30. kapitola

21.02.2017

Hermionu probudilo něco mokrého, přejíždějícího jí obličej. Ztěžka otevřela oči a mezi mrknutími, které byla nucena učinit v návalu jazykové smrště, zjistila, že na ni spáchala útok zrzavá hromada chlupů, ale její kocour to dozajista nebyl. Rukama si schovávala tvář a snažila se plundrující tryskomyš odehnat.

"Ale no tak, fuj!" vyloudila ze sebe s odporem. Útočnice přestala a sedla si Hermioně na břicho. Ta se stále nemohla úplně vzpamatovat. Snažila se rozpomenout, co se vlastně stalo. No ano, zrzavá čivava profesora Snapea. Uchechtla se. Nikdy si nepředstavovala, že by Snape mohl mít zvířátko, a ještě k tomu takové čiperně roztomilé. Pohladila fenku po hlavě a rozhlédla se po místnosti. Dávala si jedna a jedna dohromady. Určitě nespí ve svém pokoji nebelvírské věže a dle rozlámanosti se nejedná o pohodlnou postel. Kdyby aspoň věděla, kolik je hodin. V místnosti bylo osvětlení pouze svíčkami, asi aby nedostala infarkt, až se vzbudí. Přitáhla si deku víc k bradě, bylo docela chladno, když jí spadla z ramen. Zavřela oči, jak nasála vůni vanilky a fenyklu. Najednou jí obávaný profesor vůbec nepřišel obávaný, když nahlédla do koutku jeho soukromí. Ale dle ní to mělo být pouze zdání. Byla velice unavená. Rozhodovala se, jestli má vstát a jít na kolej, nebo se prospat tady. Pohovka byla na její postavu akorát, ale v oblečení, ve sklepení, někde s upírem. Rozšířila oči a rozhlédla se po místnosti pořádně. Upír tady není, to je velmi zvláštní. Že by ji tu nechal samotnou? Nebo na ni číhá, aby si ji podal... ale ne, už se chová jako ty dvě nány Parvati a Levandule. Protočila panenky a tiše se zavrtala zpátky, ale dívala se kolem sebe, jestli neuvidí nějaký podezřelý stín. Svíčky začaly postupně dohořívat a ona si všimla v nastalém šeru, že za stolem je podezřelý proužek světla. Potichu si sedla a zaostřila zrakem. Poznala dveře. Možná profesor ještě nad něčím dumá a nespí, a mohla by ho upozornit, že se vzbudila ze svého nepřijatelného omdlení, a opustit tak jeho komnaty. Dřív, než si toho někdo všimne. Někde přece musí mít soukromou laboratoř, tak proč by to nemohla být ona. Vstala a neslyšně přešla ke dveřím, z pod kterých prosvítal oranžový pruh. Potichu zaťukala, žádná odezva ale nenastala. Zkusila to ještě jednou, ale nic. Osmělila se tedy do dveří strčit, nebyly ani dovřené na kliku, asi aby profesor slyšel. Nesměle do škvíry strčila hlavu. O laboratoř se rozhodně nejednalo. Okamžitě poznala, že se nachází v ložnici, když kousek od sebe spatřila velké letiště s nebesy, s jejím kantorem uprostřed. Byl opřený o pelest, oči měl ale zavřené a s největší pravděpodobností spal. Kniha, která mu ležela na hrudi, se pravidelně zvedala a zase klesala současně s jeho dechem. Nevěděla, kde se v ní našel ten kus odvahy. Možná tím, že byla Nebelvírkou. Správně se měla otočit a jít si lehnout zpět na gauč, nebo opustit jeho komnaty, ale nechtěla bez toho, aniž by ho na to upozornila. Vstoupila dovnitř a přešla k posteli. Letmo se dotkla Silviusova nahého ramene, čehož si neopomněla všimnout. Vypadal tak klidně a nevinně. Obličejové svaly měl uvolněné. Nikdy by neřekla, že by mohl vypadat tak vyrovnaně a přitažlivě. Co že to?

"Slečno Grangerová, doufám, že máte přijatelné a velmi rozumné vysvětlení toho, proč se nacházíte v mojí ložnici, u mé postele, s rukou na mém těle," řekl odměřeně a vážně se zavřenýma očima. Hermiona nadskočila. Rychle stáhla ruku zpět. Silvius otevřel oči a pomalu zrak stočil k ní. Dívka lapala po dechu a hledala správná slova.

"Pane profesore, moc se omlouvám, já... já se vzbudila na vaší pohovce a vůbec nevím kolik je hodin... a myslím, že bych tu neměla být... tedy, nemyslím jenom ve vaší ložnici, ale vůbec ve vašich komnatách, a chtěla jsem vám to oznámit. Myslela jsem, že jste v laboratoři, neměla jsem tušení, že se jedná o vaši ložnici, a když jsem to pak zjistila, chtěla jsem vás vzbudit, abych vás informovala, že bych měla jít..."

"Dobře Grangerová," přerušil ji rázně, "přestaňte mlít pantem," odložil knihu a vstal z postele. Hermiona rychle odvrátila zrak od jeho postavy. Natáhl se pro košili a vklouzl do ní. Zapnul ji na jeden knoflík uprostřed hrudníku a pokynul jí ven z ložnice. "Posaďte se ještě na chvíli," ukázal na pohovku, na které ležela deka. Odsunula ji stranou a usadila se. Sedl si vedle ní. Prsty jí vyzval, ať mu ještě jednou ukáže svůj loket. Vyhrnula si rukáv a natáhla k němu ruku. Provedl pár jí neznámých hmatů a uznale pokývl. "V pořádku. Můžete jít. Kdyby to bolelo, zpravte mne o tom." Hermiona se ani nehnula, nedocházelo jí, že by měla odejít. Až si familiérně odkašlal, přeměřila si ho pohledem od špiček nohou, až po jeho pohled. Ani nezaregistrovala, kdy vstal. Zvedl jedno obočí a zkřížil ruce na hrudi. Okamžitě vystřelila z pohovky.

"Děkuji vám, pane profesore," a rozešla se ke dveřím.

"Ještě, abyste nadávala," nedalo mu nerýpnout si. Radši už se neotočila a odešla z jeho komnat ven.


Severus se uvnitř domu neukázal už několik dní. Mia to ani nečekala, ale doufala, že se v něm něco zlomilo, když ji pustil z žaláře ven. Často hypnotizovala krb, jestli se nepohne, ale bezvýsledně. Jednou se pokusila otevřít hlavní dveře, ale byly zamčeny. Došlo jí, že útěkem si znemožnila vycházky na verandu a ke koním. Nadávala sama sobě za svou bláhovost. Jak si mohla myslet, že by odsud utekla? Několikrát se ptala Fiškuse na pána domu, on ale vždy zakroutil hlavou. Ani se o něm nezmínil. Buď o něm nechtěl mluvit, nebo to měl zakázané. Druhá možnost se jevila pravděpodobnější. Nepokoušela se ho ani přesvědčit, aby ji pustil na verandu na houpačku. Bylo jí smutno, ale věděla, že s tím nic nenadělá. Momentálně jediná věc, na kterou se těšila byla, že o víkendu by mohl přijít Fantomův bratr. Aspoň trochu by té samotě byla udělána přítrž. Fiškus jí občas dělal společnost, ale ne moc často. Ke zpytování svědomí měla opravdu spoustu příležitosti, i když stále si byla jistá, že to úplně její chyba nebyla. Ponořila se opět do čtení. Občas si otevřela francouzské okno, zabalila se do teplého plédu a přistrčila si židli k oknu. Dívala se na bílou pláň a pila kávu nebo čaj. Aspoň, že tohle jí kouzelník nezatrhl. Možná zapomněl. Někdy si pustila rádio, ať někoho slyší mluvit, a když zahráli její oblíbenou písničku, dostavila se lehce pomíjivá radost. Malé spojení se světem ji těšilo. Poslouchala zprávy a věděla, co se kde vážného děje.

Po večeři zavítala opět do obýváku. Letmo pohladila rádio na stolku a zmáčkla knoflík. Zhroutila se do křesla a přehodila si nohy přes opěradlo. Sklenka, kterou držela v ruce, se naplnila vínem. Byla vděčná skřítkovi, že přesně věděl, kdy má chuť, a kdy jí má nalít. Očividně zákaz pití vinného nápoje jí udělen nebyl. Projela jí vlna vděčnosti. Chvíli usrkávala ze své sklenky. Opět nespouštěla oči z krbu a poslouchala písně, které se linuly z přístroje na stolku.

"A nyní hlavní zprávy," ozvalo se z rádia po skončení skladby a několika reklamách, "známou operní sopranistku, Lydiu Butlerovou, skolil srdeční infarkt uprostřed vystoupení. Paní Butlerová byla transportována do Královské nemocnice v Londýně a její stav zůstává kritický..."

Mia dál neposlouchala. Při vyslovení známé operní sopranistky jí začalo prudce bušit srdce, a když v rádiu zaslechla její jméno, sklenka s vínem jí vypadla z ruky. Prudce se vyškrábala z křesla a nesouvisle začala přecházet po obýváku. Ne, to není možné, nemohla dostat infarkt, přece byla ještě poměrně mladá. V takovém věku se infarkty nedostávají. Začínala panikařit.

"Fantome!" zakřičela zoufale do ticha. Kýžená odezva ale nenastala. "Fantome, kde jsi?! Ukaž se! Potřebuji s tebou mluvit! Tak slyšíš?!" nepříčetně volala. Z očí jí začaly téct slzy. Svezla se na kolena uprostřed obýváku a zabořila tvář do dlaní. "Prosím," zašeptala nakonec.

"Co tu ječíš, jak Viktorka u splavu?" dostalo se jí kýžené odpovědi. Zvedla k němu uplakané oči, až v něm hrklo. Nedoufala, že se objeví, ale stál tady, těsně před ní. Chňapla po jeho noze a přivinula se k ní. Vytrhl se jí. Znovu k němu stočila pohled zmáčený slzami.

"Vezmi mě odsud," odpověděla mu plačtivě. Ušklíbl se a zakroutil hlavou.

"Ty ses snad zbláznila?! A proto mě voláš?! Já myslel, že umíráš a budu mít konečně klid, dle křiku by tomu vše nasvědčovalo," otočil se a rozešel se zpátky ke krbu.

"Moje matka umírá!" zakřičela za ním. Zastavil se, ale neotočil se. Hraje na něj nějaké divadlo?

"A jak to můžeš vědět?" zeptal se po několika vteřinách.

"Poslouchám rádio... před pár okamžiky to... říkali ve zprávách," zavzlykala. Severusovi to bylo podezřelé. Byla přece bezdomovec, jak by mohli mluvit zrovna o její matce, kdyby to byla pravda a ona umírala. Copak takhle hlásí každé úmrtí? To asi těžko.

"Vždyť jsi byla bezdomovec, říkala jsi, že nemáš rodinu," konstatoval chladně.

"Nikdy jsem nic takového neříkala! Pokud sis nevšiml, nikdy jsem o sobě nemluvila, jelikož ses nezajímal!" vyprskla na něj rozčileně, "matka se mě zřekla, kvůli mému rozšafnému stylu života, před mnoha lety," začala znovu mluvit již mnohem smířlivěji, "je slavná operní sopranistka, styděla se za svojí zdivočelou dceru, která jí zpronevěřila část majetku a nesmířila se s tím. Taky nikdy neuvěřila, že jsem se změnila, když jsem se vdala. Bohužel, tomu nevěřila ani moje tchyně. Manžel zemřel při autonehodě a jelikož měla dlouhé prsty, zařídila, abych se ocitla na ulici. Nechala anulovat naše manželství, nejspíš podplatila soudce. Dodnes nechápu, jak se jí to mohlo povést, ale dokázala to. Od té doby jsem se nemohla obrátit na nikoho, všechno tak perfektně zařídila. Proto jsi mě našel mezi odpadky v zapadlé ulici Londýna. Nikdo mi nevěřil," sklonila hlavu a opět se hořce rozplakala. Severus nevěděl, jestli jí má věřit, ale tohle by si snad nedokázala vymyslet. Stačilo by tak málo a mohl by se jí podívat do mysli, tam by pravdu zjistil.

"Nemůžu ti pomoct," odpověděl po chvíli, "jsi můj vězeň a tady taky zůstaneš. Nebudu nic riskovat, nevěřím ti."

"Tak pojď se mnou, můžeš mě hlídat na každém kroku. Chci jenom navštívit matku, prosím. Copak nemáš v sobě ani kousek citu?!" přerušila Mia tok jeho myšlenek.

"Proč bych s tebou chodil, když tě nemusím pustit? Myslíš, že mám zájem lézt mezi mudly? A takhle?" důležitě ukázal na svoji postavu.

"Tak se proměň v pekelného psa. Nikdo nepozná, že jsi vlk."

"Řekl jsem prostě ne!"

"Tak poprosím tvého bratra, ten určitě bude sdílnější! Vylézt před ním nechceš, neudělal bys to tedy ani kdybych ho žádala! Možná si o mně myslíš, že jsem hloupá, ale to opravdu nejsem, umím si spočíst jedna a jedna dohromady!"

Severus pevně semkl rty, až se mu vytvořily důlky v koutcích úst. Hlasitě si povzdechl a zlostně se na ní díval.

"Nikdy nedovolím, abys požádala mého bratra!" zahřměl, až jí naskočila husí kůže.

"A proč? Máš strach, že mě neohlídá? Nebo, že bude svůj zájem stáčet i jiným směrem?" Její slova začínala bodat do jeho ega. A ona to věděla moc dobře. Nehodlala se vzdát, zkusila tedy jinou taktiku.

"Nevidím důvod, proč by se o tebe měl zajímat!" přikročil k ní. Chytil ji za paže a zvedl ji na nohy. Přitáhl si ji k sobě. "Nikdy tě s ním nepustím, rozumíš!" zašeptal zlověstně a pustil ji.

"Proč? Žárlíš snad?" popíchla ho znovu a sledovala jeho výraz obličeje. Vůbec se nezměnil. Byl stále stejně nenávistný, jako před pár vteřinami. Najednou se mu koutek úst zkroutil do zlomyslného šklebu.

"Žárlit? Já?" předstíraně se zasmál, "ne, to opravdu ne. A jestli si to myslíš, tak jsi naivní. Tak, jak nevěřím tobě, nevěřím ani jemu. Ne v případě uvězněné holky, která bude na zdánlivé svobodě." Ale nebyla to pravda. Sám věděl, že by Silvius nikdy neohrozil jejich existenci. Spíš opravdu nechtěl riskovat jejich sblížení. Byl rád, že si s ní mohl dělat, co chtěl. Tedy v rámci věznění. Kdyby ji ale Silvius pojal za bližší osobu, v jakémkoliv smyslu, mohl by začít hatit jeho postavení a tomu se chtěl vyhnout.

"Fantome, prosím tě. Cožpak jsi opravdu neměl nikdy nikoho rád?" začala se znovu zajíkat. Zavřel oči a potichu vzdychl. Věděl, jak bolestivá je smrt rodiče a nejvíc, když s ním nemůže být. Sám si to zažil a litoval doposud. Nikdy si to neodpustil. Miloval svou matku, stejně jako svou sestřičku. Jednu zabil a s druhou se nerozloučil. Rysy mu změkly, ale jeho duše byla neoblomná. Otočil se zpět ke krbu a mávl hůlkou. Prošel. Během pár vteřin se vše poskládalo do původního stavu. Mia se rozeběhla do schodů a vrazila do svého pokoje. S hořkým pláčem se skácela do postele a zmáčela polštář potoky prolitých slz.