala, že dokáže být tak rychlá. Nejspíš byli zvyklí se sebou závodit, když byli na vyjížďce společně. Duchapřítomně zaujala pozici lehkého sedu a začala kobylku vyjíždět. Přidala dvakrát tolik. Mia netušila, že je to snad ještě možné, myslela si, že už běží na plný plyn. Začala Goliáše předbíhat. Jakmile to zahlédl, začal se s ní předhánět. Běželi hlava - hlava vedle sebe, nepolevil ani jeden z nich. Silvius zasedl a přitáhl hřebci otěže. Usoudil, že již závodu bylo dost. Mia udělala to samé. Oba koně začali zpomalovat, až přešli do klusu a po pár vteřinách do kroku. Všichni čtyři ztěžka oddechovali. V tu chvíli si ani jeden z nich nebyl jistý, jestli víc koně, nebo jezdci. Pokračovali dál v kroku. Mia se rozhlédla po okolí. V houští zahlédla pohyb černého stínu. Usmála se. Byl poblíž a sledoval ji.