47. kapitola

04.04.2017

Sobotní večer se blížil závratnou rychlostí a Mia byla čím dál tím víc nervóznější. Často nemohla usnout, i když věděla, že spánek je pro ni to nejdůležitější. Aby podala co nejlepší výkon, musela nabrat energii. Ale ať se snažila, jak chtěla, nedařilo se jí. Nervy měla na pochodu. Často přecházela po zahradě, sem a tam. Nakonec se odhodlala vyvinout určitou činnost. Za dob jejího dětství neměli své vlastní stáje, jelikož je její matka nepovažovala za důležité, ale umožňovala jí docházet do jezdeckých stájí a učit se a zdokonalovat v jízdě na koni. Nyní, když byla sama svým pánem s vysokými majetky, jí nic nebránilo v tom, aby si vlastní stáj pořídila. Zatím se spokojila pouze s koupí jezdeckého koně, kterého ustájila v přírodních scenériích nedaleko svého bydliště. Přece jenom nemovitý majetek vyžadoval dlouhého vybírání a ona se zatím potřebovala pořádně rozkoukat, a když se jí naskytla příležitost zahájit pěveckou kariéru, odsunula své rozhodnutí, koupě statku, na druhou kolej. Byla ale ráda, že má možnost usednout do sedla, zvlášť, když potřebovala přijít na jiné myšlenky a vybít energii, aby do postele padla za vlast naplno vyčerpána a konečně se vyspala. Měla možnost se pořádně vybouřit na jízdárně s drezurou i skokovým tréninkem a nakonec se jít zrelaxovat do přírody. Den před vystoupením už ale nebyla schopná téměř ničeho. Nikdy by si nemyslela, že by ji nervozita mohla tak přepadnout, a to nechtěla ani pomyslet na trému přímo na pódiu. Už ale v životě zažila horší věci, než její vystoupení a tohle měla být příjemná činnost. Věřila, že pokud bude opravdu dobrá, repertoár se jí rozšíří a po nervozitě se, postupem času, slehne zem. Vystoupení začínalo v osm hodin večer, dostavila se ale už odpoledne, aby mohli provést ještě rychlou zkoušku. Jakmile si stoupla na vyvýšená prkna nad hledištěm, vše z ní spadlo. Postavila se doprostřed a očima pomalu přejížděla po dřevěných polstrovaných sedadlech přímo před ní i na lóže, lemované červenými sametovými závěsy. Uprostřed sálu byl nádherný křišťálový lustr a kolem něj, těsně pod stropem, se nacházel uzoučký ochoz se zábradlíčkem, aby v případě oprav k němu bylo možno mít bezproblémový přístup. Byla to opravdová nádhera. Nervozita byla ta tam, už se jenom těšila na zástupy lidí, které, jak doufala, oblaží svým zpěvem. Nechtěla být přehnaně sebevědomá, ale když se jí dostalo chvály od vedení, věděla, že úplně mizerně na tom nebude. Až nynějšího večera se dozví, jestli to je naprostá pravda nebo je jenom průměrnou sopranistkou. Během několika okamžiků se všichni její kolegové shlukli kolem a začali štěbetat. Přijali ji kupodivu vřele mezi sebe a každý se k ní choval velmi uctivě a zdvořile, někteří dokonce byli i přátelští a milí. A ona jim oplácela stejnou mincí. Nechtěla, aby si mysleli, že je nějaká primadona. Byla obyčejná holka, nedávno ještě bydlela na ulici, i když ne tak dlouho, jak se jí samotné zdálo. Na žití v aristokratickém sídle nechtěla vzpomínat. Bylo jí z toho vždycky smutno. Zadívala se ještě jednou do sálu, jako kdyby čekala, že se v něm mihne černý stín s bílým zábleskem, ale samotné jí bylo jasné, že se tak nestane. Zakořeněno to ale měla hluboko v srdci. Nakázala si, že by konečně měla zapomenout. Jako už tolikrát předtím. Odešla do šatny, aby se mohla připravit. Vizážistka ji nalíčila, oblékla se a ještě s kolegy probírala přímé detaily, aby na nic nezapomněla. Uměla improvizovat, ale nerada se do něčeho pouštěla. Nebyla dopodrobna seznámena s možnou improvizací od svých společníků. Osmá hodina večerní se nezadržitelně blížila. Nenápadně se dívala do hlediště průzorem za kulisami. Lidí bylo požehnaně, dle informací, bylo vyprodáno celé divadlo. Nemohla uvěřit, že by sklidila takový úspěch ještě před představením. Doufala, že nezklame, že na ni budou chtít diváci chodit i po prvním vystoupení. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Už si myslela, že ji nemůže žádná tréma dostihnout, ale mýlila se. Zazněl gong pro upozornění, že se všichni mají spěšně dostavit na svá místa, aby mohlo představení začít. Na sucho polkla. Už nebylo cesty zpět.


Jakmile si Severus přečetl titulky v novinách, bylo mu jasné, co Mia v poslední době dělala. Dala na jeho radu, aby využila svého hlasového projevu. Přistihl se, že se mírně usmívá. Musel přiznat, že byl pyšný. Už ale nevěděl, jestli víc na sebe, za jeho radu, nebo na ni, že ji využila a nebála se kontaktovat manažera. I jemu se zdálo, že vše se stalo příliš rychle. Ale nedivil se. Pokud byla její matka známá, měla dveře showbyznysu otevřené. Zatoužil ji vidět při její premiéře. Nemohl se ale rozhodnout, jestli si má zakoupit vstupenku, jako opravdový divák nebo se zařídit jinak. Pít mnoholičný lektvar každou hodinu se mu nezamlouvalo. A s maskou mezi mudly se mu jít také úplně nechtělo. A bez masky, nad tím vůbec neuvažoval. Škoda, že u oper se také nepraktikovaly maškarní móresy, jako u plesů. To by zapadl nevídaně a byl nenápadný jako šedá myška. Vyřeší to tedy po svém. Na tajnačku, hezky na černo, bez lístku. Ne, že by mu to dělalo problém. Šibalsky se mu zablesklo v očích. Bez povšimnutí se přemístil ke Královské opeře a v nestřeženém okamžiku se provlékl do jejích útrob. Musel si pořádně prohlédnout, odkud ji bude moci bez vyrušení pozorovat. Vybral si ochoz u stropu. Vidět z něho bylo opravdu výborně a nikdo si ho pořádně nemohl všimnout. Stejně by ho nikdo nepoznal a že by ho mudlové mohli chytit? Tomu se od srdce zasmál. Když byla jeho tajná operace dokonána, nepovšimnut si zalezl do nejbližšího kumbálku a přemístil se na domácí pozemky.

V sobotu se připravoval jako na životní událost. Nikdo ho neměl vidět, ale co kdyby náhodou. Nemůže vypadat jak bezdomovec. Scarlett ho pozorovala se zaujetím, ale neptala se, proč se tak fintí. Od té doby, co po příchodu zjistila, že Mia tu není, měla podezření, že kdykoliv se ztrácí, chodí za ní, i když jí nikdy nepřiznal, že by se tak stalo, zvlášť, když se ho ptala. Věděla, že když bude chtít, pravdu jí řekne. Svou horečnou zvědavost skrývala s úspěchem, jednou to z něj dostane, klidně i násilím. Ale dnes to bylo úplně jiné, jako kdyby šel na rande. Hedvábné kalhoty, bílá košile, brokátová vesta, černé krátké sako a krátká vázanka. Povytáhl obočí, když postřehl, že na něj dcera, s nakloněnou hlavou na stranu, zírá.

"Co na mě sísáš?" nedalo mu to.

"Dívám se, kam se tak strojíš," odvětila mu s úsměvem.

"Se nemůžu někdy jenom tak vystrojit?"

"Hmm... máš pravdu. Pozdravuj Miu," a otočila se, aby se mohla usadit zpět na pohovce a věnovat se knize, kterou si vybrala v knihovně. Severus se na zlomek vteřiny zarazil. Nevzpomínal si, že by spolu měli oční kontakt, aby mu mohla přečíst myšlenky, ne, že by se jí to, bez jeho vědomí, povedlo.

"Proč si myslíš..."

"Protože by ses jenom tak nestrojil," přerušila ho, aniž by vzhlédla od knihy, "a nemyslím si, že se jenom tak stýkáš s cizími ženami, zvlášť v téhle době." Nenápadně zvedla zrak za okrajem knihy, aby zhodnotila jeho výraz. Což šlo opravdu velmi obtížně, když měl přes obličej masku. Ze strnulého držení těla ale pochopila, že ťala do živého.

"Na to ti můžu říct jenom jedno," pokrčil rameny s přimhouřenýma očima, "je pěkně nebezpečné tě mít jako přítele natož jako nepřítele, když disponuješ takovými uvažovacími schopnostmi." Scarlett vyprskla smíchy.

"No, tati..."

"No co, co?" rozhodil rukama. "A abys věděla, nejdu za Damianou, ale na operní představení."

"V masce?" nedala se tak snadno odbýt.

"Mám mnoholičný," a zamával jí placatkou, než si ji strčil do náprsní kapsy. Pro všechny případy bylo lepší mít vždy alespoň doušek s sebou.

"Opravdový fantom opery," vzdychla do ticha. Severus už jenom zavrtěl hlavou a vydal se ke schodům.

"Víš, co máš dělat," upozornil ji.

"Jistě... jistě. Sedět doma a nevystrčit nos. Proč jsi mě nevzal s sebou? Taky se chci kulturně vzdělávat," zamračila se.

"Nebyl lístek," mávl rukou.

"To ti tak věřím," vyplázla na něj jazyk a zašklebila se. "Jsi rodičovský barbar. Nevzít vlastní dceru za kulturou."

"Že ty o to nějak stojíš. Každý jiný teenager by byl šťastný, že nemusí do opery."

"Já operu ráda," povzdechla si.

"Tak příště, když budeš poslušná," mrkl na ni. Luskl prsty. Pes okamžitě přiběhl. "Hlídej," a ještě jednou změřil dceru pohledem. Ta jenom stiskla pevně rty, až se jí vytvořily dolíčky v koutcích a znovu se začetla do řádků knihy.


Přemístil se do blízkosti Královské opery. Všude byla spousta lidí, a tak neměl problém proklouznout k bočnímu vchodu. Kouzlem si dokázal dveře odemknout a nepozorovaně se protáhnout do zapadlé chodby pro uklízečky. Odtamtud už se provlekl do zákulisí. Měl možnost vystoupat po schodech a ze shora shlížet na scénu, přímo pod sebou. I pro něj to bylo nové a byla to nádhera. Letmo prošel, jestli je vše v pořádku, i když mu bylo jasné, že nebyl sebemenší důvod k pochybám. Zanedlouho se ozval gong a on se odebral na ochoz, který si vybral. Když Mia vstoupila na pódium, byl unešen nejenom jejím zpěvem, ale i zjevem. Měla nádherný kostým a pohybovala se tak jistě. Nezaváhala ani jednou. Byla výborná. Téměř nedýchal, jak ho veškerá scenérie uchvátila. Sám byl překvapen, že by se mu něco podobného mohlo stát. Ono už samo o sobě, že tu pozoroval svou bývalou zajatkyni, bylo mimo jeho veškeré chápání. Byla tak něžná a přitom důrazná. Byl tak hrdý. Seděl v tureckém sedu, s hlavou opřenou o spojené prsty rukou, a utápěl se v kráse představení. Konec přišel, na jeho vkus, velmi brzy. Připadalo mu to jako půl hodiny a ne několik hodin. Všichni diváci aplaudovali ve stoje. I on se vymrštil na nohy a také tleskal. Nikdo ho nemohl vidět, ani si ho všimnout. Byl úplně inkognito. Za několik minut Mia osaměla a obdržela od vedení pugét rudých růží. Po tváři jí tekly slzy štěstí. Sama se sebou byla velmi spokojena, i když věděla, že měla ještě mnoho co zlepšovat. Ale na poprvé se jí vše vydařilo. Rozdávala úsměvy na všechny strany, ukláněla se a mávala na diváky. Zrakem přejížděla celé hlediště, jak pod pódiem, tak v lóžích. Zrakem zamířila nahoru, aby zhlédla a poděkovala za přízeň i návštěvníkům ve vyšších vrstvách, když si všimla černé postavy na ochozu. Během té vteřiny, kterou se střetli pohledem, nebyla schopna ničeho. Viděla už jenom mihnutí černého stínu ve dvířkách stropní klenby. Nemohla se odtrhnout očima. Mávala už jenom setrvačností a stále hypnotizovala místo, kde před pár okamžiky viděla muže s bílou maskou. Nakonec se znovu zrakem vrátila k obecenstvu a nesměle se usmívala, až s úklonami vycouvala do zákulisí, kde se opřela o dveře zevnitř a zhluboka oddechovala. Byl to on? Nebyla si úplně jista, ale ve skrytu duše věděla, že nikdo jiný to být nemohl. Přišel se na ni podívat. Lehce se usmála. Nebyla mu lhostejná. Dozvěděl se, že odstartovala kariéru a chtěl být u toho. Potměšile se jí zkroutil koutek úst. Na jednu stranu jí to udělalo radost, na stranu druhou, už se téměř vyrovnala s jeho odmítnutím. A teď měla hlavu plnou myšlenek, jestli má doufat nebo jít dál. Z myšlenek ji vytrhli její kolegové, kteří jí postupně gratulovali a ti smělejší ji i objali. Byla šťastná a přesto rozpolcená. Potřebovala se dostat rychle ven. Neodpustila by si, kdyby se nepokusila ho alespoň spatřit. Nedávala tomu moc šancí, ale přece jenom jedna malá v ní dřímala. Omluvila se, že si musí odskočit, ale hned se vrátí. Vyběhla zadním vchodem, obešla celou budovu a očima zkoumala kousek po kousku celou ulici před operou. Samozřejmě, že ho nezahlédla, ale musela se aspoň pokusit. Povzdechla si a pomalu se vracela zpět do budovy. Ještě jednou se rozhlédla a najednou se střetla s medovýma očima, které ne téměř, ale opravdu, svítily ve tmě. Velký černý vlk stál několik metrů od ní v příšeří, aby ho nikdo neviděl. Neodvážila se ani nadechnout. Zdálo se jí to, jako celá věčnost, kdy se bez mrknutí oka přeměřovali pohledem. Najednou se ale otočil a pelášil pryč. Zahlédla už jenom mizející ocas.

"Fantome..." hlesla tiše a přimhouřila oči, "příště už mi neutečeš."