4. kapitola

19.07.2017

Ztěžka otevřela oči. Jakmile ji do nich uhodilo světlo, se zaskučením je opět zavřela a přehodila si deku přes hlavu, která jí třeštila. Nechtěla nic jiného, než spát. Nakonec se přesvědčila a z deky jí vykoukla rozcuchaná hlava. Zamžourala a zaostřila na hodiny. Bylo osm ráno. Překulila se na záda a hlasitě si odfoukla. Přejela si dlaněmi po obličeji. Uprostřed je zastavila a znovu se s prudkým otočením podívala na hodiny.

"Sakra, sakra... sakra!" zaklela a začala se škrábat z postele. Nohy se jí zamotaly do přikrývky, takže nebyla schopná vstát. Její kopání hraničilo téměř s hysterickým záchvatem, až nakonec žuchla z postele na zem. Zdi jejího pokoje pohltily tlumený výkřik. Bolest hlavy přesunula na druhou kolej a rychlostí blesku se snažila zkulturnit. Spěšně se osprchovala, oblékla se do čistého oděvu, učesala se a přejela řasy řasenkou, aby nešla jako totální barbar. Zkontrolovala čas. Za pět minut půl deváté. "Do háje zeleného!" vypustila ještě tichou nadávku z úst těsně předtím, než se přesunula krbem do Brumbálovy pracovny. V osm hodin ráno měli domluvenou schůzku. Ředitel jí chtěl něco důležitého sdělit, podrobnostmi ji ale nepočastoval. Neměla tušení, o co by se mohlo jednat. Po dobu několika dní měla propojený krb s Brumbálovou ředitelnou, aby nemuseli ztrácet čas. Tedy... aby ona nemusela ztrácet čas, na který byla velmi háklivá. Když vylezla z krbu, rozkašlala se, jelikož jí vletělo pár smítek popela do krku a přece jenom, jako znovuzrozená se necítila. Svého dobrovolného nadřízeného ale nikde neviděla.

"Ale, ale, slečna Vall... zase pozdě? Nechci sýčkovat, ale mám za to, že vaše pozdní příchody začínají být na denním pořádku," ozvalo se jí tiše za zády, až nadskočila. Do hlavy se jí začala hrnout krev. Sama cítila, jak v obličeji brunátní. Zaťala ruce v pěst a zavřela oči. Zhluboka se nadechla a opět vydechla.

"Dnes to bylo výjimečně," procedila skrz zuby. Moc dobře věděl, co se jí včera stalo a přes to do ní stále rýpal. Nemohl si odpustit své výstupy a nejradši by ho za ně uřkla. Severus Snape jí pil krev jako první a poslední upír planety.

"Minule to bylo také výjimečně?" pokračoval dál ve svých přesně mířených výpadech.

"Minule jsem přišla stejně jako vy! Pokud jsem tedy dle vás přišla pozdě, ani vy jste nedorazil včas," pohnula obočím, aby mu naznačila, že si na ni nepřijde.

"Kdepak," zavrtěl Severus hlavou, "vy jste dorazila až po mně a navíc mne zdržela, že, pane řediteli?" vzhlédl Zmijozel k bělovlasému muži za zády Constance. Ta se prudce otočila a na sucho polkla. Nebyla si jista, jak bude ředitel na její pozdní příchod reagovat. Dosud jí nedal její řádový kolega s černou duší možnost o tom přemýšlet. Stařík se ale potutelně usmíval.

"To nemohu posoudit, Severusi, přišel jsem, až když jste tam byli oba." V očích mu jiskřilo. Severus nikdy nepochopil jeho stařecké manýry a nikdy nevěděl, co od něj má čekat. Kolikrát mu přišlo, že už se s věkem nudí, a tak vymýšlí různé lumpárny, kterými by mohl počastovat své věrné.

"Ale moc dobře víte, že zásadně chodím včas," konstatoval Severus a hrdě vystrčil bradu jako správný namyšlený školák, který jenom čeká na pochvalu za dobře vykonaný svěřený úkol.

"To máš samozřejmě pravdu, to ti nemohu upřít," kývl ředitel a zasunul se mezi svůj bytelný dubový stůl a velké, téměř trůnové křeslo, potažené sametovým polstrováním. Černovlasý kouzelník se téměř neznatelně zašklebil na Constance, která ho neustále propalovala pohledem.

"Tak už jste spokojen?" přimhouřila oči, když vyslovila otázku.

"Mohli bychom začít, strašně zdržujete," mávl Severus ledabyle rukou. Connie jenom zalapala po dechu.

"Boha živého, to vy jste začal!" založila si rozzlobeně ruce na hrudi a sesunula se do křesla před Brumbálovým stolem. Severus zůstal stát na svém oblíbeném místě u krbu.

"Předpokládám, pane řediteli, že další společnost již nečekáte, když tu již přes půl hodiny stojím, místo abych si užíval vzácného sobotního volna, kterého se mi nedostává pravidelně. Mohu se tedy zeptat, co máte se mnou a zde přítomnou slečnou Vall de Mosso v úmyslu?" zeptal se téměř monotónním hlasem. Brumbál se usmál. Ta jeho bystrost ho nepřestala překvapovat. Ne, že by ho neznal a nevěděl, že je chytrý až na půdu, ale kolikrát si dokázal vyvodit výsledek jenom z náznaků a maličkostí, aniž by je někdo obyčejný dokázal pouze postřehnout. Chtěl je udržet chvilku v napětí, ty dramatické okamžiky miloval. Pomalu se usadil na svůj trůn a pohodlně se do něj uvelebil, aniž by si všímal propalujících pohledů svých podřízených. Nakonec si opřel lokty o stůl a spojil prsty. Podíval se na oba přes své půlměsíčkové brýle a významně se nadechl.

"Řekněme, že bych vás rád poprosil o spolupráci při hlídání jedné důležité osoby."

"Moment, moment. Jak... nás?" vytřeštila Constance oči a vyděšeně se podívala na muže, stojícího u krbu. Ten nehnul brvou. Nehodlal svůj nesouhlas neverbálně formulovat. To si schovával na verbální přednes.

"Potřebuji dva schopné lidi. Nyní jsou na stráži Moody s Tonksovou, kteří ale potřebují vystřídat. Ministerstvo je žádá jinde, že Connie?"

"Ano, to mohu potvrdit," zašeptala zrzka, sklonila pohled na své ruce a stiskla rty. Nechtělo se jí nikam a se Snapem už vůbec.

"Tebe může zastoupit na několik dnů Sidonius," obrátil svoje slova k Severusovi. "A Constance si kvůli mně vzala dovolenou. Snad se proto na mne nebude zlobit, že jsem se ji odvážil využít," a nevinně se usmál. Connie nevěděla, co si o tom má myslet. Vždycky se jí zdál přímý a nezištný a najednou se z něj vyklubal pěkný podrazák. Tohle mu nehodlala nikdy zapomenout.

"S dovolením, pane řediteli," vyrušil ji z myšlenek Severusův chladný hlas. Poznala, že i on je vyveden z míry, i když se snaží zachovat klid. "Nejsem si jist, že je dobrý nápad, abych jel se slečnou Vall někoho hlídat..."

"S tím výjimečně s kolegou souhlasím, Albusi," přerušila ho nevybíravě žena. Severus se jenom zhluboka nadechl, aby zastavil peprnou poznámku, která se mu už už drala na jazyk.

"Jak už jsem řekl, než jsem byl tak nehorázně hrubě přerušen," pokračoval Zmijozel dál, "ještě jsem se nebyl úplně schopen vzpamatovat z vámi uděleného posledního úkolu. Umíte si představit, jak dopadnu po chvílích strávených s touto dámou? Z toho už se nevzpamatuji vůbec!" procedil skrz zuby. Constance přešla jeho slova mlčením. Sama nastalou situací byla vyvedena z míry a kupodivu svého soka chápala. Rozhodně se cítila minimálně z poloviny stejně jako on.

"Ale Severusi, určitě víš, že kdyby to nebylo důležité, tak vás o to nežádám," opřel se Brumbál do polstrovaného opěradla svého křesla. Oči mu hrály všemi možnými záblesky, které vůbec byly možné.

"Tím si nejsem tak jist," zavrčel Severus a založil si ruce na hrudi.

"Je mi líto, Severusi, že to vidíš takhle, ale nikoho jiného nemám. Víš, že tobě věřím ze všech nejvíc a všichni ostatní, kteří by se na tuto práci hodili, jsou potřební jinde."

"No dobrá," prsknul černovlasý kouzelník a rozhodil rukama. "A to tam nemůžu jet sám?" zkusil ještě poslední jiskřičku naděje.

"Bohužel, mám nařízeno poskytnou dva své svěřence." Severus překvapeně zvedl obočí.

"Promiňte, ale vy máte nařízeno? Povězte mi, že se mýlím, ale nejste náhodou lídr tady toho všeho vy?"

"Dobře, nemám to nařízeno, ale uznávám to za vhodné. Pokud je třeba strážit, pro jednoho člověka je to velmi náročné."

"Víte, že nejraději pracuji sám. Nerad se na někoho spoléhám... zvlášť na ženy," zašeptal téměř neslyšitelně. Connie k němu stočila překvapený pohled.

"No, dovolte! Myslíte si snad, že neodvádím svou práci dobře?" nevěřila vlastním uším.

"Nic takového netvrdím."

"Ale říkáte, že na ženy není spolehnutí."

"Ne, řekl jsem, že nerad na ženy spoléhám. Chytnete vaše dny a je s vámi k nevydržení," a zvedl oči ke stropu, aby se zadíval na jeho nádherné malby.

"Co, prosím?" vytřeštila žena oči. "Já se snad musela zbláznit," zavrtěla hlavou a odevzdaně rozhodila rukama.

"Vidíte, s kým mě nutíte spolupracovat?" neodpustil si Severus opět poznámku.

"Já bych o vás mohla říct to samé!" štěkla po něm Constance. "Vždy se snažím odvádět svou práci jak nejlépe dovedu."

"Ano, to je právě ono. Snažíte se, ale skutek utek," ušklíbl se Severus a vstoupil do krbu. "A teď mě omluvte, musím si jít sbalit svých pět švestek, které mi ještě zbývají," a přesunul se do svých komnat. Constance ještě lapala po dechu a snažila se vymyslet trefnou odpověď, ale mozek ji zradil. Otočila pohled zpět k řediteli.

"Já to tam s ním nevydržím," zakňourala zoufale. "Opravdu se nenajde někdo jiný?" a věnovala řediteli jeden psí pohled. "On mě nesnáší," povzdechla si.

"Bohužel, opravdu nikoho jiného nemám. A nemějte strach, ne, že by vás nesnášel, jenom jste dobrý terč pro jeho rýpavou povahu. Dokážete mu sekundovat a to ho baví," spiklenecky na ni mrkl. "Když spolu strávíte pár dnů, možná se vaše vztahy zlepší."

"To si nemyslím, ale pokusím se ho nezabít," usmála se Connie na Brumbála.

"To bych vám byl velmi vděčný," uklonil se ředitel a pomalu vstal. Naznačil tak zrzce, že je na čase se vzdálit. "V pokoji najdete instrukce. Děkuji vám, Constance."

"Je sice neslušné to říkat, ale máte za co, Albusi," věnovala mu sarkastický pohled a také se přesunula do svého dočasného obydlí.