40. kapitola

21.03.2017

Při následující hodině lektvarů spolu obě dívky znovu seděly. Ne, že by to byl Hermionin záměr, ale Scarlett tohle soužití vyhovovalo. Byla stejně chytrá, jako ona, seděla na výhodném místě a v případě potřeby s ní mohla vše konzultovat. Neušlo jí, že Hermionin kamarád, sedící vedle ní, ji pozoruje s nelibostí. Jí to ale bylo jedno. A pohledy svých zmijozelských spolužáků přecházela tuplem. Téměř žádný jí neseděl. Vyzařovala z nich jenom jedovatost a zlá povaha. Držela s nimi krok, aby na sebe nestrhávala až moc velkou pozornost, ale sama si určila hranice, za které nehodlala jít a těch se držela. Ať to stálo, co to stálo. Vedle Nebelvírky jí bylo o mnoho příjemněji. Sama se přistihla u myšlenky, že kdyby jí posadili Moudrý klobouk na hlavu, že by ji s největší pravděpodobností do Zmijozelu nezařadil. I když, kdo ví. Možná by byla překvapena. Silvius vykládal látku a ona si psala veškeré poznámky, které stihla. Poznatky to pro ni byly nové, i když zrovna v lektvarech mezery nemívala a sama se o ně zajímala. Krev zapřít nemohla. Nenápadně stočila zrak vedle sebe a všimla si, že Hermiona si poznámky nepíše, což ji překvapilo. Pootočila hlavu trošku víc, aby jí viděla do obličeje. Podepírala si hlavu hřbetem ruky, pitomě se usmívala a spalovala Silviuse pohledem. Scarlett rozšířila oči a nezmohla se jediného pohybu. Pomalu obličej zas otočila k tabuli a bez hnutí sledovala nepřítomně text, který její strýc napsal. Nemohla tomu uvěřit. To přece nebylo možné! Znovu otočila hlavu k Hermioně, aby si potvrdila, že se jí to nezdálo. Ne, opravdu byla při smyslech. No potěš koště! Silvius ukončil hodinu. Všichni se začali sbírat, jenom Hermiona zůstávala ve své pozici. Až do ní Harry šťouchl, hlava jí sjela z ruky. Vrhla po něm vzteklý pohled.

"Hermiono, pohni! Přece tady nechceš strávit víc času, než je nutné," zavrčel na ni.

"No jo, furt!" štěkla po něm. "Klidně běžte, posbírám si tu ještě věci a přijdu za vámi k obědu. Stejně jsem se ještě chtěla stavit v knihovně," odpověděla mu nápodobně mile. Scarlett se sbírala stejně pomalu, jako Hermiona. Profesor už byl pryč. Nebelvírka si povzdechla a začala si balit učební pomůcky.

"Hermiono?" špitla Scarlett vedle ní, až Hermiona nadskočila. Vůbec ji neviděla.

"Scary? Co tu ještě děláš?" zeptala se jí překvapeně. Dívka mlčela, nevěděla, jak se má správně zeptat.

"No... víš..." začala opatrně, "něčeho jsem si všimla."

"Čeho?" Brunetka byla vyvedena z míry. Nevěděla, čeho by si mohla všimnout, a co po ní vlastně chce.

"Tobě se líbí můj... náš... profesor Snape?" zakřenila se, jak si uvědomila, že se málem prozradila.

"Cože?!" vykřikla Hermiona a začala se hystericky smát. "U Merlina, jak jsi na tohle přišla? Ne, to opravdu ne." Smích se ale stával křečovitým, až Hermioně samotné přišel neuvěřitelný. Scarlett si založila ruce na prsou, naklonila hlavu na stranu a povytáhla obočí. Její spolužačce se rozšířily panenky. Kde tenhle výraz už jenom viděla? Na ní to určitě nebylo a připadal jí tak známý. Sakra! Teď zas bude mít brouka v hlavě.

"Hermiono, já nejsem slepá a ani blbá! Pokud to nikdo nemá vědět, nedělej to tak okatě," a na důraz kývla. V tu chvíli se rozrazily dveře Snapeovy pracovny a do učebny znovu vplul Silvius.

"Co tu, vy dvě drbny, ještě pohledáváte?!" a obě studentky sjel pohledem od hlavy až k patě. Musel si dávat velký pozor, aby se tvářil vražedně a nerozesmál se na celé kolo, když viděl, jak se obě tváří. Na Scarlett setrval pohledem trochu déle, což se Hermioně zdálo nespravedlivé a přistihla se, že ji bodl osten žárlivosti. "Vypadněte! Hned!" zasyčel důrazně a pro efekt ještě vystřelil rukou a ukázal na dveře. Obě dívky se otočily na podpatku a vyběhly z učebny. Hermiona začala rázovat ke knihovně, Scarlett se s ní snažila držet krok. Nakonec ji chytila za paži a zastavila ji.

"Co ještě chceš?!" vyjela po ní, až ji Scarlett pustila a poodstoupila od ní. Skvělé, teď tahle zmijozelská káča znala její tajemství a poníží ji před celou školou. "Jen běž a vytrub to po celé škole! Hermiona Grangerová je zamilovaná do profesora Snapea!"

"Pokud chceš, aby to věděla celá škola, tak tu ječ dál!" uzemnila ji Scarlett. "Možná jsem Zmijozelka, to ale neznamená, že mám potřebu někde rozhlašovat tvoje osobní rozpoložení."

"Vážně?" zeptala se jí Hermiona už klidně. Černovláska kývla.

"Vím, že ti to je za těžko, ale můžeš mi věřit," a nesměle se na ni usmála. "Tvoje tajemství nikomu nevyzradím. Ale... co s tím hodláš dělat?"

"Co by?" pokrčila Hermiona rameny. "Nic. Jak to přišlo, tak to taky odejde."

"Myslíš?" zeptala se jí Scarlett nejistě. Hermioně se začala krabatit brada.

"Ne!" záplava vzlyků otřásla tělem Nebelvírky. "Co mám dělat, Scary?" a zhroutila se na lavičku u zdi. Černovláska si sedla vedle ní a jemně vzala svou spolužačku za ruku.

"Upřímně... nevím. Ještě jsem nebyla zamilovaná. Neznám ten pocit." Chvilku bylo mezi oběma dívkami ticho.

"Víš," špitla nakonec Hermiona, "kluci mě od tebe pořád odrazují, ale já z tebe cítím něco moc milého," a usmála se na Scarlett uplakanýma očima.

"Možná bys jim měla věřit," zakřenila se na ni, "jsem přece ze zmijozelské koleje." Hermiona si jenom povzdechla. "Dělám si legraci, Hermiono. Sice se známe pár dní a mluvily jsme spolu jenom párkrát, ale za sebe ti můžu říct, že jsi mi nejblíž. Jsi stejná šprtka jako já a upřímně, i když jsem ze Zmijozelu, necítím se tam dobře. Asi tam patřím, ale přece jenom jsem trochu jiná. Taková černá ovce," a zazubila se na brunetku. Ta se také usmála.

"Ještě štěstí, že jsou už všichni na obědě a nikdo tu nešel," a zrakem prohlédla celou chodbu. Scarlett jí přitakala.

"Jestli jdeš do knihovny, půjdu s tebou. Chci si vybrat něco lehčího na čtení," a vstala. Hermiona se srdečně zasmála. Vzpomněla si na první ročník a její lehčí čtení. Také opustila lavičku a rozešly se společně do knihovny.


"Vy jste vážně přetrhdíla! Oba dva!" soptila Hermiona a metala kolem sebe hromy blesky. "Že já vám vždycky naletím! Víte, jak bude McGonagallová prudérní? Jestli se obejdeme bez trestu, budeme rádi!" Rázovala před svými dvěma nejlepšími přáteli a otočila se na ně, aby pochytili její zamračený pohled. Ve chvíli, kdy se narovnala zpět, narazila do čehosi velkého a měkkého a... černého. Nasucho polkla a pomalu zvedla zrak ke svému profesorovi lektvarů, který se samolibě usmíval.

"Zaslechl jsem něco o trestu, slečno Grangerová?" a sjel pohledem z ní na Harryho a Rona, kteří si jen hlasitě povzdechli. "To tušíte správně. Jelikož, pokud se nemýlím, se máte nacházet na hodině přeměňování a nepotulovat se po chodbách školy. Bude tedy spravedlivé, abych vám ho udělil. Dnes, po večeři, všichni tři, v učebně lektvarů." Nečekal na reakci tří studentů a pokračoval dál ve své zdařilé obchůzce. Plášť za ním zašustil a zavlál.

"Tak vám tedy pěkně děkuju!" štěkla po nich a nečekala, jestli ji budou následovat.

Trest si odpykávali, jako prakticky téměř vždy, čištěním kotlíků. Ruce už měli skoro podřené a necítili prsty, jak cídili nádoby píď po pídi. Když se otevřely dveře kabinetu, úlevně si vydechli. Silvius jim pokynul, že pro dnešek můžou jít. Chlapci se sebrali a zmizeli jako pára nad hrncem, ani nečekali na svou kamarádku. Ta během pár minut dokončila rozdělanou práci a nesměle vešla za profesorem do kabinetu. Seděl za stolem a přebíral se v pergamenech. Zvedl k ní oči, když ji zaregistroval.

"Ano, slečno Grangerová? Dnešní trest jsem ukončil, můžete jít," pokynul jí ke dveřím.

"Já vím, pane profesore," začala nejistě, "chtěla bych vás o něco poprosit," a udělala pár kroků blíž ke stolu. Silvius zvedl obočí a zvědavě si ji prohlédl.

"Poprosit? Mne? To si troufáte," ušklíbl se.

"Troufám, jelikož jste to vy... pane profesore," špitla. Silvius se zamračil. Mávl rukou a bezhůlkovou magií zavřel dveře. Hůlkou začaroval místnost, aby je nikdo nemohl odposlouchávat. Když to Hermiona uviděla, uvědomila si, že je v pasti. Teď by si s ní mohl udělat, co by uznal za vhodné. Přistihla se při myšlence, že by jí to vlastně nevadilo a ještě by šťastná souhlasila. Zatřásla hlavou, aby se jí zbavila a upřela své oříškové oči zpět na muže, sedícího před ní. Vstal a rázně k ní vyrazil. Ucouvla o pár kroků dozadu, až narazila zády na dveře, vedoucí do učebny. Polkla. Přišel až těsně k ní.

"Tak spusťte," zašeptal zlověstně.

"Já... já... já si to možná rozmyslela," koktala a dívala se na své boty. Uchopil ji za bradu a donutil ji podíval se mu do očí.

"Myslíte si, že když znáte pravdu, tak toho můžete zneužívat?" zasyčel. Hermiona mlčela. Ztrácela se v jeho černých očích. Najednou zapomněla, proč sem vlastně přišla. V tuhle chvíli chtěla jediné. Políbit ho. Proboha, proč tu vůbec chodila? Udělala příšernou chybu. Teď je ztracená a ještě se tu ponižuje. A bůh ví, co s ní ještě udělá on. Bože, ať s ní udělá něco strašně moc nemravného. Ale sama věděla, že o tom si může nechat maximálně tak zdát.

"Nechci ničeho zneužívat," zašeptala, "myslela jsem to tak, že Severuse Snapea bych nikdy nepožádala, ale Silviuse Snapea, ano." Zamrkala, ale jeho pohled vydržela. Pustil ji a poodstoupil od ní na krok. Pokynul jí, aby se konečně vymáčkla. "Víte, chtěla bych se v budoucnu věnovat lektvarům. Být stejně výborná lektvarářka, jako vy s bratrem. Profesora Snapea bych se nikdy nezeptala, ale vy jste jiný. Prosím, poodhalíte mi svět, který nám na hodinách nikdy nepředvedete?" Silvius se pousmál.

"A já myslel, že mě budete chtít vydírat. Ne, že byste pochodila."

"To by mne ani ve snu nenapadlo... ale když o tom teď tak mluvíte..." a škodolibě se usmála.

"Dojíždím na svou vlastní dobrotu," rozhodil rezignovaně rukama.

"Takže ano?" rozzářil se jí obličej. Silvius neznatelně kývl. Hermiona výskla a skočila mu kolem krku, až zavrávoral. Automaticky ji objal kolem zad. V euforii ho políbila na tvář. Když si uvědomila své počínání, okamžitě se od něj odtáhla. Neuvědomovala si, že má stále ruce kolem jeho krku. Ani on si neuvědomoval, že ji pořád drží. Měli obličeje tak blízko u sebe.

"Jestli někomu prozradíte, že vás učím nad rámec výuky, přetrhnu vás jako hada," zašeptal přerývavě.

"O tom vážně pochybuji, pane profesore," odpověděla mu vzrušeně a zavřela oči. Nevěděla, kde se v ní ta odvaha vzala, ale znovu se k němu přitulila. Slyšela jeho srdce, které tlouklo tak nesmírně rychle. "Nepouštějte mě, prosím," špitla naléhavě. Jako na povel ji pevněji objal.

"Hermiono..."

"Prosím," nenechala ho mluvit. Na několik okamžiků jí umožnil pocítit magii objetí, ale on musel být ten moudřejší. Nakonec ji po pár desítkách nekonečných vteřin od sebe odtáhl.

"Musíte jít," oznámil jí už s ledovým klidem, "vy drzá žábo," a ušklíbl se. Jedním koutkem se usmála.

"Profesore Snape?" pozvedla obočí a přiblížila o centimetr svůj obličej k jeho.

"Možná za jiných okolností, v jiném životě, slečno Grangerová," odpověděl na její nevyřčenou otázku. Zavřela oči a pokývala hlavou. Uvolnil ruce a pustil ji. "Budu vás čekat zítra po vyučování. Nachystám něco speciálního, abyste přestala myslet na hlouposti."

"Ano, pane profesore," usmála se na něj laškovně, "přichystejte něco opravdu... speciálního," a mrkla na něj. "Moc vám děkuji," velmi lehce se uklonila a zmizela za dveřmi. Silvius se sesunul do křesla a nespouštěl ze dveří oči. Co se to tu odehrálo? Srdce mu chtělo vyskočit z hrudi, tep nedokázal ani spočítat. Ona ho snad sváděla. Bylo to možné? Tak to se kočka přepočítala. Byl profesorem a ona studentkou. Zakázané ovoce se netrhá a už vůbec se nechutná. Ale ji by možná ochutnal rád. Na co to, proklatě, myslí? Ale on vlastně nebyl pravým profesorem, jenom za něj zaskakoval. Neměl doktorát, ani nesložil profesuru, jako jeho bratr. Třeba by se to dalo... ne! Vzpamatuj se, chlape! Za stojacími dvířky stolu vyhrabal koňak a zhluboka si přihnul z lahve. Na co se obtěžovat se sklenkou, tohle byl akutní případ.


Mia se po ránu šla pomazlit do stájí s koňmi. Konečně měla pocit volnosti. Nemusela se ptát, jestli někam smí, prostě si mohla, kam chtěla. Cítila se šťastně. Nikdo ji nehlídal nebo spíš nikoho necítila v zádech. Jestli to tak opravdu bylo, se jenom domnívala. Pes poskakoval vedle ní a nechal si házet oblíbený venkovní míček. Severus se odebral na svou osobní střelnici. Nepotřebovala mu dělat doprovod, radši se věnovala zvířectvu. Když spotřebovala veškeré mrkve a jablka, odebrala se podél domu k hlavní cestě a chtěla se se psem projít. Zůstala stát jako opařená, když před vchodem spatřila neznámou osobu. Pes začal zlověstně vrčet. Neokřikla ho, radši ho nechala, ať ji chrání.

"Dobrý den," pozdravil ji muž bodře, jakmile ji uviděl, "vy jste paní domu?" Mia zamrkala a pokynula psovi rukou, aby utišil svůj hlasový projev.

"A-ano," vykoktala ze sebe. Muž se usmál a rozešel se s k ní. Když si ale všiml bojového postoje černé dogy, radši se zase zastavil.

"Takže, to budete hraběnka Snapeová," a uznale pokýval hlavou. Mia se nezmohla na slovo, jenom na něj vyjeveně koukala.

"A... ano," vyplivla ze sebe nakonec. Nevěděla, proč to udělala, a kde se v ní vzala ta drzost vydávat se za někoho, kým není, ale už se stalo.

"Těší mne," usmál se neznámý od ucha k uchu. "Podal bych vám ruku, ale váš pejsek nevypadá velmi vstřícně," a ukázal na psovitou šelmu stojící jí po boku.

"Varte, Sorbonne," přikázala. Pes si poslušně sedl, ale nespouštěl z muže oči. Mia k němu přistoupila a nabídla mu ruku. Galantně ji políbil na prsty a uklonil se.

"Jsem Timothy Dwyer, místní pastor. Vím, že rodina Snapeova se s obyvateli našeho městysu nestýká, ale odvážil jsem se zde zavítat s pozvánkou na náš charitativní večírek. Věřím, že pozvání přijmete a pomůžete dobré věci," a podal ji obálku. Mia ji se zájmem převzala.

"Víte, o tomhle byste si měl promluvit s manželem, já jsem jenom krásnou hraběnkou, která doplňuje svého aristokratického chotě," a šibalsky po něm mrkla. Pastor se upřímně zasmál.

"Chápu. A kde bych ho našel?"

"No... někde..." otočila se směrem ke střelnici a nadskočila leknutím, když se objevil těsně vedle ní, aniž by ho slyšela. Nepodíval se na ni, jenom ji míjel. Ignoroval i podávanou pravici pastorem.

"Pane, Dwyere, už v minulosti jsem vás seznámil s tím, že nemám zájem, abyste navštěvoval mé pozemky," sdělil mu Severus chladně, aniž by pozdravil.

"Ano, to vím, hrabě Snape," kývl souhlasně pastor, "ale myslel jsem si, že jste třeba za ta léta změnil názor."

"Nic jsem nezměnil, pastore. A teď bych vás požádal, abyste opustil mé sídlo," a pokynul mu na příjezdovou cestu. Mia popadla Severuse za paži a otočila se s ním k muži zády.

"Severusi, no tak. Pojďme. Ráda bych se nadýchala trochu jiného vzduchu. Přispěješ pár zlaťáky, stoupneš v očích místních. Už je na čase, abys mě někam vyvedl, když se teď tváříš, že jsem svobodná," naléhala na něj. Snape si jenom povzdychl.

"A jak tam asi tak budu chodit mezi lidmi? Víš, jak to se mnou je!"

"Ježiš, nebudeme tam celou noc. Párkrát si sosneš z placatky, jako třeba teď, a budeš vysmátý," ponoukla ho.

"Já jsem věděl, že mi tě bude čert dlužen," prskl po ní. Mia rozšířila oči a důležitě kývla směrem k pastorovi. Oba se naráz otočili. Žena se usmívala, Severus vypadal stále stejně ledově a nepřístupně. "Dobrá tedy," mírně uklonil hlavu, "hraběnka míní, že by bylo vhodné se na okamžik zúčastnit. Můžete tedy s naší přítomností počítat. A teď běžte, než na vás pustím psa," a mávl rukou na příjezdovou cestu. Pastor se zdvořile uklonil, nastoupil do svého vozu a odjel. Jakmile zmizel za horizont, Severus se prudce otočil k Mie. "Tak hraběnka, jo?"

"Když on to na mě vybalil, vypadlo to tak nějak samo, no. Nezlob se," a udělala na něj psí oči.

"Nezkoušej to na mě. Nesnáším tyhle akce, když nemusím, nechodím na ně. A na tyhle opravdu nemusím. A ještě mezi mudly!" prskal kolem sebe.

"Já jsem taky mudla, na to nezapomínej!" oponovala mu stejně zdatně.

"Pěkně vychytralá mudla," procedil skrz zuby.

"Aby ses nezbláznil."

"S tebou to možná nebude tak dlouho trvat."

"Já se z tebe vážné pominu!" rozhodila beznadějně rukama.

"Vybrala sis to sama, tak si teď nestěžuj."

"Já, že si to vybrala sama? Kdo mě tu dotáhl násilím?" zeptala se téměř zděšeně.

"Tuhle jsi nevypadala, že by ti to bylo proti srsti," a přitáhl si ji k sobě. Vypískla, když se jí zahryzl do krku.

"Myslíš ty na něco jiného, než na sex?" vypustila naoko pohoršeně.

"No dovol!" prskl dotčeně. "Na sex s tebou," usmál se samolibě. "Hlavně, že ty jsi úplná jeptiška."

"Jistě, já přece vůbec nevím, o čem mluvíš," zaklonila hlavu a zadívala se neexistující bod na nebi.

"Tak to ti to budu muset asi ukázat. Teď a tady," a zatáhl ji do blízkého křoví.

"Fantome! Ne!" vykřikla, než se začal z roští ozývat její pobavený smích.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky