5. kapitola

21.01.2017

Sotva stačil udělat jeden krok z krbu ve svém sídle, zjevil se vedle něj domácí skřítek.

"Fiškusi! Když už se objevíš, zkus to kousek ode mě!" vyštěkl.

"Pán mi promine. Čekal jsem na něj, abych mu podal znepokojující zprávu."

Severus pozvedl jedno obočí.

"Jakou zprávu?"

"Madam nahoře ztratila spoustu krve. Nemá žádné viditelné vnější zranění, jak si nejspíše pán myslel, aby jí Fiškus ošetřil a zastavil krvácení, což by zvládl. Fiškus není lékař, ale krev jí vycházela zevnitř těla. Jestli tomu Fiškus dobře rozumí, paní čeká dítě a pádem ze schodů se v jejím těle něco stalo."

Snape zavřel oči a hlasitě se nadechl. Chvíli zadržel dech a stejně hlasitě vydechl. Že ho to nenapadlo hned. Jeho liknavostí byl možná zmařen nenarozený život. Ne, nebude se cítit provinile, jelikož to není jeho styl.

"Pošli okamžitě pro doktora Sovu."

Netrvalo to ani deset minut a doktor vylézal z krbu. S sebou si nesl svou lékařskou brašnu. Pokývl směrem k Severusovi.

"Pane hrabě."

Severus také pokývl. "Doktore Sovo, děkuji, že jste byl tak spěšný. Pojďte, prosím, za mnou." Stoupali spolu po schodech mlčky. Jako by byli tiší nepřátelé. Pravdou bylo, že rod Snapeů nikdy nevládl ohleduplností. Lékař věděl, co se zde dívávalo ještě za dob jeho otce. A nebylo to nic pěkného. Ale nemohl s tím nic dělat. Byl rodinným lékařem již po desetiletí. Nemohl svůj slib daný této aristokratické rodině nijakým způsobem porušit. To ale neznamenalo, že musel oplývat láskou k těmto lidem. V tomto případě již k Severusovi. Snape zavedl lékaře do hostinského pokoje a ukázal směrem k posteli.

"Spadla ze schodů."

Doktor po něm šlehl nepříjemným pohledem.

"Sama nebo s cizí pomocí?"

Severus se zamračil.

"Samozřejmě, že sama. Myslíte, že jsem ji z nich strčil sám? Proč bych vás tedy nyní volal? Nenechte se vysmát, doktore Sovo."

Lékař si přisedl na postel a začal ji vyšetřovat. Po několika minutách skončil. Stáhl si lékařské rukavice a sáhl do brašny. Podal Snapeovi pár medikamentů.

"Vaše přítelkyně..."

"Není to moje přítelkyně," skočil mu do řeči Snape. "je to pouze náhodná kolemjdoucí, které jsem nabídl pomocnou ruku."

Lékař se ušklíbl. Znělo to nějak ve smyslu to určitě. Ale jinak se reagovat neopovážil.

"Dobře tedy. Bohužel, u dané neznámé se následkem pádu vyvolal samovolný potrat. Již není slyšitelná žádná srdeční ozva plodu." Doktor ukázal na jednu z lahviček. "Z této lahvičky jí dvakrát denně dejte po lžičce lektvaru po dobu sedmi dní. Způsobí to vyloučení nenarozeného plodu z těla a desinfekci vnitřních tkání, aby nedošlo k otravě krve. V této lahvičce je lektvar pro uklidnění. I když předpokládám, že ho sám máte v zásobě dostatek. Po psychické stránce už jí budete muset pomoci sám. Před Štědrým dnem se na ni ještě přijdu podívat, že je vše, jak má být. Kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mne zavolejte. Vyprovázet mne nemusíte, ke krbu trefím sám." S těmito slovy se vypoklonkoval a odešel.

Severus chvilku nepřítomně hleděl na lahvičky v ruce. V danou chvíli na nic nemyslel. Jenom se díval. Rychle zamrkal a zavrtěl hlavou. No, on se o ni určitě starat nebude.

"Fiškusi!" Skřítek se okamžitě objevil vedle něj. "Rozuměl jsi, co říkal doktor Sova?" A podal mu lahvičky do praciček.

"Ano, pane. Dvakrát denně lžičku tohoto lektvaru, ale Fiškus neví dávku toho druhého."

"Ten dáš pouze tehdy, pokud dáma bude bláznit. Postarej se o ni, ale ať tě nezahlédne. Já jdu teď na chvíli na pozemky. Až se vrátím a ona se vzbudí, tak mne zavoláš."

"Ano, pane."

Na chvíli zavřel oči. Nezná nic nádhernějšího a uklidňujícího, než cválat na svém koni. Připadal si jak pták v naprosté volnosti divočiny. Zauzloval koni otěže, rozpřáhl ruce a pouze vysedával v pracovním cvalu. Když se Goliáš sbalil, vypadal tak úchvatně a majestátně. Připadalo mu, že má nejkrásnějšího fríského hřebce na světě. Kůň slastně odfrkával a vychutnával si to souznění sebe a svého pána. Severus otevřel oči a znovu vzal otěže do rukou a lehce přitáhl. Goliáš přešel ze cvalu do klusu a během pár vteřin do kroku. Zabočil z cesty na louku, která byla pokryta čerstvě napadaným prachovým sněhem. Zvedal vysoko nohy, aby se jím probrodil. Měl ho po kolena. Letošní rok byl na sněhovou nadílku opravdu štědrý. Aspoň že budou Vánoce na sněhu. Ne že by to Severuse nějak zajímalo. Vánoční svátky nesnášel. Stejně jako spoustu jiných věcí. Pes vedle něj radostně štěkal a poskakoval. Chytal do tlamy sníh, hrabal se v něm. Snape si tu chvíli opravdu užíval. Jediné okamžiky, kdy na nic nemyslel. Jenom se poddával tomu slastnému pocitu sžití se svými přáteli. Ano, oni jediní byli jeho pravými přáteli. Nezištní, milující. Tyhle chvíle byly jeho odměnou. Připadal si jako v Shangri-La. Je to lepší jak sex. Kde ten se na to hrabe. Tyhle pocity, kdy se proháněl na koni, se svým psem u nohou a... z jeho myšlenek ho vytáhlo zaskříkání dravého ptáka. Podíval se nad sebe a usmál se. Zahvízdal. Jestřáb to vzal střemhlav přímo k němu. Severus natáhl paži, aby mohl dravec bezpečně přistát. Ladně se zaklesl drápky do jeho rukavice. Snape ho prsty druhé ruky hladil po hrudi. Jeho jemná pírka ho šimrala. Pták nadzvedl křídlo a začal se pod ním čistit zobákem. Černý jezdec zalovil v kapse brašny. Vytáhl mrtvou myšku a podal ji svému návštěvníkovi. Ten po ní ochotně klovl a začal ji pozřívat. Severus povytáhl obočí. Rozhlédl se kolem sebe. Najednou se stalo něco nečekaného. Začal se smát. Už si ani nevzpomínal, kdy se z jeho úst vydral tento zvuk naposledy. Budou to týdny? Nebo měsíce? No ty brďo, on už to bude možná i rok. Kdyby byl blonďatý, mohl být dost dobře středověký rytíř. Chyběl tomu jenom meč kolem pasu a kuše přidělaná na sedle. Pěkný silný kůň, věrný pes, lovecký pták. Celý Etienne de Navarre. Až na to, že jestřáb stoprocentně není zakletá milenka. Vyhodil ruku nad sebe, aby pták mohl pohodlně vyletět. Znovu pobídl koně do kroku, který mezitím zastavil a snažil se v kupě sněhu vyhrabat kousek trávy. Bezúspěšně. Blížili se ke kraji lesa. Zničehonic vyběhla z křoví liška a následně s velkým křikem se rozletělo hejno krkavců. Goliáš, ač byl cvičen ke klidu, se z kdovíjaké příčiny lekl. Severus byl velmi silným jezdcem, jezdil už od dětství, ale potopen v myšlenkách nebyl zasedlý tak, jak by se slušelo. Kůň uskočil do strany a předvedl piruetu, za kterou by se nemusela stydět žádná balerína, a přešel do několik rychlých cvalových skoků. Muž reakci hřebce nečekal, což byla fatální chyba. Vyklonil se do strany a již nebyl schopný zachovat těžiště. Poroučel se do prachové sněhové peřiny. Když se z ní vyhrabal, díval se na svého koně, jak cválá od něj.

"Goliáši, ihned se vrať!" udeřil pěstí do sněhu a hvízdl. Kůň nacválal oblouk a začal se k němu vracet. Kousek před ním přešel v klus, následně v krok a zastavil se u něj. Vložil mu chřípí pod paži, zavřel oči a tiše frknul. "Primadono." Nic víc Snape neřekl. Tiše se mu vyhoupl do sedla a rozcválal se s ním směrem k domovu. Pes tryskal za ním.