1. kapitola

20.06.2017

Starobylý dům na Grimauldově náměstí dvanáct bičoval déšť. Ve ztemnělých oknech nebylo možné zahlédnout zhola nic. Náhodní kolemjdoucí měli budovu za opuštěnou a ti méně otrlí se jí obloukem vyhýbali. Povídalo se o ní, že v ní straší. Opak byl pravdou. V domě byl čilý ruch a v danou chvíli se právě těšil domácí pohostinností milé paní Weasleyové. Okolnosti si vyžádaly, aby byl založen spolek pro potlačování černokněžnictví nejtěžšího kalibru. Začalo se šuškat, a někteří již byli svědky, že se Pán zla pomalu ale jistě vrací mezi živé. Albus Brumbál, ředitel bradavické školy čar a kouzel, zakladatel a vedoucí zmiňovaného spolku, který se nazýval Fénixův řád, usoudil, že je na čase sjednotit nejlepší a nejloajálnější kouzelníky Velké Británie, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Aby nejlépe zničili rakovinu, jménem Voldemort, ještě v zárodku. Nastal den pravidelné schůze. Z ničeho nic se na prázdném náměstí zjevila černá vysoká postava, zahalená do pláště s kapucí. Rychle přešla ke vchodovým dveřím a rozhlédla se kolem. Nikoho neměla možnost spatřit. Kdo by také chodil po venku v počasí, ve kterém by ani psa nevyhnal. Z pod pláště se objevila špička hůlky, která se mírně rozsvítila. Klika cvakla a dveře se pootevřely. Ještě jednou postava zhodnotila okolí. Nakonec vešla dovnitř a zavřela za sebou. Severus Snape si stáhl kapuci z hlavy a a rozepl si plášť, ze kterého crčela voda. Shodil si ho z ramen a pověsil ho na věšák. Prohrábl si vlasy a doupravil svůj zevnějšek. Nakonec se hrdě napřímil a rozešel se do jídelny, ve které již všichni členové řádu čekali na začátek schůze. Tedy... téměř všichni. Severus už měl ruku na klice, když zapraskalo v krbu. Nemohl si nechat ujít, který z členů je ten opozdilec. Těšilo ho, že on není tím posledním, který na dnešní schůzi přišel, i když šel relativně včas. Do začátku zbývala poslední minuta. Ze zelených plamenů vyskočila mladá žena s vlasy barvy ohně a očima stejně zbarvenýma jako element, který ji před okamžikem vyplivl. Nevšimla si muže, stojícího kousek od ní, a začala se oprašovat. Přece jenom sametové šaty pro cestování letaxovou sítí nebyly to pravé ořechové. Černovlasý kouzelník přimhouřil oči a nasadil neproniknutelný výraz nedobytného hradu.

"Ale, ale, slečna Vall de Mosso. Copak, copak? Nemáte na ministerstvu hodinky, že jdete pozdě? Abyste něco nezmeškala," zavrněl svým falešně sladkým tónem. Žena téměř nadskočila. Nečekala, že by tu ještě někdo mohl být. Byla si naprosto vědoma svým pozdním příchodem. Ze všech členů řádu ale chtěla Snapea potkat nejméně. Napřímila se a a mile se usmála.

"Jistě... někdo totiž musí pracovat, milý profesore," zamířila přímo na jeho citlivé místo, jelikož moc dobře věděla, jak je zaneprázdněný člověk a nemá rád, když ho někdo obtěžuje zbytečnostmi. Zakládal si na tom, že čas věnoval prakticky pouze důležitým věcem. "Ale jakoupak máte omluvu pro váš pozdní příchod?" pokračovala dál, když si všimla, jak se mu grimasa lehce změnila. "Zdrželi vás studenti nebo výroba nějakého nového lektvaru či vaše partnerka?" a pozvedla obočí.

"Já alespoň nějakou partnerku mám i na úkor svého zaměstnání," procedil skrz zuby, aniž by dal najevo své rozhořčení. "Za to vy... běda mluvit," a mávl ledabyle rukou.

"Co vy můžete vědět o mém milostném životě, že mi ho předhazujete?" štěkla po něm rozčileně.

"Já nic vědět nepotřebuji, je to veřejné tajemství. Vždyť si to cvrlikají i vrabci na střeše," a posměšně zkřivil jeden koutek úst.

"Opravdu? A vás to samozřejmě velmi těší, že?" Krev se v ní už pomalu začínala vařit. Byla citlivá na své soukromí a že o něm věděl kde kdo jí zrovna příjemné nebylo. A kdyby to věděl kde, ale on to věděl i kdo a zvlášť ten nejhorší ze všech.

"Těší říci nemohu, ale protivné mi to právě není," a zašklebil se na ni. Zrzka se raději dívala na druhou stranu, aby si nevšiml, jak ji vykolejil a i proto, aby se udržela a nevyškrábala mu oči. Jakmile jí oznámil, že ho těší její neštěstí, pomalu k němu otočila hlavu a věnovala mu nenávistný pohled.

"Neměl byste strkat nos do cizích záležitostí!" zasyčela rozzuřeně. "Mohl byste přes něj totiž dost dobře dostat!" Než jí Severus znovu stačil odpovědět, rozrazil dveře jídelny Brumbál. Když je oba spatřil, naklonil hlavu na stranu a podíval se na oba přes své půlměsíčkové brýle.

"Už se tu vy dva opět hádáte?" zeptal se jich naoko výchovně. "Čekáme pouze na vás, tak si to, prosím, odsuňte na později," a pokynul jim, aby zašli dovnitř.

"Dobrý den," pozdravila čarodějka ředitele, "my se tu vůbec nehádáme. Pouze diskutujeme o Snapeových nejapných poznámkách na mou adresu. Vše je samozřejmě v naprostém pořádku, že ano?" věnovala zkoumavý pohled černovlasému kouzelníkovi. Severus se zavlnil a škodolibě se usmál. Zašel do jídelny a usadil se na volném místě u stolu. Naneštěstí pro mladou čarodějku nezbylo jiné místo, než naproti němu. Severus uchopil hrneček s kávou, který mu připravila Molly už přesně dle toho, jak ji měl rád. Pamatovala si všechny možné i nemožné přípravy kávy každého člena řádu. Na vaření měla vyložený talent. Brumbál mohl konečně začít poradu. Každý člen dostal slovo, aby přispěl svou vodou do mlýna. Severus se díval na zrzavou kolegyni přes okraj hrnečku a protivně ji hypnotizoval. Ona úspěšně ignorovala jeho pohledy i přes to, že o nich věděla a byly jí krajně nepříjemné. Za to on se velmi dobře bavil. Věděl, jak jí leze na nervy a že tenhle styl jeho dráždění vyloženě nesnáší. Kam se hrabalo terorizování mladého Pottera, tohle bylo minimálně tisíckrát lepší. Dohánět k šílenství labilní ministerskou pracovnici ho velmi uspokojovalo. Slabší povahy byly jeho hobby.

"Severusi, tak slyšíš?" vytrhl ho z rozjímání Brumbálův hlas. Pomalu k němu stočil pohled. V hlavě mu šrotovalo, co po něm vlastně ředitel chce. Ještě chvíli dramaticky mlčel, než mrknul.

"Ano, pane řediteli, slyším velmi dobře. Sluch mi ještě slouží. Sidonius se snaží získat nějaké informace. Dnes se s ním uvidím, tak mi předá veškeré novinky," a opět věnoval zkoumavý pohled zrzavé kouzelnici, ve které to úplně vřelo. Kdyby mohla, vybuchla by jako sopka. Vydržela jeho posměšný pohled a tiše si odfrkla. Opětovala ho, neuhnula ani nemrkla. Tentokrát se Brumbál otočil k ní.

"Jak dopadly včerejší bystrozorské prohlídky, Constance?" zeptal se jí měkce a věnoval jí milý úsměv. "Vše v pořádku?" a zadíval se na ni přes své brýle. Žena si sklepla papíry a srovnala je před sebou do úhledné hromádky. Něžně, téměř mateřsky je pohladila a plně se začala soustředit na Brumbálův dotaz. Horlivě pokývala hlavou.

"Ano, vše proběhlo dle ministerských regulí. Jen Marcuse pokousal hlídací pes do... no, do jisté části těla." Severus posměšně zachrčel. Constance po něm šlehla umravňovacím pohledem, ale nebylo jí to nic platné.

"Perfektní," spráskl Brumbál nečekaně ruce, "pokud už nikdo nic nemáte, ukončil bych dnešní poradu," a významně se po všech podíval. Nikdo mu pohled neopětoval, jelikož každý měl strach, že by po něm mohl něco chtít. Najednou všichni zkoumali různé fleky na stěnách, stav délky svých nehtů nebo neexistující obsah svých hrnečků. Když ale jako první vstal od stolu, všichni ho expresně následovali. Všichni, kromě Severuse a Constance, která si pečlivě sbírala své podklady. Severus se nerad tlačil mezi ostatními. Vždy trpělivě čekal, až všichni opustí místnost a teprve potom se odebral pryč. Zrzce mezi dveřmi vyklouzla lejstra z rukou. Potichu zaklekla a začala je sbírat. Severus seděl se založenýma rukama na hrudi a se zájmem ji pozoroval. Nakonec vstal a potichu přešel ke dveřím. Stoupl si Constance za záda a naklonil se k ní.

"Slečno Vall," zašeptal zvláštním hlasem. Žena posbírala všechny papíry, narovnala se, ale neotočila se. Severus zkopíroval křivku jejího krku hřbety prstů, ale nedotkl se jí, téměř to ani nezaregistrovala. "Netvrďte mi, že byste nechtěla cítit mužskou blízkost. Že vám ty příjemné chvilky strávené s někým milým nechybí. A pokud mi řeknete, že ne, tak lžete. Evidentně by vám mužská společnost udělala radost," zašeptal jí do ucha z jednoho centimetru, až cítila jeho dech. Zavřela oči a otřásla se. Položil jí ruce na paže a odstrčil ji stranou, aby mohl projít kolem ní. "Nashledanou, slečno Vall," a škodolibě se na ni podíval. Oblékl si svůj pršiplášť a zmizel za hlavními dveřmi. Musel si ještě něco malého zařídit, než se vrátí zpět do Bradavic. Constance zůstala stát nehybně ve dveřích se zasněným pohledem. Lehce se dotkla místa, kde ještě před pár okamžiky cítila dech svého soka.

"Ne," prohlásila nahlas trpce do ztichlého domu a aby tomu dodala důraz, ještě si přidupla.

Severus se vrátil v pozdních večerních hodinách. Rozhodl se, že ani nepůjde povečeřet do Velkého sálu, ale nechá si skřítky donést večeři do svých komnat. Tiše otevřel dveře svého soukromého bytu a přišel zezadu ke koženému gauči. Shodil ze sebe plášť, který mu přistál na zemi u nohou, zapřel se rukou o opěradlo pohovky a ladně ho přeskočil, aby si na něj mohl následně lehnout. Často takto započínal čas svého odpočinku. Byl to už téměř jeho malý rituál. Dnes ho ale něco pokazilo. Než dopadl na měkké podsedáky pohovky, zaregistroval, že ho již někdo obývá. Natáhl nohy, aby zamezil případnému styku s dotyčnou osobou a sklouzl po nich na zem, kde přistál v tureckém sedu.

"Do háje, Side!" vykřikl a začal se sbírat z podlahy. "Kolikrát jsem ti říkal, že si tu nemůžeš chodit, jak se ti zachce! Máš svůj vlastní byt. Navíc mě nepřestává udivovat, odkud víš, jaká mám hesla," zavrtěl Severus hlavou. Muž ležící na pohovce změnil polohu do sedu a usmál se od ucha k uchu.

"Jsem tvůj brácha, tak není moc těžké na ně přijít," a vyplázl na Severuse jazyk.

"Nemáš být náhodou ještě někde jinde?" změnil hned profesor lektvarů téma a pozvedl obě obočí.

"Když mě to tam už nebavilo," mávl jeho bratr rukou. "Nechceš se zas vyměnit?" a oči se mu rozzářily. Severus jeho výraz utnul zamítavým gestem.

"Nikoliv. Jsi na moje studenty někdy až příliš vlídný. Vždycky mi zvlčí pod tvou péčí. Nehledě na to, že jsou pak zmatení. Profesor Snape je nemilosrdný a ty jsi až moc milosrdný. Zapomeň. Neznamená, že když vypadáš jako já, tak se tak chováš. Měl bys na tom zapracovat."

"Dělám to, jak nejlíp umím," pokrčil Sidonius rameny. "Dle mě tvrdost nic nevyřeší. Neumím být jako ty... tedy, ne ve všem."

"No tak se to budeš muset naučit, když mě někdy zastupuješ. Tady málo kdo ví, že mám dvojče a ti kdo to ví, nás stejně nerozeznají, pokud tedy na ně nejsi zrovna sladký jak kobliha," ušklíbl se Severus.

"Já... nejsem... sladký!" bránil se jeho bratr a šťouchl bradavického profesora do ramene.

"Nestrkej, moc dobře víš, že mě nepřepereš. Vždycky jsem byla lepší, jak ty."

"Správně... byl, co není, může být," rozšířil Sidonius úsměv od ucha k uchu. Severus zavrtěl odmítavě hlavou a protočil oči. Nikdy by neřekl, že pět minut rozdílu v narození sebe a svého bratra bude mít na jeho povahu takový vliv.