43. kapitola

24.03.2017

Jakmile se přemístili, postavil ji na zem a přidržoval ji, aby zjistil, jestli udrží balanc. Byla už úplně při smyslech, i když lehce zavrávorala. Rozešli se do sídla. Severus Miu přidržoval, aby nezakopla a neporoučela se znovu k zemi. Nepromluvili jediné slovo. Oběma se hlavami míhaly různé myšlenky. Každému úplně jiné. Za svorného mlčení dorazili před hlavní vchod domu. Kouzelník mávl rukou, aby zámky povolily a pustily je dovnitř. Jakmile se dveře otevřely, Mia prošla a nechala svého společníka za sebou. Vyběhla schody a přistoupila ke stolku v obýváku.

"Tequillu!" poručila do prázdna. Během okamžiku se před ní objevila lahev se zvolenou tekutinou a sklenka s ledem. Vedle ní se ocitl talířek s citronem a solnička. Severus k ní přistoupil a položil jí ruce na ramena.

"Neměla bys řešit takové věci alkoholem," řekl jí klidně.

"Ty máš co mluvit o řešení situací!" štěkla po něm, až od ní ustoupil.

"Damiano," zamračil se na ni.

"Promiň," rozhodila rukama, "já... já prostě..." a podívala se ke stropu, aby zastavila příval prvních slz. Muž k ní přistoupil. Nevěděl, co přesně dělat, aby ji byl schopen utěšit. Vyřešila to za něj. Přitulila se k němu. Chvíli nehnutě stál, než jí položil ruce na záda a mírně ji k sobě přitiskl.

"Co stálo v tom článku?" zeptal se jí po chvíli. "Četl jsem jenom titulek."

"Že veškerý majetek jsem zdědila já a že nevědí, kde se nacházím a snaží se mne najít a kontaktovat," zamumlala do jeho saka. "Nechápu to, máma mě vydědila."

"Možná to řekla jenom tobě, aby tě donutila se nad sebou zamyslet," snažil se jí povzbudit, což nebylo obvyklé. Znovu ji překvapil. Zkoumavě se mu zahleděla do očí. Tvář měl opět v původní podobě. Přece jenom dokonalá Silviusova podoba ji lehce rozhazovala, i když věděla, že to není on. Takhle to bylo lepší. Už před ní skoro ani masku nenosil, jenom občas, když měl své dny.

"Myslíš?" zeptala se ho se zvednutým obočím.

"Nevím," zavrtěl hlavou, "asi bys to měla zjistit." Mia rozšířila oči a nevěřila tomu, co právě slyšela. "Nedívej se na mě tak. Už dávno sis vydobyla své místo v naší hierarchii a moc dobře si to uvědomuješ. Jenom to na mě hraješ, abych si myslel, že mám nad tebou stále nadvládu." Žena zalapala po dechu a nevěděla, co má na tohle odpovědět. "Já nejsem hloupý. Věř mi, že kdybych chtěl, nebyla bys tady, ale hrál jsem s tebou tvojí hru, jelikož mi nebyla zas tak nepříjemná."

"Severusi... já..." poodstoupila od něj a objala si paže dlaněmi.

"Nic neříkej. Prostě běž. Vím, že mě neprozradíš," a pokynul rukou ke dveřím.

"Věříš mi?" zeptala se ho s nadějí v hlase.

"K tomu jsem ti řekl své už dávno."

"Tak jak si můžeš být jistý, že se o tobě nikomu nezmíním? Stále ses toho tak obával," svraštěla nechápavě obočí. Severus si odfrkl.

"Protože mě miluješ a nechceš, aby se mi něco stalo. Jak prosté," povýšeně se usmál.

"Jsi opravdu tak chladný, nebo jsi taky tak perfektní herec?" zeptala se ho uraženě. Sama si nic takového nepřiznala a on to před ní řekl, jako kdyby se nechumelilo. Jestli ji chtěl rozčílit, dařilo se mu to. "I kdybych tě milovala, není to záruka toho, že tě neprásknu," vmetla mu do tváře a naštvaně stiskla zuby. Díval se jí do očí naprosto nečitelně. Vůbec nechápala, co to teď prováděl. "Co to děláš, Fantome?" zašeptala odevzdaně.

"Propouštím tě. Dělej, co uznáš za vhodné. Jsi teď bohatá dědička, budeš mít úplně jiné možnosti. Není pro mě bezpečné tě tu držet."

"Tak o to ti jde? O tvé vlastní bezpečí?"

"Zapletla ses s nebezpečným mužem, který vykonává hodnoty vyššího principu. Budeš teď mediálně známá, vyhledávaná, nehodí se mi to. Bude to lepší nejenom pro mne, ale i pro tebe." Neslevoval ze svého ledového pohledu. Mia začala pomalu vrtět hlavou a našpulila rty. Zacouvala několik kroků dozadu a nespouštěla z něj zrak. Hledala alespoň nějaký náznak toho, že lže. Ničeho se ale nedočkala. Oči se jí zalily slzami. Naprosto nečekaně se rozmáchla a vlepila Severusovi facku. Ani se nepohnul. Mia se otočila a s pláčem vyběhla schody. Zapadla do svého pokoje a práskla dveřmi. Hlasitě si povzdechl a natáhl se po tequille na stolku. Musel to udělat. Nechtěl ji ochudit o její majetek a možnost vstoupit zpět do světa, který jí byl kdysi vlastním. Ta doba, kdy ji neznal a kdy ji tu uvěznil byly dávno pryč. Věděl, že o něj stojí a není to z její strany pouhá vypočítavost. Ano, hrála na něj určitou habaďůru, aby si postupně získávala jeho důvěru a vymanila se z okovů. Ty už ale neměla dávno, jenom jí to na plnou pusu neřekl. Chtěl si zachovat alespoň trochu svou tvář. Kdyby jí ale teď sdělil, že si může jít vyřídit pozůstalost a pak se vrátit, bylo by to nebezpečné. O jeho samotného se mu nejednalo, byť jí tvrdil něco jiného. Chtěl chránit hlavně ji a svou roli, kterou sehrával v boji proti zlu. Netrvalo by dlouho a odhalili by jejich pletky a začali se o ně zajímat. V mudlovském světe by mu to bylo jedno, ale v kouzelnickém by to znamenalo odhalení a smrt. Jeho i její. A to si nemohl dovolit. Radši, ať si myslí, že je nelítostný a jenom si s ní hrál a má ji totálně na háku. Otřepe se z toho a nalezne útěchu v náruči krásného, mladého muže. Ne starší znetvořené kreatury. Při té představě se otřepal, když si představil, že ji drží někdo jiný. Ale on byl zvyklý být sám a ona měla celý život před sebou. Zvlášť s pěkným majetkem. Mohla by využít svých statků a pohnout se směrem, který jí naznačovala její matka. Předpoklady k tomu měla. Bylo to sice proti původnímu záměru, ji mít pod kontrolou, ale světě div se. Věřil jí. Opravdu se v něm začal rozmáhat tenhle nešvar. Důvěra v cizího člověka. V ní. Zvíře musí odehnat svou krásku a nepožadovat po ní návrat. Nesměl být sobecký... nemohl. Nesmí se dozvědět pravdu. Kdyby k tomu došlo, odpustila by mu a chtěla by být s ním. Alespoň si to myslel. Dávala mu jasně najevo, že o něj stojí. Nesměl ustoupit, musel být tvrdý. Vyšel po schodech a bez zaklepání vešel do jejího pokoje. Stála u okna a dívala se do dáli se založenýma rukama na hrudi.

"Zítra ráno tě přepravím do Londýna." Čekal alespoň nějakou odpověď, ona se ale ani nehnula a dál hypnotizovala pozemky. Povzdechl si a otočil se k odchodu.

"Nenávidím tě," ozvalo se od okna. Pootočil hlavu.

"Já vím." Ještě několik vteřin setrval na místě, než za sebou zavřel dveře a odešel si lehnout do své ložnice.

Mia nedokázala celou noc spát. Prakticky ji proplakala. Nechápala, co se změnilo. Jenom kvůli majetku ji od sebe odehnal? Nechtěla tomu věřit. Bál se snad, že by byla bohatší, než on? Nebo mluvil pravdu? Nevěděla, čemu má věřit. Proč to udělal? Jediné co věděla, že se ho nebude ptát. Měl k tomu nějaký hlubší důvod? Opravdu to bylo tak nebezpečné? Ona ale byla ochotná podstoupit cokoliv, aby mohla být s ním. Měla ho ráda. Nechtěla být bez něj. Tak moc jí přirostl k srdci. Opravdu ho milovala? Mohla to být pravda? Mohl vědět víc, než ona sama? Nebo si to pouze nechtěla připustit, právě pro tyhle případy, kdyby jí ublížil? Už neměla sílu bojovat. Smíří se s osudem. Pokud ji nechce, neudělá s tím zhola nic. Musela to přijmout tak, jak to bylo. Není žádná hysterka. Odejde s hlavou vztyčenou. Těsně nad ránem ji přece jenom únava přemohla a na chvíli usnula.

Dopoledne již čekal v obývacím pokoji. Odcházela tak, jak přišla. Bez ničeho. Jenom s oděvem, který měla momentálně na sobě. Hrdě na něj shlížela ze schodů a sešla je se vztyčenou hlavou. Nepřizná mu, že je tak strašně nešťastná. Vstal z pohovky a přistoupil k ní.

"Proč sis nesbalila své věci?" zeptal se jí klidně.

"Žádné tu nemám," odvětila mu chladně.

"Všechny jsou tvoje," ukázal rukou na dveře jejího pokoje.

"Nemyslím si," a odvrátila od něj svůj pohled. Severus si povzdechl. Nehodlal ji dál přesvědčovat. Rozešel se dolů do vstupní haly a otevřel dveře. Počkal, až jimi Mia projde. Pro oba trvalo mučivě dlouho, než dorazili na kraj pozemků. Natáhl k ní ruku. Neochotně ji přijala. Přitáhl si ji k sobě, až se zastavila o jeho tělo. Položila mu ruce na hrudník a zvedla svůj obličej k jeho. Dívali si do očí z těsné blízkosti. Ani jeden nedal najevo jakoukoliv dávku emocí. Během vteřiny se přemístili do známé zapadlé uličky. Stále ji držel v náruči. Byl jako v křeči, nechtěl ji pustit a ona nevypadala, že by se chtěla vzdát jeho objetí. Asi po minutě ji ale přece jenom pustil a odstoupil od ní. Otočila se k němu zády a odcházela na rušnou hlavní ulici.

"Mio?" zavolal za ní. Bodlo ji u srdce, když ji tak nazval. Zavřela oči a zastavila se. Otočit se ale nechtěla. "Věřím ti," zašeptal po delším tichu. Pomalu se k němu otočila s naprosto nečitelným výrazem. Nechtěla, aby poznal, jak v ní všechno křičí, aby ho neopouštěla, aby se k němu vrhla zpět a klidně ho prosila na kolenou, ať si ji u sebe nechá. Ale ve skrytu duše věděla, že by to nemělo smysl. Byl tvrdý, jak skála. Už ho poznala a jakmile si něco zamanul, málo kdy změnil názor a když, trvalo to delší dobu a tady šlo maximálně o minuty. A ponižovat se nehodlala.

"Tak proč...?"

"Musí to tak být," přerušil ji nevybíravě. "Víc už ti vysvětlovat nehodlám." Pokývala hlavou a ironicky se ušklíbla.

"Víš co, Severusi? Měl jsi pravdu. Teď už si tím jsem jistá," a znovu se otočila k odchodu. "A nemusíš se bát," dodala ještě, "neprozradím tebe ani váš svět. Na to jste mi přirostli až moc k srdci." Do poslední chvíli čekala... doufala, že se za ní rozeběhne a sevře ji v náruči, ale nestalo se tak. Když vyšla na rušnou ulici, už jí bylo jasné, že ji nezadrží. Oči se jí zalily slzami. Netušila, že v maskovaném muži se odehrává podobný vnitřní boj. Měl sto chutí ji doběhnout a sevřít ji v náruči a líbat, líbat a znovu jenom líbat. A už ji nepustit. Omotala si ho až moc kolem prstu. Dovolil jí příliš. Poprvé zalitoval. Jak to mohlo být jednoduché a teď to byly jenom samé komplikace. Duševní komplikace. Přirostla mu k srdci. Dlouho se necítil tak volný, tak... chtěný. A sám si musel přiznat, že mu lhostejná nebyla. Poprvé se v jeho blízkosti objevila žena, kterou mohl mít rád a o kterou měl starost. Ale musel ji nechat jít. Pro blaho všech. Její, jeho i světa. Válka se blížila a nevypadala vůbec vřele. Už tak bude v ohrožení. Útoky se stupňovaly, už byly podezřelé i ve světě mudlů. Musel to udělat. Co kdyby Voldemort odhalil, co s bratrem kují. Co kdyby zjistil, že má za partnerku mudlu? Co kdyby, co kdyby... co kdyby. Těch bylo nespočet a bylo jich až moc negativních. Přemístil se zpět na pozemky sídla. Rozeběhl se po příjezdové cestě k hlavnímu vchodu, jak nejrychleji dovedl. Rozrazil dveře a vytáhl hůlku. Kouzly začal rozbíjet vše, co mu přišlo do cesty, už po pár minutách to u něj doma vypadalo jak na bojišti. Mrskl hůlkou na zem a zařval, co mu hlasivky dovolily. Zněl jako zraněný lev. Klesl na zem na kolena a zabořil tvář do dlaní, kterou si jimi přejel. Rozhlédl se po spoušti kolem sebe. Natáhl se po rozbitém rádiu, které Mia poslouchala a uchopil ho do prstů. Chvíli ho převaloval v rukou, než ho pohodil zas na zem. Vstal a mávl rukou, do které mu během okamžiku vletěla jeho hůlka. Postupně jí mával a dával vše do původního stavu. Když byl hotov, sedl si na pohovku a díval se do plamenů. Bylo tu najednou takové ticho a prázdno. Nevěřil by, jak jedna osoba dokáže zaplnit celou místnost, ne-li celý dům. Prudce vstal a rychle seběhl schody. Pes, který se dosud schovával na bezpečném místě, vyběhl za ním. Severus spěšně došel ke stájím a otevřel Goliášův box. Vyvedl ho ven a rychle mu nasadil uzdečku. Se sedlem se neobtěžoval. Vyskočil na něj a bodl ho patami do slabin. Kůň se vzepjal a bleskově vyrazil na luka. Potřeboval si vyčistit hlavu. Nechal hřebce, ať běží podle svého uvážení. Držel se koleny a pobízel ho rukama v otěžích, hlasem i mlaskáním. Běželi velmi dlouho, kůň už se zadýchával, byl pokrytý bílou pěnou. I pes měl jazyk až na vestě. Severus též lapal po dechu, ale nechtěl povolit ani jednomu z nich. Nakonec přece jenom zpomalil a chvíli vyklusal, než přešel do kroku, aby se kůň uklidnil a nabral dech. Také ztěžka oddechoval a snažil se zklidnit. Chvíli šli podél lesa, než se Goliáš nečekaně postavil na zadní nohy. Severus se instinktivně zachytil hřívy a pevně stiskl koňský hřbet koleny. Před nimi se objevila stříbrná laň. Kouzelník si olízl rty a přivřel víčka. Znovu pobídl koně do zběsilého trysku. Musel se domů dostat co nejdřív. Po několika minutách se ocitli před hlavním vchodem. Severus seskočil z koně a pleskl ho po zadku, aby sám došel do stáje. Věděl, že Fiškus se o něj už postará. On teď neměl čas. Stalo se něco vážného. Vyběhl schody a v rychlosti chňapl po letaxovém prášku. Vstoupil do krbu.

"Snapeovy soukromé komnaty, Bradavice," a vhodil si prášek pod nohy. Zelené plameny ho pohltily.