45. kapitola

Ležela mu na rameni a přejížděla mu ukazováčkem přes hruď a břicho, tam a zpět. Měl zavřené oči a již v klidu oddechoval. Obličej měl vyrovnaný, bez jakékoliv grimasy. Přehoupla se a zavalila mu z poloviny horní část těla a přehodila mu svou nohu přes jeho. Založila si ruce na jeho hrudi a pozorovala výraz jeho tváře. Otevřel oči a zahleděl se do těch jejích. Utápěla se v onyxové černi jeho pohledu. Pohladil ji po tváři a téměř neznatelně se usmál. Ohlédla se po jeho paži a usmála se jedním koutkem.

"Měl bys nosit lehčí oblečení. Vynikl bys," a poukázala na jeho biceps a prsní svaly.

"Kdo říká, že je nenosím?" opáčil jí bez zájmu.

"No..."

"Neznáš mě jinak, než ve škole, kde zastupuji bratra," skočil jí do řeči. "Musím být jako on. Nehledě na to, že on v soukromí taky není stále oblečen do hrubého kabátce, nemysli si." Hermiona tlumeně vyprskla. Představa Severuse v tílku jí přišla bůh ví proč směšná. Přitom u muže, ležícího s ní v posteli, by ji to fascinovalo.

"Vypadáte stejně?" zeptala se ho nakonec. Silvius zaraženě pozvedl obočí. "Jako postavou, ne všude, proboha!" vykřikla pobaveně a se studem mu zabořila tvář do hrudníku.

"Celkem ano," pokrčil rameny, "akorát on to má vydřené cvičením, já po tolika letech v lese a kácení a tahání klád, jsem neměl nic takového zapotřebí. A nejsem zjizvený, jako on. Práce ve službách Pána zla je nebezpečná a bolestivá." Hermiona naklonila hlavu na stranu a přejela mu po předloktí. "Nechtěl jsem," zašeptal, "ale zavázal jsem se pomoct."

"Dávej na sebe pozor, prosím tě o to," kníkla naléhavě. Silvius si odfrkl. Nemohl ale říct, že mu její starost o něj nedělala dobře na duši. Jen, kdyby jí to vydrželo. Sám nevěděl, co má očekávat, ale teď to řešit nehodlal. Už stejně bylo pozdě na nějaké moralizování. "Vezmeš mě někdy do těch svých lesů?" položila otázku, do očí se mu ale nezahleděla. Silvius překvapeně zvedl obočí.

"Ty bys chtěla?"

"Hm," odvětila mu a podívala se na něj. Pokrčil rameny, ale souhlasně kývl. Nechtěl říct, že určitě, když nevěděl, jestli se k němu zítra ještě přihlásí. I když, zítra asi ano, ale co za týden, měsíc... rok? Stejně nechápal, proč se mu tyhle myšlenky honí hlavou, když před několika desítkami minut myslel na úplně jiné věci. Hbitě se vymrštil a přetočil Hermionu na záda. Nečekala to. Vypískla a začala se chichotat. Přejel rukou po celém jejím krásném, mladistvě pevném těle, a přisál se na její ústa v dlouhém polibku. Zajela mu prsty do vlasů a stiskla je.

"Ty moje nemravná školačko," zašeptal jí do ucha.

"Ano, pane profesore?" odvětila mu se smíchem. "Myslím, že byste mi měl napařit školní trest," a vyzývavě si olízla rty.

Z oběda odcházel spěšně, potřeboval si ještě připravit několik školních dokumentů pro další vyučovací hodinu, které měl obsáhnout včerejšího večera. Proč se mu to nepodařilo si uvědomoval velmi dobře. V ozvěně slyšel pouze klapání svých bot, chodby byly téměř prázdné, prakticky každý se věnoval svému jídlu.

"Severusi?" ozvalo se za jeho zády. Ten protažený tón, kterým ho oslovila, mu způsobil téměř osypky. Zašklebil se a po třech krocích se zastavil. Eddie Cooperová k němu pomalu došla a obešla ho, aby si ho mohla důkladně prohlédnout. Ten výraz, který křivil její obličej, dosud nepoznal. "Kam pak jste si vyrazil, hm?" a naklonila koketně hlavu na stranu. Svraštil obočí. Nechápal, co s ním hraje za hru.

"Do svého kabinetu, milá kolegyně. Musím se připravit na hodinu, když dovolíte," a chtěl ji obejít. Zastoupila mu cestu a přejela mu prstem po hrudní kosti. Pomalu sklonil hlavu, aby se podíval, co to provádí a pak jenom zvedl oči a díval se do těch jejích vražedným pohledem. Úlisně se usmála jedním koutkem.

"Kdybyste mohl, tak byste mě teď nejradši zabil, že je to tak?" zašeptala mu do ucha a uchechtla se.

"Nevím, o čem to mluvíte," zasyčel na ni.

"Ale měl byste, drahý Severusi, měl byste." Ukazováček z jeho těla nespouštěla. Pomalu ho obcházela a přejížděla mu jím po ramenech, až opět stanula před ním. Otřásl se odporem. Už od začátku mu byla nesympatická, ale tohle byl vrchol. "Mám pocit," pokračovala sladce, "že by se tu co nejdřív mělo změnit vedení." Silvius rozšířil oči. Voldemort chtěl ovládnout Bradavice, na schůzkách o tom rokovali. Sám byl pověřen splněním mise. Čekal, kdy dostane příkaz. Myslel ale, že jako jeho nejvěrnější, měl vědět o všem, co se šustne a on si tu zatím nasadil volavku. Azkaban byl pokořen, Smrtijedů přibývalo, jako hub pod dešti, a ta mrcha byla jednou z nich. Jak jen mu to mohlo uniknout? Že by si ho Pán zla zkoušel? Nechával ho hlídat? Co všechno mohla vědět? Ledově na ni pohlédl.

"Vím o tom," kývl nakonec.

"To je dobře... moc dobře. Pán už by uvítal, aby se věc pohnula. Mívá se mnou soukromé schůzky, víme?" Strčila si prst do úst a nehtem se opřela o zuby. Usmála se na něj a políbila ho na tvář. Položila mu ukazováček pod bradu a přejela mu ji s ním. "Nezapomeňte, co je vaší povinností, Severusi," mrkla na něj a otočila se. Když odcházela, ještě se po něm jednou ohlédla a zazubila se. Silvius stál uprostřed chodby a nebyl schopný pohybu. Co teď? Nakonec se otřepal a téměř seběhl do soukromých komnat. Vyslal patrona v podobě laně a zhroutil se do křesla. Ať byl jeho bratr kdekoliv, věděl, že se objeví. Trvalo to jenom pár desítek minut, když se v krbu zazelenaly plameny a vyšel z nich Severus.

"Co je?" štěkl po něm, aniž by ho pozdravil.

"Cooperová je Smrtijedka," hlesl.

"Co si to vymýšlíš?" uhodil na něj Severus.

"Zastavila mě teď na chodbě, že je na čase zabít Brumbála. Voldemort chce přebrat vládu nad školou, plánuje to už delší dobu. Byl to můj úkol. Nebyla ještě vhodná chvíle tě o tom informovat, pořád jsi někde lítal. Myslel jsem, že je to zatím v nedohlednu, ale jak je vidět, rozhodl se přes svojí vějičku. Asi ji na mě nasadil, aby mě hlídala."

"Ví něco?"

"Ne, neví nic. Kdyby ano, už by mě dávno práskla. Asi má na mě dohlédnout, abych to opravdu udělal. Možná ti pořád stoprocentně nevěří."

"Kruci!" otočil se k bratrovi zády a zavřel oči. Přiložil si prst na ústa a přemýšlel. "Budeme muset Brumbála vylákat a zabít ho," řekl Severus s naprostým klidem. Silvius vytřeštil oči.

"To ses pomátl nebo co?!" vykřikl s hlasem o oktávu výš. "Ty o tom mluvíš, jako kdyby sis chtěl zajít do krámu pro rohlíky?!"

"A co po mně chceš?!" prudce se k bratrovi otočil a rozhodil rukama. "Jsem vrah, bezcitný magor, který maká jak ve jménu zla tak i dobra, podle toho, která strana mu co nakáže. Připadám si už jak schizofrenik. Ještě se divíš, že jsem si šel na chvíli válet šunky, když jsem skoro natáhl brka? Sám jsi přišel, abych vykonal tvůj úkol, o který tě, mimochodem, Albus požádal."

"No dobře!" štěkl po něm Silvius. "Začíná jít do tuhého, že jo brácho?" zeptal se již smířlivějším tónem.

"Jo," přitakal mu Severus.

"Co budeš dělat s Miou?"

"Poslal jsem ji pryč. Zdědila po matce velké majetky, nemohl jsem jí je upřít." Silvius pozvedl obočí.

"Ty ses zachoval nesobecky?" nemohl tomu uvěřit. Maskovaný muž se ušklíbl.

"Bylo by to nebezpečné. Smrtijed nemůže být s mudlou. Došlo by jim to a bylo by po ptákách."

"A co Scarlett?"

"Je Zmijozelka. Pokud Smrtijedi ovládnou školu, bude v bezpečí. Nehledě na to, že v Nitrobraně je výborná... po mně," a pyšně protočil oči.

"Aby ses víš neco," utnul ho bratr. "Co teď?" rozhodil bezmocně rukama. Severus si povzdechl.

"Pošlu mu vzkaz, ať mě čeká na astronomické věži. Pochopí to."

"A co já?"

"Musíš mě jistit. V pravou chvíli se musíme zase vyměnit. Cooperová nám určitě bude za zadkem."

"Ta hra mě přestává bavit. Nemůžeš spadnout, jako že někde, do nějaké kyseliny?"

"Ty jsi morbidní," ušklíbl se Severus.

"Ty máš tedy co říkat," prskl po něm bratr.

"V devět buď připravený," a s těmi slovy zmizel v krbu. Silvius se chvíli nehnutě díval do vyhaslého ohniště. Věděl, že se stahují mračna. Bylo to z ničeho nic. Válka byla na spadnutí. On ale nechtěl válčit. Chtěl se vrátit do lesů. Ale ne, on byl čestný člověk, nemohl couvnout. Začal přecházet po místnosti. Už ani neměl pojem o čase. Najednou mu zrak spočinul na nástěnných hodinách. Rychle sebral pergameny ze stolu a spěchal do hodiny. Svou roli hrál výborně. Dnes dokonce i přehrával. Byl nemilosrdný a krutý v rámci sbírání bodů. Všechno na něj doléhalo. Hermiona i Scarlett byly z jeho chování překvapené. Zvláště je dvě neustále okřikoval z vymyšleného narušování výuky. Když hodina skončila, oběma jim začal lát. Byl tak hrubý, že nikdo nečekal a radši se všichni co nejrychleji sbalili a opustili učebnu. Dívky na něj vyjeveně hleděly a nechápaly, co se stalo. Když byli všichni venku, pokynul jim do kabinetu a zabezpečil místnost, jak nejlépe dovedl. Musel jim dát nějak najevo, že ať se stane cokoliv, nesmějí se nechat unést. Mohlo by je to stát život. Stál k nim zády, jak čaroval. Najednou se k nim prudce otočil, až dívky nadskočily.

"Ať se dnes stane cokoliv," promluvil náhle, "cokoliv! Nesmíte ani hlesnout, je vám to jasné?!" mluvil velmi důrazně, až z něj šel strach.

"Strýčku, co se děje?" špitla Scarlett a tiskla si své knihy k hrudi. Silvius k ní přišel a pohladil ji po tváři. Pak přešel k Hermioně a vzal ji za ruce.

"Musíš mi věřit, za všech okolností. Ať uvidíš nebo uslyšíš i to nejhorší, co by se ti mohlo zdát, musíš mi věřit." Hermiona se na něj vyděšeně dívala. Otočil se ke své neteři. "I ty, Scary."

"Silviusi..." brunetka se vymanila z jeho rukou a objala ho kolem krku. "Co se děje?" vzlykla, když se od něj odtáhla. Jemně ji políbil a sundal jí ruce ze svého krku. Scarlett se k němu také přivinula. Políbil ji do vlasů.

"Prostě mi věřte... a svému otci taky, ano?" a významně na Zmijozelku pohlédl. Scarlett horečně pokývala a odstoupila od něj. "Běžte," zašeptal a mávl rukou, aby se dveře odhlučnily a odemkly. "Slečno Vendette?" zavolal ještě za ní. Scarlett se otočila. "Víte, co máte dělat..." Neteř nasucho polkla a vyšla ze dveří. Hermiona ji následovala. Ani jedna nepromluvila jediné slovo. Nevěděly, co si o tom mají myslet, ale situace byla asi velmi vážná. Každá se odebrala na svou kolej a zabývaly se svými myšlenkovými pochody. Radši o uplynulé situaci nemluvily, aby je nikdo nezaslechl. Nejlépe to proberou později v soukromí.

Severus z krbu sídla poslal do Brumbálovy pracovny krátký, ale výstižný vzkaz. Ředitel ho velmi dobře pochopil. Dnes nastal ten osudový den. Ale musel to udělat. Kletba už ho téměř celého strávila a bratři Snapeové se museli zavděčit. Už nastal čas. I s Harrym vyřídil vše potřebné a nasměroval ho správným směrem. Vše si skvěle zařídil. Někdo to zlo porazit musí a oni byli ti nejlepší, na které se mohl spolehnout. V podvečerních hodinách se odebral ze své komnaty a šel se nadýchat čerstvého vzduchu po pozemcích. Po setmění zamířil do astronomické věže a rozhlížel se do dálek. Ve vlasech mu povlával chladný větřík. Zavřel oči. Věděl, že tam stojí, nedal ale nic znát. Sledovala ho, jako ostříž, už od jeho komnat. Nakonec přece jenom pootočil hlavu.

"Krásný večer, Eddie," pozdravil ji, "copak vás sem dnes přivádí?" zeptal se přátelsky. Křečovitě na něj namířila hůlkou a máchla, čímž ho odzbrojila. Ve tváři měla škaredý škleb. Kdyby ale Brumbál opravdu chtěl, nikdy by se jí nic podobného nepodařilo.

"Jsem jako pojistka," zachechtala se. Po schodech se začaly ozývat kroky. Oba dva se otočili za původcem zvuku. Po chvíli se objevila černá postava profesora lektvarů. Jako první uviděl Cooperovou.

"Co jste po mně..." jak si všiml, že má nataženou ruku s hůlkou a naproti stojí ředitel, zmlkl. Přimhouřil oči a oba si je přeměřoval. "No vidíte, jak se vám vše daří," zasyčel na ni, "můžete dokončit, co jste začala i bez mé pomoci," a s odporem si ji přeměřoval. Eddie na Brumbála stále mířila hůlkou, ruka se jí ale třásla. Čím dál tím víc nebyla schopna udržet svůj nástroj v jedné poloze. "Jste tak zbabělá," ušklíbl se, "máte jenom na hubě, ale když přijde na věc, nedokážete nic!" Vytasil svou hůlku a prudce se otočil k Brumbálovi.

"Severusi..." hlesl jen a pomalu mrkl. Eddie nemohla černovlasému kouzelníkovi vidět do očí. Mísila se mu v nich zloba s lítostí. Nenáviděl ho za to, co po něm chtěl. V poslední vteřině ho myšlenkou požádal o odpuštění a poté už jen mávl hůlkou a vyslal na svého přítele kletbu. Zelené světlo zalilo celou astronomickou věž. Bradavický ředitel padl mrtvý k zemi. Severus ještě chvíli stál s nataženou hůlkou a zíral před sebe. Nevěřil, že to opravdu udělal. Vyrušil ho až zběsilý smích Eddie Cooperové. Na obloze vykouzlila Znamení zla. Mozkomorové se začali slétat kolem hradu a zaujímat své pozice strážců Pána zla. Ani jeden z učitelů nepostřehl, že je z pod podlahy pozoruje pár zelených očí, který zase nevěděl, že ho sleduje pár černých za jeho zády. Severus se otočil a rázně odcházel z věže, následován svou nenáviděnou společnicí. Musel velmi nutně vymyslet, jak se s bratrem nepozorovaně vyměnit. Jakmile minuli schody, Harry se za nimi rozeběhl. Až velmi dlouho se díval do těch mrtvých pomněnkových očí. Rozhodl se, že svého ředitele pomstí.

"Expelliarmus!" máchl hůlkou a odzbrojil svou lektorku. Nehodlal se zabývat etiketou, byla stejnou vražedkyní, jako vysoký muž vedle ní a byla lehčím cílem. Navíc neuvažoval, byl natolik pohlcen zlobou, že si ani neuvědomoval, co by měl správně udělat. Severus se otočil a lehkou kletbou odhodil Harryho stranou. Eddie se sklonila pro svou hůlku a chtěla se mladému kouzelníkovi pomstít.

"Ne," zarazil ji právě včas, "on se musí utkat s úplně jiným soupeřem," a pokynul jí, aby ho nechala být. Přistoupil k němu a odkopl jeho hůlku stranou. "Máte vedení přes Mikulášovice, Pottere," naznačil mu a přišlápl mu ruku, "měl byste si poposkočit," zatlačil nohou ještě víc, až Harry zaskučel. Po těch slovech se otočil a odcházel pryč. Cooperové jeho slova nedocházela. Zasmála se mu do očí a spěchala za ním. Nepostřehla, že se dvě černé postavy, za její nepozornosti, vyměnily. Nepostřehl to ani Harry, který nenávistně bodal do profesorky pohledem.