62. kapitola

15.05.2017

Dny se měnily v týdny. Počasí bylo čím dál tím víc angličtější. Sychravo, déšť už začínal být protivný. Mia často seděla v obýváku a dívala se jenom tak z okna do zahrady, jak kapky vody smáčejí zeleň, již uloženou k zimnímu spánku. Severus se u ní neukázal už několik dnů. Eileen tvrdila, že nemá mít strach, ale přece jenom nejistota jí hlodala. Usrkávala ze sklenky červené víno a již delší dobu nemrkla, jenom hypnotizovala scenérii za oknem. Nesnášela tyhle pocity bezmoci. Jenom čekání na zprávu, na zjevení se svého partnera nebo oznámení nevyhnutelného. Bála se, že jednou se tady neobjeví Severus, ale jeho bratr, a sdělí jí tragickou zprávu. Naštěstí se nic z toho zatím nestalo. Občas poslal sovu nebo rychlý vzkaz krbem. Nikdy s ní podrobnosti neprobíral, jenom se okrajově zmínil. Měl za to, že by to až tak moc nechápala, i když nevěděla proč. Sice nebyla čarodějka, ale různé pohnutky chápala velice dobře. Mrzelo jí to, ale když se ten černovlasý pařez zanítil, nikdy s ním nepohla. Vždycky to bylo na dlouhé lokte. To věděla už celý rok. Ušklíbla se. Ano, byl to už rok, kdy ji odvedl z těch ulic, a kdy s ním začala prožívat zlé i dobré. Nikdy si nebyla jistá, co převládalo. Jedno ale věděla, uchvátil ji. Uhranul ji těma svýma medovýma očima. Dostal ji do kolen svým vzezřením a zkušenostmi. Chování už bylo trochu horší, ale dalo se ještě tolerovat. Přece jenom to, co jí uchvacovalo, bylo v převaze. Milovala ho. Kéž by to samé cítil on k ní. Občas přemýšlela, jestli to má všechno zapotřebí. Být s mužem, který k ní možná necítí nic. Tedy, nic bylo až moc silné slovo. Má ji rád, to věděla, ale stačí to pro život? Pro takový, který si ona představovala? Zase na druhou stranu, zas tak ukradená mu určitě nebyla. Jenom by chtěla víc. Věděla, že tlačit na něj nemá smysl. Všechno mu trvalo dlouho. Povzdechla si. Pokud ho chce, musí mu dát čas a prostor, anebo ho musí pustit k vodě. Ta první varianta se jí zamlouvala víc. Severus byl v těch posledních týdnech zaneprázdněný. Často prováděl soukromé seance s kouzelným zrcadlem. Díky němu se dozvěděl, že trio úspěšně ulovilo medailon Salazara Zmijozela, a jen tak tak uniklo dalším Smrtijedům. Že ryšák utrpěl odštěp, kvůli viteálu se začali svářet a nakonec se rozdělili. Že se Harry s Hermionou schovávali po lesích a Ron se toulal sám, kde ho jeho omezený rozum poslal. Když se to Silvius dozvěděl, nedokázal zakrýt osten žárlivosti. Pokud byli tři, nebyl to ještě takový problém, ale když teď s Vyvoleným osaměla, mohlo se stát cokoliv. Snažil se jí věřit. Chtěl to. Ale srdce bušilo jinak. Nechtěl o ni přijít. Zaryla se mu až moc hluboko. Severus to stejně stále nemohl pochopit a často převaloval tu pachuť v ústech. I po takové době, kdy Silvius svou milenku neviděl, z ní nemohl oprostit své myšlenky. Jakmile ale nastoupil do role dvojčete, veškeré pochybnosti byly ty tam. Musel se soustředit na svou práci. Nikdo by se mu do hlavy nenaboural. Oba bratři se střídali v ředitelování a kantorování. K Voldemortovi chodil hlavně Silvius. Bylo to bezpečnější, jelikož nebyla pravděpodobnost, že Mnoholičný lektvar přestane účinkovat. Severus mu radil a nikdy nevyvstal žádný problém. Lord Voldemort mu důvěřoval. Neměl ani stín pochybností. I kvůli tomu nikdy před sebou Silviuse neúkoloval špinavými a hrůznými činy. Severus byl rád, jelikož si nebyl úplně jist, jestli by bratr celou roli byl schopen zahrát. Věděl, že když půjde do tuhého, je schopen čehokoliv, ale pokud by se mělo jednat o nevinnou osobu, nebyl takový, jako on sám. A z toho měl obavu. Na Scarlett byl velmi pyšný. Dokázala se chovat jako nefalšovaná Zmijozelka. Z fleku by se mohla živit herectvím. Moc dobře věděl, že ponižování svých spolužáků jí je nesmírně proti srsti, ale nenechala si ujít jedinou možnost vyrobit naschvál sourozencům Carrowovým. Jakmile spatřila, že provádějí příkoří a protivenství jakémukoliv spolužákovi z jiné koleje, uměla nepozorovaně zasáhnout. Často ale musela sama někoho zšikanovat. Nechtěla, ale musela. Byla moc dobře seznámena, proč to tak je. Ale když, tak se snažila napáchat co nejmenší škodu. Otec ji navíc učil mimo hodiny potají ve sklepení. Rozšiřovala si obzory, prohlubovala znalosti a hlavně se od něj naučila spoustu fíglů. Stejně jako Mie, ani jí nikdy neřekl, co pro něj znamená. Ale stejně jako Mia to ve skrytu duše věděla. Byl k ní přísný, ale přes to spravedlivý a upřímný, což bylo v naprostém rozporu, jak se choval ke zbytku obyvatel bradavického hradu. Samozřejmě, krom studentů ze zmijozelské koleje. Byl odměřený, ale byl jejich ředitel, byli vydržovaní, ona tedy též, ale v soukromí se k ní choval ještě jinak. Byla za to ráda. Jednoho dne se Silviusovi šťastnou náhodou povedlo nalézt tajnou zásuvku v ředitelském stole. Dle monogramu na dně šuplíku ji zhotovil Brumbál. Byl v něm umístěn zvláštní zlatý předmět s dlouhým řetízkem. Drahnou dobu se zdráhal o tom Severusovi povědět, nakonec se mu ale stejně přiznal. Jeho bratr zůstal stát jako opařený. Měl za to, že žádný z těchto vzácných věciček už není k mání. Ale jak vidno, Brumbál měl stále svá tajemství. Schovali obraceč času zpět na své místo. Severus nemusel Silviusovi vysvětlovat, proč by se neměl používat. Naštěstí měl na to stejný názor. Ale jeden nikdy nevěděl, kdy se to bude hodit. Severus seděl za stolem v soukromých komnatách a opravoval písemné práce. Silvius byl v terénu. Čekal na jeho zprávy a mezitím si krátil čas. Hradem se rozlehla ohlušující rána, až mu spadlo několik smítek omítky na desku stolu. Opřel se do křesla a založil si ruce na prsou. V tomhle musí Amycusovi udělat přítrž. Pouštěl si Bombardo, jak se mu zachtělo. Ty díry ve zdech už ani nespočítal. Jakkoliv musel hrát svou roli, tohle mu trpět nehodlal. Aby mu spadla střecha nad hlavou přímo na hlavu. Možná by mohl zařídit malou nehodu. Z myšlenek ho vytrhlo otevření dveří. Silvius se vracel ze schůzky. Znechucenější než obvykle. Severus se nadechl k otázce, jeho bratr ale jenom mávl rukou v zamítavém gestu. Dal mu tím dostatečně najevo, že se nemá na nic ptát. Maskovaný muž zaklapl zpět ústa a nechal ho radši být. Silvius přešel ke skřínce a nalil si rovnou trojitého vizoura. To už bylo hodně vážné. Nedalo mu to.

"Musel jsi provést něco moc závažného, že?" zeptal se ho Severus po chvíli.

"Akce lovení mudlů," procedil skrz zuby bratr a vší silou udeřil sklenkou do desky stolu.

"Nerozbíjej mi nábytek, buď té lásky," oznámil mu bez zájmu.

"Tak tady se vraždili nevinní a tobě jde o nábytek?!" křikl po něm.

"A co s tím nadělám?" rozhodil Severus rukama.

"Nic, samozřejmě," odsekl mu, "ale trocha empatie by ti neuškodila," ohrnul horní ret.

"Mě by toho neuškodilo," mávl rukou. "Neříkám, že to schvaluji, jistě, že ne. Nenávidím to, ale už jsem po těch letech obrněný. Víš to moc dobře. Měl bys na tom taky zapracovat."

"Je to pořád jedno a to samé dokola. Nejsem... jako... ty" vyjmenoval důrazně.

"A stále dokola ti potvrzuji, že opravdu nejsi. Tak dělej, vyklop to ze sebe," povzbudil ho Severus a zabořil se zpět do křesla.

"Co jako?"

"No tvoje bolístky," zašklebil se s protočenými panenkami. "Starší bratříček ti je pofouká."

"Nerejpej, jo? Jsi starší jenom o pět minut. To neznamená, že jsi ten moudřejší."

"Myslíš?" usmál se Severus potměšile.

"Ale prosím tě, nebuď směšný," zamračil se bratr.

"Tak já jsem směšný. Jak chceš. Ještě něco důležitého? Chci dneska za Damianou."

"Ale? Máte snad nějaké výročí?" uchechtl se.

"Hmmm... možná... dalo by se to tak říct."

"To jako vážně?" pozvedl nevěřícně Silvius obočí.

"Je to rok, co jsem ji přivedl domů," pokrčil Severus rameny.

"Počkej, chceš říct, že si to fakt pamatuješ? Co je to s tebou?" vytřeštil oči.

"Nic, co by se mnou mělo být?"

"Že si pamatuješ datum."

"Jsem precizní. Možná tak nevypadám, ale paměť mám výbornou. To bys měl vědět."

"No jo," protáhl Silvius obličej. "Dáš jí Snapeblood?" pohl Silvius obočím a roztáhl úsměv od ucha k uchu.

"Ne..." odpověděl Severus bez zájmu. "Ten už jsem jí dal před pár týdny."

"Cože?" vyjekl jeho bratr. "A to mi říkáš teprve teď?"

"Nepovažoval jsem to za důležité. Jenom jsem jí ho půjčil, kvůli kamufláži. Mamka mi to schválila."

"Ty jsi bimbas."

"A co čekáš? Že jí požádám o ruku? Prosim tě," zavrtěl hlavou. "To ty budeš s Grangerovou rychlejší. Pokud oba přežijete," přimhouřil Severus oči. Silvius se napřímil a stisknul zuby. Měl co dělat, aby ovládl vztek, který ho začal převládat.

"Radši už bys měl jít," procedil skrz zuby.

"Půjdu, neboj se. Ale ještě jsem s tebou chtěl probrat jednu věc," a důležitě se na své dvojče zadíval. Silvius nesnášel ten upřený pohled svítících očí. Jako kdyby viděl, co měl dnes k snídani. Nikdy ale nesklopil zrak. Vždy ho oplácel stejně bravurně. "Potter není schopný zlikvidovat medailon. Jako duše se brání. Víš, jak jsme mluvili o tom, že Brumbál mu chtěl odkázat Nebelvírův meč? Asi nastala chvíle mu ho poskytnout."

"A co já s tím?" protrhl Silvius po chvíli ticho.

"No, bylo by vhodné, abys mu ho donesl ty."

"A to jako proč?"

"No, jenom tak z ručky do ručky mu ho nedáš. Než bys mu něco vysvětlil, už bys měl hůlku v pysku. Musíš ho k němu dovést. Jak to nejlépe udělat? Vykouzlit patrona. Ty máš díky naší sestře, která milovala laně, takového patrona. Potter lani uvěří. Měla ji jeho matka, otec byl čtverák. Za mým vlkem těžko bude trhat rekordy v pronásledování. Až přijde ta vhodná chvíle, zajdeš za ním." Nebyla to otázka, ale jasné konstatování. Oba na sebe stále upírali svůj pohled. Kdyby někdo vyhlásil soutěž v zírání, oba by obsadili první místo. Silvius stiskl rty a neznatelně kývl. "Třeba, když budeš mít štěstí, uvidíš i tu svojí rajdu," a škodolibě se zašklebil.

"Abych ti já jednu nevrajdil," zavrčel bratr. Severus už jenom mávl rukou a vlezl do krbu. Než ho pohltily zelené plameny, stačil ještě překřížit ruce v nelichotivém gestu. Přesunul se do sídla. Chtěl se ještě hodit do příznivějšího světla. Rychlá sprcha, pohodlné oblečení, lahev Chateauneuf du Pape, jedno pohlazení kocoura na pohovce, druhé poplácání psa u krbu a hlasité vyslovení Miina domu v krbu. Jakmile ho olízl smaragdový oheň, rozječel se hlas jeho matky v obraze. On už ho ale nezaslechl. Stačila vteřina, aby vykročil v obývacím pokoji své partnerky. "Dami..." Slova mu ale zamrzla na rtech. Vzácnou lahev upustil z ruky, až se roztříštila na tisíc malých kousků. Podlahu zalila karmínová tekutina. V tu chvíli ale nebyla jediná.