26. kapitola

30.12.2017

Stála za dveřmi svého kabinetu a poslouchala hemžení studentů v učebně. První hodina a zrovna s jedním z vyšších ročníků. Co by dala za to, kdyby měla ročník první. Cítila se ale odhodlaně, na žádné zaváhání nebyl čas ani místo. Musela udělat výborný dojem a to měla taky v plánu. Zhluboka se nadechla a prudce rozrazila dveře. Zaregistrovalo ji jenom málo studentů. Přimhouřila oči a hlasitě si odkašlala. Získala dalších několik párů očí, ale neustále se spolu část třídy vybavovala a výskala, zvláště ta v zelených hábitech. Nečekaně vytasila hůlku a obkroužila s ní velký oblouk. Vylétl z ní zelený blesk přímo doprostřed učebny a rozprskl se na všechny strany.

"Ticho!" zahřměla současně s malým ohňostrojem, čímž si vysloužila pozornost úplně všech. Scházela velmi pomalu schod za schodem s pevně stisknutými rty a přimhouřenými víčky se rozhlížela po všech žácích. "Jak jistě víte, od dnešního dne vás budu vyučovat Obranu proti černé magii. Jmenuji se Constance Vall de Mosso, s čím jste dozajista také všichni seznámeni." Mluvila tiše, ale přes to zřetelně. Pomalu procházela mezi lavicemi a snažila se získat autoritu hned napoprvé. Na konci uličky se prudce otočila a založila si ruce na hrudi. "Hm," odfrkla si a dala si dostatečně záležet na svém nepřístupném a povýšeném výrazu. "Jak mám možnost vidět, získala jsem si náležitě vaši pozornost, což mne nesmírně těší," a rozešla se uličkou zpět ke katedře. "Důrazně vás upozorňuji, že v mých hodinách nestrpím jakoukoliv nekázeň," pokračovala dál, aniž by se ohlížela, za to ji pozorovali všichni. Někteří se zájmem, jiní s odporem a nebáli se to svými výrazy dávat najevo.

"Můj otec mi říkal, že vás vyhodili z ministerstva," přerušil její monolog bělovlasý chlapec sedící v poslední lavici. Učebnou to zašumělo. Connie se zastavila. Srdce se jí rozbušilo. Nasadila ještě nečitelnější výraz a s malou dušičkou se otočila k narušiteli. Prohlédla si ho od hlavy k patě nebo spíš to, co bylo z pod lavice vidět, a zdvihla bradu. Provokativně se ušklíbla a velmi pomalým krokem se rozešla směrem k němu.

"Špičatý nos, bílé vlasy, nepřijatelné řeči... vy jste dozajista pan... Malfoy," procedila skrz zaťaté zuby a opřela se rukama o jeho lavici. Zapíchla své smaragdové oči do jeho šedivých. Draco se snažil vypadat nad věcí, ale odvaha ho opouštěla. Měl za to, že se profesorka zhroutí jako domeček z karet. Ta ale ani na vteřinu nezaváhala, hlas se jí vůbec nezatřásl, i když uvnitř se cítila jako roztřesená malá holčička. "Jste opravdový syn svého otce... bohužel," zašeptala a opět se napřímila. Ve třídě se rozhostilo hrobové ticho. Všichni čekali na vyjádření své nové kantorky. "Máte pravdu, pane Malfoyi, a proto jsem tady, abych vás všechny naučila, jak rozlišit, co je správné a co ne. A samozřejmě i tu omáčku kolem," mávla ledabyle rukou. Znovu se pomalu opřela rukama o jeho lavici, naklonila se blíž k Dracovi a sjela pohledem i po jeho nohsledech. "Být vámi, tak bych již zbytek hodiny mlčela, pokud nebudete vyzván. Mohlo by to mít pro vás nemilé důsledky," a pohnula obočím se zkřiveným úšklebkem ve tváři. "Za vaši drzost srážím Zmijozelu deset bodů. Pokračujte a vysloužíte si školní trest. Nějaké dotazy?" Mile se usmála a zamrkala svými dlouhými řasami. Malfoy ji propaloval pohledem a měl co dělat, aby po ní nevrhl nějakou adekvátní kletbu a přitom skřípal zuby. "Skvělé, jsem opravdu potěšena, že si tak rozumíme." Prudce se napřímila a s vítězným úsměvem se svižněji rozešla ke katedře. Harry se ohlédl po bělovlasém chlapci, který mu věnoval nasupený pohled. Nebelvír se jenom zašklebil a otočil se zpět. "Otevřete si učebnici na stránce pět set šestnáct. Dnes vám něco povím o harpiích."

Plášť za ní vlál, jakoby se do něj opíral vítr. Sbíhala jeden schod za druhým. Bylo slyšet rázné klapání podpatků, které se ve sklepních chodbách jenom umocňovalo. Byla tak rozčilená, že se ani neobtěžovala zaklepat na robustní dubové dveře kabinetu zmijozelského ředitele. Vrazila dovnitř, jak velká voda, těžce oddechujíc. Severus prudce zvedl hlavu s vražedným výrazem ve tváři. Když spatřil zelenookou zrzku, založil si ruce na hrudi a zapřel se do svého koženého křesla s tázavě zvednutým obočím.

"Čím vděčím za tvou návštěvu?" zavrčel odměřeně a odsunul se od stolu. Constance za sebou práskla dveřmi a prudce se k němu otočila. Rázným krokem k němu došla a zastavila se těsně před ním.

"Laskavě si srovnej svoje studenty!" prskla po něm a přiblížila svůj obličej k jeho, až byly jenom několik čísel od sebe. Ztěžka oddechovala a neměla daleko k výbuchu. Profesor lektvarů se jenom škodolibě usmál a položil ruku na její rameno. Obešel ji, aniž by ji pustil a sklonil se k jejímu uchu.

"Pověz, který pak z mých zlatíček ti škodil, hm?" zavrněl sladce, až ji to ještě víc rozohnilo. Znovu se k němu otočila, až se ho téměř dotýkala nosem.

"Malfoy veřejně prohlásil, že mě vyhodili," štěkla po něm.

"A není to pravda?" zvedl obě obočí. Connie vytřeštila oči.

"Severusi!" okřikla ho a strčila do něj, rozhodnutá ho poslat na onen svět.

"Říkal jsem ti, že tyhle situace budou na denním pořádku. Laskavě se uklidni," zamračil se na ni a přešel k baru. Nalil do sklenky whiskey a podal jí ji. Gestem ruky ji odmítla.

"Nedělej ze mě násosku. Ještě není ani poledne."

"Na nervy je to dobré a jednoho ani neucítíš. Je to takový placebo efekt," a znovu jí sklenku podal.

"Když to má být placebo, nemáš mi to přece říkat," vytrhla mu sklenku z ruky a poslala její obsah do svých útrob. Tělem se jí rozlilo příjemné teplo a ona se začala lehce uklidňovat. "Máš štěstí, že míváš pravdu," zavrčela a trucovitě se posadila do křesílka před stolem. Severus ho obešel a sedl si naproti ní.

"Je příjemné to slyšet právě od tebe," a lehce zkřivil koutek úst.

"Ale nepovídej. Tak co s tím uděláš?" položila otázku po chvilce ticha.

"Co bych s tím měl dělat?" zeptal se překvapeně. "Potrestala jsi ho?"

"Samozřejmě."

"Případ je tím tedy uzavřen."

"Jsi neskutečný," zakabonila se na něj a zavrtěla hlavou.

"To vím i bez tebe. Na dnešní odpoledne si nic neplánuj," sdělil jí jakoby mezi řečí.

"Proč? Chtěla jsem si přinést nějaké věci z domova."

"Půjdeme dnes pro Neenu," sdělil jí úplně bez zájmu. Constance se v křesle napřímila a vyvalila na něj oči. Chvíli ho pozorovala a snažila se vyčíst, jestli je opravdu tak chladný nebo to jenom hraje. U něj si nikdy nebyla jistá.

"Nemohl sis vybrat lepší chvíli, že?" rýpla si do něj.

"Brumbál mi to oznámil před chvíli, neměl jsem na to o moc víc času než ty."

"Fajn," pokrčila odevzdaně rameny a vstala. Zmijozel následoval jejího příkladu.

"Connie," oslovil ji tiše. Již k němu stála zády, připravena k odchodu. Zastavila se a povzdechla si. Přes to se ale neotočila. Přistoupil k ní zezadu a položil jí dlaň na paži.

"Tak už nevrčte, kolegyně," a přejel jí od ramene k zápěstí. Constance rozhodila rukama a otočila se k němu.

"Já nevrčím, já..." pevně stiskla rty, až se jí vytvořily ďolíčky v koutcích úst. Dívala se mu do očí, aniž by jedinkrát mrkla.

"Omluvil jsem se ti," a povzdechl si.

"Ano, a ty se přece neomlouváš," odvětila mu ironicky a naklonila hlavu na stranu.

"Ne," a našpulil rty.

"Severusi, já se na tebe nezlobím. Udělal jsi správnou věc. A i kdybych se zlobila, mohlo by ti to být přece jedno."

"Hm," odfrkl si.

"Sám jsi říkal, že nemáš ve zvyku někomu podlézat," pokračovala dál odměřeným tónem.

"Ne, to nemám," odsekl jí podrážděně a odstoupil od ní.

"Potom je tedy případ uzavřen," a na důraz kývla.

"Nelíbí se mi, jak používáš moje zbraně," zamračil se na ni.

"Učím se velmi rychle. V tomhle světě není na zaváhání místo. A já už nechci být slabá, Severusi. Studenti by mě sežrali zaživa." Černovlasý kouzelník se téměř neznatelně usmál. Zvedl ruku a jemně se dotkl bříšky ukazováčku a prostředníčku zrzčiny tváře. Zavřela oči a uvolnila se.

"Nikdy jsi nebyla slabá, Vall," a přejel oběma prsty po její lícní kosti. Když jeho dotek zmizel, opět oči otevřela.

"V kolik mám přijít?" zeptala se, jakoby se nic nestalo.

"V pět hodin buď tady," odpověděl jí opět svým standardním ledovým tónem.

"Beru na vědomí. Prozatím měj příjemný den, kolego," a už bez jediného pohledu odešla z jeho kabinetu. Jakmile se za ní zaklaply dveře, opřela se o chladnou zeď a ztěžka oddechovala. Hrudník by se jí nejradši rozskočil. Letmo si přejela hřbetem ruky po tváři, kde ještě teď cítila dotek jeho prstů. Ne, opravdu mu nezazlívala to, že ji líbal a potom ji odmítl. To ona přišla do jeho komnat a přece jenom to byl všehovšudy obyčejný chlap, který v prvních chvílích propadl zvířecímu instinktu, a ona nebyla o nic lepší, protože si to nechala líbit, ba co víc, chtěla nakonec něco úplně jiného. Ale on to utnul. A bylo to tak správně. Problém byl v tom, že ji to stále nepřešlo. Přitahoval ji. V jeho přítomnosti si připadala zbavená všech zábran. Ale musela se držet. Nesměla to připustit. Nepatřil jí a ona nepatřila jemu. Nepatřila nikomu, jenom sama sobě a čest ještě neztratila. Zavrtěla hlavou, zhluboka se nadechla a rozešla se zpět do vrchních pater hradu.