48. kapitola

Ještě chvíli se dívala za mizejícím zvěromágem. Nakonec se otočila a zašla zpět do budovy. Nechtěla nechat své kolegy čekat, když slíbila, že se vrátí a ani by se to nehodilo, když se jednalo o její premiéru a chtěli oslavit její úspěch. Když vešla zpátky do šatny, všichni se k ní s úsměvy otočili a podávali jí sklenku šampaňského. S radostí ji přijala, v koutku duše ale stále myslela na černého vlka, pelášícího do tmy. Musela být více obezřetnější, s největší pravděpodobností ji měl pořád na očích. Stále víc si přiznávala, že ji přece jenom tak neopustil, že ji spíš nechtěl ochudit o její majetek a možná v tom bylo i něco víc. Jak říkal, nehodilo se mu, že byla bohatá a slavná. Ale možná to nebylo až tak, možná jenom nechtěl ohrozit ji. Ona ale chtěla riskovat. Rozhodla se, že postupem času ho zase získá do svých osidel. Teď už si mohla dělat, co chtěla, ale ona chtěla jeho. Chvíli ještě strávila se svými společníky, ale nakonec se omluvila a zamířila z opery domů. Byla řádně unavená, ale šťastná. Když vyšla před budovu a začala scházet schody, zaregistrovala muže s kyticí růží v pravici. Přeměřila si ho pohledem a vzpomínala, odkud ho zná. Usmíval se od ucha k uchu a vyšel jí v ústrety. Mie se v tu ránu rozsvítilo.

"Hraběnko Snapeová, krásné představení," uklonil se a políbil ji na prsty. Podal jí kytici a zkoumavě si ji prohlížel. Mia ji váhavě přijala.

"Velice vám děkuji... pane... Frumpe?" Byla to spíš otázka, než konstatování.

"Máte výtečnou paměť, hraběnko," usmíval se dál. "Viděl jsem vaši fotografii v novinách, i když mne zmátlo jméno u ní. Tak jsem se rozhodl, že se přesvědčím na vlastní oči, jestli se nemýlím. Jinak jsem Cecil*,"a podal jí ruku. Mia ji přijala.

"Jsem Damiana," odpověděla mu zdvořile. "Jste všímavý, Cecile. V novinách je mé jméno za svobodna, přišlo mi to lepší, když matka byla světoznámou sopranistkou," zalhala.

"To samozřejmě chápu. A kde máte manžela?" rozhlédl se po okolí. Přitom věděl, že ji nedoprovází. Za celou dobu ho nespatřil.

"Má své povinnosti, které nemůže odkládat. Dohodli jsme se, že budu žít teď tady v domě po své matce a on zůstane v našem hraběcím sídle, pokud nebude na cestách."

"Takže nyní žijete odděleně..." konstatoval se skrývaným nadšením. Mia se zahleděla do dálky.

"Dalo by se to tak říct," pokrčila rameny.

"Mohu vás tedy doprovodit domů? Noční Londýn nemusí být vždy bezpečný," nabídl se bez obalu. Žena po chvilce kývla. Mladý Frump otevřel Mie galantně dveře taxíku, který již na ni čekal. Řidiče s limuzínou nevolala, přece jenom byla spousta hodin a ona nechtěla být nemilosrdným zaměstnavatelem a taxíků jezdilo habaděj. Mlčky nastoupila do vozidla a zadívala se z bočního okénka ven. Necítila se úplně příjemně. Frump věděl, že měla být vdaná za hraběte, i když to nebyla pravda, a z nějakého důvodu jí připadlo, že po ní jede. Přiznat mu, že spolu se Severusem nežijí, a že vlastně nejsou vůbec sezdaní, by bylo i riskantní. Byl sice mudla, jako ona, s kouzelníky ve styku určitě nebyl a nemohl tedy nikomu nic donést, kromě drbů do své vesnice, ale to by mohl být i sám proti sobě. Zkusí s ním tedy hrát hru. Nebyl jí úplně odporný, uměl být sympatický, ale přílišnou vlezlost tedy nemusela. Stejně se ještě chtěla pokusit o přesvědčení pana hraběte o návrat k ní. Otočila hlavu ke svému společníkovi a nesměle se usmála. Opětoval její úsměv.

"Řekněte mi pravdu, Damiano," protrhl ticho, "s manželem si nerozumíte, je to tak?" Mia zamrkala a překvapeně zvedla obočí.

"Proč si to myslíte?" vyprskla na oko pobaveně.

"Používáte jméno za svobodna, není přítomný v nejdůležitějším dni vašeho života, žijete odděleně, jste od sebe věkově vzdálení," odmlčel se. "Nehodíte se k sobě. Proto si to myslím," a položil jí ruku na hřbet její. Polekaně sebou cukla a zamračila se na něj.

"Jak vy můžete vědět, jestli se k sobě hodíme nebo ne? Ani jednoho z nás neznáte!" štěkla po něm a vysmekla se mu.

"Omlouvám se, nechtěl jsem vás urazit."

"Tak to se vám tedy opravdu nepovedlo," a věnovala mu naštvaný pohled.

"Snad mi to odpustíte," a provinile se usmál.

"To si ještě rozmyslím," ale koutky úst jí lehce zacukaly. Všiml si toho. Zanedlouho dojeli před Miin dům. Cecil, za ženiných protestů, zaplatil taxi a vzápětí se k ní přidal. Stála před branou a čekala na něj, aby se s ním rozloučila. "Děkuji vám za doprovod, Cecile. Odtud již půjdu sama," a přiložila svůj palec ke snímači. Tenhle nápad se jí líbil. Buď se otevře brána zevnitř obyvateli nebo zvenku ji otevřou pouze ti, co jsou k tomu určeni. Její matka měla občas skvělé nápady. Muž pozvedl obočí, doufal v něco jiného, ale nehodlal naléhat. Usmál se a naklonil se k ní, aby ji políbil na tvář. Mia už nestačila zaprotestovat.

"Přeji dobrou noc a ještě jednu gratuluji k úspěchu," a lehce se uklonil.

"Děkuji," kývla a otočila se k odchodu. "Dobrou noc," popřála ještě přes rameno. Brána se za ní začala zavírat. Cecil ji ještě chvíli pozoroval přes mříže brány, než se rozešel ztichlou ulicí do tmy. Severus stál v přítmí a s nevraživostí vše pozoroval. Věděl, že ji pustil a nemohl si nic nárokovat, ale jemu se to nelíbilo. A zrovna ten vesnický balík Cecil Frump. Kam se hrabal na jeho sestru. Krásnou Morticii. Také neměl tolik taktu, aby ji nesváděl. Ty jeho pohledy žhnuly až k němu. Jediné, co ho uspokojilo bylo, že ho nepozvala dovnitř. Nechápal tyhle pocity. Byly pro něj nové. Zamyslel se. Mohla to být opravdu žárlivost? Nikdy s ní neměl problém, jelikož nikdy neměl důvod žárlit. Ale teď se v něm mísila a rozpalovala plamínek uvnitř. Měl sto chutí za ní zajít, nebo za ním a sprovodit ho ze světa, ale nakonec se ovládl v obou případech. Rozešel se po ulici a rozhlížel se po okolí. Procházel se tak hodinu, než se opět ocitl před jejím domem.

"Sakra," zaklekl a stiskl zuby. Proč mu jenom nešlo se přemístit domů. Proč musel pořád kroužit kolem jejího domu. Už mu nepatřila, nebyl pánem nad jejím životem a smrtí. Tedy mohl být, nikdy mu to nedělalo problém, ale nechtěl. Nějaké hodnoty ještě měl nastaveny. Přece jenom aspoň malá dávka cti mu ještě zbývala. Ale ať se snažil jak chtěl, nešlo mu to. Tak moc chtěl, ale nemohl. S lupnutím se přemístil do její zahrady, do blízkosti oken obývacího pokoje. Připadal si jako nějaký ubohý šmírák. Měl by se okamžitě otočit a vrátit se domů k dceři. Ale ta určitě spala, navíc měla u sebe psa a kocoura. Stejně by ji nebudil. Nahlédl oknem dovnitř a viděl, že Mia sedí na pohovce se sklenkou červeného vína. Překvapilo ho, že nespí. Musela být určitě vysílena. Povzdechl si a chvilku ji pozoroval. Nakonec se ale rozhodl, že musí odejít. Ustoupil pár kroků, aby se mohl pohodlně přemístit na vlastní pozemky, když se prudce otevřelo francouzské okno.

"Nemůžeš si tu chodit, jak se ti zlíbí!" vyjela po něm Mia. Severus zavrávoral, jak se lekl. Byl tak vyvedený z míry, že nevěděl, jak reagovat. Snad poprvé v životě se mu stalo, že nevěděl, co dělat. Jak mohla vědět, že tam je? Mlčky se na sebe dívali.

"Jistě, to teď náleží jiným, že?" vysoukal ze sebe nakonec opovržlivě.

"Ty se mi snad zdáš!"

"I to je možné."

"Jak se vůbec opovažuješ se tu vloupat?" pokračovala dál. Chtěla ho vyprovokovat. Nemyslela vůbec vážně, že by ho tu nechtěla.

"Chtěl jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku."

"To jsi snad viděl už v opeře, ne?"

"Ano, moc dobře jsem viděl tvůj doprovod."

"Nevím, co ti vadí. Přece jsi mě vykopnul. Zbavil ses mě. Nestojím o tvůj dohled. Dal jsi mi dostatečně najevo, že mě nechceš a jsem pro tebe nepohodlná. Nemusíš mě hlídat. Nechej mě prostě na pokoji! Svoji příležitost jsi propásl," zacouvala zpět do obýváku a chtěla zavřít skleněné dveře. V Severusovi všechno vřelo. Tak moc ho její slova rozpálila. Měla pravdu, samozřejmě, ale jemu se to nelíbilo. Vrazil rukou do rámu francouzského okna a nedovolil jí ho zavřít.

"Ty ses snad zbláznil!" křikla po něm. Rozrazil zvenku okno a vstoupil do domu. Mírně před ním couvla. Rychle ji ale chytil za halenku a přitáhl si ji k sobě.

"Jsi moje! Patříš mi!" sykl nepříčetně. Mysl se mu začala zatemňovat, přestával reálně uvažovat. Nedokázal si představit, že by ji měl někdo jiný. Dokud to neviděl na vlastní oči, nepřišlo mu to nikdy na mysl. Kdyby ho opustila ona, bylo by to něco jiného, ale když ji nechal odejít on a ne proto, že by ji neměl rád, veškeré jeho ovládání šlo do kytek.

"Nepatřím nikomu! Jenom sama sobě!" vyškubla se mu a otočila se k němu zády. Přistoupil k ní a zezadu ji objal kolem pasu. Dlaní jí přejel přes břicho, kolem ňadra a na krk. Zavřela oči a odhalila mu svou šíji. Hlasitě vydechla. Opřel se rty o její rameno a pomalu jí laskal malými polibky.

"Dej mi pokoj," hlesla vzrušeně, ale nepohnula se ani o píď.

"Rád bych," odpověděl jí tiše, "ale nejde to. Zkoušel jsem všechno. Musím vědět, že jsi v bezpečí," šeptal mezi jednotlivými polibky.

"Pohádky vyprávěj malým dětem, Severusi," odpověděla mu chladně a stočila k němu obličej. Kdyby její pohled mohl vraždit, byl by maskovaný muž již mrtvý. Nebo si to alespoň myslel. Netušil, že ho má tam, kde ho chtěla mít. Přiblížil své rty k jejím, ale nedotkl se jich. Čekal na její reakci. Opřela se o něj zády, zvedla ruku a zaklesla mu ji za zátylek. Přitáhla si jeho obličej k sobě a znovu zavřela oči. Pootevřela lehce ústa a děj se vůle boží. Vtiskl jí lehký polibek, ale hned se zase stáhl zpátky. Na pár centimetrů, jen aby věděl, jak se bude chovat.

"Nenávidím tě," zamručela.

"Já vím," přitakal jí, "to už jsi říkala." Přitiskl si ji k sobě pevněji a znovu ji začal hladit dlaní všude, kam dosáhl. "Řekni, že jsi moje," zašeptal jí do ucha, když jí ho oždiboval.

"Ne," dostala se mu vzrušená odpověď. "Nenechám tě mi znovu ublížit. Podruhé bych to neusnesla," a vysmekla se mu. Otočila se k němu čelem a natáhla se k jeho obličeji. Potřebovala mu vidět do tváře. Když mu sundavala masku, zavřel oči a natočil hlavu do strany. Hodila ji na křeslo a hypnotizovala ho. Zahleděl se na ni. Stáli mlčky naproti sobě.

"Nedokážu na tebe přestat myslet," promluvil nakonec, "bojím se, že se ti něco stane. Občas se objevím, abych zkontroloval, že je vše v pořádku. Nechci tě vystavovat nebezpečí, pravděpodobnost je příliš vysoká. Pro všechny. Musíš to pochopit," a zatnul ruce v pěst.

"A ty musíš pochopit, že mi nemáš dělat nic za zády a musíš být ke mně upřímný. A měl bys vědět, že mi je jedno, jak moc jsem v ohrožení. Pokud se něco semele, nebude ušetřen nikdo a radši budu stát vedle tebe, než sama, bezmocná. Pokud teď odejdeš, už se nikdy... nikdy nevracej. Už pro tebe nebudu mít ve svém životě místo," a poodstoupila od něj, aby mu naznačila, kde je východ. Natáhl ruku, do které mu během vteřiny vletěla jeho maska. Znovu si ji nasadil a pomalu se rozešel k francouzskému oknu. Mia začala uvnitř sebe panikařit. Nesměla dovolit, aby odešel. Pak už by byl jasný konec. I ona sama by přestala bojovat. Nemohla se ale donekonečna ponižovat a někoho přemlouvat. Sám měl svého rozumu dost. Musel se rozhodnout bez její pomoci... ale přece jenom, ještě malé ponouknutí nemohlo uškodit.

"Frump tvrdí, že se k sobě my dva nehodíme," pronesla sladce. "A víš co? Asi má pravdu," a založila si ruce na hrudi. Severus se zastavil a pevně sevřel zuby. Našpulil rty a začal zrychleně a zhluboka dýchat. Vztek se v něm začal hromadit. Škodolibě se usmála jedním koutkem.

"Tak mu to nezapomeň potvrdit," procedil skrz zuby.

"Neboj, hned jak se s ním uvidím. Prozradím mu, že můj manžel mě odkopl jako kus hadru," a hrdě zvedla hlavu. Skřípot jeho zubů byl slyšitelný snad až ven. Bylo jí to krajně nepříjemné, ale dostala ho přesně tam, kde ho chtěla mít. Prudce se k ní otočil a chňapl po ní. Chytil ji za vlasy a zatáhl za ně. Donutil jí tak zaklonit hlavu. Počínal si ale vřele, nezpůsobil jí žádnou bolest. Vyděšením ale vykřikla.

"Já mu tě nedám!" sykl zlostně, "jsi moje hraběnka, ne jeho laciná děvka! To bych tě radši zabil."

"Jistě, to by ti nedalo žádnou práci. Pusť, to bolí," zažadonila.

"Ale nebolí, nehraj to na mě."

"Co po mně vůbec chceš?!" vyjekla a oči se jí začaly zalévat slzami zoufalství.

"Co chceš ty po mně, Damiano?" zašeptal se zlověstně přimhouřenýma očima.

"Tebe," špitla. "Jenom tebe." Povolil stisk a dovolil jí tak narovnat hlavu. "Jsem tvoje, Severusi. Od té doby, cos mě uvěznil. Možná jsem teď volná fyzicky, ale moje duše je spoutaná. Nedokáže být volná, když nejsem s tebou. Miluju tě a ty to víš," sklonila hlavu a setřela si slzu z tváře, která jí vykanula z oka. Povzdechl si a nesměle ji objal. Schoulila se mu v náruči a zabořila mu tvář do saka, než se nahlas rozvzlykala.

*čti Sesil