27. kapitola

13.02.2017

UPOZORNĚNÍ - PŘÍSTUPNOST DANÉ KAPITOLY JE 18+

Přesně jak si myslela, se také stalo. Profesorův bratr po setmění odešel. Po návratu z vyjížďky si ještě užívali obstarávání kolem koní, nebo tedy alespoň ona si to užívala. U něj si nebyla tak jistá. Vypili si ještě kávu v obýváku ve svorném mlčení, a poté se chystal k odchodu. Uctivě se rozloučili a on odešel. Rozvalila se v křesle. Co teď? Jak to má udělat, kdyby chtěla pána domu přivolat? Má nějaký mikrofon, kterým ji mohl slyšet nebo v kouzelnickém světě měli určitá propojení, či slyšeli volání druhých? A jak ho má zavolat, když nezná jeho jméno? Tedy, jeho křestní jméno. Navíc jeho bratr říkal, že ho radši příjmením a titulem oslovovat nemá. Pravda, jak by se mohl zachovat, kdyby věděl, že ho zná?

"Fantome, zjev se mi!" zvolala do ticha. Nic lepšího ji nenapadlo. Rozhlédla se po obýváku. Nic. Ušklíbla se. Tak asi nemůže slyšet všechno. Otázkou taky je, kdyby to slyšel, jestli by mu došlo, že volá jeho. Opřela hlavu o opěradlo křesla a zavřela oči.

"Co tu ječíš, nejsem žádný duch Vánoc příštích," ozvalo se nevrle od pohovky. Leknutím nadskočila a tlumeně vykřikla. Podívala se směrem, odkud hlas slyšela. Seděl na pohovce, s rukama rozpaženýma na opěradle.

"Ježíši Kriste, jak tohle děláš, proboha?" nedokázala skrýt udivení v hlase.

"Trochu moc svatých najednou, nemyslíš? Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít."

Našpulila rty a naklonila hlavu na stranu. Jak jinak, byl přece vrah. A jeho tajemství by si mohla vzít jedině do hrobu. Chvilku ho pozorovala. Stejně nechápala, jak se tu tak najednou mohl objevit.

"Proč mi říkáš Fantome?" zeptal se jí po chvilce.

"A jak ti mám říkat, když neznám tvoje jméno. Kdysi jsi mi řekl, že si mám myslet, že jsi třeba fantom opery, tak toho využívám," odpověděla mu bez zájmu.

"Budiž," pokývl po dalších pár vteřinách ticha, "ať je tedy po tvém. Proč mě vůbec voláš? Myslíš si snad, že přijdu po každé, když si usmyslíš? Nejsem had na pérku."

"Ale teď tady jsi," rýpla si do něj se skrývaným úsměvem.

"Byl jsem zvědavý," zahrál to do autu, "nevěděl jsem, že jsem dovolil, abys jezdila na mých koních," jeho hlas již nabyl svého obvyklého ledového tónu.

"Ty ne, ale tvůj bratr ano. Musím ho přece poslouchat," samolibě se na něj usmívala. Prudce vstal a ukazováčkem se bodl do hrudi.

"Já jsem jediný, koho máš poslouchat!" zahřměl, až se lehce polekala.

"Vždyť ano. On je přece ty. Vzpomínáš?" hrdě vystrčila bradu a tvrdě se na něj zahleděla. Dvěma kroky k ní došel a sklonil se k ní. Díval se jí do očí, jako by v nich četl. Měl chuť se jí podívat do mysli, co tu vlastně na něj hraje za divadlo, ale rozmyslel si to. Možná to nechtěl vědět. Pohled mu opětovala, nehodlala uhnout. Napřímil se a otočil se k ní zády.

"Jak jsi mě vůbec poznala?" zeptal se po chvilce.

"Tvoje oči tě prozradily. Možná jste s bratrem vzhledově stejní, ale oči máte jiné. Ty je máš jiskřivé, živočišné, vyzařují teplo, i když jsi bezcitný parchant. Tvůj bratr je má ledové, bez života... černé jako studny. Ty je máš jak med. Normální člověk si toho nevšimne, ale..." odmlčela se. Obrátil se zpět k ní a probodával ji pohledem.

"Ale?" pobídl ji. Povzdechla si a odvrátila od něj zrak. Nechtěla se na něj už dívat.

"Když s někým sdílíš nejenom společné útočiště, všímáš si spoustu maličkostí," zašeptala, že jí nebylo téměř rozumět. On ale slyšel vše naprosto zřetelně. Zadíval se do země a pevně skousl čelisti. Sedl si zpět na pohovku a vykouzlil si sklenku vína. Vedle Mii se na stolku objevila také jedna. Zadívala se na ni a po chvilce ji uchopila mezi prsty. Usrkla. Dívala se do poháru na karmínový nápoj a kroužila s ním dokola. Byli ticho. Ani jeden nepromluvil. Po chvíli k němu ale nakonec zvedla zrak.

"Proč vlastně teď nosíš masku a rukavice?" prolomila trapné ticho.

"Proto," odvětil suše.

"Hm... dobrý důvod."

"Samozřejmě."

"Nemůžeš mi to prostě říct?" vychrlila na něj podrážděně.

"Ne."

"Fantome, ty jsi tak... tak... takové slovo ještě nevynalezli," vyštěkla už nazlobeně.

Usmál se. Fantom... zamlouvalo se mu to čím dál tím víc. A ona byla tak půvabná, když se rozčilovala. Naskakovala jí roztomilá vráska mezi obočím. Zarazil se. Čeho si to, sakra, všímal?

"Řekněme, že mám co skrývat."

"Souvisí to s tím, jak vypadáš jako vlk?"

Zachmuřil se. Jistě, když je vlkem, je vidět jeho olysalý obličej a tlapa. Škoda, že nemůže nosit masku a rukavice i jako zvíře. Vzpamatuj se, blbče. Nemusíš to zas tak přehánět.

"Ano," přitakal.

"Takže..."

"Ano," přerušil ji. Nechtěl, ať o tom dále mluví. Muselo jí být jasné, že hezky, pod svými pomůckami, vypadat nebude. A on nechtěl, aby věděla, jak vypadá. Aby to nikdo nevěděl. Nebyl si jistý, jak by ho přijala. Litovala by ho? Nebo by byla znechucená? Nechtěl ani jedno, ani druhé. Byl spokojený, jak je to teď. Zahalen rouškou tajemství.

"Tak je sundej. Nemáš přece přede mnou co skrývat," zkusila ho ponouknout. Semkl rty a najednou dopil doušek, který mu zbýval ve sklence. Vstal z pohovky a pohrdavě se na ni zadíval.

"Nikdy mne už neuvidíš bez masky. A důrazně tě varuji... zdrž se veškerých snah dosáhnout opaku," prošel kolem ní ke schodišti. Zvedla se a chytila ho za ruku.

"Kam jdeš?" snažila se ho zadržet. Vysmekl se jí a odstrčil ji od sebe.

"Přece sis nemyslela, že tu zůstanu? Nebuď naivní."

"Možná jsem naivní, ale aspoň v něco věřím," odstoupila od něj a odešla do svého pokoje. Klesla na postel, zabořila obličej do polštáře a zakřičela do něj. Její řev hora peří pohltila. Velice jí chybělo plyšové zvířátko, které v takových případech objímala. Teď by se jedno hodilo. Proč tu žádné neměla? Vztekle udeřila pěstí do polštáře a objala alespoň ten. Severus se vrátil zpět na pohovku a nalil si druhou sklenku vína.

"Fiškusi," promluvil do ticha. Nevolal, jenom vyslovil jeho jméno. Skřítek se před ním okamžitě objevil.

"Pán volal?" byla to pouze řečnická otázka. Severus ji přešel.

"Co si myslíš?"

Skřítek na něj vyvalil oči a nezmohl se na slovo. Pán se ho ptal na jeho mínění, to se stalo poprvé v životě.

"Fiškusovi nepřísluší říkat svůj názor, pane."

"Já se tě neptám, co ti přísluší, či nikoliv," odvětil mu stroze. Převaloval v prstech sklenku a občas usrkl. V obýváku se rozhostilo ticho, přerušované pouze praskáním ohně v krbu. Skřítek si povzdechl.

"Madam je hodná a je tu vítaným zpestřením, alespoň co se Fiškusova pohledu týká," špitl se sklopeným zrakem, "Fiškus ji má rád."

Severus stiskl rty a olízl si je. No dobře, dá jí šanci ho přesvědčit, že jí může aspoň trochu věřit. Ale jednou šlápne vedle, jenom o krůček, a bude to její konec. Mávl rukou, aby skřítkovi naznačil, že si může jít po své práci. Ten luskl prsty a byl pryč. Podíval se na galerii, směrem ke dveřím její ložnice. Možná... možná by mohl... jenom na chvilku, aby jí naznačil... Vstal a došel pod schodiště. Zastavil se pod ním. Ne... nemohl. Otočil se zpět a došel ke krbu. Pohrával si s hůlkou v ruce. Ještě takhle dvakrát přešel sem a tam, než se skutečně rozhodl. Potichu otevřel dveře jejího pokoje. Sedl si k ní na postel a odhrnul jí vlasy z tváře. Spala. Ještě chvíli váhal, než si zul boty a svlékl kalhoty, a vlezl si k ní. Ležela na boku, zády k němu. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Ze spánku se zavrtěla. Zabořil tvář do jejích vlasů a nasával jejich vůni. Po chvilce jí shrnul pramen z krku a zavřenými rty jí po něm začal přejíždět. Od ramene po ucho a zase zpátky.

"Ne," vydechla vzrušeně. On ale nepřestával. Naopak. Pootevřel ústa a špičkou jazyka a vlhkými rty jí laskal po šíji. "Řekla jsem ne," zamumlala do hřbetu své ruky. Pro něj bylo její "ne" slovo opačného významu. Rukou jí pomalu sklouzl ze břicha na prs. Krásně mu padl do dlaně. Chvilku ho hnětl, než prstem obkroužil její bradavku. Tiše vzdychla. "Tak tedy ano."

Samolibě zvedl koutek úst a jemně ji kousl do místa mezi šíjí a ramenem. Vyjekla. Cítila, jak se jeho vzrušení zvětšuje. Zapřela se proti němu. Tiše zaúpěl. Otočila k němu hlavu, ale oči neotevřela. Zvedla ruku a prsty se propletla v jeho vlasech. Zatlačila mu na temeno a přitáhla si jeho obličej k svému. Přiblížila své rty k jeho a poprosila ho tak o polibek. Byl úplně jiný, než včera. Jako by to nebyl on. Prudce otevřela oči. Úlevou vydechla. Jeho medové oči ho zradit nemohly. Těsně nad ní se skvěla bílá maska. Najednou pro ni byla zárukou originality a jeho samého. Jemně se dotkl jejích rtů svými a nechal je přejít v dlouhý polibek. Opatrně vklouzl jazykem do jejích pootevřených úst a kroužil v nich. Znovu zavřela oči a vychutnávala si nával něžností. Nevěřila tomu, že by jich byl schopen. Jak se ale měla možnost nyní přesvědčit, zmýlila se.

"Nějak sis oblíbila spát nahá," zašeptal jí do ucha. Uchichtla se.

"Každá správná žena musí být připravena," odvětila zastřeně. Přitiskl si ji k sobě ještě těsněji. Erekce pro něj byla téměř bolestivá. Tak moc ho vzrušovala. Takové pocity nikdy nezažil. V jeho posteli se ocitla spousta žen. Ať už za dob mládí nebo ve vyzrálejším období. Pravda, že v poslední době si sexu moc neužil, kdysi to bývalo pestřejší, ale nikdy nevyhledával dlouhodobější vztah. Nikdy. Neměl to zapotřebí. Ženy byly, podle něj, na obtíž. I tahle. Ale nějakým, jemu neznámým, způsobem ho dokázala srazit na kolena. Ne... úplně ještě ne. Zbytek odporu v něm zůstával, ale zatím ho zaplašil do nejzazšího koutku své černé duše. Než zjistí, proč ho vlastně svádí, může toho využít, a že se nehodlá zklamat. Ne, když už to všechno začal. Pořád ji ještě ovládal, i když ona už si možná myslela, že je to naopak. Stále byl pánem nad životem a smrtí. Teď nad tím ale nehodlal přemýšlet. Osvobodil svůj penis z boxerek a několikrát s ním přejel po jejím klíně. Odpovědí mu bylo Miino vzrušené vzdychání. Ještě jednou sklouzl a našel si cestičku do jejího vlhkého koutku. Nahlas zasténala, když do ní pronikl. Houpal boky dopředu a dozadu, odměnou mu bylo její spokojení vrnění. Sama mu vycházela vstříc a pobízela ho k vyšší rychlosti. Zatlačil jí na bok a donutil ji lehnout si na břicho. Vystrčila zadek a umožnila mu tak lepší přístup. Objímal ji kolem pasu a slastně jí při tom vzdychal do ucha. Příšerně ji to dráždilo. Pronikal jí do útrob nejen vnitřně, ale i zvnějšku. Zatnula pěsti a přirážela proti němu s větší intenzitou. Cítila ho tak hluboko, že už nebyla schopná myslet na nic jiného, než na přicházející výbuch. Vykřikla, když se jí tělo začalo zmítat v silné křeči. Klesla na postel a vychutnávala si doznívající orgasmus. Severus ji nechal si užít chvilku slasti a sám vnímal příjemné stahování jejích svalů v nepravidelných intervalech. Jakmile dozněly a ona již byla v relativním klidu, pár přírazy poslal do nebe i sebe. Bílá lepkavá tekutina jí stékala po zádech, ona se ale usmívala. Tiše oddechovala a štěstím se jenom rozplývala. Postupně ho dostává tam, kde ho chce mít.