44. kapitola

25.03.2017

Silvius seděl u oběda a snažil se v jídle moc nenimrat, ale opravdu ho jíst. Neměl problém se chovat, jako by se nic nedělo, ale dnes to bylo obzvlášť těžké. To samé cítil z ní. Snažil se na ni nedívat, ale nešlo mu to. Přejížděl tedy zrakem po Velké síni častěji, než u něj bylo obvyklé. Schválně se ale díval po všech studentech, aby nebyl až příliš nápadný. Musel si s ní promluvit a říct jí, že to, co se stalo, nesmí pokračovat. Ale jak? Sice Scarlett říkala, že nebude dělat problémy, ale to mohlo být a nemuselo. Nemohl přece porušovat školní řád, i když skutečným profesorem nebyl. Až tahle válka skončí, stejně si zas půjde po svých. Ale jednoduše se takhle rozhodl. I ten věkový rozdíl mu byl proti srsti. Znovu přejel po sále pohledem a nečekaně se střetl s jejím.

"Po večeři přijďte do mého kabinetu," poslal jí myšlenku. Hermiona rozšířila oči. Na souhlas mrkla, ale z důvodu bezpečnosti mu neodpověděla. Co kdyby ji zachytil někdo jiný. Takže do kabinetu. Ne soukromých komnat, ale kabinetu. Sklonila oči do svého oběda a odsunula ho stranou. Věděla, co ji čeká, i když stále ještě doufala v zázrak. Přece si s ní jenom neužil a neodkopl ji. Nebo jednal v návalu emocí a teď dostal jenom strach? A přece ji měl rád? Teď bude mít do večera o zábavu postaráno, když myslela na vše kolem. Ještě jednou se letmo na Silviuse podívala. Ve vteřině se jí obličej zachmuřil. Ta pipka z Obrany proti černé magii se k němu až moc podezřele nakláněla.

"Copak je, kolego? Jste nějaký nemluvný," šťouchla do něj Eddie Cooperová loktem s úsměvem od ucha k uchu. Silvius se k ní otočil s nechápavým pohledem, co to ta slepice kdáká za nesmysly.

"Co prosím?" povytáhl obočí. "Pokud jste si ještě nestačila všimnout, kolegyně, tak já nemluvím téměř nikdy," a dal si velmi záležet na protočení očí v sloup, než se opět rozhlédl po Velké síni. Hermiona v ní už ale nebyla. Našpulil rty a stiskl je.

"No, já tedy nevím, ale zdáte se mi dneska zachmuřenější, než obvykle, Severusi," a sladce na něj pohlédla. V tom výrazu se mu něco nelíbilo. Byl takový úlisný. Neznal ji, ale co pochytil, nikdy se takhle netvářila. Neměl z ní dobrý pocit. Tedy, ne že by z ní někdy dobrý pocit měl, to zase ne. Nesmírně mu lezla na nervy, když otevřela ten svůj ječivý zobák, ale v tuhle chvíli to byl zlověstný špatný pocit. Nakonec vstal a mírně se uklonil.

"Omluvte mne," a odešel východem pro kantory. Eddie mu věnovala do zad ještě jeden potměšilý úsměv. Nakonec se otočila zpět ke svému jídlu, pokrčila rameny, zavrtěla se na židli a s výrazem naprostého gurmánského uspokojení sežvýkala sousto ze svého oběda.

Po obědě odučil už pouze jednu hodinu. Byl jako na trní. Přemýšlel, čím se zabavit, aby se nezbláznil. Ani nevěděl, co Hermioně poví. Měl by si připravit nějakou řeč, aspoň určité body. Bože, byl opravdu jako nějaký puberťák. I když ne, ti by se k problému nestavěli čelem. Ti by nic neřešili. Nechali by to tak, ať se druhá polovička trápí a až ve vhodnou chvíli sama pochopí, že je konec. U nich ale vlastně nic nezačalo, jenom se spolu vyspali. Ušklíbl se. Jenom? Ty hlupáku, řekl jsi jí, že ji máš rád! Kdyby tohle větné spojení nevypustil z úst, bylo by to o mnoho jednodušší. Ale ona ho donutila. Vlastně za to nemohl. Povzdechl si. Mohl za všechno, tak si teď ponese následky. Jenom doufal, že je opravdu tak vyspělá i po duševní stránce a neuvrhne všechny do nebezpečí. Zvlášť, když věděla až moc. Brumbál jí ale věřil. Musí jí tedy věřit také.

Hermiona ve svých hodinách ani nevnímala. Občas si zapsala nějakou poznámku, ale moc tomu nedala. Musela myslet na večer. Naštěstí neměli žádné interaktivní hodiny, ale jenom nudné předměty, ve kterých nemusela dávat svůj pověstný pozor. Ani jednou jí nevyletěla ruka vzhůru. Látka jí šla jedním uchem tam a druhým ven. Ještě, že se o vše zajímala dostatečně dopředu. Opravdu s ní nechce nic mít. Jinak by si ji nevolal do kabinetu. No, alespoň nedělal mrtvého brouka a postavil se ke všemu čelem. Za to ho obdivovala. Musela přijmout jeho rozhodnutí. Co jí zbývalo? Nebude přece dělat problémy. Nepřipadalo jí, že by si s ní hrál, jenom prostě se nechal unést. Chápala to. Byl přece taky jenom muž a jestli je pravda, že ji má alespoň trochu rád... musí se přes to přenést. Ale ona byla zamilovaná až po uši, nechtěla se ho jenom tak jednoduše vzdát. Zkusí ho alespoň přesvědčit. Nemohla by se potom na sebe podívat do zrcadla, kdyby se nepokusila vůbec o nic. Třeba o ni má zájem, jenom prostě je v postavení, které mu morálně nedovoluje se s ní zaplést. Musí to risknout. Prudce se napřímila, až na sebe upoutala pozornost profesora Kratiknota. Nevinně se na něj usmála a odpověděla na otázku, kterou právě položil. Ještě že jí fungoval sluch a alespoň letmo vnímala. Najednou ji osvítilo a dostala ďábelský nápad. Bylo půl čtvrté, když skončila poslední hodina. Říkal, že se má dostavit po večeři, už ale nespecifikoval kdy. Spěšně vyběhla do svého pokoje a začala se přehrabovat ve svých věcech.

"Kruci, kde je ta zatracená..." mumlala si, než přece jenom úplně na spodku kufru našla, co hledala. Kniha "Umění svádění", kterou dostala k Vánocům od Ginny. Myslela si, že ji nikdy nepoužije, ale její kamarádka byla asi prozřetelnější. Začala listovat a obracet stránku po stránce. Ještě, že byla jako příručka tenká a stačilo málo. Prudce knihu zaklapla a rozhlédla se po pokoji. Kde teď sežene kostým pokojské nebo nemravné sestřičky? Musela improvizovat a vytvořit něco jiného, ale stejně spolehlivého. Vyštrachala jednu ze svých školních sukní a kouzlem ji zkrátila těsně pod zadek. Se spodním prádlem se obtěžovat nebude, na co taky? Když půjde naostro, bude to pro něj větší mučení. Nehodlala mu dát nic zadarmo. Bílé nadkolenky, ale co na horní polovinu těla?

"Ne... ne... ne..." odhazovala postupně různé halenky a trička stranou. U jednoho kousku se pobaveně zasmála. "No to už vůbec ne," a pokračovala dál v eliminaci svého šatstva. Nakonec našla košilové bolerko, které se uvazovalo uzlem na hrudní kosti. Nedávno si ho pořídila, když s rodiči odjeli na dovolenou na Maledivy. Na pláži bylo po večerech celkem obstojné. Bylo jako plavky ale s rukávky a nebylo v něm vedro. Úplně na něj zapomněla. Ale nyní bude pro její plán naprosto perfektní a splní svůj účel. Alespoň v to doufala. V koupelně strávila snad hodinu, než se osprchovala, zkrotila své nepoddajné vlasy a nalíčila si obličej, aby vypadala opravdu sexy. Nechtěla to s make-upem přehánět, ale bez něj jít úplně také nechtěla. Nezapomněla se navonět svým oblíbeným parfémem. Pohlédla na hodiny. Půl osmé. Už byl tak akorát čas vyrazit. Rychle na sebe oblékla své titěrné oblečení, vklouzla do školních bot a přehodila si přes sebe hábit, aby nebylo vůbec nic poznat. Zhluboka se nadechla a vyrazila do sklepení. Po očku kontrolovala, jestli jí nikdo nevěnuje pozornost, ale naštěstí mnoho spolužáků nepotkala a ti, které ano, si jí téměř nevšímali. Byla pro ně šedou myškou, což jí nyní vyhovovalo. Než zabočila za roh na schodiště do sklepení, ještě jednou se nenápadně rozhlédla. Nikde nikdo nebyl. Zastavila se před Snapeovým kabinetem. Srdce měla až v krku, sebejistota ji opouštěla. No co, přinejhorším ten hábit nesvlékne a bude to. Třikrát zaklepala. Dveře se před ní samy pootevřely. Nesměle do nich vešla a zavřela za sebou.

Silvius už od sedmé večerní hypnotizoval dveře ze svého křesla. Vůbec neměl hlad, ani ve Velké síni, na večeři, nebyl. Byl nervózní. Nedokázal si představit, jak to v následujících okamžicích bude vypadat. Snažil se být připravený na vše. V hlavě si neustále přehrával slova, která jí chtěl říct. Nebyl si ale vůbec jist, jestli mu to bude k něčemu platné. Nesmí ale ustoupit v ničem. Musí být pevný a nezlomitelný. Když se po půl osmé ozvalo zaťukání na dveře, lehce nadskočil. Mávl rukou a dveře se pootevřely. Bylo mu jasné, kdo za nimi stojí. Když vklouzla dovnitř a zavřela za sebou, mávl hůlkou a všechny vchody zamkl a odhlučnil, aby je snad nezaslechly cizí uši.

"Prosím, posaďte se," pokynul jí na židli před stolem. Mlčky zaujala nabízené místo a nespouštěla z něj oči. Její pohled ho vyváděl z míry. Byl tak zvířecí. Jiný, než jindy. Chvíli hledal ta správná slova. "Určitě víte, proč jsem si vás sem zavolal," promluvil po chvíli ticha. Hermiona pokrčila rameny.

"Abych řekla pravdu, tak ne. Jelikož jste mne zavolal do kabinetu," usmála se na něj laškovně. Silvius našpulil rty a olízl si je zevnitř. Sklonil hlavu a hned ji zase zvedl.

"Dobrá..." začal znovu, "řekněme tedy, že bychom si měli promluvit o té záležitosti, co se mezi námi stala."

"V kabinetu?"

"Ano, je to bezpečnější."

"Och..." vyjekla s hraným překvapením. "Když myslíte," a naklonila hlavu na stranu.

"Víte, já bych nechtěl, abyste si myslela, že jsem vás jenom využil..."

"Ne... to si nemyslím," přerušila ho a zavrtěla hlavou se zakaboněným obočím. "Toho byste vy nebyl schopen, pane profesore," a svůdně k němu zvedla oči. Silvius na ni zkoumavě hleděl. Nechápal, co to prováděla. Že by opravdu byla tak klidná a věřila mu? Že by byla rozumná a chápala ho? Něco mu nesedělo.

"Proto mne určitě pochopíte," pokračoval, "když vás poprosím, abyste si nedělala plané naděje, že by se mohlo někdy něco podobného opakovat."

"Prosíte?" zeptala se ho překvapeně.

"Ano," přitakal. Zachichotala se.

"No ne... profesor Snape mne o něco prosí. S tím jsem se setkala poprvé." Silvius se zakabonil.

"Můj bratr nikdy neprosí, to je pravda, ale já nejsem on," upozornil důrazně na jejich rozdíly.

"Omlouvám se," sklopila Hermiona zrak k zemi, "máte pravdu. Bylo to ode mě nevhodné." Kývl, že její omluvu přijímá. "Ale abych se také k dané situaci vyjádřila, pane profesore, pokud dovolíte," vstala a začala pomalu přecházet po místnosti. Musela si pořádně získat jeho pozornost a strčit do jeho mužského ega. Chvilku přemýšlela. "Říkáte, že jste mne nevyužil. Nechci vám brát iluze, profesore, ale tak to vůbec nevypadá. Dovolila jsem vám si mě vzít tam na školní lavici," a důležitě ukázala na zamčené dveře do učebny, "a vy jste se chopil příležitosti. Namluvil mi, že mě máte rád, abych vám byla povolnější. Dobře, nemůžu vám upřít, že neděláte, že se nic nestalo a chtěl jste si se mnou promluvit, ale i to může být z vaší strany jenom vypočítavost," rozmáchla rukama a propalovala ho svůdným pohledem. Silvius vstal prudce z křesla a naštvaně se na ni díval. "Ale nebojte se," pokračovala, "já naše tajemství udržím. Nepotřebuji se honosit, že jsem se vyspala s profesorem lektvarů a tím ohrozit svou i vaši kariéru. Nemám to zapotřebí. Alespoň můžete dál rozhazovat svoje sítě a lovit v našich vodách mladé rybičky a také jim namlouvat pohádky pro malé děti," hrdě zvedla hlavu a otočila se ke dveřím. Usmála se. Byla si vědoma svého malého vítězství. Dostala ho do varu, měla pocit, že teď by ji nejradši zabil. Nechtěla skutečně odejít, ale musela ho dostat k sobě. Když udělala dva kroky k odchodu, vystřelil k ní, jak čert z krabičky. Chytil ji za zápěstí a otočil ji prudce k sobě, až zavrávorala. Samolibě se usmála. "Copak, pane profesore? Nemám snad pravdu?" zeptala se ho sladce.

"Vy sama moc dobře víte, co je pravda. Nechápete, že tenhle vztah nemá šanci na úspěch?" zasyčel zlověstně, aniž by ji pustil.

"A o jakém vztahu mluvíte?" zeptala se ho naoko nechápavě. "My přece žádný nemáme," odbyla ho a vykroutila se z jeho sevření. Poodstoupil od ní, zavřel oči a přejel si prsty po čele. Využila chvilky jeho nepozornosti a setřásla si hábit z ramen. Za tichého šustění jí padl k nohám. Když na ni znovu pohlédl, krve by se v něm nedořezal. Stál jako solný sloup a nebyl schopen od ní odtrhnout oči. Tázavě se na něj zadívala. "Copak? Mám někde něco špatně?" a začala se otáčet kolem své osy, jako kdyby na sobě něco hledala. Schválně ho nechala, ať si ji celou prohlédne. Nasucho polkl. Byla tak nádherná. Stala se z ní nevinná děvka.

"Proč to děláte, slečno Grangerová?" zašeptal. Snažil se, aby jeho hlas zněl odměřeně, ale jeho vlastní vzrušení ho zradilo.

"A co? Mám na sobě pouze školní uniformu."

"Nebuďte směšná," zamračil se na ni.

"Zdám se vám směšná?" zabodla mu ukazováček do hrudi a zatlačila. Udělala jeden krok dopředu. Silvius před ní začal ustupovat, až narazil na kraj stolu.

"Chcete se mi pomstít?" zeptal se jí tiše.

"Ano, pane profesore, chci vás nesmírně potrestat," zašeptala mu do ucha a přejela mu jazykem po krku. Proběhla jím vlna vzrušení. Hermiona mu začala rozepínat knoflíky kabátce. Pomalu, jeden po druhém. Ani se nehnul. Nebyl schopen vůbec ničeho. Snažil se udržet při smyslech, ale šlo to velmi těžko. Stála před ním téměř nahá, v tom nejrajcovnějším oblečku, co kdy spatřil, a prahla po něm. On ale přece musel být obezřetný a nesměl dovolit, aby mezi nimi něco bylo. Profesor a studentka... profesor a studentka... opakoval si ta slova stále dokola.

"Nedovolím vám to," sykl a mírně ji od sebe odstrčil. Smutně se usmála.

"Víte, profesore Snape, naivně jsem si myslela, že byste mohl chtít kus mého srdce, stejně, jako já bych chtěla to vaše. Vše ostatní už je jenom bonus." Dřepla si pro svůj hábit, aby snad neviděl, že nemá žádné spodní prádlo a přehodila si jej přes ramena. "Chápu, že jste se nechal unést. Zapomeňme na to. Mám vás moc ráda na to, abych vám způsobila nějaké těžkosti a věřím, že i vy máte rád mne. Možná, za jiných okolností, v jiném životě," zopakovala jeho slova. Silvius byl rozpolcený. Nechtěl ji nechat odejít, ale nebylo správné ji zadržet. Musel myslet na konvence, školní řád, svého bratra, kdyby se někdo dozvěděl pravdu. Jak by si to představovala? Nebylo to tak jednoduché. Ale tolik po ní toužil. Ne po jejím těle, ale po ní. Jenže teď se to tak nehodilo. Musí ji nechat jít, ať si o něm myslí všechno špatné. Věří jí, že ho neprozradí, byla čestná a věděla, že ji opravdu nevyužil. "Odemknete, prosím?" otočila se po něm. Chvíli se na ni nečitelně díval.

"Ne," řekl nakonec rozhodně.

"Co prosím?" zeptala se ho nechápavě.

"Řekl jsem, že ne," a rozešel se k ní. Stáhl jí hábit z ramen a přitiskl si ji k sobě. Zajel jí rukou pod sukni a uchechtl se. "Věděl jsem, že jsi naostro," zašeptal jí do ucha. Hermiona nechápala, co se najednou děje. Byla v šoku. Rozšířenýma očima mu pohlédla do těch jeho a snažila se v nich přečíst alespoň něco. "Víš, jaký je rozdíl mezi mnou a bratrem?"

"Ne," vydechla ochraptěle.

"Já totiž nemám žádné morální hodnoty a zábrany. Jsem špatný profesor, který má rád svou studentku," a jemně ji políbil. Usmála se od ucha k uchu a s výsknutím ho objala. "Měla jsi pravdu," zašeptal jí do ucha, "kabinet bylo špatně zvolené místo."