15. kapitola

"Hermiono!" vrhl se Severus na kolena vedle své švagrové. Zatřásl s ní. Oči měla zavřené, mělce dýchala. Znovu ji oslovil a zatřásl s ní. Víčka se jí lehce pohnula. Ztěžka otevřela oči a pohlédla na černovlasého muže.

"Co se stalo?" zachraptěla sotva slyšitelně.

"To mi pověz ty," naléhal na ni lektvarista. Sedl si k ní a opřel si její hlavu do klína.

"Já… já nevím," znovu zavřela oči a promnula si víčka prsty. "Šli jsme s Arturem ke Craneovi a najednou byla tma. Nevím nic," zašeptala.

"Můžeš mi vysvětlit," začal už trochu prudčeji, "jak jsi mohla být tak hloupá a jít s ním beze mě? Copak jsem tě nic nenaučil?" Hermiona se trochu nadzvedla a zapřela se na rukách.

"Myslela jsem, že tě potkáme na chodbě. Nechtěla jsem jít bez tebe, ale měl výborné přesvědčovací metody. Snažila jsem se ho zdržet, než se vrátíš nebo než tě potkáme, ale nikde tě nebylo," a znovu si mu lehla do klína. Hlava se jí točila a bolela jako střep.

"Nasypal mi do pití reveň," zabručel kouzelník, "vůbec jsem ji necítil. Pěkně mě prohnala," ošil se. "Jak ti je?" zeptal se vzápětí. "Bolí tě něco, jsi zraněná?" a snažil se ji postavit na nohy. Šlo jí to ztěžka. Přidržel ji a začal zhodnocovat její stav.

"Bolí mě hlava a točí se mi. Ale jinak mě nic nebolí," přisvědčila.

"Dokážeš řídit?" zeptal se po chvilce. Zavrtěla hlavou.

"To asi ne."

"Sakra," ulevil si a podpíral ji, když scházeli schody. "Sbalíme si a pojedeme domů, tady už nic nevymyslíme. Crane se jen tak nevrátí." Hermiona se zastavila.

"Crane?" odtušila a podívala se Severusovi do očí.

"Postřelil jsem ho. Utekl."

"Ale… ale," zalapala Hermiona po dechu.

"Ale co?" přerušil ji Severus nevybíravě. "Měl jsem tě obětovat? Byla jsi úplně mimo. Aspoň vidíš, že nejsem tak bezcitný, jak si každý myslí. Vybral jsem si tebe. I když stačila vteřina a mohlo být po něm," zavrčel kouzelník a dál s Hermionou opatrně scházel schody. "Crane byl Artur," pokračoval dál Severus. Hermiona se na něj překvapeně zadívala. "Nevím, jestli měl mnoholičný lektvar nebo použil jiné přeměňovací kouzlo, jako třeba kdysi Grindelwald. Neznáme jeho magické schopnosti. Každopádně celou dobu to byl on. Proto všechno věděl," a zastavili se přede dveřmi jejich pokoje.

"Můj ty světe," vydechla Hermiona nevěřícně. "To by mě nenapadlo."

"Ani mě ne," zavrtěl Severus hlavou. "Měl všechno vymyšlené. Evidentně v té činnosti, ať už je to cokoliv, pokračoval dlouho." Otevřel dveře a zašli dovnitř. Natočil vodu do sklenky a podal ji Hermioně, která už seděla v křesle.

"Děkuju," kývla hlavou a napila se. Zavřela oči a opřela si hlavu o opěradlo. Hlava se jí chtěla rozskočit, na nic si nemohla vzpomenout. Šíleně ji to deptalo. Severus měl pravdu. Byla neopatrná a mohla je vystavit nebezpečí oba. Nechápala, co měl Crane v úmyslu, ani co s ní těch několik minut prováděl. Necítila na sobě nic zvláštního, krom té bolesti a točení hlavy. Severus začal balit. Nejdřív sklidil své věci a když viděl, že Hermiona není ve své kůži, začal balit i ty její. Během pár desítek minut měl hotovo.

"Tak pojď, jdeme," zavelel profesor a pokynul jí, aby vstala. "Dokážeš už jít sama?" zeptal se. Hermiona se na něj nechápavě zadívala.

"Ale nemůžeme tady nechat auto, rodiče by mě zabili," zaprotestovala.

"A kdo říkal, že ho tu necháme?" pozvedl kouzelník obočí.

"Ale já řídit nemůžu, necítím se na to. Jsem ráda, že jsme vyvázli živí, nechtěla bych nás chvíli na to zabít," zamračila se. Severus se zhluboka nadechl a zavřel oči.

"Já to odřídím," pronesl téměř neslyšitelně.

"Cože?" vyhrkla Hermiona.

"Že to odřídím!" zopakoval jí zostra. "Jsi hluchá?"

"Já snad sním," zatřásla hlavou.

"No tak se rychle probuď a pojď," popadl oba kufry. Hermiona opatrně vstala a vydala se za ním. Nohy už byly jistější, ale pro jistotu se přidržovala zdi. Na recepci se odhlásili za nechápavých pohledů recepční. Evidentně nikdo nevěděl, co se stalo. Výstřely nikdo neslyšel. Crane měl své křídlo evidentně zabezpečené i proti hluku. Severus naložil zavazadla do kufru vozidla a usadil se na sedadlo řidiče. Hermiona na něj již čekala jako spolujezdec.

"Opravdu to zvládneš? Stmívá se. Pojedeme v noci," zeptala se podezíravě.

"Samozřejmě," odvětil suše a chvíli zkoumal všechna hejblátka v kokpitu. Nakonec nastartoval.

"Netušila jsem, že umíš řídit," svraštila obočí a sledovala ho při jeho úkonech.

"To nikdo," odpověděl jí, když vycouvával na příjezdovou cestu. "A budu rád, když to tak i zůstane," a probodl ji medovým pohledem. Znala ho. Tenhle měl opravdu pro případy, kdy to myslel naprosto vážně. Polkla.

"Rozumím." Opřela si hlavu o opěradlo a zavřela oči. Bolest hlavy pomalu ustupovala, ale stále byla intenzivní a otravná. Věřila, že Severus u sebe má lektvar proti bolesti, ale něco jí říkalo, že by si ho dávat neměla. "Jak dlouho umíš řídit?" protrhla po chvíli ticho a zeptala se zvědavě. Severus mlčel. Otočila hlavu a dívala se z okna. Bradavický ředitel se zhluboka nadechl.

"Po svatbě s Miou jsem si řekl, že by bylo dobré se to naučit. Pro všechny případy. Pan Johnson mi to nabízel už při mém výcviku, ale odmítl jsem. Nepovažoval jsem to za nutné ani důležité. Po letech jsem změnil názor, jako na spoustu jiných věcí. Mudlovský svět není až tak nezáživný, jak jsem si vždy myslel. Ale stále je to odsud posud," povzdychl si a nespouštěl oči z vozovky. Hermiona si úsměšně odfrkla.

"Ani po těch letech mě nepřestaneš překvapovat." Severus se ušklíbl.

"To ani nemám v úmyslu. Měli byste to se mnou potom až moc jednoduché." Hermiona se na něj podívala. Neopětoval její pohled, ale periferně viděl, že na něj civí. Nebylo mu to vůbec příjemné. Nepřál si nic jiného, než být konečně doma, ve svém sídle, u své rodiny a zvířat a na nějakou dobu se zašít a s nikým se nevidět. Obzvlášť se svou švagrovou a jejím manželem. Nikdy by si nepřiznal, že byl trochu nervózní, jak jejich návrat dopadne. U sebe si byl jistý, ale u Hermiony ani za mák. Znal ji. Věděl, jaká je a že je opravdu poctivá a také věděl, že pokud se Silvius dozví, co se při jejich mudlovské misi stalo, zabije ji a přijde se pokusit zabít i jeho. Zavrtěl hlavou. Ne, ji by určitě nezabil. Jeho ano. Ale to by se mu to nejdřív muselo povést a to věděl, že bude mít velice těžké. Rozhodně hodlal počítat naprosto se vším a být raději připraven, kdykoliv svého bratra uvidí. A také se rozhodl Hermionu ochránit. Nejen před její případnou slabostí, ale před vším, co by jí mohlo ublížit. Ano, už se rozhodl. Bude se ještě hodit a byla by škoda, kdyby o ni kouzelnický svět přišel. Má to Mia, může to mít i ona. Hermiona ho pozorovala a viděla, že přemýšlí. Poznala to na něm. Přece jenom už ho znala pěknou řádku let.

"Nad čím přemýšlíš?" protrhla znovu tíživé ticho. Neodpověděl jí. Povzdechla si a nechala ho být. Zavřela oči a za chvíli usnula.

Probudila se ve chvíli, kdy auto stálo. Přímo nad nimi svítila lampa. Dezorientovaná se rozhlížela kolem sebe. Severus vedle ní neseděl. Začala drobně panikařit. Ihned otevřela přihrádku a tajnou zásuvku a zkontrolovala hůlky. Byla tam pouze její. Severus si očividně svou hůlku již vzal. Když se ozvalo hlasité zaťukání na její okno, polekaně sebou trhla a namířila hůlku proti sklu. Severus pozvedl obočí a naklonil hlavu na stranu. Zavřela oči a úlevně vydechla. Srdce jí ale chtělo vyskočit z hrudi. Kouzelník pozvedl hnědý kelímek s víčkem. Rozhlédla se pozorněji po místě, kde stáli. Za zády Zmijozela se nacházela čerpací stanice. Otevřela okénko a natáhla se po kelímku.

"Děkuju," šeptla a kávu přijala. Severus obešel auto a nasedl.

"Asi za hodinu už budeme v Londýně. Myslel jsem si, že nám kafe přijde trochu vhod a taky jsem potřeboval na záchod a protáhnout se," vysvětloval své pohnutky. Hermiona přikývla a usrkla horkého nápoje.

"Jak dlouho jsem spala?" zeptala se mezi doušky.

"Asi hodinu. Pěkně jsi chrápala," rýpl si s potměšilým letmým úsměvem.

"Ty tak kecáš," zašklebila se na něj.

"Já?" zeptal se nevinně, "já nikdy!" mávl rukou, napil se kávy a odložil ji do držáku na nápoje. Znovu nastartoval a pomalu se rozjel z odpočívadla.

"No, raději to nebudeme dál rozvádět. Jsem moc unavená na to, abych přemýšlela, jakými argumenty tě mám usadit," a znovu si opřela hlavu o opěradlo.

"Souhlasím," přikývl Severus.

Cesta trvala opravdu zhruba hodinu, než zabočili na příjezdovou cestu Hermioniných rodičů. Provoz byl v pozdních hodinách řidší a on byl za to rád. Neřídil už delší dobu, i když věděl, že tohle se nezapomíná. Navíc, automatická převodovka byla rozhodně jednodušší variantou a točit volantem a šlapat na brzdu a plyn umělo i dítě. Jakmile auto zaparkovali a vystoupili z vozidla, rozsvítilo se v domě světlo. Než si stačili pobrat věci, otevřely se dveře a na zápraží se objevila Hermionina matka.

"Drahoušku!" vyjekla a vyrazila k ní, aby se s ní objala. Čarodějka jí pevně stiskla a nechala se od ní políbit na tvář. "Jste v pořádku?" a zadívala se starostlivě i na Severuse. Ten jen tiše přikývl. Hermiona se usmála a pokývala hlavou.

"Ano, mami," odtušila, "jen jsme unavení. Neřekla bys to, ale wellness pobyt může být pěkně náročný." Paní Grangerová ovinula ruku kolem paže své dcery a vedla ji do domu. Severus protočil oči a vzal obě zavadla dovnitř. Klíčky od auta odložil na botník za dveřmi a s oběma kufry vyrazil ke krbu.

"Táta už spí, já si ještě četla, když jsem vás slyšela, tak se s ním uvidíte ráno," oznámila jim bezelstně. "Dáte si čaj nebo něco jiného k pití?" zeptala se zdvořile.

"Omlouvám se, paní Grangerová," odvětil jí Severus chladně, "ale já zde určitě nezůstanu…"

"Promiň mami," přerušila ho Hermiona, "ale se Severusem musíme ještě něco vyřídit. Zítra nebo pozítří přijdeme se Silviusem, ano?" a s očekáváním se na ni zadívala. Paní Grangerová si jen povzdechla.

"No dobře, děti," rozhodila rukama. Profesor se ušklíbl. Oslovit ho dítětem bylo v jeho věku více než směšné. Prakticky byl stejně starý jako ona. Ale přešel tuto poznámku bez hnutí brvou. Rozešel se ke krbu a uchopil svoje zavazadlo. Pokynul na rozloučenou Hermionině matce a kývl hlavou na svou kolegyni, aby ho následovala. Ženy se objaly a Nebelvírka přistoupila ke svému švagrovi.

"Než se vrátíš domů, pojď se mnou ještě do sídla. Opravdu s tebou potřebuju něco vyřídit," zašeptal. Hermiona zamrkala a nadechovala se k otázce, Severus ale zavrtěl hlavou. Pevně stiskla rty a vzdychla.

"No dobře," přisvědčila, a ještě jednou se otočila k matce. Zamávala jí a jakmile Severus zmizel v krbu, následovala ho. V okamžiku, kdy ji letaxová síť vyplivla v obýváku snapeovského sídla, už byl Severus oprášený od popela. Počkal, až se jeho společnice také opráší a pak mávl hůlkou. Krb se rozestoupil a odhalil skrytou chodbu, ve které se rozžehnuly louče. Věděla, že ji tu má, ale ještě nikdy tam nebyla. Vlastně, pokud věděla správně, přístup tam měl pouze Harry, když to bylo nezbytně nutné. Zarazilo ji, že tajnou místnost otevřel před ní. Kdyby ji tam zabil, nikdy by ji nikdo nenašel. Zahnala tu myšlenku. Tohle by určitě neudělal. Pokynul jí, aby vstoupila. Měla sucho v ústech a lehce nervózní ho poslechla. Následoval ji a mávnutím hůlky vstup za sebou opět uzavřel.

"Jak moc ti Silvius věnuje šperky?" zeptal se jí během sestupu do jeho podzemních komnat. Hermionu ta otázka zarazila.

"Občas ano," pokrčila rameny, "proč se ptáš?"

"A pamatuje si, co ti kdy dal?"

"No," zapřemýšlela, "Po těch třinácti letech si určitě všechno nepamatuje." Severus kývl.

"Dobře," přisvědčil a přešel k polici s vyřezávanou truhličkou. Mezitím totiž sešli do jeho komnaty. Hermiona se po ní rozhlížela. Tak tady trávil čas, když byl raněný a tady se zašíval, když nechtěl nikoho vidět. Otočil se k ní zpět a odhrnul jí vlasy. Zastrčil jí pramen za ucho a ukazováčkem se dotkl jejího lalůčku, kde měla připevněnou jednoduchou labretovou náušnici. Hermiona s sebou trhla a zamračeně se na něj zadívala.

"Co to děláš?" zeptala se ho podezíravě. Severus jí neodpověděl. Otevřel truhličku a zahrabal v ní. Vytáhl velice podobnou náušnici a přiložil jí Hermioně k uchu.

"Výborně," pochválil se, vyhrabal i druhý totožný šperk a podal je své švagrové.

"Co-to-děláš?" zeptala se znovu už o poznání naléhavěji.

"Tohle," a potěžkal šperky v ruce, "jsou varovné náušnice. Chci, aby sis je vzala," a znovu natáhl ruku k Hermioně.

"Proč?" zeptala se nechápavě.

"Protože," přistoupil k ní o krok blíž, "mám o tebe strach, drahá švagrová," a znovu ruku pozvedl.

"Aha," odtušila, a nakonec dárek přijala.

"Jsou velmi podobné těm, které teď máš. Silvius by tedy neměl nic poznat. Kdyby ses ocitla v nebezpečí, zmáčkni jednu z nich a já se to okamžitě dozvím."

"Proč by mi měl Silvius chtít ublížit?" zamračila se.

"Není to kvůli Silviusovi," lehce zalhal, "dávám ti je pro obecnou ochranu. V posledním týdnu jsme toho zažili trochu víc a chci mít jistotu, že budeš v pořádku. Kdyby se Crane chtěl například vrátit. Já se jen chci vyvarovat toho, aby se třeba Silvius ptal, odkud ty šperky máš. Mohl by tě podezřívat z nějaké nepodložené nekalosti, a to je zbytečné. Mia je má taky," dodal vzápětí, když viděl stále její podezíravý výraz.

"No dobře," souhlasila nakonec a původní náušnice si sundala. Podala je Severusovi a ty kouzelné si připevnila. Profesor staré šperky uložil do jiné truhličky a pokynul Hermioně, aby se opět vrátila stejnou chodbou, kterou přišli. Jakmile prošli krbem zpět, přivítal je dusot po schodech. Molosovité monstrum skočilo předními packami na svého pána a radostně ho olizovalo.

"Dolů Demo," pokynul mu Severus. Ten ihned poslechl. Černovlasý kouzelník ho pořádně poplácal, podrbal ho za ušima, pohladil ho několikrát po hlavě a pak mu přikázal, aby si lehl. Otočil se k Hermioně, která k němu zvedla oči. Stála těsně před ním a upřeně na něj hleděla. Nepohnul se. Nakonec k němu přistoupila ještě blíž a objala ho. Zdvihl ruce a chvíli je nechal ve vzduchu. Nakonec jí je položil na záda a přitiskl ji k sobě. Po několika vteřinách ji z náruče uvolnil, poodstoupil od ní, uchopil ji za prsty jedné ruky a něžně ji na ně políbil. Pak jí ruku pustil, lehce se uklonil a zacukal jedním koutkem. Máchl hůlkou, aby se krb uzavřel.

"Dobrou noc, profesorko Snape Grangerová," popřál jí. Hermiona se usmála.

"Dobrou noc, pane řediteli," a otočila se ke krbu, do kterého vhodila letax a přesunula se i s kufrem domů. Ani jeden z nich netušil, že je pozoruje mimo psa ještě další pár očí.