31. kapitola

Přecházel po své podzemní místnosti. Nechtěl jí nic ulehčit. Ještě stále byl uražený, rozmrzelý a nevěřil jí. Nebo spíš jí nechtěl uvěřit. Někde tam vzadu, v jeho hlavě, mu našeptával ďáblíček, že se jí věřit nedá a naopak andílek, že všechno učinila v návalu nerozvážnosti a nebylo jejím záměrem ho zradit. Všechno se v něm promíchávalo, jak přísady v kotlíku. Ani nechtěl pro nikoho nic udělat, natož pro ni. Sám měl svých starostí dost a ještě si přidělávat další. Bylo už taky na čase se vrátit k angažování se v boji proti zlu. Ale jemu se tak nechtělo. Stále se utvrzoval v tom, že bratr vše jistě zvládne sám, ale znovu mu ty dvě malé postavičky, každá po svém, dávaly najevo, že by se měl, nebo neměl vrátit, nebo spíš začít znovu pomáhat, zahalen v roušce tajemství. Nechtěl mezi lidi, hlavně ne mezi známé tváře, jak už přemýšlel kolikrát předtím. V tomhle rozhodnutí se vůbec nic nezměnilo. Ale přece jenom to malinké procento svědomí, kterým disponoval, a hlavně závazek vůči Brumbálovi, ho utvrzovaly v tom, že tíhu odpovědnosti ze sebe nesetřepe. Ale co teď s tou nešťastnicí? Ať chtěl nebo ne, zanedbatelně s ní soucítil. Když si vzpomněl na své utrpení, věděl, jak se musí cítit ona. Ale proč by měl vyhovět svému vězni? Možná proto, že vše nasvědčuje tomu, že ho neodsuzuje kvůli jeho práci? Že si tu zvykla a nesnaží se ho nijakým způsobem podvést? Možná ale pouze vyčkává na chvilku, jako je tahle. Ale jestli nemá kam jít, proč by chtěla utéct? Zase ty jeho pochyby. O co by bylo jednodušší ji sprovodit ze světa, tak proč to, sakra, nemůže udělat? Jsi slaboch, Severusi Snape, už to tak bude. Brumbál na tebe má moc špatný vliv.

"Jak se tam chceš dostat?" zeptal se ženy, ležící v posteli, s obličejem zabořeným do polštáře. Když uslyšela jeho hlas, leknutím nadskočila. Nečekala, že by se tu opět objevil. Podívala se na něj očima rudýma od pláče.

"Půjdu pěšky, když budu muset," odvětila mu kousavě. Severus se ušklíbl.

"To bys šla opravdu velmi dlouho, jestli bys vůbec dorazila."

"Tak mi pomoz!" řekla zoufale.

"Nemám důvod ti pomáhat a ani nechci," odpověděl ledabyle.

"Tak proč jsi tady? Abys viděl, jak jsem nešťastná a měl z toho radost?" Začínala být rozzlobená. Co to tu s ní hraje za hru?

"Možná," podíval se na ni a zvedl obočí, které skryté za maskou nebylo vidět.

"Jsi neuvěřitelný!" vyštěkla naštvaně.

"Děkuji." Koutky úst se mu mírně zvedly, ale ve slabě osvětleném pokoji to nebylo téměř poznat. Mia pevně stiskla rty a zaťala ruce v pěst. Vztek se začínal hromadit a od výbuchu její vnitřní sopky nechybělo mnoho.

"To nebyla poklona!" zakřičela nepříčetně a vrhla se na něj. Bleskově ji chytil za levé zápěstí a škubl s ní, až udělala neforemnou piruetku a nazad mu spadla do náruče. Druhou rukou jí uvěznil i pravé zápěstí a pevně jí držel v sevření. Snažila se mu vytrhnout, ale bez úspěchu. Jeho paže byly jako dračí pařáty, které jí neumožnily ani za mák pohybu.

"Svůj boj nemáš se mnou šanci vyhrát," zašeptal jí do ucha. Přeběhl jí mráz po zádech. Vzdala to a odevzdaně její napětí povolilo. Možná ho vlastně už ani vyhrát nechtěla. Zavřela oči a opřela si hlavu o jeho rameno. Jeho sevření ubralo na intenzitě a pustil její zápěstí. Objal ji kolem pasu a přitiskl si ji víc k sobě. Položila mu ruce na paže a prsty přejížděla po jeho rukavicích.

"Pomůžeš mi?" pípla odevzdaně. Cítila jak ji jeho hrudník zatlačil do zad, když se zhluboka nadechl.

"Ne... ale," dodal vzápětí, když si všiml, že se nadechuje k protestu, "umožním ti navštívit matku." Prudce se otočila a objala ho kolem krku. Než stačil jakkoliv zareagovat, položila mu ruce na čelisti a políbila ho.

"Děkuji ti," zašeptala, když se její rty oddálily od jeho. Poodstoupil od ní. Plášť za ním dramaticky zavlál, jak se otočil a odcházel z jejího pokoje.

"Radím ti, zítra nic nesnídej," řekl ještě přes rameno, než zmizel.

"Nemám jíst? Proč?" Odpovědi se ale nedočkala.

V noci nemohla spát, jenom se převalovala. Co když bude pozdě? Stále si ještě ale říkala, že přece infarkt neznamená automaticky to nejhorší. Ale říkali, že je v kritickém stavu, co když se už neprobudí? Ne, rozhodla se správně, musí za ní. Zvlášť, když přesvědčila jeho. Hodiny se neskutečně vlekly. Několikrát zdřímla, ale vždy jenom na pár desítek minut. V šest ráno už to vzdala. Vstala a dopřála si horkou sprchu. Navlékla se do zateplených legín a bílého huňatého rolákového svetru. Do jedné ruky uchopila vysoké kozačky, které zatím neměla možnost použít, a do druhé zimní kabátek s kožíškem. Odnesla si je do vstupní haly ke dveřím. Boty položila na zem a kabát pověsila na věšák. Vystoupala po schodech do obývacího pokoje a usadila se ve svém oblíbeném křesle. Podívala se na hodiny. Sedm ráno. V kolik asi začínají návštěvní hodiny? A jak dlouho bude muset čekat, než přijde pán domu? A proč neměla snídat? Pravda, na jídlo neměla ani pomyšlení, nervozita ji stravovala zevnitř, ale káva by snad uškodit nemusela. Během okamžiku se na stolku objevil šálek černé tekutiny. Jak Fiškus mohl vědět, že dnes nechce mléko? Copak umí číst myšlenky? Třeba na to má speciální vševědoucí oko. Právě dopila poslední doušek, když se krb bezhlučně rozestoupil a vyšel z něj Severus. Měl na sobě černé kalhoty, a dlouhý kabát. Vypadal jak upír z těch milých hororových filmů, které měla tak moc ráda. Vstala. Mlčky prošel kolem ní. Následovala ho. Obula se do kozaček a oblékla si kabátek. Severus otevřel dveře a pokynul jí, aby šla před ním. Poslechla. Když za sebou zavřel dveře, na zápraží si nandal kapuci. Kompletně mu zahalovala i obličej. Maska mu pod ní nebyla vidět. Kdyby si jí někdo všiml, opravdu by si myslel, že přišla smrt. Mlčky se vydali po příjezdové cestě. Než přišli na hranici pozemků, nepromluvili jediné slovo. Zastavil se. Mia následovala jeho příkladu. Natáhl k ní ruku. Vložila svou dlaň do jeho. Přitáhl si ji k sobě a chytil ji kolem pasu. Nechápavě zvedla obočí v otázce.

"Nadechni se," zněla jeho odpověď. Poslechla. Najednou se s ní svět zatočil. Žaludek jí udělal několik kotrmelců. Už chápala, proč neměla snídat. Podlomily se jí nohy, když se objevili v jedné zapadlé uličce nedaleko londýnské nemocnice. Pevně ji zachytil a nechal jí pár okamžiků, aby se vzpamatovala. Zhluboka oddechovala a rozdýchávala nepříjemný pocit vracejících se žaludečních šťáv.

"Co... co to bylo?" zeptala se mezi nádechy.

"Asistované přemístění," odpověděl nezúčastněně a kontroloval terén kolem sebe. "Nemocnice je odsud kousek, věřím, že trefíš. Já s tebou půjdu jako tvůj pes. Doufám, že se o nic nepokusíš." Neptal se, konstatoval. Už narovnaná kývla.

"Máš kapuci, přece ti nikdo nevidí do obličeje, proč se mnou nepůjdeš jako člověk?" zeptala se nechápavě.

"To je jenom pojistka. Nehodlám se před nikým ukazovat víc, než bude nutné." Kývla na souhlas. Počkala až se Severus změní ve vlka. Byl ještě větší než Sorbonne, jeho hřbet jí sahal ke kyčli, hlavu měl až u jejího pasu. Nebyla si jistá, zda nebude přitahovat větší pozornost, než jako člověk s kápí. Navíc ještě bez chlupů na psím obličeji. Vypadal opravdu hrůzostrašně. No, aspoň si na ni nikdo nic nedovolí, i když silně pochybovala, že by se o to někdo vůbec pokusil uprostřed zalidněné ulice. Nenápadně vyšli z postranní uličky na chodník hlavní ulice. Položila mu ruku na hřbet do husté srsti a stiskla jeho chlupy v prstech. Každý, koho míjeli, se po nich nezapomněl ohlédnout. Často se jim lidé vyhýbali velkým obloukem. Jeho pekelné vzezření v nikom nezanechával klid, zvlášť, když se zahleděl svýma medovýma pronikavýma očima. Kdokoliv, kdo se mu nezdál, po tom mírně vycenil jeden tesák. Během několika minut dorazili před nemocnici. Dveře na fotobuňku se samy otevřely. Za nimi stál hlídač. Jakmile spatřil obrovské zvíře, přiskočil k Mie s rukou připravenou na pažbě zbraně, ležící v pouzdře. Druhou ruku ji pokynul, že má zastavit.

"Madam," oslovil ji rázně, "svého psa musíte nechat venku. Přivázaného a s náhubkem," poukázal na skutečnost, že Severus nemá obojek, natož vodítko a košík.

"Rozumím," pokynula mu na souhlas. Zašla s ním o pár desítek metrů dál, kde již byli z dohledu a klekla si k němu. Dívala se mu přímo do očí. Pohladila ho po krku a objala ho. Odpovědí jí bylo tlumené vrčení.

"Počkej tady, prosím. V lidské podobě to bude určitě bezpečnější. Vrátím se, slibuji. Nemusíš mít strach," přesvědčovala ho konejšivě. Chňapl jí po uchu, aby jí dal jasně najevo, co ji čeká, když zklame. Vstala a rozešla se zpět ke dveřím nemocnice. Ještě se ohlédla. Na místě vlka stála postava zahalená v kápi. Vešla do vestibulu a nevšímala si strážného, který vystrčil hlavu ven a hledal přivázaného psa, ale bezvýsledně. Pokrčil rameny a vrátil se zpět na své místo. Mia se zápěstími opřela o pult informační přepážky a čekala, až si jí všimne sestra. Trvalo to jenom pár vteřin, než k ní pracovnice zvedla oči.

"Přejete si?" zeptala se odměřeně.

"Ano, kde leží Lydia Butlerová, prosím?" vrátila jí stejnou mincí. Sestra si ji změřila pohledem a vyhledala informace v databázi.

"Na jednotce intenzivní péče," zněla odpověď, "přístup mají pouze rodinní příslušníci."

"Jsem její dcera, musím ji vidět!" zvedla Mia hlas. Sestra zdvihla sluchátko telefonu a vytočila číslo.

"Pane doktore, přišla návštěva za paní Butlerovou, tvrdí, že je její dcera." Nepříjemnost z ní jednom odkapávala. Mie bylo do pláče. "Za chvíli přijde její ošetřující lékař, posaďte se a vyčkejte," odsekla jí pracovnice. Mia už nic neřekla a nasupeně se usadila na židličku naproti pultu. Trvalo nejméně čtvrt hodiny, než se objevil muž v bílém plášti. Sestra na ni ukázala prstem. Mia vstala a rozešla se mu v ústrety. Lékař jí podal ruku a ona ji přijala.

"Jsem doktor Norman. Vy jste dcera paní Butlerové?" zeptal se se zájmem.

"Ano," odvětila dívka, "jsem Damiana Butlerová. Jak je matce?"

"Nepotěším vás, infarkt byl opravdu silný. Byť se snažíme..."

"Můžu k ní?" přerušila lékaře nevybíravě.

"Ano, pojďte," pokynul jí, aby ho následovala. Poskytl jí lékařský plášť a dovedl ji před skleněné dveře. Mia se dívala se slzami v očích na matku, ležící na kapačkách v polohovatelném lůžku. Potichu otevřela dveře a přisunula si osamělou židli k její posteli. Něžně jí chytila za ruku a palcem jí přejížděla po hřbetě.

"Mami," zašeptala do ticha, přerušovaného pípáním přístroje pro životní funkce. Po chvíli ucítila jemný tlak na svých prstech, jak jí je matka stiskla. Zvedla pohled a střetla se s matčiným.

"Damiano," vydechla překvapeně, "co tady děláš?" Nebylo jí téměř slyšet. Mluvení ji viditelně vyčerpávalo. Mie se zalily oči slzami.

"Musela jsem tě vidět, když jsem se dozvěděla, co se ti stalo. Mami, že všechno bude v pořádku?" ptala se s nadějí v hlase. Žena se neznatelně usmála a znovu lehce stiskla její prsty.

"Odpouštím ti, holčičko," vyslovila těsně před tím, než zavřela oči a naposledy vydechla. Přístroj neomylně začal vydávat souvislý tón.

"Mami?" zašeptala Mia nevěřícně. "Mami!" uchopila ji za ramena a zatřásla s ní. Bez úspěchu. "Sestro! Doktore!" zakřičela žalostně. Pracovníci nemocnice se okamžitě seběhli a odstrčili ji stranou. Mia s rukou na ústech pozorovala jejich snažení. Po několika dlouhých minutách ženu odpojili.

"Smrt nastala v 9:06 zástavou srdce," sdělil do záznamu lékař. Mia slyšela slova jakoby z dálky. Vycouvala z pokoje. Shodila ze sebe plášť a oblékla si kabátek. S pláčem vyběhla z nemocnice. Se zamlženým zrakem se spěšně rozešla k místu, kde zanechala Severuse. Vyřítil se k ní zpoza křoví, které bylo naaranžováno jako doplnění okrasného záhonku. Klesla na kolena a rozeštkala se naplno. Bylo jí jedno, že je venku zima a mokro. Vlk si sedl naproti ní. Objala ho kolem krku a zabořila uslzenou tvář do jeho srsti. Tiskla se k němu a nechtěla ho pustit. Až když jí výrazně zavrčel do ucha, její sevření povolilo a ona se od něj odtáhla. Pochopil, co se stalo. Netečně jí olízl tvář a obešel ji, aby jí naznačil, že je na čase odejít. Ztěžka vstala a otřela si slzy z tváře. Dívala se na něj a on jí oplácel chápavým pohledem. Stoupla si vedle něj a zlehka mu přejela prsty po hlavě. Naoko po ní chňapl. Smutně se usmála. Zabořila mu prsty do srsti na hřbetě a stiskla je. Nevnímala vyděšené pohledy lidí, které potkávali, ani cestu, kterou šli. Nechala se prakticky vést zvířetem vedle sebe, jeho chlupy z prstů nepustila. Když se ocitli ve stejné zapadlé uličce, jako před více než hodinou a půl, z vlka se stala znovu postava v černém kabátě s kapucí. Padla mu do náruče a opět se rozplakala. Objal ji a několik vteřin s ní tak setrval. Jeho "nadechni se" slyšela jako z dálky, než opět ucítila již jednou zažité sevření a obrácení žaludku. Dopadli na příjezdovou cestu. Pustil ji z náruče a chytil ji za předloktí. Rozešel se s ní k domu.

"Pojď, přihneme si něčeho ostřejšího," navrhl s hraným nezájmem. Co na tom, že je teprve ráno. Potřebovala to a on s největší pravděpodobností také.

"Zůs... zůstaneš se mnou?" vzlykla tiše. Slyšela jak si povzdychl.

"Dobře... výjimečně. Abys neudělala něco neuváženého." Koutky úst jí zacukaly. Líbilo se jí, jak se stále vykrucuje a nechce přiznat, že jí v tuhle chvíli chce bezelstně pomoci. Byla by to pro jeho ego potupa. Ale ona už ho měla trošku přečteného a věděla, že na něj začíná mít malinko vliv. Ať se tváří jak chce, v té jeho temné dušičce je někde vzadu miniaturní jiskřička pochopení, jenom to prostě nepřizná. Jak byl komplikovanou osobností.

Dál už nemluvili. Během chvilky došli do sídla a odložili si. Mia ze sebe sundala i nasáklé legíny a usadila se na pohovku pouze ve svetru, který jí sahal až do poloviny stehen. Severus nechápavě zvedl obočí.

"Tvoje křeslo je tamhle," a ukázal na nábytek naproti ní. Smutně se na něj podívala a poklepala na místo vedle sebe. Zavřel oči a hlavou mu probleskla myšlenka, že toho bude litovat. Ale dneska se rozhodl být solidární. S ním nikdo nedržel, když se mu staly podobné věci, aspoň jednou udělá něco šlechetného. Ušklíbl se. Myslela si, že je to kvůli tomu, aby si sedl vedle ní. Mávl hůlkou a na stolku se objevily dva velké panáky a do nich se začala nalévat čirá tekutina z lahve. Uchopil oba frťany a jeden z nich podal Mie. Usadil se vedle ní.

"Pravá ruská vodka, kopni to do sebe," nařídil jí. Poslechla. Alkohol jí málem vypálil do krku díru. To muselo mít snad sto jedna procent. Rozkašlala se. Severus se uchechtl a uštědřil jí pár herd do zad. Když se uklidnila, znovu na něj upřela svůj smutný pohled, který se začal stávat skelným. Opřel se o opěradlo pohovky a zvedl paži. Přisunula se k němu, hlavu si položila na jeho rameno, ruku přehodila přes jeho břicho a nohy si zvedla na sedák pohovky. Zavřela oči a poslouchala tlukot jeho srdce. Uklidňoval ji. Ani jeden neměli pojem o čase, když v tichosti setrvávali bez hnutí na místě. Ani jeden z nich neslyšel, že se dole otevřely dveře, a že někdo vyšel po schodech nahoru. Až když Sorbonne vyskočil ze svého místa u krbu, stočil Severus hlavu jeho směrem a zahlédl černou postavu pár kroků od pohovky. Pevně semkl rty a přimhouřil oči. Věděl, že toho bude litovat.

"Sile," zamručel s neskrývanou záští, "nemůžu říct, že tě rád vidím."

"Nápodobně, Seve," dostalo se mu stejně milé odpovědi.