54. kapitola

20.04.2017

Mia si položila kufřík se zbraněmi na konferenční stolek. Vedle něj si Severus odložil svoje příruční zavadlo. Otevřel ho a zašátral v něm. Vytáhl z něj nádobku s letaxovým práškem a postavil ho na římsu krbu. Vytasil hůlku z rukávu a pomalu s ní začal kroužit kolem celého ohniště. Místo se zaplavilo zeleným světlem. Několikrát klepl o římsu a o boky krbu, a pronesl zaklínadlo. Mia se na něj se zájmem dívala. S největší pravděpodobností tušila, co provádí. Když bylo všemu konec, otočil se k ní.

"Připojil jsem tvůj krb do letaxové sítě. Hlídalo ho ministerstvo, ale když teď je prakticky u moci Pán zla, nepředpokládám, že se dozorem bude někdo zabývat. Navíc jsem zablokoval veškeré přístupy, kromě našeho domu. Jak budu ve škole, připojím ho ještě tam. Jako ředitel Bradavic na to mám právo a nikdo se nebude zajímat, co jsem si kde připojil, takže by se tu neměl ukázat nikdo nepovolaný. Bohužel, ty sama se přesunovat nemůžeš, nemáš kouzelnou moc. Buď můžeš použít asistované přesunutí, tak jako když se přemisťujeme, nebo tě alespoň musí poslat do druhého krbu kouzelník. Tak, jak se stalo, když jsi šla se Silviusem na ples. Budeme ho tedy využívat my se Scarlett, v nejhorším případě bratr," a ušklíbl se při té myšlence. Mia jenom tiše přikývla. Když viděla, jaké možnosti čarodějové mají, kolikrát jim záviděla. Ale nedalo se nic dělat, ona magickou moc neměla a nic na tom změnit nemohla. Severus znovu zašátral v tašce a začal vytahovat pravoúhlý předmět. Zavazadlo se roztahovalo podle velikosti věci, až Mia rozpoznala, že se jedná o menší obraz. Kývala se v něm dáma v nejlepších letech. Mudla v ní uviděla kouzelníkovu matku. Severus mávl hůlkou a přidělal obraz na stěnu nad krbem, aby byl vidět z každé strany.

"Severusi!" ozvalo se z obrazu. "Nikdy jsem nezažila takové příšerné jednání!" a vztekle dupla nohou.

"Promiň, mami, musel jsem tě přestěhovat. Potřebuju, abys dohlédla na dění v tomhle domě, a kdyby se cokoliv stalo, abys okamžitě navštívila svůj portrét ve snapeovském sídle a informovala mě, moji dceru nebo Fiškuse. Smím tě o to poprosit?" a lehce se uklonil. Mia rozšířila oči. Nevěděla, čemu se má divit dřív. Jestli hýbajícímu se obrazu, nebo svému partnerovi, který prosil a choval se najednou příliš sofistikovaně. Kdyby ho neznala, řekla by, že má vedle sebe jeho bratra. Paní Snapeová stočila pohled na ženu, stojící kousek od jejího syna a se zájmem si ji začala prohlížet. Severus si toho všiml a přistoupil k Mie. Položil jí ruku kolem ramen. "Mami, tohle je Damiana Butlerová, moje partnerka. Chci, aby byla v bezpečí, proto jsem si dovolil tě přinést sem," a s očekáváním hleděl na matku. Ta naklonila hlavu na stranu a stále si přeměřovala Miu zkoumavým pohledem.

"Oficiální partnerka nebo jedna z dalších běhen, co měl možnost náš dům poznat?" zeptala se sladce.

"Matko!" okřikl ji syn se zamračeným obočím. "Damiana není žádná běhna! Je moje partnerka a věřím tomu, že jí taky na dlouho zůstane. Jenom zatím náš vztah tajíme, kvůli Pánovi zla," vysvětlil jí pohotově.

"To je potom jiná," usmála se žena z obrazu a zamávala Mie. "Jsem Eileen Snapeová, drahoušku. Matka tady toho nezdárného syna," a ukázala na Severuse prstem. Ten protočil panenky a povzdechl si.

"Taky tě miluju, mami," zavrčel téměř nezřetelně.

"Říkal jsi něco?" zeptala se ho Eileen autoritativně.

"Nic, asi máš slyšiny," mávl rukou.

"Drzoune!" štěkla po něm pobaveně. Moc dobře věděla, po kom je její syn tak sarkastický a vůbec mu to nevyčítala. Už za ní nechodil tak často, jako dřív, ale vždy spolu dokázali držet krok a kolikrát je společné slovní přestřelky uspokojovaly.

"Damiana je mudla, mami," oznámil jí bez zájmu. Eileen rozšířila oči a oba si je přeměřila pohledem.

"Mudla?" zeptala se s vysokým hlasem.

"Vadí ti to snad?" zamračil se Severus.

"Ne, mně to opravdu nevadí. Víš, že v tomhle předsudky nemám. Spíš se divím, že to nevadí tobě. To ty sis vždycky potrpěl na čistou krev," rýpla si do něj.

"Ty doby jsou dávno pryč," odpověděl jí pohotově. Mia se usmála a položila si hlavu na jeho rameno. Dotkl se rty jejích vlasů a odstoupil od ní. Otevřel kufřík, nabil obě zbraně a uvedl je do pohotovostní polohy. Bleskově je obrátil v rukách, chytil je zepředu za závěr a rukojeťmi je podával Mie. Nejdřív uchopila malý Glock a schovala si ho do kabelky. Potom vzala i druhou ČZ a odnesla si ji do ložnice, uložit do nočního stolku. Za minutku byla zpátky, zůstala ale stát zapřená o futra dveří z druhé strany.

"Ale mami, víš přece jaký jsem!" zvýšil Severus hlas na svou matku. Mia se zájmem poslouchala. Věděla, že by neměla, ale nedokázala si pomoct.

"Právě proto, že to vím," odvětila mu Eileen kousavě.

"Nemůžu za to. Sám se divím, že teď je všechno jinak," pokrčil rameny.

"Tak už by to tak mohlo zůstat, nemyslíš?"

"Doufám. Mám ji rád," zašeptal. Mia si položila ruku na srdce a vydechla. Konečně měla možnost slyšet ta slova z jeho úst. Neřekl jí to sice přímo do očí, ale matce by určitě nelhal. Cítila se najednou tak povzneseně.

"Co jsi to říkal, synáčku?" zasípala žena z obrazu, jako kdyby byla stará sto let a vytrhla ji tak z myšlenky.

"Moc dobře jsi to slyšela!" štěkl po ní.

"Nebuď hrubý ke své stařičké matince!" okřikla ho.

"Ale prosím tě, nejsi zas tak stará," opanoval jí.

"Hmm... to máš kupodivu pravdu," a zvedla hrdě hlavu.

"Postaráš se mi o ni?" protrhl chvilku ticha odevzdaným tónem.

"To víš, že postarám. Co bych to byla za matku?" a kývla na souhlas. Severus se mírně usmál, že to nebylo ani poznat.

"Děkuju ti," a mrkl na ni. Mia usoudila, že je na čase přidat se k nim. S neutrálním výrazem ve tváři vešla do obýváku.

"Tak, schovala jsem ji na správné místo. Malou budu mít dole, vždy u sebe, a velkou nahoře v ložnici. Tak snad mám obsáhlé všechno," a usmála se.

"Neboj se, srdíčko," zašveholila Eileen, "ještě tady máš mne. Se mnou se nemusíš bát ničeho," a důležitě na sebe ukázala prstem. Severus se ušklíbl.

"To je pravda, matka má výborný ječák. Vzbudila by i mrtvolu."

"Severusi! Nebuď hrubý!" okřikla ho žena z obrazu.

"Ano, matko," odvětil jí strojově, ale nakonec se zakuckal, jak potlačoval nával smíchu.

"Že se nestydíš," zakroutila pobaveně Eileen hlavou.

"Vůbec," pozvedl obočí, "to není můj styl."

"Radši tu nebudeme probírat, co je tvým stylem, synku," zamračila se.

"A no jo, pořád," zachmuřil se, "to budu mít do konce života na talíři."

"Nejenom do konce života, zlatíčko," usmála se sladce. Mia se nesmírně bavila. Nikdy by neřekla, že její rádoby tchyně bude tak příjemná a zábavná dáma. A co víc, že s ní Severus dokáže držet krok. Myslela si, že by matce neřekl ani půl slova, kdyby byla mezi nimi a najednou tu je, sice jako obraz, ale jak vidno, se všemi možnými vzpomínkami a informacemi o jeho životě. Sice byla pravda, že si nikdy nemyslela, že by Severus prosil, nebo se omlouval nebo dokonce přiznal, že má někoho rád. A navíc ji, cítila se najednou šťastná.

"Už půjdu, dámy," protrhl ticho. Mia k němu přistoupila a objala ho.

"Miluju tě, Fantome," zašeptala mu do ucha. Odtáhl se od ní a podíval se jí do očí. Ten pohled jí nepřestával podlamovat kolena. Byl tak živočišný a uhrančivý. Nikdy se ho nemohla nabažit. Medové oči, které téměř svítily a četly veškeré pocity, které měla až v nejzazším koutku duše.

"Já vím," odvětil jí tiše a koutky úst mu pohrály úsměvem. Jemně ji políbil. Když odlepil své rty od jejích, stále měla zavřené oči a natahovala se k němu.

"Ty," ukázal na Miu a utnul tak rázně veškeré intimnosti, "víš co máš dělat a ty," otočil se směrem k obrazu matky, "nezapomeň, co máš dělat." Obě ženy kývly, že rozumí. Významně se na Miu ještě zadíval a nabral si z nádoby hrst Letaxu. Vstoupil do krbu a hlasitě pronesl název snapeovského sídla. Během několika sekund ho pohltily zelené plameny.

Silvius seděl za ředitelským stolem, s rukama založenýma na prsou a cumlal bonbon. Dával si opravdu záležet, aby dostatečně nahlas mlaskal. Jeho výraz znázorňoval největší opovržení, kterého dokázal dosáhnout. Pohledem propaloval sourozence Carrowovy, kteří se tam začali zabydlovat a připravovat se... tedy ono připravovat bylo slovo těžkého kalibru. Prostě se tam roztahovali, využívali pohostinnosti školy a kolikrát je neviděl celé dny, protože byli různě zalezlí a šťourali do všeho, do čeho neměli. Teď seděli před ním, s výrazem chytrého trolla. Na to, jak byli hloupí, představovali větší hrozbu, než kdyby měl vedle sebe samotného Voldemorta. Amycus kolikrát zmínil, že se již těší na mladé studentky a Silvius z toho měl noční můry. Snažil se tedy vymyslet, jak je nejlépe a hlavně nenápadně zabavit, aby neměli čas přemítat o hloupostech. Byl si jistý, že bratr by věděl, co s nimi provést, co se týče temných zkušeností, měl jich nespočet. A jakými nápady disponoval! Často se nestačil divit.

"Děláte vy dva i něco samostatně, nebo jste jak siamčata?" syknul na ně ledově. Amycus se na něj nechápavě zadíval, což Silviuse nepřekvapovalo. Alecta byla o něco prozřetelnější, i když velké rozdíly v nich nebyly.

"Hmm... občas," pokrčila Smrtijedka rameny, "většinou ale všechno děláme spolu. V jednotě je síla. Takže, když jsme dva, jsme jako jeden." Silvius protočil panenky.

"Nemusím vědět úplně všechno do detailu," přimhouřil oči. "Za nedlouho začne školní rok a vy jste byli poctěni Pánem zla, abyste se zapojili do výuky. Připravil jsem pro vás seznam, co je třeba připravit, a na co je třeba dohlédnout," a podal jim kus dlouhého popsaného pergamenu. Oba sourozenci, ve stejné chvíli, zvedli obočí a zamyšleně pročítali svěřený list. Divil se, že vůbec umějí číst. Aspoň na chvíli je zabaví. Vymyslel si pěkných pár pikantností, ať má od nich alespoň na chvíli klid. Důležitě si odkašlal. Když se na něj podívali, noblesně mávl rukou, aby se odebrali z ředitelny. Amycus protáhl obličej a vysoukal se z křesla. Alecta mu stála za zády ve stoje. Když ji obešel, přidala se k němu. Silvius si povzdechl a s hlasitým křupnutím kousl do cukrovinky, kterou už hodných pár minut převaloval v ústech. Usoudil, že by si mohl trochu odpočinout v soukromí sklepních komnat. Odsunul se od stolu a vyšel z ředitelny, aby se podíval po chodbách, zda se z hradu ještě nestala kůlnička na dříví. Naštěstí všude byl pořádek a klid. Přede dveřmi vyslovil heslo k zamčeným dveřím. Když zahlédl černou postavu u krbu, okamžitě vytasil hůlku připraven k vyslání kletby. Severus byl ale naštěstí rychlejší.

"To jsem já, ty plašane," zavrčel maskovaný muž u krbu. Silvius si úlevně vydechl a bleskově za sebou zavřel dveře.

"Co tu děláš?" štěkl po něm.

"Co by? Jsem tu doma. Nepředpokládám, že si tu budeš vodit naše smrtijedské kolegy, abych se musel hlásit."

"No, to zrovna ne, ale není mi moc příjemné, že si tu přijdeš, jak se ti zachce."

"A co jako? Vodíš si tu snad nějaké dámské návštěvy?" a škodolibě se usmál. Silvius zarytě mlčel, jenom párkrát zalapal po dechu. "Ale... doufám, že ne nějaké studentky?" zamračil se Severus. Silvius našpulil rty a zadíval se na důležitý bod na pracovním stole.

"Sile!" zvýšil na něj bratr hlas. "To si ze mě jako děláš srandu! Jsi normální?! Na co, kruci, myslíš?!"

"Na ni," odvětil mu Silvius pohotově, aniž by se zamýšlel nad tím, co právě vyslovil. Severus vytřeštil oči a pomalu se k němu začal přibližovat.

"Nechceš mi tvrdit, že jsi tu pár měsíců a stačil ses zamilovat do nějaké puberťačky? Co je to s tebou, proboha? Měl jsem o tobě v tomhle lepší mínění."

"Neříkej mi, že za ty roky, co tu jsi, jsi neměl ani jednu studentku!" obořil se na něj Silvius. Severus se zarazil a stiskl rty, až se mu udělaly dolíčky v koutcích. Chvíli zarytě mlčel.

"Možná... jednu?" vysoukal ze sebe nakonec.

"To ti tak věřím, ty zásadový muži," zašklebil se Silvius na bratra se zkřivenými ústy.

"Možná jsem jednu... dvě... tři... obšťastnil ke složení zkoušek a dokončení školy, to se taky někdy stane. V životě jsem je už potom neviděl. A prakticky už to nebyly studentky. Ale to není to samé!" přimhouřil maskovaný muž oči.

"Ne? A co to tedy je?"

"Naprosto rozdílná věc," mávl Severus rukou, "ty si je tu vodíš uprostřed školního roku! To prostě nejde! Navíc se vydáváš za mě. Je to nebezpečné. Ohrožuješ tím mou existenci i pověst profesora."

"No... víš..." Silvius se zadíval skrz svého bratra, zapřel si loket o druhou ruku a opřel si bradu o palec. "Nepotřebuji se vydávat za tebe," a podíval se Severusovi do očí. Ten je zavřel a hlasitě se nadechl. Chvíli zadržel vzduch v plicích a se stejnou razancí vydechl. Zavrtěl hlavou a znovu se zadíval na své dvojče.

"Hlavně to ne... nechceš mi říct, že je to Grangerová, že ne?" svraštil čelo a zajel si rukou do vlasů.

"No..."

"Ty nejsi blbec... ty jsi korunovaný idiot!" nenechal ho ani domluvit. Bylo mu jasné, co by mu řekl. A on si nebyl jistý, jestli to chce slyšet. "Kdo všechno to ví?"

"Nikdo... jenom Scarlett."

"A že se mi třeba zmínila!"

"Proč by to dělala? Přesně pro tohle ti nic neprozradila! Hlavně mi to slíbila," sdělil mu o mnoho tišeji. "Je čestná a je na ni spoleh."

"Vy se mi fakt všichni jenom zdáte," rozhodil odevzdaně rukama.

"Ne, bratříčku, všechno je to reálná skutečnost."

"A to je ta největší rána života."

"Horší než to, že je z tebe..." zasekl se dřív, než to dořekl. Zavřel oči, jak si uvědomil, co chtěl říct.

"Co?" ušklíbl se bratr, "zrůda?" a rozesmál se. Byl to ale hraný smích, plný zármutku. Věděl, co má s obličejem a s rukou, moc dobře to věděl a nepotřeboval, aby mu to někdo připomínal. Kolikrát stál ráno nebo večer před zrcadlem a pozoroval se i několik desítek minut a zvykal si na svoji novou vizáž. Přes to ji stále schovával za maskou. Mezi rodinou už mu to začínalo být jedno, ale mezi cizími lidmi, buď musel vypít mnoholičný lektvar, nebo použít svou kostěnou přítelkyni. "Jsem netvor," pokračoval dál, "ale mít tebe za bratra je snad to nejhorší, co mě mohlo v životě potkat," zavrčel.

"Ale prosím tě, nelichoť mi tak," zašklebil se Silvius.

"Můžeš mi říct, co si od toho slibuješ?" nenechal ho Severus v klidu.

"Nic... prostě ji mám rád a ona mě," pokrčil rameny. Lektvarista se od plných plic škaredě zasmál.

"Nevěděl jsem, že jsi tak příšerně naivní, bratříčku."

"Mysli si co chceš, hlavní je, co cítím. Ne k ní, ale z ní. A to mi stačí. A pokud to nemá dopadnout, budiž, ale pokusím se. Neodkopnu ji, jako ty Miu," a hrdě zvedl hlavu. Čekal, že na něj bratr sešle hromy a blesky, on si ale jenom odfrkl.

"Tak tedy dobrá, jak myslíš, ale jakmile se ti něco vymkne z rukou, poneseš si následky, hošánku," a ukázal na něj prstem. "A jen tak mimochodem, Damianu jsem k šípku neposlal. Jsme spolu, jenom se trochu straníme," a nadmul se pýchou, jak mu to nevytmavil.

"Chudák holka," povzdechl si Silvius hraně. Severus stiskl zuby a semkl rty.

"Jo? Nápodobně!"

"Co to tu vlastně děláš?" zeptal se ho Silvius po chvíli.

"Připojuju krb do Damianina domu, ať máme přístup jak ze sídla, tak odsud. Stát se může cokoliv. Chci ji chránit," vysvětlil mu Severus, když kouzlil u krbu.

"Seve?"

"Co zas?" otočil se k němu maskovaný muž zoufale.

"Chceš mi tvrdit, že ses zamiloval?" pozvedl bratr obočí.

"Co to zas meleš? Já nic takového netvrdím, jenom mi na ní záleží." Silviusovi se vydral z úst hluboký hrdelní zvuk, jak se zakuckal.

"A mně něco říkej."

"Prosím tě, radši už mlč. Bolí mě z tebe hlava. Věděl jsem, proč jsem s tebou tolik let nechtěl mluvilt" zavrtěl Severus hlavou a pokračoval dál v připojování krbu. Silvius se k němu otočil zády s potměšilým úsměvem na rtech. Moc dobře věděl, co teď jeho bratr cítí, jelikož to samé pociťoval též. Jenom on si to dokázal přiznat, na rozdíl od svého dvojčete.