33. kapitola

08.03.2017

"Jsi hajzl, Severusi," škytl jeho bratr a podal mu z poloviny prázdnou lahev vodky.

"Kdybys mi radši sdělil něco nového," odvětil mu maskovaný muž. Uzmul flašku čiré tekutiny a s chutí si přihnul.

"Je poledne a já jsem jak troky." Silvius seděl na zemi, opřený zády o pohovku. Překulil se na všechny čtyři a snažil se zapřít, aby mohl vstát. Na třetí pokus se mu to povedlo. Zavrávoral na vratkých nohách a prohrábl rukama vzduch.

"Nic nevydržíš," odpovědělo mu dvojče a znovu si loklo z lahve, než mu před obličejem zamávala ruka šátralka od jeho společnice, která mu dosud spala na hrudi. "Ty už nic nedostaneš, jsi mladá," sdělil jí odpověď na němou otázku. Ozvalo se jenom nesouhlasné zamručení.

"Mám bol, potřebuji se rozptýlit, nevím, proč byste si měli dávat do sosáku jenom vy dva," odvětila mu rozespale, "stejně už jste jednu stačili potrestat, tak o druhou byste se mohli podělit," a zabořila mu tvář do košile.

"Jak ty to můžeš vědět?"

"Si myslíš, že se s vámi dá usnout? Jste oba jak kafemlejnek," sedla si a zadívala se Severusovi do očí. Beze slova jí lahev podal. Ona zavrtěla hlavou a usmála se. "Jenom jsem tě zkoušela."

"Zmije," zašeptal a zakřenil se na ni. Nebyl na něm vidět téměř žádný náznak alkoholového opojení, na rozdíl od jeho bratra, který stál před nimi a vlál větru.

"Kde máš ten svůj zázračný dryák?" vyblekotal ze sebe Silvius.

"Hledej, Punťo," odvětil mu bratr chladně.

"Nenávidím tě," zasyčel Silvius.

"Nemusíš se opakovat, bratře, vím, že v našem vztahu se nic nezměnilo."

"Já ti mnoholičný lektvar, dokonce i s následnými částmi těla, daroval!"

"Vím, kdo ale říká, že já budu stejně přívětivý. Jako bys mě neznal," a ďábelsky se usmál. Silvius pevně sevřel rty a přimhouřil oči. Zaťal ruce v pěst a víčka úplně zavřel.

"Prosím," procedil skrz zuby, že mu bylo sotva rozumět. Severus se ušklíbl a rozhodl se, že ho přestane trápit, i když mu to poskytovalo příjemné uspokojení. Kývl směrem ke koupelně. Silvius se rozvrávoral pro záchranu.

"Nemáš pít, když to neumíš!" zavolal za ním bratr a uchechtl se. Odlevitoval lahev vodky na stolek a povzdechl si. Nebyl v situaci, která by mu byla extrémně příjemná, ale nebyla nepřijatelná. Bratr potřeboval pomoct, zastával jeho práci, a i když byl výtečným kouzelníkem, nemohl vědět úplně vše o jeho osobě, zvlášť, když se téměř dvacet let nesetkali. Nenávist z nich ale nevyprchala, možná jenom v nastalé situaci lehce polevila. Ani jeden se nezměnil a přitom byl každý tak jiný, než kdysi. Neznatelně stiskl placatku, kterou měl v kapse. I když by to nepřiznal, byl mu vděčný. Nehodlal nápoj pít každou hodinu, ale určitě se bude občas hodit a věřil, že mu opravdu Silvius víc materiálu neposkytne, musí tedy šetřit. Rád by uvěřil, že konec jeho života nenastane v dohledné době, a zalezlý v díře být nadosmrti také nemůže. Ponořený do svých myšlenek, v periferním vidění, zahlédl upřený pohled dvou akvamarínových očí. Zaměřil se na ně. "Co?" zeptal se, když tichý pohled trval na jeho vkus až moc dlouho. Mie se lehce zdvihl jeden koutek.

"Dáš mi pusu, Severusi Snape, profesore lektvarů?" Nebyla si jistá, jestli udělala správnou věc, ale chtěla se posunout někam dál, nemohla stát stále na místě a smířit se s daným osudem, který jí naordinoval její věznitel. Nehodlala být dál zavřená a jenom trpět jeho nařízení. Nechtěla utéct. Za pár měsíců jejího života tady si zvykla a začala mít tohle místo ráda, a jak si nedávno přiznala, i jejího majitele. Jen ho musela nenápadně posunout tam, kam chtěla. Černovlasý kouzelník na ni hleděl. Uvnitř byl překvapen, navenek ale nedával nic znát. Jeho chladný pohled ji znervózňoval. Začínala si pomalu myslet, že udělala chybu.

"Víš toho nějak moc," odvětil jí ledově, "a ne, nedám."

"Vím toho tolik, kolik jsi mi umožnil vědět... prosím," zašeptala naléhavě a udělala na něj smutné oči. Nehnulo to s ním. Výraz obličeje se mu nezměnil, byť pod maskou nebyl téměř poznat. Ona ho ale vždy dokázala identifikovat podle očí a rtů. Smutně si povzdechla a odvrátila pohled. Bylo to s ním opravdu složité, nebyla na něco takového zvyklá. Většinou jenom luskla a měla, co chtěla. On byl výzvou. Horší bylo, že každého, kterého zlomila, měla totálně na háku, kromě manžela, kterého milovala a přišla o něj. Brala to jako boží trest za svůj rozmařilý život. Teď ale dostala druhou šanci. A cítila, že k muži sedícímu vedle ní, začala cítit něco víc. A to si myslela, že nějakého hlubšího citu už nebude nikdy schopna. Tady si ale začala uvědomovat, že jí vrazil ruku do hrudi a vší silou jí stiskl srdce. Znovu na něj upřela svůj pohled. Uvědomila si, že se na ni celou dobu dívá. Nesklonil zrak, ani se nehnul. Jen se mu zvedal a znovu klesal hrudník, jak oddechoval. Naklonila hlavu na stranu a zkoumavě si prohlížela každou píď jeho "obličeje", až se jejich pohledy znovu střetly. Poposunula se blíž k němu. Nepohnul se. Vypadal jako živá mrtvola. Říkala si, jestli ještě žije, nebo jestli spí s otevřenýma očima. Jeho mrknutí ji ale uklidnilo. Položila mu dlaň na stehno. Odezvy se ale nedočkala, byl stále netečný jako kámen. Přehodila si nohy přes jeho a sedla si mu na klín. Byla si jistá, že tohle s ním už pohne a vyletí jak čertík z krabičky. Ale stále se nic nedělo. Utvrzovala se v tom, že tiše souhlasí s jejím kontaktem. Teď nebo nikdy. Teď musí udělat tu nejpošetilejší věc, co ji napadla. Pokud to přežije, určitě to pro ně bude znamenat největší kladný krok v jejich zvláštním soužití. Položila mu ruku na čelist a přejela s ní k jeho uchu. Konečky prstů zaklesla za masku. Musel postřehnout, že ji drží. Ale ani tentokrát se nepohnul. Stále se mu dívala do očí. Najednou je zavřel a pomalu vydechl. Zatlačila na kraj masky a pomalu mu ji sundala. Slyšela, jak se mu rozbušilo srdce. Položila si ji na klín, pravou ruku mu zaklesla kolem krku a přitiskla se k němu silněji. Prsty levé ruky mu začala jemně sjíždět přes znetvořené čelo, na tvář, čelist, bradu a zase zpět. Ani jeden obličejový sval se mu nepohnul. Oči neotevřel, jenom zrychleně oddechoval. Rty mu přiložila na levou tvář a začala mu ji posévat drobnými něžnými polibky. Nijak nereagoval. Nevěděla, co přijde. Jestli se mu to líbí nebo čeká na vhodný okamžik, kdy ji odstrčit. Jí se to ale zamlouvalo. Vzrušovalo ji, že se ho dotýká, že mu přejíždí po hladké kůži obličejových jizev. Nechápala, proč si myslel, že by se jí hnusil. Nikdy jí to neřekl, ale cítila, že to tak je. Ano, jeho krásný obličej byl pryč, ale to neměnilo nic na jeho vášnivé povaze. Přidávalo mu to na dramatičnosti a přitažlivosti. I když maska ho pozvedala to tajemných výšin. Zamlouvaly se jí obě role. Položila mu celou dlaň na druhou líc a přitáhla si jeho obličej blíž k sobě. Rty přejela na jeho krk a začala kroužit po jeho kůži. Zvedl bradu a viditelně si vychutnával její péči. Lehce se usmála. Nebyl tak nepřístupný, jak se tvářil. Jenom ho chtělo trošku popostrčit. Jazykem obkroužila jeho jugulární jamku a přes ohryzek zamířila špičkou na bradu a k jeho rtům. Otřásl se, cítila to. Na nic nečekala a obkročmo si na něj sedla. Maska jí sklouzla mezi jejich těla. Položila mu obě ruce na čelisti a stiskla. Věděla, že to musí cítit a není to zrovna příjemné. Prudce otevřel oči a zadíval se na ni.

"Proč se tomu bráníš, Fantome?" zašeptala důrazně, "kdy už konečně pochopíš, že jsou tady bytosti, kterým na tobě záleží a nechtějí ti ublížit? A že já jsem jednou z nich," konstatovala suše. Díval se na ni nečitelně. Nevěděla, co se mu honí hlavou, ani co se stane. Nebyla si jistá vůbec ničím, jenom potřebovala sdělit svoje pocity. Dívali si vzájemně do očí. Zdálo se jí, že ji snad těma svýma medově svítícíma očima propálí. Milovala ten pohled. Ten nádherný neodolatelný pohled, kterým ji uchvátil. Uvolnila sevření dlaní a oběma synchronizovaně přejela přes tváře do jeho vlasů. Sevřela je mezi prsty a přitáhla si jeho obličej k svému. Překvapilo ji, že stále nijak nereagoval. Nemohla vědět, že se v něm bily veškeré nastalé pocity. Od vzteklosti, přes hněv, vzpupnost, až k odevzdanosti. Přistihl se, že přemýšlí nad tím, že má pravdu. Nikdy nikomu nevěřil. Proč by ale najednou měl věřit? A komu? Brumbálovi? Svému bratrovi? Jí? Jí? Mohla by ho mít ráda? Proč by to všechno dělala? Aby se zachránila? Musela vědět, že není šance. Mohl by ji nějak okouzlit? On? Znetvořená karikatura, o minimálně patnáct let starší, nepatřící do jejího světa? Prašivá mudla? Přes to, že si říkal, že smíšené rodiny nejsou nic víc, než další nutné zlo do kouzelnického světa a on ho dokázal tolerovat, neuměl si představit, že by vedle sebe mohl mít nečistou krev. A najednou se objevila žena nečisté krve, která ho uměla vyvést z míry a nejenom z té. A podezřele rychle se uměla etablovat do kouzelnického světa. Mohla se mu vrýt pod kůži? Ne, to přece nebylo možné. On a jeho perfektní sebekontrola a ovládání a odpor ke všemu nekouzelnickému. Z myšlenek ho vytrhl nepříjemný tlak v zátylku, jak ho Mia zatáhla za vlasy. Instinktivně zaklonil hlavu ještě víc. Bez dovolení si uzmula jeho ústa a vklouzla do nich jazykem. Ochutnávala ho, jako kdyby ho líbala poprvé. Kroužila v jeho útrobách, nasála jeho jazyk a cucala mu ho. Nechal si to líbit a neobtěžoval se momentálními myšlenkami, co by, kdy by. Už ani nepřemýšlel nad tím, že nemá masku, a ona ho vidí v celé své znetvořenosti. Konečně pozvedl své ruce a přejel jí po stehnech, přes zadek na záda, aby si ji přitiskl k sobě. Povalil ji na pohovku a začal jí hladové polibky vracet. Ne! To prostě nejde! Veškeré sebezapření se v něm začalo bouřit. Zastavil se a schoulil svůj obličej pod hrudník. Nahmatal masku a neviditelně si ji nasadil. S neproniknutelným výrazem se posadil. Na Miu se ani nepodíval. Vstal a máchl hůlkou. Krb se rozestoupil. Ještě nebyl čas, aby se úplně vrátil do života. Zdi se za ním zavřely do původní podoby. Mia si smutně povzdechla. Ještě není připraven. Ale jednou bude. Také se zvedla a odebrala se do svého pokoje. Pár minut na to se Silvius objevil pod schody. Střízlivý jako před pár hodinami. Rozhodl se ale, že si přece jenom na chvilku zdřímne. Viditelně jeho společníci přítomni nebyli.


Vzbudilo ji bušení na dveře. Byť mezi bratry nebyla schopná usnout a jenom odpočívala, jakmile lehla do svojí postele, odebrala se do říše snů. Zamžourala na hodiny, které ukazovaly několik minut po páté. Bušení se ozvalo znovu. Se zaklením spustila nohy na zem a vklouzla do své domácí obuvi. Ležela ve svém svetru, který měla na sobě při návštěvě nemocnice. Vstala z postele a radši si navlékla legíny, které nosila po domě. Ještě ne úplně při smyslech otevřela dveře a došourala se na schody. Jakmile se na nich ocitla, viděla, že Fiškus otevírá velké těžké vstupní dveře. Za nimi stála ženská postava s dlouhými černými vlasy. Neslyšela, co si povídají, ale skřítek jí pokynul, aby vešla. To ji zmátlo. Netušila, kdo by to mohl být, ani co tu dělá. Fantom nikdy neříkal, že by měl možnost společnosti a jeho bratr určitě nesdělil místní adresu. Pomalu sešla první tři schody, kdežto návštěvnice vystoupala celé první schodiště. Během pár vteřin ji zaregistrovala. Naklonila hlavu na stranu a se zájmem si ji prohlédla.

"Vy jste paní domu?" zeptala se zvědavě. Mia protočila panenky a škodolibě se usmála jedním koutkem úst.

"Paní domu? Kéž by..." zašeptala si spíše pro sebe, ale neznámá ji velice dobře slyšela. Změřila si ji od hlavy k patě, jako kdyby ji hodnotila. Mia sešla až do obýváku a pokynula dívce na pohovku. Ta se nejistě usadila, ale stále přeměřovala ženu nejistým pohledem. "Dáte si něco k pití?" zeptala se Mia zdvořile.

"Trochu vody, jestli bych mohla prosit," odvětila černovlasá dívka. Na stolku se objevila sklenka s vodou a šálek kávy. Ten Fiškus je prostě dokonalý. Cítil, že zrovna teď je pro ni nejvhodnější černá tekutina. Mia se se zájmem zadívala na dívku, sedící na pohovce. Ta k ní stočila svůj zrak. Jakmile spatřila její oči, nemohla popadnout dech. Zavrávorala a s žuchnutím padla do svého křesla. Neznámá naklonila hlavu na stranu a zvědavě ji pozorovala. Mia nechápala. Ty medové oči, které téměř svítily. To přece není možné. Uchopila svou kávu do prstů a s klepotáním do sebe vpravila malý doušek.

"Vaše jméno, drahá, pokud se mohu zeptat?" vypustila Mia otázku do éteru.

"Jsem Scarlett," odpověděla dívka, "Scarlett Vendette," zašeptala se skloněnou hlavou. Mia neznatelně vydechla. Odlišné jméno ji uklidnilo, i když to nebylo bůh ví co.

"A co tu hledáš, Scarlett?" nedalo jí nezeptat se.

"Pana Snapea," vyhrkla nedočkavě, až to Miu zaškočilo. Obličej se jí zachmuřil a stal se znatelně kamenným. Pokud tu byla, aby jakýmkoliv způsobem dostala do svých osidel jejího Fantoma, hodlala Mia nasadit všech svých prostředků, aby tomu zabránila. Byl jenom její, nehodlala se o něj dělit, nebo nedej bože, o něj přijít. Nasadila nejneproniknutelnější výraz, který uměla a dopila své espresso jedním douškem.

"Asi tě zklamu, dítě, ale pán domu zde v tuto chvíli není."

"Nejsem žádné dítě!" odvětila jí dívka rozčileně, "zanedlouho budu plnoletá!"

"To ale nemění nic na věci, že v tuto chvíli nejsi," klidně ji opanovala Mia. Scarlett nasucho polkla. Věděla, že má žena pravdu.

"Kdy se vrátí?" zeptala se tiše a odevzdaně.

"To ti nejsem schopna říci. Objevuje se, jak je mu to zrovna vhodné."

"Když nejste paní domu," odtušila dívka, "kdo tedy jste?" Mia se zahleděla do dálky. Pozvedla jeden koutek úst ve škodolibém úsměvu a odfrkla si.

"Jsem lítost, děvče." Neslyšela, že někdo schází po schodech. Až když Scarlett pozvedla hlavu k vrchnímu schodišti, zjistila, že nejsou samy. Otočila hlavu tím směrem. Už si nestačila všimnout znechuceného výrazu tváře své společnice.

"Ahoj, tati," zaznělo odměřeně z pohovky. V tu chvíli by se v Mie krve nedořezal.