36. kapitola

12.03.2017

Závěsy už prosvítalo ranní světlo, když se probudila s úsměvem na rtech. Slastně se protáhla a zavrněla. Neodvážila se otevřít oči. Pomalu natáhla ruku vedle sebe a položila ji na postel. V přikrývkách nahmatala tělo, ležící vedle ní. Otevřela oči a spatřila klidně oddechujícího Severuse, s vyrovnaným výrazem ve tváři. Deku měl zamotanou mezi nohama, ruce schované pod polštářem. Bylo jí jasné proč. Moc dobře si pamatovala, jak jí hůlku namířil pod bradu, když ho vyrušila ze spánku. Zaťala ruce v pěst a zaklonila hlavu s úsměvem od ucha k uchu.

"Jo!" naznačila rty bezhlasně. Natáhla ruce přes sebe a několikrát je rychle lokty přitáhla k sobě.

"Provádíš ranní rozcvičku nebo co?" zeptal se jí rozespale, aniž by otevřel oči. Leknutím nadskočila.

"Krucifix, tohle mi nedělej!" a položila si ruku na hrudník.

"Co?"

"Mluvit na mě, když si myslím, že mě nevnímáš!"

"Prosím tě, to tvoje manévrování by vzbudilo i mrtvolu," a otočil se na druhou stranu. Ladně vyskočila z postele a přicupitala k oknu. Nekompromisně rozškrkla závěsy a otevřela okno. Do místnosti zavanul čerstvý vzduch. "Nee, světlo!" zaskučel nesouhlasně muž v posteli. Mia se uchechtla.

"Aby ses nerozpustil, ty jeden upíre."

"To by se mohlo klidně a jednoduše stát," zahuhlal z pod peřiny, kde si schoval obličej. Pár vteřin bylo ticho. "Kde mám masku?" Mia skočila do postele a nezapomněla po něm pořádně dupnout. Ze změti pokrývek se ozvalo jenom tlumené heknutí. Vlezla hlavou pod deku na své půlce.

"Někde tady..." šmátrala ve tmě, až se ocitla celá vzhůru nohama pod přikrývkou, "podle toho cos s ní prováděl v noci..."

"Co to meleš, prosím tebe?" Ode dveří se ozvalo tiché zaťukání. U pelesti se objevila samotná ruka s hůlkou a lehce mávla, aby se dveře odemkly a zase rychle zajela pod deku. Scarlett nesměle nakoukla dovnitř.

"Mio?" zašeptala.

"Mám ji!" zvolala Mia, vymotala se z přikrývek a vítězoslavně masku zvedla do vzduchu. Dívka se po ní zmateně dívala. "Ach, Scary, pojď dál," pobídla ji.

"Neruším?" pípla tiše.

"Ne vůbec," vyvedla ji Mia z omylu. Změť přikrývek vedle ní se pohnula. Žena nadzvedla jeden cíp a strčila masku dovnitř. Severus si ji pod dekou nasadil a úlevně vydechl. Konečně ze sebe deku shrnul.

"Tady se vážně člověk nemůže normálně vyspat. Nemůžete si jít štěbetat jinam?"

"Tati?" vytřeštila Scarlett oči.

"Jsi v mém pokoji, jestli sis nevšiml, cukrouši," rýpla si do něj.

"No to snad... už to začíná... ani ve svém vlastním domě..." následující slova zanikla za zavřenými dveřmi koupelny, jak se vyškrábal z postele a zamířil dovnitř. Scarlett z něj nespouštěla zrak. Že nosil masku už pochopila a z nějakého důvodu ji nehodlal sundat. Ale co ty jizvy po celém jeho těle? Nemohla se odtrhnout. Nevšímal si jejího pohledu.

"Co to...?" vypustila nedopovězenou otázku z úst, když zašel do koupelny. Mia se na ni podívala.

"To víš, práce... na to si zvykneš. Občas se objeví s nějakou novou... štěstí, že vy kouzelníci se umíte vykřesat ze spousty zranění. A jak jsem tak pochytila, tak táta je mistr ve vymýšlení nových léčebných sér. A upřímně... má to svoje kouzlo," a zasněně vzdychla.

"My kouzelníci?" Scarlett si sčítala jedna a jedna dohromady. Jakmile jí daná skutečnost, během pár vteřin, docvakla, rozšířila oči. "Ty jsi mudla?" zeptala se s bradou na zemi.

"Bingo," ukázala na ni Mia prstem a mrkla.

"Já se kácím," rozhodila dívka rukama. "Tátu sice nijak extrémně neznám, ale měla jsem za to, že si zakládá na čisté kouzelnické krvi."

"Na to se ho musíš zeptat sama, holka," kývla na ni. Poklepala na uvolněné místo po Severusovi na posteli. Scarlett se po chvilce nesměle usadila vedle ní.

"Můžeme si gratulovat, dneska je klid," pošeptala spiklenecky Mia dívce do ucha.

"Proč? Táta je snad cholerik?" odpověděla stejným stylem. Žena, sedící vedle ní, se zakřenila.

"Trochu."

"Ou," kousla se Scarlett do rtu. "Proč pořád nosí tu masku?" zeptala se.

"Viděla jsi ty jizvy po těle?" odtušila Mia s nakloněnou hlavou.

"Jistě."

"Tak teď si představ aspoň tisíckrát horší provedení po celé ploše pod jeho maskou." Scary se nehnutě dívala do prázdna. Nedokázala si představit, co strašného se muselo stát, aby dopadl takhle. Ani si to radši představovat nechtěla. Začala si přát, aby ho nikdy nespatřila bez masky. Už chápala, proč ji nosí a nechce se vystavovat cizím pohledům. Asi jí i docházelo, proč se k ní nehlásil. Kdyby byl opravdu tak lhostejný, už by ji dávno vykopl, ale on ji tu zatím nechal. To by přece člověk, kterému na ní nezáleží, neudělal.

"Je opravdu vrah?" nedalo se jí nezeptat. Mia se smutně usmála.

"Hm."

"Proč?"

"To nevím, nikdy nebyla možnost to probrat podrobněji. Ale asi v tom bude něco hlubšího, než jenom vlastní výběr zaměstnání, zvlášť, když normálně vykonává profesi profesora na střední škole. A když mu teď po nehodě pomáhá i strýček..."

"Nechcete si na pomlouvání vybrat jinou místnost?" ozvalo se ode dveří koupelny. Obě ženy prudce obrátily hlavy daným směrem.

"A pomohlo by to něčemu?" zeptala se Mia Severuse s úsměvem.

"Hmm, máš pravdu, asi ne," pokrčil rameny.

"Vidíš. Nehledě na to, že posloucháš cizí rozhovory," zakabonila se na něj naoko.

"Nebyl to Descartes, který prohlásil "Jsem to, co jsem"?" zvedl obě obočí v otázce.

"Nebyl to Pepek námořník?" skočila jim do řeči jeho dcera.

"K tomu se nebudu vyjadřovat," pročísl vzduch gestem ruky a přešel zadržovaný smích Mii.

"Tati?" vyslovila Scarlett s pohledem upřeným na svoje ruce.

"Co?"

"Můžu tu zůstat?" zašeptala téměř neslyšně. Severus chvíli dramaticky mlčel.

"Zeptej se mě večer," a zamířil ven z pokoje. Dívka se rozzářeně podívala na Miu s nadějí v očích. Ta kývla a lehce se usmála. Vydrápala se z postele a vyběhla za ním. Právě se přehraboval ve své skříni, aby se oblékl. Mia za sebou potichu zavřela dveře a stoupla si pár kroků od něj. Hypnotizovala ho pohledem.

"Co je?" zeptal se jí, aniž by přestával ve své činnosti.

"Můžu se tě na něco zeptat?" špitla. Zrovna vylovil oblíbené černé kalhoty a začal si je natahovat, když se na ni zadíval.

"Pokud chceš vědět, jestli tě mám rád, tak si to odpusť," hlasitě si povzdechl a rozpřáhl ruce. "Vidíš co děláš?" Mia zvedla oči a zadívala se na něj. Kalhoty měl zadním dílem vepředu. Tlumeně vyprskla.

"A máš?" zašeptala odevzdaně.

"Řekl jsem ti, ať si takové otázky odpustíš." Navlékl si kalhoty správně a vklouzl do sněhobílé košile. Během pár okamžiků zapnul všechny knoflíčky a přehodil si přes ramena i milovaný kabátec. Při jeho zapínání se střetl s Miiným pohledem. "Jednou ti to možná prozradím," odvětil jí bez zájmu. Žena si odfrkla a ušklíbla se.

"Jo... jednou," otočila se a odešla z jeho ložnice. Severus jenom protočil panenky. Ženské.


Silvius seděl za pracovním stolem v soukromé komnatě, když se plameny v krbu rozzářily. Muž povytáhl obočí a překvapeně zamrkal. Netušil, že to bude už tak brzo. Ani se nenadál a spatřil před sebou svého bratra, jak se oprašuje.

"Jsi to nemohl vydržet?" zeptal se ho škodolibě.

"Vyvstaly některé skutečnosti, které musím řešit. Hned," odpověděl mu chladně.

"Hmm. Tady máš rozvrh. Můžeš jít."

"Nebuď směšný," ušklíbl se Severus.

"Jo, tak já jsem směšný?! Že tu za tebe dělám špinavou práci a ty se jenom poflakuješ, to je v pořádku! Ale já jsem směšný!" vstal Silvius prudce z křesla.

"Aby ses ne po... ty ses zašíval celou dobu, co jsem se snažil napravovat svět. Já už ztratil křídla, ty je ještě máš, tak jich využij. Než budeš mít stejně černou duši a už je nebudeš chtít, bratříčku," a prudce si před ním sundal masku. Jeho dvojče sebou při tom pohledu škublo a bylo nuceno zavřít oči. "Jen se podívej, co se ze mě stalo. Všichni jste to chtěli vidět," zasyčel zlověstně a lokl si mnoholičného lektvaru z placatky, kterou mu Silvius daroval. Celé tělo se mu otřepalo. Tvář se mu vyrovnala, jizvy zmizely. "A teď mě omluv, musím si sjednat schůzku s naším představeným," začal si schovávat masku do pláště, který měl přehozený přes ramena a bezhůlkovou magií si otevřel dveře. Nevšiml si v nich mladé studentky, která měla právě nataženou ruku ve vzduchu, aby zaklepala a vrazil do ní. Ta vyjekla.

"Grangerová!" prudce za sebou dveře zabouchl. "Co tu pohledáváte?!" vyštěkl po ní.

"Pane profesore, já...já..." zajíkla se.

"Odebírám Nebelvíru deset bodů a teď padejte!" odbyl ji a rázoval si to ze sklepení.

"Říkal jste, že kdyby mě ten loket znovu bolel, že vám to mám oznámit," zavolala za ním. Severus se zastavil a otočil se k ní.

"Co prosím? Nikdy jsem vám přece..." najednou se zasekl. Kruci! Naštvaně si povzdychl. "No, dobře, přijďte po vyučování, teď musím vyřídit neodkladnou záležitost," zavrčel a ztratil se za rohem. Hermiona stála jako opařená a pomalu stočila zrak zpět ke dveřím do soukromé pracovny svého profesora lektvarů. Zrychleně oddechovala. Co se to s ní proboha dělo? Zavřela oči a opřela se o chladnou zeď sklepních prostor. Stála tam snad pět minut, než se odhodlala opustit nepříjemné místo. Právě udělala první krok, když se opět dveře otevřely a v nich se ocitl znovu její lektor. Oba byli jako sochy a přeměřovali se pohledem. Silvius měl za to, že je již dávno pryč a ona se tam roztahovala, jako by se nechumelilo. Co teď? Hermiona se vzpamatovala a s rozšířenýma očima přejížděla z profesora na místo, na druhé straně chodby a zase zpět.

"Grangerová, co tu ještě pohledáváte?!" vyštěkl Silvius.

"Pane profesore, vy jste byl tady a pak tam a teď jste znovu tady... jak... co... Co?" nechápavě si ho měřila pohledem.

"Na to, jaká jste nesmírná šprtka, mne udivuje, že nevíte, že mezi ředitelnou a mou pracovnou funguje letaxová síť."

"Ach... ahaaa," protáhla osvíceně. Silvius si úlevně nenápadně vydechl, že to tak perfektně zaonačil a ona tomu ještě naivně uvěřila. Tohle budou muset ještě nějakým způsobem zdokonalit.

"Nemáte náhodou nějakou hodinu, slečno?" zeptal se potměšile.

"Ne, teď ne, pane profesore, proto jsem za vámi přišla ještě před vyučováním. Ten loket mě stále pobolívá, a když jste minule vyslovil podezření, že bych vás nařkla z fyzického napadání, radši jsem přišla za vámi, abyste nepojal obavu," a sklopila oči k zemi.

"Jak jste šlechetná," procedil posměšně, "račte," a pokynul jí do pracovny. Usadila se na pohovce, jako tenkrát, když se spolu střetli. Klekl si před ní a pokynul jí, aby natáhla ruku. Vyhrnul jí rukáv nad loket a pomalu vyjížděl prsty po jejím předloktí, až se jí omotaly kolem loketního kloubu. Musela zavřít oči, když jí přeběhl vzrušující mráz po zádech a na pokožce se jí objevila husí kůže. Silvius si toho nemohl nevšimnout. Jemně mu zacukaly koutky úst.

"Mhm, tady to je..."

"Co..." než se ale stačila zeptat, ozvalo se hrůzné křupnutí a jí se zatmělo před očima. "Au!" zavřeštěla.

"Neřvěte, nic to nebylo. Zahýbejte s tím," vstal a díval se, jak se pomalu snaží pohnout rukou. "Lepší?" zeptal se.

"Ano... kupodivu už nic necítím," obdivně se na něj zahleděla.

"Skvělé," otočil se a došel ke skříňce s lektvary. Uzmul jeden z flakónků a podal jí ho. "Tohle vypijte, pro všechny případy, a všechno již bude v pořádku." Hermiona lahvičku odšpuntovala a čichla k ní. Nevoněla zrovna po fialkách, ale na radu svého profesora ji do sebe obrátila. Zašklebila se a prázdnou nádobku mu podala zpět.

"Děkuji vám," kývla vděčně. Stále ale seděla na pohovce. Silvius se na ni tázavě zahleděl.

"Můžete jít," pokynul jí ke dveřím. Hermiona beze slova vstala a vydala se k nim. Nestačila ale udělat ani tři kroky, když se prudce otevřely a v nich se objevil Severus. Vyděšeně vytřeštila oči a ohlédla se po muži, který stál za ní. Následně opět stočila zrak ke dveřím. Několikrát takhle přeskočila pohledem z jednoho muže na druhého, než se jí protočily panenky a ona se poroučela k zemi. Silvius ji duchapřítomně zachytil ve vzduchu a položil ji zpět na pohovku.

"No, do prdele," zaklel Severus a zavřel za sebou. "Co si ji tu taháš, když jsem ji odbyl!"

"A jak jsem mohl vědět, že se vrátíš tak brzo, ty trotle! Už tak jí bylo divné, že jsem vyšel dvakrát z jedné místnosti, aniž bych se vrátil."

"No, to je perfektní!" rozhodil Severus rukama.

"Co teď, ty génie?!" prskl po něm jeho bratr.

"Co já? Ty sis ji tu vyskládal, tak se starej!" odbyl ho.

"Mohli bychom jí trochu poupravit paměť..." navrhl Silvius.

"To bych neriskoval. Má magické jádro, i když je z mudlovské rodiny. Mohla by přijít o celou paměť. Nebo naopak, všechno by se jí po určité době mohlo vybavit."

"Ona ale k Fénixovu řádu nemá daleko, že ne? Tuhle jsem ji zahlédl v Blackově domě."

"Jo, je příšerná osina v zadku, ale možná bychom jí to mohli s Brumbálovou pomocí mírně objasnit," vypustil ze sebe Severus s mírnou nechutí.

"Někdy je třeba učinit oběť, že bratře?"