37. kapitola

29.01.2018

Constance spala velmi neklidně. Přesto, že si lokla lektvaru na uklidnění, se neustále převalovala, povzdychávala, a budila se z nepříjemných nočních můr. Uprostřed noci měla sen, že někdo tiše klepe na dveře. Nebo si alespoň myslela, že to sen je. Opak byl ale pravdou. Profesor lektvarů stál za dveřmi, nikdo mu je ale neotvíral. Zrzka se zachumlala do peřin a znovu usnula neklidným spánkem. Severus to nakonec po několika minutách vzdal a odešel zpět do sklepení. Connie se ráno probudila nesmírně unavená. Temné kruhy pod očima doplňovalo bělmo rudé jako angorský králík. Namáhavě vstala a došourala se do koupelny. Opláchla si obličej studenou vodou a dopřála si pořádně horkou sprchu, aby ze sebe smyla veškeré negativní vibrace. Nepodařilo se jí to. Cítila se stále stejně nešťastně. Oblékla se do temně rudého hábitu a vyšla na chodbu. V břiše jí kručelo, ona ale vůbec neměla chuť k jídlu. Chtěla najít bradavického ředitele, aby s ním mohla probrat záležitosti své rezignace. Nenápadně nahlédla do Velké síně, Brumbála ale u čestného stolu neviděla. Stejně jako polovinu svých kolegů. Zamířila tedy do sborovny, než by se vydala do ředitelny, jako poslední z možností. Tiše otevřela dveře, aby nerušila přítomné profesory, ale ani tam bělovlasý muž neseděl. Minerva McGonagallová si všimla jejího zkoumavého pohledu.

"Hledáte někoho, drahoušku?" zeptala se přívětivě a letmo se usmála.

"Ano, vlastně ano, Minervo. Hledám Albuse, neviděla jste ho?" Naléhavost v jejím hlase byla patrná.

"Není tu. Odebral se do Blackova domu. Mohu vám pomoci já?" a zvědavě povytáhla obočí.

"Ne, moc vám děkuji," usmála se Connie křečovitě. Minerva nebyla slepá. Poznala, že se její kolegyně necítí ve své kůži. Tahat násilím z ní ale nic nechtěla. Věděla, že to nemá smysl. Constance opět vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře. Otočila se a vrazila do vysoké černé postavy. Zavřela oči a bezelstně nasála vůni vanilky a fenyklu. Ne! Žádné fetování sladkých vůní! Prudce otevřela oči a snažila se muži vyhnout. "Omluv mě," řekla mu monotónně a minula ho. Severus jí chytil za předloktí a zastavil ji.

"V noci jsem na tebe klepal," oznámil jí, když se snažil setkat s jejím pohledem. Zdárně se mu ale vyhýbala.

"Vážně? Nic jsem neslyšela," odvětila mu a nasucho polkla.

"Constance, co je s tebou?" zamračil se a tlakem na bradu ji donutil zvednout hlavu.

"Nic, co by?" zachvěl se jí hlas. Střetla se s jeho pohledem. Tu záplavu černě nemohla přejít. Oči se jí začaly zalévat slzami. "Musím jít," zajíkla se a otočila se k odchodu. Nakonec se zastavila a přistoupila k němu zpět. "Já... já nemůžu dál, Severusi. Nezlob se," velmi smutně se na něj usmála. Slza velká jako hrášek se jí zkoulela po obličeji. Třesoucí se rukou jemně pohladila černovlasého kouzelníka po tváři.

"Connie..." zašeptal s nechápavým tónem v hlase. "Já... nechápu..." a zmateně se ušklíbl.

"Nesnaž se to pochopit. Prostě... nejsem připravená," sklouzla rukou po jeho hrudníku a otočila se k odchodu. Chňapl jí za zápěstí a nehodlal ji pustit. "Nech mě!" zvýšila na něj hlas a škubla sebou.

"Tak mi to vysvětli!" sykl po ní a zaryl své prsty do jejího zápěstí ještě víc.

"Pusť, to bolí!" zakňourala zoufale. Okamžitě stisk povolil a ona se mu díky tomu vysmekla. "Už jsem ti to vysvětlila," odpověděla mu tvrději, než původně zamýšlela. "Už není o čem diskutovat," a napřímila se. Ještě chvíli si hleděli do očí, než Constance nakonec uhnula pohledem. Nebyla schopná ho vydržet.

"Jestli jsem ti něčím ublížil, tak..." nedokončil větu. Neuměl to. Connie jenom smutně zavrtěla hlavou a odcházela ztichlou chodbou pryč. Ozývaly se pouze její kroky. "Se ti om-omlouvám," vyžbleptl na poslední chvíli, než zašla za roh. Kroky najednou ustaly. Nevěřila vlastním uším. On se omluvil! A to ani neměl důvod. Nic jí přece neprovedl. Zrzka se ale neotočila. Slzy se jí najednou po obličeji začaly koulet jako kdyby plakal krokodýl. Roztřesenými prsty si je začala stírat z tváře. Neohlédla se po něm. Nemohla. Kdyby to udělala, nedokázala by se ho vzdát a ona ho nechtěla stavět před těžké rozhodnutí. Ona musela být ta moudřejší. Dítě bylo přednější. Rozeběhla se pryč. Severus stál před dveřmi sborovny jako solný sloup. Nechápal, co se stalo. Nebyl si vědom ničeho, co by udělal špatně. A pokud to bylo v Connienině hlavě, strašně rád by jí pomohl, ale ona viditelně nechtěla. Rozhodl se, že jí teď nechá chvilku klidu, a potom za ní ještě zajde, aby mu to vysvětlila podrobněji. Nebylo přece možné, aby se z ničeho nic rozhodla, že všechno ukončí. Nebo ano? Mohlo toho být na ni tolik, že chtěla být opět raději sama? Mohla se vyděsit? Tak dlouho žila v osamění, že už zapomněla, jaké to je mít někoho rád a dostala strach? Celou cestu do sklepení se mu hlavou točila spousta myšlenek. Nemohl jí to přece dovolit. Ať se s ní dělo cokoliv, musel ji přesvědčit, že ať je jakkoliv sobecký a sebestředný, jemu na ní záleží. Celý den byl jako na trní, posrážel nejméně sto bodů každé koleji, dokonce i té své, což bylo překvapením pro každého, nakonec i pro něj, když si to uvědomil. Metal kolem sebe hromy a blesky a nezapomněl se v tom náležitě vyžít. Dnes měl opravdu špatný a zlý den a všichni to viděli. Jakmile se někde mihla kadeř jeho vlasů nebo cíp kabátu, všichni se mu klidili z cesty. Constance profesionálně odučila všechny hodiny, které měla v rozvrhu. Po obědě už měla volno a Brumbál se stále neobjevil. Oblékla se tedy do teplého pláště a odebrala se za hranice pozemků. Svůj krb ve škole ještě neměla s domem na Grimmauldově náměstí propojen. Spěšně přešla přes most a ihned, jak to bylo možné, se přemístila. Opatrně se rozhlédla kolem sebe, ale okolí bylo liduprázdné. Nenápadně docupitala na místo vchodu a mávla hůlkou. Dům se objevil přímo před ní. Rychle přešla ke dveřím a poklepala na ně hůlkou. Zámky cvakly a ona mohla vejít dovnitř. V domě bylo nepříjemné ticho. V dálce zaslechla Kráturu, jak si mumlá stížnosti pod vousy a přechází přes chodbu do kuchyně.

"Haló! Je tu někdo?!" zavolala nejistě do útrob domu. Nikdo jí ale neodpověděl. Potichu se tedy vydala do obývacího pokoje, jestli tam ředitel náhodou nesedí s někým z řádu. Místnost byla ale prázdná. V krbu už skomíral oheň a spíš bylo vidět pouze žhavé uhlíky.

"Hledáte mne?" ozvalo se jí za zády, až zděšením nadskočila. Sametový hlas majitele domu naštěstí poznala okamžitě. Tlukoucímu srdci ale chvíli trvalo, než se uklidnilo.

"Siriusi! Vyděsil jste mě," vydechla Connie s pokřiveným úsměvem.

"To jsem samozřejmě nechtěl, mon chéri," a okamžitě se sehnul k její ruce, přitom se ale nepřestal uhrančivě dívat do jejích očí. Zrzka se zachvěla. Ne, že by jí Siriusova pozornost neimponovala, přesto se ale necítila úplně příjemně. "Copak vás přivádí do mého skromného příbytku?" zeptal se familiérně.

"Hledám Albuse, je tu?" položila otázku s nadějí v hlase.

"Byl tu, ano. Ale před chvílí se přesunul krbem do Bradavic. Řešili jsme určité soukromé záležitosti, takže se naše seance protáhla do odpoledních hodin," a vedl Constance, držíc ji za prsty, do jednoho z křesel, kde ji bez jakéhokoliv odporu usadil. Ani si toho pomalu nevšimla. "Mohu vám nabídnout šálek čaje?" zdvořile se uklonil, ale nečekal na odpověď. Na stolku se z konvice z míšeňského porcelánu začala sama nalévat zelená tekutina do malého hrnečku, od které stoupala pára.

"Vidím, že ani nečekáte na můj souhlas, viďte?" usmála se na něj smutně. Sirius jenom záporně zavrtěl hlavou.

"Chci, abyste se tu cítila příjemně. Tak krásná a milá žena si ani nic jiného nezaslouží," a významně na ni mrkl.

"Děkuji," zašeptala a zavřela oči.

"Proč vlastně hledáte Albuse?" zeptal se zvědavě Tichošlápek a zkoumavě si zrzku prohlížel.

"V jedné soukromé záležitosti, která trošku spěchá," pokrčila žena rameny a povdechla si.

"To je to prokletí místa profesora Obrany proti černé magii. Nikdo na něm nevydrží. Z toho si nic nedělejte."

"Ne, tím to není. Práce mě baví. Děti jsou snaživé nebo tedy alespoň většina z nich. Moment, proč myslíte, že chci odejít?" zeptala se ho podezíravě.

"Dedukce," a spiklenecky na ni mrkl. "Takže chcete," zkonstatoval a ledabyle mávl rukou.

"Ne! Já..." začala Connie koktat. "Možná... já nevím," a cítila, jak jí opět začaly stoupat slzy do očí. Nechtěla být tak slabá a neustále ovládat záplavy slz, které nechtěla, aby někdo viděl. Jenže jí to tak bolelo. Kdyby jí aspoň ublížil. Mohla ho nenávidět, mít na něj vztek, ale on jí nic neprovedl, a proto ji to tolik trápilo.

"Ať se stalo cokoliv, pokud vás učení baví, neměla byste se ho vzdávat," a poklepal jí prsty po hřbetu ruky. Constance zarytě mlčela a upíjela ze svého šálku. "Pojďte," vybídl ji Sirius po chvíli. "Zahrajte si se mnou kouzelnické šachy." Nebelvír poznal, že zrzka není ve své kůži. Že ji něco trápí, a tak se chtěl pokusit ji přivést na jiné myšlenky. Určitě si nezasloužila být smutná a on byl ve svém domě také často sám. S Harrym si v probíhajícím školním roce mohl pouze posílat sovy nebo uprostřed noci se občas vídat ve žhavém v krbu. Nebylo to ale to samé, jako přes prázdniny, když je trávil u něj. Měl svého kmotřence velmi rád a snažil se mu všemožně pomáhat a chránit ho. Connie s váháním přijala. Nakonec se do hry natolik zabrala, že otočili několik partií, až už bylo velmi pozdě. S únavou z předchozí probdělé noci si hlasitě zívla a zamrkala těžknoucími víčky. Sirius se jenom mile usmál a ukázal jí volnou ložnici, kde může přespat. Přijala s radostí. Domů už se jí nechtělo. Na to byla moc unavená. Ani se neobtěžovala s důkladným svlékání. Zula si boty a pleskla sebou do měkkých duchen. Zavřela oči a okamžitě usnula. Severus už Constance za celý den neviděl. Snažil se na ni narazit, ale marně. Netušil, že není vůbec na hradě. Po večerce zamířil k jejímu apartmá, ale neotevřela mu. Ani nemohla. Jako předchozí noci se odebral zpět do svých soukromých komnat, aby další noc strávil sám.