34. kapitola

09.03.2017

Mia se otočila, aby spatřila černovlasého kouzelníka, scházejícího po schodech. Na pár vteřin si vydechla, že dívka titulovala otcem Silviuse, než si uvědomila, že určitě neví o skutečnostech, které se odehrály a tím pádem si mohla oba splést. Na dálku nebyli rozdílní, lišili se jen v maličkostech viditelných z blízka, a to pouze pro velmi všímavé povahy.

"Scary, co tu děláš?" zeptal se muž měkce a sestoupil schody. Dívce se rozjasnil obličej.

"Strýčku Sile?" Naději v hlase nebyla schopna potlačit. Rozeběhla se k němu a zavěsila se mu kolem krku. "Já... ty... co ty tady děláš? Vždyť jsi byl tam v lesích," nechtěla se ho pustit a začala vzlykat. Silvius ji jemně odtáhl. "Kde je otec?" jíkla mezi vzlyky.

"Někde se tu bude určitě poflakovat. Proč jsi tady?" Dívka sklonila obličej a rozplakala se naplno. Přitáhl si ji do náruče a začal ji konejšivě hladit po vlasech.

"Maminka... umřela," sdělila mu plačtivě, "utekla jsem... z ústavu... nedalo se to tam... vydržet. Myslela... myslela jsem, že by... že by táta..." schoulila mu obličej zpátky do košile a smáčela mu ji slzami.

"Dneska tady každý umírá," vypustil morbidně, až po něm Mia šlehla rozzlobeným pohledem. "Víš, jak to s tvým otcem je."

"Vím, ale říkala jsem si, že se třeba mohlo něco změnit." Poodstoupila od něj a utírala si hřbetem ruky slzy, stékající jí po tváři. Mie jí najednou bylo líto. Podala jí papírový kapesník. Přeběhl jí mráz po zádech, když se po ní Scarlett podívala "jeho" pohledem. Všechno se to komplikuje. Věděla, jak se dívka cítí, vždyť také dnes odešla její vlastní matka, ale nechtěla polevit ve svých plánech, s touhle holčinou to ale bude složitější. A to ani nevěděla, jak bude reagovat ON. Povzdechla si. Asi ji tu nepřivítá s otevřenou náručí, jako jeho bratr. To chápala velmi dobře. Dívka se na ni nepatrně usmála a přijala kapesník. "Děkuji."

"No nemáš za co. Scary? Tak ti říkají?" zeptala se jí Mia zvědavě.

"Ano, jsem postrach," koutky se jí zvedly výš. Slzy jí už téměř zaschly. Silvius ji pohladil po její lehce snědé tváři.

"Celý otec," rýpl si Silvius. Scarlett se na něj nesouhlasně zakabonila.

"Proč jsi říkal, že tu každý dnes umírá?" Následovala Silviuse na pohovku, kde se oba posadili. Mia se uvelebila znovu v křesle a prohlížela si je zkoumavým pohledem. Kouzelník kývl směrem k ní.

"Mie dnes umřela maminka." Žena sklopila zrak a zadívala se do dálky. Bol se znovu rozezněl, z důvodu šoku na něj chvíli zapomněla.

"Ach," vydechla dívka, "to je mi líto, madam." Mia se smutně usmála.

"A mně je zase líto té tvé... Scary. A tu madam si nechej od cesty. Jsem Damiana. Říkej mi Mio."

"Dobře, Mio," radost z ní byla citelná. Mia předpokládala, že to nyní neměla jednoduché a najednou se ocitla ve společnosti strýčka, kterého očividně měla ráda, ale nevídala se s ním, a pokud ano, tak asi ne často, a doufala, že má radost i z nově poznané osoby... její maličkosti. Začala jí být sympatická. Neuměla si představit, jak bude Severus reagovat, ani co bude následovat a hlavně si nedokázala vůbec představit, jak by to vypadalo do budoucna. Když se na to podívala kolem a kolem, všichni dohromady byli krásná černovlasá rodinka. Ušklíbla se té myšlence.

"Nevíš, kde je bratr?" vytrhl ji z myšlenek Silvius.

"Zašil se do své sluje," odvětila mu ledabyle.

"A ta je?" vyzvídal dál.

"Nezlob se, ale když bude chtít, určitě ti ji velmi rád ukáže. Já jeho tajemství neprozradím," usmála se na něj škodolibě.

"Ty jsi mi ale věrná," zakroutil hlavou a opřel se o opěradlo, "spíš bych čekal, že ho budeš chtít prásknout."

"Tak to čekáš špatně. Neznamená, že když tu musím být, že pro něj nic neudělám. A důvěra je pro nás oba to nejdůležitější, kapišto?" Silvius rozhodil rukama a už neřekl nic. Dívka, sedící vedle něj, je se zájmem pozorovala a dávala si věci dohromady.

"Proč tu táta není?" zeptala se nakonec. Mia naklonila hlavu na stranu, povytáhla jedno obočí a zadívala se na Silviuse.

"Učí tě pěkné zlozvyky, abys věděla. Nedívej se na mě tím jeho výrazem," prskl na ni. Mia se rozesmála.

"Já jenom čekám."

"A proč to neřekneš ty? Já se tu objevím jednou za uherský rok, ty tu s ním žiješ."

"To se mýlíš. Nežiju s ním, ale vedle něj, to je rozdíl."

"No dobře... dobře," zvedl odevzdaně ruce a otočil se ke Scarlett, "víš, táta se teď hodně uzavřel do sebe. Měl nehodu."

"Nehodu?" vyjeklo děvče, "A je v pořádku?"

"V pořádku... jak se to vezme," odpověděla Mia za Silviuse, "žije, ale kromě fyzické schránky má zraněnou hlavně tu duševní, víš? Nevím, jak si ho sama pamatuješ, ale nic není jako předtím a to ho neznám celý život. " Dívka sklonila hlavu.

"Nepamatuju," zašeptala téměř neslyšitelně. Silvius jí stiskl ruku. Mia svraštila čelo. Netrvalo jí dlouho, aby si uvědomila, že s Fantomem asi nikdy nežila, jestli se vůbec vídali. Nechápala, jak je tedy možné, že jeho bratra zná a otce nikoliv. Ale věděla, že určitě se to brzo dozví. Zainteresovaných lidí tu bylo víc než dost. Tázavě se zahleděla na Silviuse. Odpovědí jí bylo pokrčení ramen.

"Zeptej se bratra, ze mě nic nedostaneš."

"Však nic neříkám."

"Ale chtěla bys."

"Nemůžeš mi nic dokázat," odbyla ho. Muž se podíval na hodiny. Vstal z pohovky a otočil se ke Scarlett.

"Musím už jít, jak budu moct, slibuju, že se tady zase zastavím, ano?"

"Kam jdeš?" vyhrkla zoufale dívka.

"Dělat tátovu práci," a spiklenecky na ni mrkl. Věnoval ještě pohled ženě sedící v křesle a odešel z domu. Mia se Scarlett osaměly. Každá se dívala jiným směrem a ani jedna z nich nevěděla, jak začít.

"Klidně se ptej," protrhla trapné ticho dívka, "nevadí mi to." Mia se nadechla k otázce, ale ústa zase zaklapla. Nevěděla, jak ji správně položit. Scarlett se usmála.

"Maminka byla Italka, s tátou se seznámili, když začal špehovat. Pomáhala mu, pokud bylo třeba a jednou se spolu... no víš co. Mamka vypila špatný lektvar, takže otěhotněla. Táta se ale nikdy nechtěl vázat, aspoň co mi mamka se strýčkem vyprávěli. Že prý nikdy nikoho neměl rád, krom babičky a tetičky, které jsem nepoznala. Nepoznala jsem ani tátu, nikdy se se mnou nechtěl vidět. Nechápu proč. Strejda vždycky říkal, že je z něj bezcitný netvor, že z toho nemám být smutná. Vím, jak vypadá, když jsou se strýčkem dvojčata."

"Jenom oči... ty máš po otci," skočila jí do řeči Mia. Scarlett se usmála.

"Já vím, mamka vyprávěla, jak ji jimi okouzlil, že jenom díky nim mu podlehla." Mia sklonila hlavu a stydlivě se usmála. "Ty jsi jim také neodolala, že je to tak?" zeptala se dívka nesměle. Mia zavrtěla hlavou.

"Ne, neodolala," a zvedla k ní zrak.

"Máš ho ráda?"

"Možná," odtušila Mia a zasněně se podívala na krb, "ale on nemá rád mě. Dobře jsi to vystihla... bezcitný netvor. Nemá rád nikoho, jenom svá zvířata... a sebe."

"Proč tady tedy jsi?" Scarlett byla zvědavá. Tolik vjemů vnímala kolem sebe. Konečně po dlouhé době pocítila trošičku štěstí, i když měla strach z reakce otce, se kterým se nikdy neviděla a jak ji všichni kolem utvrzovali, radost mít nebude.

"Protože musím," odvětila jí.

"Proč tě tu drží?" Došlo ji to opravdu rychle. Miu překvapilo, jaká je chytrá, i když její otec nebyl nejhloupější. To bylo slabé slovo. Byl chytrý jak liška a taky stejně vychytralý.

"Viděla jsem něco, co jsem neměla. Náhodou. Nechce ale riskovat."

"Pomůžu ti utéct," vychrlila ze sebe. Mia se rozesmála.

"Nechci odsud utéct, zlato. Chci tady zůstat. Mám to tu ráda."

"To nechápu," zamračila se Scarlett. Žena vstala a přisedla si k dívce na pohovku.

"Řekněme, že mne tu něco drží."

"Nechceš říct spíš někdo?" a přeměřila si Miu pohledem. Ta sklopila hlavu a neodpověděla. Ta malá mrška byla opravdu pěkně důvtipná.


Silvius došel na kraj pozemku, aby se mohl přemístit. Hlavou se mu honilo spoustu myšlenek. Nebylo správné, že Scarlett utekla z domova, na druhou stranu ji chápal. Možná by mohl sám něco udělat. Možná měl už dávno, její matka ale nechtěla. Aspoň mu ale umožňovala se s ní občas vídat, když vlastní otec na ni kašlal. Přesto věděl, že jim Severus poskytuje finanční injekci. Natolik byl duchapřítomný, když svou nerozvážností přivedl Dinu do jiného stavu a jelikož už se k ní ani k dítěti nehlásil, alespoň jim přispíval, a jak slyšel, ne zrovna minimální částkou. Za to mu patřil jeho obdiv. Stejně ale nechápal, proč se k dceři nechce znát. Že nechce partnerku, ještě chápat dokázal, ale že nic nepociťuje ke svému vlastnímu...

"Sile?" přetrhl tok jeho myšlenek jeho vlastní hlas. Už si dávno odvykl, že někdo jiný zní stejně jako on. Otočil se.

"Co chceš?" štěkl podrážděně.

"Vzkaž Brumbálovi, že se znovu začnu angažovat. V rámci možností. Ať zařídí přímé letaxové spojení z mých školních soukromých komnat do krbu sídla. Ať se můžeme bez omezení přesouvat. Umožní ti to. Někdy budeme muset jednat bez odkladu. Kdysi jsem spojení měl, nedávno se ale zablokovalo." Silvius nepatrně kývl. Jeho bratr se otočil k odchodu se psem po boku.

"Seve?" zavolal za ním. Zastavil se, ale neohlédl se po něm. Silvius k němu došel. Poplácal ho rukou po rameni. "Nemůžeš se jenom litovat, i když je to tak snadné. Já se se svým osudem poperu, když bude třeba, ale ty dvě holky uvnitř tě potřebují. Zamysli se nad tím, brácho," a sundal ruku z jeho ramene. Věnoval ještě pohled Sorbonneovi.

"Nestarej se," zazněla odměřená odpověď jeho bratra. Silvius se ušklíbl. Ustoupil pár kroků zpět a přemístil se. Severus ještě chvíli stál na místě a hleděl na sídlo, než se spolu s dogou k němu vydal.


I když to na něm nebylo poznat, v podzemí si také lokl svého lektvaru. Bylo mu těžko. Necítil se nijak zvlášť opilý, ale přece jenom vliv na něj ta kvalitní ruská břečka měla. Chvíli přecházel po místnosti a snažil se přemýšlet. Nakonec si po několika minutách sedl do postele a přitáhl si kocoura do klína. Ten začal hlasitě příst a vychutnávat si pánovo hlazení. Pes, ležící u nohou postele, zvedl hlavu. Severus se usmál a klepl rukou do pokrývky. Sorbonne okamžitě vystřelil a vyskočil k němu. Střídavě drbal obě zvířata a mysl se mu začala uklidňovat. Natáhl se a zavřel oči.

Vzbudilo ho bušení na dveře. Udělal dobře, když si začaroval dům, aby slyšel podezřelé zvuky. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že někdo stojí za hlavním vchodem. Bušení po chvíli ustalo. Fiškus nejspíš návštěvníka pustil dovnitř. Netušil, kdo by to mohl být. Jen tak někdo by se tu nedostal. Vysoukal se z postele a promnul si oči. Vystoupal k zadní straně krbu a máchl hůlkou, aby se zeď zprůhlednila. Bodlo ho u srdce, když ji uviděl. Musel se zachytit studené zdi, jak ho zasáhla závrať. Nikdy by ji tu nečekal. Myslel si, že dal dostatečně najevo svou lhostejnost. Očividně se tak nestalo. Pozoroval divadlo v obývacím pokoji a nenechal si ujít jediné slovo. Nikdy by nikomu z nich nepřiznal, že ona byl třetí bytostí, kterou miloval. Ne její matku, ta byla jenom chvilkovou známostí, jako spousta před ní i po ní. Ona byla ale z něj. Ona mohla být to nejlepší, co vytvořil. Ne to nejhorší, co bylo v něm. Rozhodl se ji ale chránit. Radši dál utvrzoval ve všech svou hanebnou povahu, aby nikdo nepoznal, co pro něj znamená. Ať je od něj co nejdál, ať nikdo neví, že je jeho dcerou. Ať se jí nikdy nic nestane, kvůli němu a jeho práci. Moc dobře věděl, že Voldemort by ji využil ve svůj prospěch a toho se chtěl vyvarovat. Nevídal se s ní, nechtěl, aby ho znala, aby k němu chtěla tíhnout. Raději, ať ví to, co všichni ostatní. Že je bezcitný vrah. A v Itálii, kde s matkou žila, byla dostatečně daleko od něj. Ale teď byla tady. Polosirota, tak zranitelná. Co by měl jenom dělat? Nemůže ji přece jenom tak přijmout. Nemůže ji ale ani vyhodit. Satane nesvatý, proč mi tohle děláš? Nemám už tak dost starostí? Co když se jí něco stane? Nemůže nic riskovat, tím méně její život. Prudce se otočil a se psem v patách vyšel na pozemky. Potřeboval nasát do plic čerstvý vzduch. Bloumal podél lesa. Ani neregistroval psa, poskakujícího kolem něj. Zanedlouho zahlédl svého bratra, vycházejícího z domu. Musí mu říct o letaxové síti, než bude pozdě. Rozešel se k němu.

Když se Silvius přemístil, rozhodl se. Jednou to přijít muselo. Větší zodpovědnost, než by si kdy představoval. Nemůže stále jenom utíkat. Vždy se všemu stavěl čelem, tak proč by se to mělo najednou změnit. Ta nehoda ho velmi ovlivnila a příliš se poddával své lítosti. Téměř ho celého strávila. Je na čase říct dost. Svižně došel k hlavnímu vchodu a otevřel dveře.

"Máš krásné jméno, Scary," slyšel z obývacího pokoje.

"Děkuji," usmála se dívka, "maminka milovala Jih proti Severu. Kdo by řekl, že Margaret Mitchellová byla čarodějka."

"Opravdu?" zeptala se Mia překvapeně, "to bych nikdy neřekla." Stočila hlavu ke schodišti, když slyšela, jak se po nich něco řítí. Během vteřiny zahlédla černou masu, která přiběhla do obýváku. Mia se ohlédla po schodech, jestli po nich nestoupá někdo další a nevšímala si dívky, která se s rozzářeným obličejem začala mazlit se psem.

"Až na to," ozvalo se ze schodiště společně s pomalými kroky, "že ten sladký kýč neměla ráda tvoje matka, ale já. Bylo to moje velké tajemství." Scarlett prudce vstala z pohovky a vyděšeně se dívala do míst, odkud vycházel hlas. Dva páry medových očí, které téměř svítily, se setkaly.