9. kapitola

23.01.2017

Seděl za barem na židličce. Tlumené světlo mdle ozařovalo celý lokál. Byl lokty opřený o barový pult. Prstem jezdil po desce a čekal na obsluhu.

"No ne, hrabě Snape. Vás jsem tu už neviděl, ani nepamatuju."

Severus vzhlédl a protáhl obličej.

"Nechte si ty pofidérní řeči, Willisi," odsekl mu.

"Jistě, jak jinak. Tak co to dneska bude?"

Co by si tak dal. Máslový ležák to rozhodně nebude.

"Chtěl bych suché Martini, Willisi. Velmi suché Martini. Velmi suché, takřka pouštní, odvodněné, prašné velké Martini. Já chci Martini, které by se dalo sypat. Takové Martini mi namíchejte."

"A k tomu dvě brčka." Žena vedle něj mu sáhla na rameno.

"Žádné brčko, budu srkat přímo ze sklenice. Sám."

"Ale no tak, Severusi. Nebuď tak jedovatý."

"Ahoj, Carmen. Můžeš si to ušetřit, nestojím o společnost."

"Kdysi jsi mou společnost přímo vyhledával, vzpomínáš?"

"To bylo kdysi. Teď už je všechno jinak."

Žena ho obešla z jedné strany na druhou, aniž by z něj sundala ruku. Přejela z jednoho ramene na druhé. Přiblížila rty k jeho uchu a lehce se ho jimi dotkla. Severus zavřel oči, jak mu přejel mráz po zádech. On ale opravdu o její společnost nestál. Děvky ho nějakým způsobem po určité době přestaly uspokojovat. Asi dospěl. Rukou ji od sebe odstrčil, až zavrávorala.

"Nenuť mě ti to zopakovat, Carmen," zašeptal zlověstně. Jenom se ušklíbla a šla si vyhlédnout jinou oběť.

S nikým nemluvil. Jenom tiše pil. Po třetí skleničce už přestal počítat. Ono už mu to totiž ani moc nešlo. Willis míchal těžké drinky. A velké. Moc dobře věděl, že Severus malé nepije. Po pár hodinách usoudil, že má dost a je na čase vrátit se do nemilé společnosti té zmije. Té nádherné, mladé, okouzlující čarodějnice, která ho dohání k šílenství. Ne sebou samou, ne její krásou nebo nějakým kouzlem. Ale tím jejím přístupem, chováním. Je jeho vězněm, jak si dovoluje vůbec něco předělávat, vůbec něco navrhnout. Jak se vůbec opovažuje mluvit. Proč ji jenom nezamkl v ložnici? Proč ji vlastně neuvrhne zpátky do žaláře? No jo, ta maličkost se záchranou jeho života. Proč nemůže být jako praví Smrtijedi? Bez svědomí, bez vděčnosti. Úlisný a falešný. Taky kdysi takový býval, tak proč nemůže být stejný i teď? Změnil se. Hraje to na obě strany. Brumbál mu pomohl z věčného zatracení. Nechce mařit nevinné životy, pokud opravdu vyloženě nemusí v zájmu vyšší moci a nastolení pořádku. Ze všech sil zařval do noci uprostřed pustiny. Neulevilo se mu. Ani nevěděl, jak dovrávoral k domu. Snažil se zaostřit na klíčovou dírku, aby na ni bezpečně mohl namířit hůlkou a říct tajné zaklínadlo, které odemykalo jeho dům. Na potřetí se mu to povedlo. Vpadl dovnitř. Dveře zůstaly dokořán, jak začal vycházet po schodech. Samy se ale po pár okamžicích zavřely a zaklaply zámky.

"Jedna... dva... tři... čtyři... pět... cos to, Janku, cos to sněd..." počítal schody, jak po nich vrávoral nahoru, "... no, nebo spíš vypil." A škytl do ticha.

Mia zaslechla nepravidelné kroky po schodech. Usnula v křesle. Neznámý hluk ji probudil. Zaostřila na schody, až uviděla potácejícího se pána domu, jak se vrací z flámu. Našpulila rty a nadechla se.

"Tedy, vy jste se pěkně opil!" vyčetla mu. Severus se držel zábradlí a vlál ve větru. Začal potichu šeptat.

"Pššt... já se neopil," odmlčel se. "Já se ožral jak doga! Sorbonne, kde jsi? Ukaž, jak je ožralá doga."

Sorbonne ležel u krbu a ani se nehnul. Věděl, že jak je pán opilý, je lepší se nehnout z místa. Byl chytrý pejsek. Už přesně poznal pánovy nálady a stavy.

"Teda... ty taky stojíš za to... za pendrek!" Udělal krok dopředu a málem se poroučel k zemi. Mia ho zachytila a podepřela. Zadíval se jí do dekoltu a nemohl odtrhnout zrak. "Teda ty máš ale pěkné..."

"Neříkejte to!" přerušila ho rázně.

"No tak promiň... promiň. Když teda jinak nedáš, pomoz mi do koupelny," opět začal šeptat, "mám tam jednoho takového dobrého frťánka." A klinkavě se rozešel směrem ke koupelně.

"No to si snad děláte legraci, pane!"

"Ne... ne... neboj se. Není to nic špatného. Taky si můžeš dát. Ale jenom šťopičku, jelikož tobě nic není. Tedy promiň, nejsi v alkoholovém opojení jako já, hi." Šel ze strany na stranu. Mia se za ním dívala, ale nenásledovala ho. Jenom z uctivé vzdálenosti kontrolovala, jestli tam vůbec dojde. Nechce vědět, jak to všechno dopadne, jestli tam bude ještě nasávat. Ani se nedivila, že si nevšiml, že baldachýny jsou na stěnách. Na všech zábradlích jsou girlandy, na krbové římse visí punčocha a stojí vánoční svícny. Že na stolku je vánoční ubrus. Ten jak se ráno vzbudí, to bude řevu. Snape došel do koupelny a otevřel skříňku. Rukou shrnul veškeré flakónky, které se v ní nacházely. Hledal pouze jeden. Jedovatě zelený, hutný jako zeleninové lečo, nesmírně nechutný, ale na kocovinu a alkoholové opojení výborný. Ha! Tady je. S námahou ho odšpuntoval, jak viděl všechno dvojitě a vše se s ním točilo. Zhluboka si přihnul. Zavřel oči. Za chvíli to přijde. Hlavou mu projela příšerná bolest. Upustil lahvičku na zem a klesl na kolena. Tenhle stav nesnášel. Ale pořád byl lepší, než ranní kocovina. Už to bude trvat jenom pár chvil. To vydrží stůj co stůj. Stejně už není možnost udělat krok zpět. Zhluboka, přerývavě dýchal. Bolest byla pryč. Opilost též. Zas měl na dlouhou dobu klid. Omyl si obličej ledovou vodou. Páchl putykou. Shodil ze sebe vyuzený kabátec a košili. Kalhoty si radši nechal. Nebude před ní chodit v trenkách. Tak daleko se nedostali. Ale s tou košilkou měl dobrý nápad. Levý koutek úst mu zacukal. Vyšel z koupelny a pod schodištěm zůstal jako přimrazený.

"Satane nesvatý, cos to tu provedla?" A obhlížel vánoční výzdobu. Mluvil již jasně, nevrávoral, stál pevně jako skála. Povytáhla obočí a nechápala, jak je to možné. Že by tam měl nějaký životabudič, který mu pomohl? Sklonila hlavu a nevydala jedinou hlásku. Čekala na příval jeho nadávek. Ale nedočkala se. Bez hnutí tam stál a jen se díval. Neměl už sílu na nic. Zakroutil hlavou a otočil se.

"Pane, počkejte!" zavolala na něj a přiskočila k němu.

"Co ještě chceš?" rezignovaně se k ní otočil zpátky.

Stoupla si na špičky a jemně ho políbila. Nechala své rty na jeho o trošku déle, než měla původně v úmyslu. Díval se na ni a nezmohl se na nic. Ruce měl podél těla. Stál jako přikovaný. V hlavě se mu honila spousta myšlenek.

"Vy jste vážně chladný jak noc." Poodstoupila od něj a zkoumavě se na něj zadívala.

"Co to zase děláš?" zlověstně zašeptal. Usmála se.

"Stojíte pod jmelím, to se musí."

Zvedl hlavu vzhůru. Stáli pod lustrem, kde zavěsila jmelí. Zasrané vánoční zvyky. Teď aby šel zase do sprchy. Proč mu to jenom dělá? Paní domu se nestaneš, holka, jestli se snažíš zrovna o tohle. Severuse Snapea nikdy žádná nedostala, a rozhodně na tom nehodlám nic měnit. A určitě mě nezlomí nějaká bezdomovská mudla, která byla svědkem mnou spáchané vraždy.

"Děkuji vám, pane." O krok od něj ustoupila.

On sice netušil, za co mu děkuje, a popravdě mu to bylo jedno. Už jí nevěnoval ani jeden pohled a vyšel po schodech nahoru do své ložnice. Rozmyslel si to. Nedá si studenou sprchu. Dá si pěkně horkou vanu a rozhodně z ní nevyleze za pět minut. S tou představou za sebou zamknul dveře, aby ho při jeho aktivitě nikdo nerušil.