46. kapitola

03.04.2017

Od zavraždění bradavického ředitele uplynulo již několik týdnů. Silvius se své role zhostil s odvahou sobě vlastní. Pán zla nikdy neměl ani za nehet podezření, že se nejedná o jeho rádoby věrného sluhu. Hercem byl výborným, i když uvnitř ho sžíral pocit viny za vše, co se stalo. Ale ujišťoval se, že jiná možnost nebyla a vše bylo zinscenováno pro dobrou věc. V nitrobraně byl stejně dobrý, jako bratr a Voldemort viděl vždy pouze to, co mu Silvius sám ukázal. Nikdy mu nepřišlo nic divného, asi mu opravdu stále věřil, zvlášť, když splnil vražedný úkol. Kdyby jenom věděl, že on vraždu nespáchal. Voldemort ovládl jak školu tak postupně i ministerstvo. Následně pasoval Snapea na ředitele školy, zrušil Obranu proti černé magii a nechal vyučovat přímo Černou magii. Silvius nebyl nadšený, že vyučování budou vést sourozenci Carrowovi, zvlášť, když ho o tom Pán zla informoval, Alecta tupě zírala do neznáma a Amycus se šťoural v nose. A tihle tupouni mají vyučovat nejnebezpečnější předmět. To už by radši viděl tu fuchtli Cooperovou. Tu si ale Voldemort vybral pro jinou činnost. Černovlasý kouzelník už počítal, o kolik studentů škola přijde. Už tak mu bylo jasné, že se vrátí minimum mudlovských studentů. A upřímně, byl za to rád. Nedokázal si představit, jak by se dokázal udržet přehlížet jejich terorizování ze strany Smrtijedských sourozenců. Po pohřbu Albuse Brumbála se Harry Potter už do školy nevrátil. Dle všeho se vydal hledat viteály, aby mohl nadobro zničit svého protivníka. Silvius se modlil, aby to nemělo dlouhého trvání, i když nevěřil, že tak mladý kouzelník bude mít opravdové štěstí a už ho začaly jímat nejčernější představy, jak svého bratra bude muset hrát do konce života. Přitom stačila jediná chybička a zas tak dlouho by to netrvalo. S Hermionou se od té doby neviděl. Velice mu chyběla, ale nikdy nedal najevo ani střípek svých pocitů. Neposílal jí sovy, ani žádné od ní nečekal. Věděl, že buď ho nenávidí anebo naopak ví, že musejí být všichni opatrní. Naštěstí nastaly letní prázdniny a na hradě byl klid. Silvius, za záminkou, že je ředitelem školy, zůstal přímo tam, občas se s Kryšpínou schoval do lesů, aby udržel v pořádku svou srubovou chaloupku a odpočinul si od všech hrůz. Většinou neměl jeho odpočinek ale dlouhého trvání, znamení zla začalo pálit a on musel ukončit spočing a vrhnout se do víru plnění povinností. A ty mu byly obzvláště nepříjemné. Být svědkem mučení, vraždění, ponižování, to nebylo nic pro něj. Nechápal, jak to jeho dvojče dokázalo vydržet, když věděl, že bylo proti tomu. Člověk na tohle musel mít pevné nervy a už chápal, co tím vším Severus myslel. Postupem času ho začal obdivovat, jak se dokázal tvářit, že se nic neděje a jak on musí teď dělat to samé. V zájmu dobra se musel velmi přemáhat. Nemohl nic dělat, pouze přihlížet. Nic jiného mu nezbývalo. Jednou to určitě skončí. Musí.

Severus se vrátil do sídla a pomáhal svému bratrovi na dálku. Občas, když bylo třeba, se ve škole vyměnili. I když by to nikdy nepřiznal, v sídle se začínal sám nudit. A to nebylo nic, s čím by se smířil. Fyzicky už mu bylo výtečně. Občas cvičil, aby zase nabral svaly a shodil tuky. Věděl, že dřív nebo později, se to bude hodit. Trénoval na střelnici, i když už vlastně jako kouzelnický odstřelovač nebyl již téměř využíván. Smrtijedi se etablovali i do mudlovského světa a nebylo třeba se maskovat pod rouškou nájemného vraha. Nechtěl ale zakrnět. Vše se jednou může hodit a jak již poznal v Malfoy manor, dobrá věrná Beretta může vždycky pomoct. Jedna z mála mudlovských věcí, které přišel na chuť, i když by to nikdy žádnému kouzelníkovi nepřiznal. A co by také nepřiznal, že mu čím dál tím víc chyběla Mia. Nelitoval, že ji poslal pryč, bylo to pro bezpečí všech, ale dům byl bez ní prázdný, i když ho nakonec obohatila svou přítomností vlastní dcera. Ale kdyby byl prázdný jenom dům. I jeho malou černou dušičku dokázala na pár okamžiků rozzářit. A bylo jedno jestli mile nebo do nepříčetnosti. Postupem času se nedokázal už uhlídat a nezajímat se o ni. Z počátku si zakázal na ni jakkoliv myslet. Občas se to dařilo, plynutím doby ale čím dál tím méně. Nakonec si dovolil na ni myslet, ale nechtěl se o ni zajímat. Chtěl, aby žila svůj vlastní život. On se musí jenom pokusit jí ho umožnit. Porazit Pána zla co nejdřív, musí Potterovi pomoct jakýmkoliv způsobem s viteály. Úloha špeha mu velmi pomáhala. Zhruba věděl, kde se pohybuje, znal jeho neúspěchy, jelikož úspěchů moc neměl. Je pravda, že on sám nevěděl, kde předměty hledat, ale pokud něco věděl, vždy byl ochoten mu pomoci. Se sebezapřením, ale bez úhony. Muselo to prostě být. Ale čím víc času uplynulo, tím méně si dokázal nezájem o Miu zakazovat. Nakonec se jednou za čas přemisťoval do Londýna a sbíral malé střípky informací. Dostala se mu až moc pod kůži. Neodpustil by si, kdyby ji neohlídal před čímkoliv zlým. Nechtěl dopustit, aby si na ní nějaký Smrtijed zgustnul. Kde bydlí mu nedalo práci zjistit. Dům byl téměř tak velký jako snapeovské sídlo, ale moderní. On si potrpěl na staré viktoriánské tradice, kouzelníci k nim měli vždy blíže, než mudlové k extra moderním výstřelkům. Dřevo a oheň ne lesk, sklo a plasty. Občas ji zahlédl, jak vychází ven do zahrady nebo nastupuje do nového Rolls-Royce Dawn a směřuje pryč. Pokud měla řidiče, nastupovala do černé elegantní limuzíny. Zbohatlický původ nezapřela. Bylo vidět, že v něm opravdu vyrůstala. Kam ale jezdí se nikdy neodvážil zjišťovat. Až do jednoho dne, kdy na rohu v kiosku zahlédl palcový titulek aktuálních Daily Mail.

Mia nikdy nepochopila, proč se jí Severus zbavil. V prvních dnech o tom často přemýšlela, postupem času se ale přestávala snažit a jenom vzpomínala, co spolu prožili. Nedokázala ho nikdy úplně pochopit. Chápala, že v tom muselo být něco víc, než jenom její nepohodlnost. Měla ho už celkem přečteného a byť byl častokrát nepředvídatelný, nikdy nedělal nic jenom tak. Ano, býval impulzivní, ale pokud šlo o něco důležitého, vždy k tomu byl důvod. Občas čekala, jestli se neobjeví, ale po pár týdnech už to vzdala. Po přemístění do Londýna se vydala k advokátovi, který vyřizoval pozůstalost po její matce. Severus měl pravdu. Vydědila ji jenom slovem, nikdy to neudělala písemně. Nikdo o tom neměl ani ponětí. Mia byla šťastná, že mohla její matka zemřít v klidu s čistou duší, že se s ní dcera rozloučila a měla její odpuštění. Musela vědět, že se změnila, byla si tím jistá. A ona se zapřísahala, že všeho využije náležitě a s nejlepším vědomím a svědomím. Jakmile zjistila, kolik její nynější majetek obsahuje, jaké jsou měsíční náklady a co vše musí obsluhovat, nemalou část věnovala na různé charitativní organizace. Také hodlala využít matčina přání. Stát se sopranistkou, jako ona. Zpěv ji velmi bavil a ona věděla, že šance se musí chopit, pokud na to měla a nedozví se to jinak, než když si domluví schůzku s jejím manažerem. Nemohla tvrdit, že nebyla překvapena, když ji obratem kontaktoval a smluvil si s ní zkoušku v divadle. Věděl, že neprohloupí, pokud podědila alespoň polovinu talentu po své ovečce. Jak byl mile zaskočen, když byla možná o píďku lepší, jenom potřebovala podpořit. Rozhodně mohl prohloupit, kdyby ji také nezastupoval. Sice, jako nepopsaný list, bylo riskantní ji zkusit domluvit představení přímo v Royal Opera House, ale on už měl čich a zainteresovaní nejvyššího domu v Londýně to věděli. Netrvalo dlouho a za pár dnů ji chtěli slyšet. Nemohla popsat, jak byla nervózní, ale veškerý strach světa ji nemohl zastavit. Sklidila nebývalý potlesk od všech představených a nabídli jí účast na zkoušce Dona Giovanniho. Pokud by uspěla a perfektně ovládla celý repertoár hlavní ženské postavy, mohla by se stát hlavním trhákem sezony. Jako dcera nejznámější a nejlepší anglické sopranistky na ni bude spousta lidí zvědavých a oni neprohloupí, když ji přijmou a namastí si na ní kapsu a jí pomohou v rozletu a následně ve svých dalších příjmech. Mia nevěřila, že by měla tolik štěstí. Ale jméno znamenalo hodně. Nikdy by nebyla schopna uvěřit, že jedno slavné jméno, její zpěv a kapička štěstí, by ji mohly postrčit do závratných výšin operního světa. A ještě v Královské opeře. Neměla si co rozmýšlet. Na nabídku kývla a začala se pilně připravovat na svůj zkouškový výstup, ve kterém musela vyniknout a být perfektní. Nesměla si dovolit zapochybovat a něco zkazit. Na přípravu měla dva týdny. Cvičila každý den do úmoru. Pouze spala, cvičila a jedla. A vyplatilo se. Zkoušku ovládla naprosto bravurně a zasloužila si tak zpívat hlavní postavu donnu Annu. Rázem zapomněla na veškeré neúspěchy. Na matčino vyhoštění, tchyninu nenávist, úmrtí manžela, únos nájemným vrahem, rozchod s nájemným vrahem... vzpomínka na Severuse jí pokazila šťastné rozpoložení. Rychle ji ale zahnala. Téměř se už smířila s tím, že jim není souzeno spolu být. I když by tak chtěla... tak moc chtěla... Ne! Je to pryč! Vzpamatuj se! Nemohla dovolit svému bolu ohrozit její rozvíjející se kariéru. Musela se soustředit na novou šanci, na nový život. Neměla ani tušení, že ji Severus občas sleduje a hlídá její okolí, aby se jí nic nestalo. A že mu nedalo moc práce si přečíst v místním plátku, že jeho milá Mia bude hlavním tahákem sobotního večera.

Hermiona nevěřila Harryho slovům, když rozčilený k nepříčetnosti vrazil do společenské místnosti Nebelvíru. Vzpomněla si na poslední větu, kterou jí Silvius řekl. Že mu má ve všem věřit. Musel to vědět. Opravdu by byl schopný zabít Brumbála? Nebo to nebyl on, ale Severus Snape? Říkal, že mají se Scarlett věřit i jemu. Jak by si s ní chtěla promluvit a poradit se, ale nešlo to. Každá byla v jiné koleji, byla téměř noc a nemohla se s ní jenom tak spojit. Musela počkat. Harry by nejradši nakopal vše, co mu přišlo do cesty. Nebyl schopný se uklidnit. Ani ona to nedokázala. Ani Ron. Už dávno jim prozradil, co s Brumbálem kuli za pikle a že musí zničit čtyři viteály, aby bylo vůbec možné Voldemorta srovnat se zemí a už ho tam hezky nechat zahrabaného. Problém byl, že vůbec neměl tušení, o co by se mohlo jednat. Ale věděl, že udělat pro to musí vše. Chtěl jít sám, ale jelikož se schylovalo ke zlým časům v Bradavicích, zvláště pro mudly, Hermiona trvala na tom, že půjde s ním. Navíc nechtěla být přítěží pro svého profesora lektvarů. Uměla by se držet a nedávat nic najevo, ale měla strach, jak by se mohl chovat on, kdyby ji napadl některý ze Smrtijedů. Když o sobě navzájem nebudou vědět, nebude je to ani nijakým způsobem lákat ochraňovat se navzájem. I když o sobě trochu pochybovala. Proč by měla ona ochraňovat jeho? Ron se samozřejmě přidal, být ve škole sám, bez nich, a nechat si ujít dobrodružství, nemohl. Profesorka McGonagallová dočasně zastoupila ředitele školy, než ministerstvo určí jeho nástupce. Všichni doufali, že to bude ona, ale jí bylo jasné, že tolik štěstí studenti mít nebudou. Hloupá nebyla. Po Brumbálově pohřbu se všichni tři v tichosti sbalili a vyrazili na cestu. Musela být teď hodně silná. Musela pomoci přátelům, chránit svého snad partnera, jak ve skrytu duše doufala a nejvíc doufala v jeho nevinu, že vše není tak, jak se zdá, ale Harrymu prozatím nic vtloukat nechtěla, stejně by jí nechtěl uvěřit. A navíc stále střežila tajemství dvojčat. V poslední době velmi trénovala nitrobranu, aby byla schopná alespoň nějak se ubránit. Se Scarlett už neměla možnost si pořádně promluvit. Bylo by to velmi nápadné, kdyby se Zmijozelka bavila s Nebelvírkou. Severus měl pravdu. O Scarlett nikdo nezavadil a jako studentka zmijozelské koleje měla VIP výsady. Jenom letmo prohodily, že Hermiona opouští Bradavice, že nevěří, že je Silvius vrah a že by to udělal pro Voldemorta, a že na sebe mají navzájem dávat pozor. Víc už nestihly.

Když Scarlett zaslechla, že Severus Snape zavraždil Brumbála, krve by se v ní nedořezal. Nemohla uvěřit, že by její otec nebo strýc zabili svého přítele. Vzpomněla si, co jí strýček to odpoledne řekl. Bylo jí tedy jasné, že to muselo být, že z nějakého důvodu k tomu dojít muselo. Zmijozelští oslavovali, nebohá dívka se k nim musela chtě nechtě přidat. Také hrála svou hru a určitě se jí to bude ještě hodit. Na pohřbu se snažila neuronit jedinou slzu. Nakonec ani nevěděla, jak se jí to podařilo. Nesměla být nápadná. Na prázdniny se měla vrátit do Itálie. Vůbec jí nebylo jasné, jak to má udělat, ale předpokládala, že otec si poradí. Prostě jenom nastoupila do vlaku a vystoupila na nádraží v Londýně. Vyšla přes turniket a usadila se na lavičce v hale. Nemusela dlouho čekat. Jakmile ho zahlédla, naprosto s nezájmem vstala. Pokynul jí, aby se vydala na dámské toalety a sám se rozešel tím směrem na pánské. Jakmile zatočila za roh, uchopil ji za předloktí a bez povšimnutí kohokoliv se s ní přemístil na pozemky snapeovského sídla. Museli být opravdu obezřetní. Pán zla mohl mít své špehy všude. Zabezpečení měl výborné, ale už i to původní Malfoyovi dokázali překonat. Jakmile za nimi zaklaply zámky dveří, zuřivě ho objala a rozplakala se. Přitiskl ji k sobě a nechal ji, ať ho křečovitě svírá, dokud se sama neuklidní. Trvalo to jenom pár minut, přece jenom byla silná po něm. Otřela si slzy z tváře a omluvila se mu, za její příval emocí. Severus jí nakázal, že se z domu nesmí hnout, i když jí to bude proti srsti. V sázce bylo příliš mnoho. Nehledě na to, že když už Brumbál není mezi živými, nebyl si sám jist, jak to bude vypadat v příštím roce studia a její samozvanou stáží. Ale měl dva měsíce na to, aby vše zjistil a zařídil. Scarlett se podřídila, i když věděla, že to budou dlouhé týdny, ale chápala nutnost toho násilí. Zlo bylo všude, kam se podívala a věděla, že role jejího otce a strýce je velmi důležitá a ona ji nesmí nijak narušit. A jak již pochopila, oběma jim na ní záleží a nesmí dovolit, aby ona figurovala v možnosti jejich vydírání. Nikdy se tedy neptala, kam otec mizí. Ven chodila pouze za jeho společnosti nebo ve společnosti psa, který okamžitě vycítil cokoliv neznámého nebo zlého. Věnovala se knihám, zkoušení různých lektvarů. Když byl Severus doma, snažila se s ním povídat. Někdy se jí to povedlo, jindy svorně mlčeli a každý se věnoval své činnosti. Denně četla Denního věštce a nevěřila lživým článkům od Rity Holoubkové, které se snažily jenom zdiskreditovat dobré kouzelníky. Věděla, že zlé časy už nastaly a ona také musí přispět svým dílem.