28. kapitola

15.02.2017

Ráno se opět probudila sama. Nepřekvapilo ji to, ale ani nepotěšilo. Musí zatlačit, aby jí neopouštěl. Ale ne moc, aby se nevyděsil. S těmi muži je ale kříž. Také byla nesmírně zvědavá, co se mu stalo tak děsného, že musí nosit masku a rukavice. Předpokládala, že byl určitě nepěkně zraněný, a je teď zjizvený, ale proč klade takový důraz na to, aby ho nikdy neviděla? Vždyť na jiných částech těla má také jizvy a nikdy se za ně nestyděl. To se tu klidně promenádoval polonahý a ještě ji provokoval, sadista. A ať neříká, že ne. Co teď vlastně bude následovat? Má ji jako panenku na hraní? Upřímně jí to nevadilo, ne, že by byla nymfomanka, ale přitahoval ji, bylo v něm cosi tajemného a to jí učarovalo a lákalo. A jestli chce něčeho dosáhnout, tak holt musí podržet. Ale co si to namlouvá, chce to sama, a ne málo. Spíš chtěla, aby přicházel, jak si ona zamane, a ne, jak si vymyslí on. Mohla by tak v jeho očích klesnout. A to si nesměla dovolit. Musela být pevná, aby ji mohl dobývat, jak to jenom udělat? Nechá ho teď být a počká, až přijde sám, ono mu to nebude trvat nijak dlouho, když ví, co si s ní může počínat. Škodolibě se jí zkřivil koutek úst. Všichni muži jsou stejní, jenom občas se liší v maličkostech. Srazí ho na kolena, aby uznal, že se v ní mýlil.


Přicházel a odcházel, jak mu to přišlo vhodné. Někdy se objevil několik nocí za sebou, jindy se neukázal vůbec. I on měl svá strašidla zakořeněná hluboko v mysli. Její společnost byla příjemná, ale nic se nemá přehánět. Líbila se mu, vzrušovala ho. To bylo ale asi tak všechno. Když sama chce, proč toho nevyužít, kdyby povolná nebyla, ani by se jí nedotkl. Takový dobytek nebyl. Možná kdysi v mládí, za dob smrtijedství, si párkrát nějakou přivlastnil, když chtěl ukojit svůj hněv, ale ty doby byly dávno pryč. Je sice pravda, že ho už nezavolala, že vždy přišel sám, ale byl přesvědčený, že věděla, že to nemá smysl. Jasně jí dal najevo, že nebude skákat, jak ona píská. Takže jenom čekala, kdy se uvolí, a přijde za ní. Měl ji na háku, nebo si to alespoň myslel. Ani jeden z nich netušil, že každý hraje svou hru, která se ale navzájem nevylučovala. Jen bylo potřeba spoustu trpělivosti.

Seděla ve svém křesle a četla si další z mnoha knih, které tu ukořistila. Začala si připadat, jako chodící knihovna. Kupodivu ji to stále bavilo. Kdyby se měla komu pochlubit, mohla by se vytahovat, jak má přečteny hory klasických děl. Nebylo, bohužel, komu. Vzhlédla od knihy, když otáčela stránku. Už si zvykla na jeho nenadálé a tiché příchody. Občas tedy zkontrolovala, jestli nerozráží vzduch v její blízkosti. Kdyby takhle nenadále mohla přijít ona za ním, vůbec by se nezlobila. To by ale musela vědět, kde má tu zatracenou skrýš, a jak se do ní dostat. Po pěti minutách vzhlédla znovu. Seděl tam a díval se na ni. Sklopila oči zpět ke knize a předstírala holý nezájem. Pozvedl obočí a zaujatě ji pozoroval. Pár minut tomu nechá, aby snad nepojala podezření, že je nadržený kanec. Ne, že by jím byl, ale teď se zrovna necítil úplně chladně. Jakmile přičichl k jednoduchosti lovu kořisti, už se nedokázal odtrhnout. Když dostal chuť, byl tady. A ona byla taky tady. Vyzývavě si přehodila nohu přes nohu a nenápadně se na něj podívala přes okraj knihy. Zvedl bradu a mlsně si ji přeměřoval. Připadalo jí, jako by mu oči žhnuly. Zaklapla knihu a dívala se mu do nich. Odložila ji na stolek a vložila si palec do úst. Nehet jí sjel mezi zuby a ona se o něj opřela. Pár vteřin tak setrvala, než si prst olízla. Nasucho polkl. Vstala a pomalu k němu došla. Sedla si mu na klín, sklonila se k jeho rtům a vtiskla mu horký polibek. Prsty mu zabořila do stehna. Uvolnila stisk a přejela mu po něm. Vydechl. Ledabyle se sklouzla z jeho nohy na pohovku a nechala si své přehozené přes něj. Tázavě se na ni podíval.

"Nemohli bychom si dnes jenom povídat?" zkusila změnit taktiku. Ležela vedle něj, hlavu měla opřenou o loketní opěradlo pohovky a nevinně na něj hleděla. Všimla si překvapeného výrazu v jeho obličeji, ale nedala na sobě znát pobavení. Tohle asi určitě nečekal.

"Zrovna teď?" vydechl nevěřícně, "měl jsem trochu jiné plány."

"Ne všechny plány vyjdou dle představ, nemyslíš?" odvětila mu sladce.

"To máš sice pravdu, ale mé plány většinou vychází, dle mého rozkazu," a pokynul jí, aby vstala. Mia se zamračila a vyskočila jako čertík.

"Mně ale nestačí s tebou spát!" vyštěkla po něm. Severus se také vymrštil.

"A co čekáš? Žádost o ruku?" Strnul, když si uvědomil, co právě vyslovil.

"No..." nevěděla co odpovědět. Jeho otázka ji viditelně zaskočila. Překvapeně se na ni zahleděl, když přemýšlela, a rozšířil oči. "To zrovna ne, ale tvojí nezištnou společnost bych uvítala," vychrlila ze sebe.

"Ty asi neustále zapomínáš, že nežiješ se mnou, ale u mne. Stále tě tu vězním, i když už jsi nejspíš nabyla dojmu, že tomu tak není."

"Aha, takže sis usmyslel, že svoji zajatkyni budeš obdělávat, jak se ti zachce!" vykřikla nepříčetně. Semkl rty a rázně k ní přistoupil.

"Mám pocit, že jsem to nebyl já, kdo toho druhého sváděl. A nepřijde mi, že bys byla nespokojena. Evidentně se ti můj přístup také zamlouvá." Byl nepřirozeně klidný. Vyvolával v ní pocit nejistoty. Byla radši, když v takových případech křičel. Uvolňovalo se z něj napětí a zlost, a dokázal ji alespoň trochu vyventilovat. Takhle si ale nebyla jista, čeho by byl schopen. Měl pravdu, nevadilo jí, že spolu spali. Líbilo se jí to a musela uznat, že ne málo. Ale ona nechtěla jenom sex. Chtěla jeho společnost, chtěla o něm zjistit víc, sblížit se s ním. Nebavilo ji být vězněm. Měla v plánu, aby jí začal důvěřovat, a pokud tu měla zůstat, tak jako svobodný člověk. Nebo pokud jí tu nechtěl, ať jí pustí, s jistotou, že ho neprozradí. Nevěděla by sice, kam jít, ale snad by si poradila, když nabyla nového sebevědomí. Možná by mohla poprosit o pomoc matku. Věděla, že teď už by to dokázala. Její samotný nával vzteku jí ale zatemnil mysl. Nemohla připustit, aby si myslel, že ji ovládá.

"Ty arogantní zmetku!" Začala do něj strkat. Chytil ji za zápěstí a snažil se ji udržet, dokud se neuklidní. Ona se ale nechtěla uklidnit. I když věděla, že proti němu nemá šanci, tentokrát nepolevovala. Přišlo mu, jako kdyby měla dvojnásobnou sílu. Snažila se mu vysmeknout. Ruka jí vystřelila k jeho obličeji a nechtěně prsty zachytila jeho masku. Nestačil si to uvědomit. Zatlačil jí na zápěstí, aby jí ruka klesla zpět, tím ale masku strhl ze své tváře. S tlumenou ranou dopadla na zem. Mia vyjekla. Okamžitě ji pustil a odstrčil ji od sebe. Spadla na podlahu. V šoku nevěděl, co dělat. S rukou před ústy se na něj dívala. Nemohla uvěřit svým očím. Už chápala, proč masku nosil. Jeho krásná tvář byla zohyzděna a on se jí nechtěl chlubit. Nevěřila tomu. Co krutého se muselo stát, aby dopadl takhle? Ji ale vůbec neodpuzoval, byl to stále on. Žádné jizvy světa nemohly zničit jeho samého. On ji přitahoval, ne jeho zjev. I když věděla, jak vypadal předtím, měla ho ráda takového, jakým byl. Ano! Měla ho ráda, i když ho chvílemi nemohla vystát. Nemohl se pohnout. Zarytě se díval do země. Nakonec k Mie po několika vteřinách zvedl oči. Vyděšeně se na něj dívala. Vztáhla k němu ruku. On se ale sehnul pro masku. Nasadil si ji zpět a otočil se k ní zády. Mávl hůlkou. Krb se rozestoupil a on beze slova zmizel za jeho zdmi. Bylo mu teď jedno, že jí prozradil vstup do své skrýše. Stejně se do něj nikdy nedostane. A stejně ho už nikdy neuvidí. Nevěřícně zírala na již zavřený krb. Rychle vstala ze země a přiběhla k němu.

"Fantome, vrať se!" volala jak nehlasitěji dovedla, "omlouvám se, promiň mi to, prosím!" bušila pěstmi do krbové římsy. Naivně si snad myslela, že by se mohl pohnout. Volala za ním, křičela, ale krb se neotvíral. Její hlas dozníval v temné chodbě. Severus se zastavil a naslouchal jejímu nářku. Téměř mu jí bylo líto. Věděl, že to neudělala záměrně, ale stalo se. Už nikdy nepřipustí, aby se to opakovalo. Nikdy se s ní už nechtěl vidět. To zděšení v jejích očích. Určitě jím teď pohrdala, nebo co hůř, ho litovala. Zakroutil hlavou a rozešel se. Její volání se stalo čím dál tišším, až zaniklo úplně.

Klesla na kolena. Zabořila obličej do dlaní a rozplakala se. Měla na sebe vztek, že se nechala strhnout rozčilenými emocemi. Nevěděla, jestli tohle rozpoložení, ho někdy přejde. Bála se, že tu už snad navždy bude sama. Co když ji teď opravdu bude chtít zlikvidovat? Zbavit se jí... ani pes by po ní neštěkl. Proč by si ji tady ještě vydržoval? I vděčnost za záchranu života může být ta tam. Nehledě na to, že on jí to už oplatil. Vzpomene si na to a bude dluh považovat za splacený? Vztek a zoufalství se proměnily ve strach. Nebyla si nyní jistá ničím a veškeré návaly pocitů ji zakalily zdravé uvažování. Utéct... musí utéct. Nenapadlo ji, že to nemá smysl. Že je zima, neví, kde je, kudy by měla utíkat, a že pozemky jsou chráněny kouzlem. Pro mudlu naprosto neodhalitelným. Samozřejmě, ven se jakž takž dostane, ale zpátky již nikoliv. Nepřemýšlela. Byla naprosto vykolejena. Rychle se oblékla do jezdeckého oblečení a vyběhla z domu. Nejpošetilejším nápadem bylo osedlat Goliáše. Kůň ji už znal, nechal ji, aby ho nastrojila, dovolil jí, aby na něj nasedla. S tíhou jejího těla v sedle, se vzepjal na zadní. Předklonila se, stiskla kolena a zapřela se do třmenů. Čekala to. Hřebec vyrazil do tmy. Nevěděla, kam běží, držela se jenom příjezdové cesty. Její konec byl koncem snapeovských pozemků, alespoň si to myslela. Ve sněhu, nedaleko od ní, se mihl černý stín. Kůň ho vycítil, ale věděl, komu patří. Přesto nezpomalil, jelikož prozatím poslouchal jezdce. Mia nevnímala vůbec nic. Chtěla se ze Snapeových osidel dostat co nejdál. Věděla, že mu nechtěně ublížila a bála se jeho pomsty. Nedomýšlela následky svého počínání, mysl měla kalnou. Bodala koně patami, aby co nejrychleji uháněl do neznáma. Najednou ji náraz poslal k zemi. Vykřikla. Nestačila nijak zareagovat. Nic podobného nečekala. Během vteřiny se nacházela na zmrzlém sněhu. Lapala po dechu, který si pádem vyrazila. Snažila se pohnout, ale bolest jí projela zády. Zmrzlý sníh nebyl, pro pády z koně, dobrým přítelem. Zlatý prašan. Přetočila se na bok, ale stále ztěžka lapala po dechu, i když už se mohla nadechnout. Těsně před svým obličejem uviděla olysalou tlapu. Pomalu po ní vedla zrak až k vlkově obličeji. Oči měl přimhouřené, tesáky připravené. Přeměřoval si ji pohledem. Začal zlověstně vrčet. Nemohla se odtrhnout od jeho očí. Bylo v nich tolik nenávisti.

"Fantome, prosím," zašeptala prosebně a schoulila se do klubíčka. Vrhnul se na ni a začal jí rvát oděv. Cáry látky létaly kolem a dopadaly na bělostný sníh. Křičela. Čekala, kdy se zuby zaryje do jejího těla a pocítí neskutečnou bolest. Nestalo se tak. Nahá ležela na ledové pokrývce, uprostřed potrhaných šatů. Byla jí nesnesitelná zima. Vzhlédla a střetla se s párem medových očí v bílé masce. Surově ji zvedl ze země. Hvízdl na koně, stojícího pár desítek metrů od nich. Okamžitě přiběhl. Severus se vyhoupl do sedla. Sklonil se k zemi a jako pírko vyzvedl do sedla i Miu. Přehodil přes ni plášť a pobídl koně do cvalu. Zanedlouho už podkovy cinkaly o dláždění dvora. Sesedl a stáhl svou nedobrovolnou společnici k sobě. Nevybíravě ji chytil za vlasy, aby se mu snad nechtěla vysmeknout a vlekl ji k hlavnímu vchodu. Vzpírala se, ale věděla, že nemá šanci na jakýkoliv odpor. Měla nepopsatelný strach. Neměla tušení, co s ní chce provést. Rozrazil vstupní dveře a vytáhl ji po prvních schodech. Zatočil doleva ke koupelně, ale přešel ji. Dovlekl ji k posledním dveřím a rázně ji do nich strčil, aby šla před ním, chodba byl úzká. Osvětlovaly ji jenom pochodně. Moc dobře si ji vybavovala a otřásla se hrůzou. Tady být nechce! Začala se zmítat jak nejsilněji dovedla, ale odpovědí jí byla pouze velká bolest na temeni hlavy. Vzdala to. Energicky jí strčil do první cely a zabouchl za ní těžké kované dveře se zamřížovaným oknem. Rozběhla se k nim a prostrčila mřížemi ruce, chtěla na něj dosáhnout. On ji ale sledoval z uctivé vzdálenosti, nemohlo se jí to povést. Bezcitně ji pozoroval a nehnul brvou. Po tvářích jí stékaly slzy, třásla se zimou, vztahovala k němu ruce. Beze slova se otočil a odcházel.

"Fantome, prosím! Nenechávej mě tu! Vrať se!" křičela jako smyslů zbavená, ale bez úspěchu. V dálce slyšela klapnutí zámku, jak za ním zapadla západka. V rohu místnosti byla slaměná matrace a deka. Vrhla se k nim a pevně se zabalila do přikrývky. Hořce se rozplakala. Podzemím se rozlinul její hlasitý nářek. Slyšel ho. Projel jím osten lítosti. Ale jeho necitelnost byla silnější. Zradila všechno, v čem jí věřil. Už toho nebyl schopen. Uražená ješitnost mu pohlcovala realistické uvažování. Ať zhyne za svou zradu, nic jí nedluží. Mávl hůlkou, aby umlčel jakýkoliv zvuk vycházející z podzemí. Rozvalil se na pohovce a přivolal si lahev whisky. Se sklenkou se neobtěžoval, přihnul si přímo z flašky. Sorbonne se k němu přišoural od krbu a smutně se na něj zahleděl. Severus k němu otočil hlavu.

"Alespoň ty bys měl držet se mnou, příteli," a pohladil ho po hlavě. Pes seděl vedle něj a položil mu čumák na hrudník. Zvedal se mu a zase klesal s pravidelností dýchání svého pána.

Miin nářek pomalu ustával. Už neměla sílu dál plakat. Oči se jí vysušily, vyplakala snad litry slz. Choulila se v rohu cely, aby se alespoň trochu zahřála. Věděla, že je ztracena.