5. kapitola

23.07.2017

"Máš možnost se předvést v profesorování, bratříčku," sdělil Severus hořce svému dvojčeti, při balení nepostradatelných věcí, když se opět objevil v jeho příbytku. Sidonius chvíli mlčel, jelikož mu úplně nedocházely souvislosti, než si uvědomil, že bratr asi odjíždí.

"Co se děje?" zeptal se ho se zájmem a pozoroval, jak čachruje s hůlkou a seskupuje si tak své věci.

"Brumbál mě posílá někam na venkov v neodkladné záležitosti a chce, abys mě na chvíli zastoupil. Víš, jaké mám proti tomu výhrady, ale má přirozená obrana vyšla vniveč. Musím, i když nechci. Doufám, že mě nezklameš," a významně se na Sidoniuse zadíval. Tomu se rozlil na rtech zvláštní úsměv. Hrdě se napřímil.

"Neboj se, nebudu je rozmazlovat."

"Hm," pevně stiskl Severus rty, "toho se vážně obávám." Otočil se zpět, aby mohl dál pokračoval v balení. Po chvíli se napřímil a protáhl si ztuhlé svaly. Usrkl z poháru, který měl položený na svém psacím stole. Po té zdrcující informaci si potřeboval dopřát dvojku červeného. Sidonius se rozvalil na pohovce a upřeně svého bratra pozoroval.

"A co Elektra?" zeptal se po chvilce.

"Co s ní?" zamračil se Severus, nechápal otázku.

"No, jestli jsi jí to řekl, že jedeš pryč."

"Dozvěděl jsem se to před chvílí. V instrukcích, které mi tu nechal Brumbál, se mám sbalit a do dvou hodin být pryč. Pošlu jí sovu. Kdyby se tu objevila, byl bych rád, kdybys moje slova potvrdil."

"A kam vůbec jedeš a co tam budeš dělat?" nedalo to Sidoniusovi, byl zvědavý jak stará Blažková.

"To bylo v ředitelových instrukcích taky. Nevynášet informace. Jediné, co ti můžu říct je to, že jedu pryč, ty mě budeš zastupovat a to je všechno."

"To je naprd," povzdechl si Sid a zachmuřil se. Chtěl vědět něco víc, ale taky znal své dvojče. Věděl, že pokud nemá nebo nechce, nic neprozradí. Snažil se z jeho výrazu něco vyčíst, ale neměl šanci a věděl to moc dobře. Nemělo smysl se dál snažit. Uchopil pergamen, který mu Severus podával.

"Tady máš pokyny a přehled, která třída co probírá, kdy má být jaký test a co máš opravit už z proběhlých testů. Hlavně nic nezvorej, prosím tě."

"Staniž se," zazubil se mladší z kouzelníků. "Neboj se, zvládnu to, nejsem žádné ořezávátko."

"Ořezávátko možná ne, ale bábovka dost jistě," zakřenil se na něj Severus.

"No dovol!" zatvářil se Sid uraženě a zadíval se kamsi do dáli.

"S tím nemám problém, klidně tě pasuji na buchtu roku," a uchechtl se. Sedl si za svůj stůl, uchopil brk a začal škrábat na pergamen. Napsal několik řádků a dopis zapečetil. Nadepsal Elekřinu adresu a dopis si zastrčil do kapsy.

"Já tě asi sedřu z kůže! Padej už!" štěkl po něm Sid a prudce se vyhrabal z pohovky. Severus také vstal z koženého křesla a dopil svůj pohár. Mávl hůlkou, aby se mu zavazadlo zmenšilo a zastrčil si ho do náprsní kapsy. Miloval ty nepřeberné kouzelnické možnosti, rozplýval se nad nimi. Věnoval ještě jeden vážný pohled svému bratrovi.

"Spoléhám na tebe, je ti to jasné?" a zvedl jedno obočí. Sidonius ho napodobil. Oba si připadali, jak kdyby se dívali do zrcadla.

"Jistě. Neboj se, přece tě nezklamu," odpověděl mu bratr vážně. Severus si přehodil přes ramena cestovní plášť a odebral se k odchodu. Ve dveřích komnat se ještě po svém dvojčeti ohlédl. Věnoval mu jeden ze svých skutečně důležitých pohledů a zavřel za sebou dveře. Sidoniusovi se rozlil po tváři blažený výraz. Rozešel se ke koženému křeslu, sedl si do něj a přisunul se ke stolu. Opřel se do opěradla a spojil prsty na rukou. Severus se ještě vydal do sovince, aby mohl odeslat dopis určený jeho partnerce. Nenapsal v něm nic určitého. Pouze ji informoval, že musí nečekaně, na popud Brumbála, odjet mimo Bradavice, a že neví, kdy se vrátí. Víc jí sdělit nemohl. Myslel si, že to pochopí nebo spíš v to alespoň doufal. Nepotřeboval se jí jakýmkoliv způsobem ospravedlňovat nebo jí cokoliv vysvětlovat, ale uznal za vhodné ji o tom informovat. Přece jenom měli určitý vztah. Jakmile odeslal dopis, odebral se na hranice pozemků. Ještě se ohlédl po siluetě hradu. Nevěděl, co ho čeká. Ředitel nebyl nějakým způsobem určitý. Věděl jenom, kam se má přemístit, kdo jim bude předávat žezlo a že se jedná o hlídání důležité osoby. Ještě si sáhl dlaní na místo, kde měl vnitřní kapsu. Snad nezapomněl na nic důležitého. Pak se v relativním klidu přemístil.

Constance nevěděla, co si o celé situaci má myslet. Nevěděla, co je horší. Jestli to, že jí Albus postavil před hotovou věc, a ona tak zjistila, že není až takový dobrák, za jakého se tváří nebo že na misi, jak se to uvolila nazývat, bude muset se Snapem. Proboha, proč právě s ním? Snesla by kohokoliv. Moodyho, Pastorka, radši by i Umbridgeovou nebo dokonce samotného Satana, který by určitě byl milejší a ráda by mu upsala duši... ale Snapea? Merline, proč mě tolik nenávidíš? Co tam s ním bude dělat? Vždyť se pozabíjí hned, jakmile bystrozorové odejdou. Mají hlídat důležitou osobu... vždyť tam tak maximálně budou hlídat sebe. Nevěděla, jak moc velký je Severus profesionál a jestli hodí jejich rozepře za hlavu. Brumbál ale říkal, že se mu líbí, jak se s ní špičkuje. Je to tedy jeho hobby. Provokovat. Však neboj se, já ti nedám nic zadarmo, holenku. Na to, jak byla vždy precizní a zakládala si na úhlednosti, nyní své věci házela do kufru hlava nehlava. Krev se v ní vařila, žluč jí stoupala do krku a ona měla chuť někoho zabít. Jenom nevěděla, koho víc. Jestli starého stříbrovlasého bradavického ředitele nebo jeho profesora lektvarů. Shodila kufr na zem a rozplácla se na posteli. Natáhla se pro obálku, která ležela na jejím nočním stolku a začetla se do těch několika neurčitých řádků napsaných kudrlinkovým písmem. Když dopis dočetla, ruka jí klesla do peřin, pergamen ale nepustila. Povzdechla si. Takže se vlastně pořád nic nedozvěděla. Jenom kam a do kdy se má přemístit, a znovu si přečetla, že je bude střídat Alastor s Nymfadorou a bude se jednat o zajištění bezpečí jedné důležité osoby. Zavřela oči a přejela si po obličeji dlaní levé ruky. V pravé stále svírala pergamen. Ne, tohle není dobré. Proč se jenom nechala přesvědčit. Ztěžka vstala a podívala se na kufr, ležící na podlaze. Nedalo se nic dělat. Musela dokončit to, co začala. Když dobalila, v koupelně se ještě trošku zkulturnila, aby se za sebe nemusela stydět. Zběžně zkontrolovala pokoj a vydala se po schodech dolů do átria penzionu, který byl spojený s klubem. Odepsala se z knihy hostů a předala klíče od pokoje. Rozloučila se s recepční a vyšla před budovu. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl. Jak příhodné a zvláštní. Pokrčila rameny a přemístila se na určené místo. Severus již na ni čekal. Jak jinak. Stiskla pevně rty, až se jí vytvořily dolíčky v koutcích úst. Věděla, že si do ní opět rýpne s jejím pozdním příchodem. Napřímila se a došla až k němu. Stál opřený zády a jedním chodidlem o strom, ruce založené na hrudi. Jakmile se nadechl, aby k ní promluvil, sama byla rychlejší.

"Řeklo se do dvou hodin, takže do limitu se ještě vejdu. Nejdu pozdě."

"To jsem ani říci nechtěl, slečno Vall," pozvedl jedno obočí. Žena zalapala po dechu, čekala jinou reakci. Zase byl ten černý zmetek na koni. Konečně se rozhlédla kolem. Všude byly stromy, větve a listí šuměly. Bylo tu ticho, jenom ptáčci občas zacvrlikali. Severus si stoupl na obě nohy a pokynul jí jednou rukou na cestu, která se klikatila dál do lesa.

"Jak je najdeme?" zeptala se ho. "Určitě budou schovaní pod ochranným kouzlem."

"My je hledat nemusíme. Oni si najdou nás, milá slečno," zavrčel kouzelník rozmrzele. Byl stejně šťastný jako jeho zrzavá společnice. Mlčky procházeli lesem po pěšině.

"Konečně jste tady," uslyšeli za sebou známý hlas. "Pomaleji by to nešlo?" Oba se otočili. Na Constancině tváři se rozlil milý úsměv, kdežto Severus nehnul brvou. Alastor Moody stál opodál se svou holí a propaloval je svým kouzelným okem. Už se těšil, až jim předá službu a vydá se za novým, akčnějším úkolem. Tady už se vyloženě nudil. Tohle byla práce pro kancelářské krysy. Pokynul jim, aby ho následovali. Bez okolků tak učinili, jenom každý s jiným pocitem. Po několika minutách se před nimi objevila srubová chata. Pro nepovolané byla začarována a vypadala jako kůlnička na dříví. Pro ně to byl ale hotový dřevěný palác. I Severus se na okamžik zarazil. Vystoupali po pěti schodech na verandu. Moody otevřel dveře.

"Hola hej, Tonksová, střídání stráží!" zahřměl bystrozor do prostoru. Nymfadora se během vteřiny objevila před nimi.

"No konečně!" zatleskala a vlepila pusu Connie na tvář.

"Ahoj, zlato! Jsem ráda, že jste konečně tady!" Svůj pohled stočila na Severuse a naklonila hlavu na stranu. "Ty mi to odpustíš, Snape, ale tebe rozhodně líbat nebudu," a vyplázla na něj jazyk. Severus přešel její poznámku jenom protočením panenek a zašklebením. "Tak ať se daří, děcka!" lepla Zmijozela po zádech, až poskočil dopředu. Constance objala a zmizela ve dveřích.

"Hlavně něco nepodělejte, vy dva," zahrozil jim Moody prstem a následoval svoji kolegyni. Dveře se za ním zavřely. Oba dva kouzelníci se na sebe podívali.

"Takže... vy jste moje nová stráž?" ozvalo se ze schodů. Na nich stála šestnáctiletá žába s kaštanovými vlasy a hnědýma očima. V puse měla strčené lízátko a oba si se zájem prohlížela. Severusovi začínalo docházet, proč ti dva tak rychle a rádi zmizeli. V duchu zaúpěl. Nasadil svůj profesorský výraz a změřil si ji pohledem. Už na ten první viděl, že bude pěkně nafoukaná a rozmazlená.

"Jméno?" zeptal se svým obvyklým stylem.

"Jsem Neena," a olízla si rty.

"Neena... dobře. Příjmení mě nezajímá. Já jsem Severus Snape, tohle je Constance Vall de Mosso, zkráceně slečna Vall. Budeš ve svém pokoji, nebudeš mě vyrušovat a budeme spolu vycházet, ok?" vychrlil ze sebe jak nejodměřeněji dovedl a pronikavě se na ni zahleděl.

"A dýchat můžu?" zeptala se ho přidrzle.

"Když to nebude hlasitě, tak určitě," a pohl obočím.

"Můžu se tu pohybovat jak chci," odfrkla si naštvaně. "Teď jsem taky nebyla zavřená jenom ve svém pokoji," a zamračila se.

"Jenže, holčičko, teď tu jsem já. A věř mi, že za nějaký čas ještě budeš ráda, že tam zavřená jsi."

"Já nejsem žádná holčička! Tak si to laskavě odpusťte," a na důraz si přidupla nohou.

"A já nejsem žádný tvůj sluha nebo hej nebo počkej! Takže buď laskavá a milá a ne přidrzlý fracek! A teď laskavě hni tím svým puberťáckých zadkem a zmiz!" zasyčel zlověstně, až jí přeběhl mráz po zádech. Connie sledovala tu scénu se zaujetím. Došlo jí, že tohle bude velmi zajímavé.

"Fajn!" vyštěkla dívka a otočila se na podpatku. Vyběhla schody a práskla dveřmi.

"Tak, to bychom měli," zamumlal si Severus.

"Docela milá," zkonstatovala Constance a otočila se ke svému společníkovi, který už se rozešel ke schodům.

"Hlavně, že ji mám prozatím z krku. Jdu si najít svoji soukromou zašívárnu, pokud nic nenamítáte," prohlásil, když stoupal po schodech do patra.

"Snape?" zavolala za ním ještě zrzka. Severus se zasekl v polovině kroku a přidupl nohu zpět na schod.

"Profesore Snape," zavrčel zády k ní a prudce se otočil. "Co?" štěkl po ní. Čarodějka sklopila zrak, ale pak se na něj opět podívala.

"Myslíte, že bychom mohli zakopat válečnou sekeru, po tu dobu, co tu budeme a chovat se k sobě normálně?" zeptala se s nadějí v hlase. Severus se na ni zkoumavě zahleděl.

"A my spolu máme nějaké spory, slečno Vall?"

"Řekla bych, že ano."

"Že jsem si nevšiml," pokrčil rameny. "No, pokud si myslíte, že nějaké máme, tak se chovejte normálně. Já si jdu vybalit," a došel k prvním dveřím naproti schodům. Pokoj u schodů byl vždy ten nejvýhodnější. Otevřel dveře a rozhlédl se po něm. Postel, stolek, komoda, skříňka. Soukromá komnata přímo pro něj. Usmál se jedním koutkem a vešel dovnitř. Ještě věnoval jeden pohled své kolegyni. "Zatím sbohem," rozloučil se. "Kéž by navždy," zavrčel si pod vousy, než za sebou zaklapl dveře.