17. kapitola

UPOZORNĚNÍ - PŘÍSTUPNOST DANÉ KAPITOLY JE 18+

Než Hermionu pohltily zelené plameny zhluboka se nadechla a vydechla. Ještě chvíli setrvala na místě, než vstoupila do krbu. Měla strach. Byla nervózní. Vůbec nevěděla, co ji doma čeká a hlavně, jak bude schopná se Silviusem jednat. Bála se, že vše na ní pozná. Zařekla se, že se bude snažit chovat, jako by se nic nestalo, ale znala se velice dobře. Neuměla lhát a už vůbec ne svému manželovi. Když vystoupila z krbu v jejich srubu, všude byla tma. Jakmile udělala ale krok, automaticky se v místnosti rozsvítilo. Kuchyň byla uklizená, obývák také. Drobně se usmála. Postavila kufr k lince a zašla do koupelny. Bylo pozdě a nechtěla Silviuse zbytečně budit. Měla v úmyslu se s ním přivítat, až se osprchuje a zalehne k němu do postele. Tekoucí voda byla blahodárná a zdálo se jí, že se z ní smývá všechna špína uplynulého týdne. Bylo to velmi příjemné, uklidňující a očistné. Strávila ve sprše nejméně čtvrt hodiny, než vodu zastavila a zabalila se do velké měkké osušky. Vyšla z koupelny ven a ihned se zastavila. Srdce se jí prudce rozbušilo. Silvius stál uprostřed místnosti a hleděl na ni. Propalovali se očima. Byl oblečený v maskáčovém oblečení. Bylo tedy jasné, že přišel zvenku. Nebylo to u něj nic neobvyklého, často mizel uprostřed noci ven. Chodil na obhlídky, relaxoval, kontroloval zvěř. Dávno si na to zvykla.

"Ahoj," vydechla překvapeně. Odpovědi se ale nedočkala. Rychle se k ní rozešel. Hermiona se polekala a začala před ním drobně couvat. Zastavil se těsně před ní, položil jí dlaň na tvář a zajel s ní do vlasů na její temeno. Přitáhl si ji k sobě a začal ji divoce líbat. Hermiona nebyla schopna pohybu. Srdce jí tlouklo, bylo to nečekané. Polibky mu ale vracela, proplétali se jazyky a zrychleně oddechovali. Nakonec se od ní odpoutal a pevně ji objal.

"Lásko moje," vydechl radostně a nechtěl ji pustit. Hermiona polkla. Cítila se špatně. Zradila ho a on nic netušil. Chtěla mu všechno říct, ale nemohla. Věděla, že kdyby to udělala, zbláznil by se a nechtěla si ani domýšlet, jak by to mohlo dopadnout. Musí se s tím naučit žít. Nesměla se poddat svým citům a nátuře. Jen si nebyla jistá, zda jí to půjde přirozeně. Moc se bála, že to na ní její manžel pozná. Znal ji jako své boty, stejně jako znala ona jeho. Pustil ji a usmíval se na ni. Opětovala jeho úsměv, byl ale křečovitý. Naštěstí si toho nevšiml. "Mám takovou radost, že jsi doma! Jsi v pořádku, není ti nic?" zeptal se ustaraně a začal si ji prohlížet. Zavrtěla hlavou.

"Ne, jsem v pořádku," a znovu se pousmála a něžně ho políbila.

"Myslím," odtušil, "že bych tě měl prohlédnout, jestli nejsi zraněná," řekl, když uchopil okraj její osušky. Ta se rozvinula a spadla Hermioně k nohám. Klekl si a začal ji drobnými polibky posévat břicho. Přitom ji pomalu hladil po stehnech a zadečku. Hermiona zavřela oči a zvedla bradu. Vstal a hbitě ji vzal do náruče. Položil ji na jídelní stůl a sedl si na židli mezi její nohy. Chytila se prsty za okraj stolu a položila mu chodidla na ramena. Sklonil se k jejímu klínu a olízl její kundičku pěkně pomalu od spodu nahoru. Hermioně z úst vyšel tichý sten. Jazykem kroužil kolem jejího vrcholku až se ho špičkou dotkl. Bylo to pro ni elektrizující. Prohnula se v zádech a tentokrát vzdychla o poznání hlasitěji.

"Ještě," zaprosila a zatlačila nohama na jeho ramena. Neviděl důvod, proč by ji neměl poslechnout. Přejížděl jazykem přes její klitoris, dráždil ho, hrál si s ním, sál ho a ona vzdychala, a když jí vsunul prst do její jeskyňky a zatlačil, vykřikla slastí. Podívala se na něj a střetla se s jeho černýma očima. Najednou se probleskly do medových. Byl to okamžik a zas byly pryč a propalovaly ji opět oči černé. Rozšířila ty své. Řekni mu, co bys chtěla, ozvalo se jí v hlavě. Vzpomínka byla tak živá, a tak realistická. Položila dlaň na jeho hlavu. Přestal v jejím laskání a zvedl ji. "Pojď za mnou," zašeptala smyslně. Silvius se pomalu zvedl ze židle a začal si sundávat oblečení. "Ne," vydechla a zastavila ho v půli pohybu, "nechej si to na sobě," přikázala mu. Silvius se na ni překvapeně zadíval. Nikdy nic podobného nechtěla, ale splnil její přání. Spustil košili zpět a rozepnul si poklopec. Boule, která se pod ním skrývala, byla nepřehlédnutelná. Vylovil svůj ztopořený penis z boxerek a přitáhl si Hermionin zadek k okraji. Omotala mu nohy kolem boků. Vnikl do ní jediným přírazem. Oba hlasitě zasténali. "Mrdej mě," rozkázala mu, "vyšukej svojí ulovené lesní víle mozek z hlavy, ty zarostlý násilnický zálesáku!" Silvius překvapením rozšířil oči. Nepoznával svou ženu. Nikdy taková nebyla, kde se to v ní jen vzalo? Ne, že by se mu to nelíbilo. Vždycky si myslel, že je křehká bytost, a tak k ní chtěl být něžný a pozorný, nevybočující z řady a naráz je z ní dračice. Tak moc ho to vzrušilo. Tvrdě do ní pronikal, přirážel rychle a krátce. A ona křičela, povzbuzovala ho, tahala ho za košili, svírala ji křečovitě v prstech. Nevydržel to a během chvíle do ní ejakuloval. Byl to pro něj nepopsatelný zážitek. Nemohl popadnout dech, držel se zapřený o stůl. Hermiona také ztěžka oddychovala. Endorfiny se vyplavovaly a jí se po těle rozlévalo příjemné teplo. Severus měl pravdu. Stačilo jen říct.

"No," vydechl Silvius, "myslím, že jsi v pořádku." Hermiona se krátce zachichotala. "Co to… co to bylo?" zeptal se jí trhavě. Hermiona pokrčila rameny. Stále ještě ležela na stole a snažila se uklidnit svůj dech. Jen byla posunutá víc ke středu, aby mohla mít položená chodidla.

"Nevím," odvětila mu, "prostě jsem to chtěla takhle. Představa, že mě, lesní vílu, zneužije násilnický zálesák mi přišla… vzrušující," a natáhla k němu ruku.

"Nikdy jsi to tak nechtěla," odtušil její manžel a pomohl jí vstát.

"Ne, protože jsem se styděla," kývla Hermiona souhlasně. "Ale prostě dneska, když jsem tě tak viděla, jsem si nemohla pomoct," a seskočila ze stolu.

"Kdo jste a co jste udělala s mnou ženou?" zazubil se Silvius pobaveně. Hermiona mu úsměv oplatila, ale sklopila oči do země. Kouzelník ji tlakem ukazováku na bradu zvedl hlavu a znovu se střetl s jejíma očima. "Miláčku, mně se přece nemusíš bát cokoliv svěřit, natož se přede mnou stydět. Miluju tě," a zasunul jí neposedný pramen za ucho.

"Já vím," odvětila a bodlo jí v hrudi. Jednu věc mu říct nemohla a musela se s tím naučit žít.

Mia poručila Fiškusovi, aby ji přesunul krbem do jejího domu v Londýně. Neochotně tak učinil, nechtěl, aby jeho milovaná paní odešla, ale věděl, že s tím nic nenadělá. Každopádně se o ni mohl starat i na dálku. Mohl se za ní kdykoliv přemístit. Severus byl zalezlý ve své sluji a nevyšel ven, dokud Mia neodešla. Nechtěl se jí momentálně plést do cesty. Jeho čas přijde, ale ne teď. Došel k zrcadlu a zarýmoval příkaz. Zrcadlo se zavlnilo, ale jeho odpověď ho neuspokojila. Cranea najít nedokázalo. Musel být opravdu mistrovským kouzelníkem, když se dokázal schovat i před tak mocným nástrojem, který dokázal najít téměř kohokoliv a cokoliv. Věděl, že jeho kulka ho pouze zranila, nemohla ho ohrozit na životě. Vztekle mrsknul sklenku proti zdi. Zaklel a mávnutím hůlky nepořádek uklidil. Jakmile Mia zmizela, vrátil se zpět do domu. Mia Fiškuse informovala, že ráno má poslat Salema za ní. Severus byl naštvaný sám na sebe, podělal, co mohl a byl si toho vědom. Byl nesmírně unavený, ale nemohl usnout. Přecházel po pracovně a přemýšlel. Skřítek ho chodil kontrolovat a neustále zjišťoval, zda něco nepotřebuje. Pes tiše ležel před stolem a hlídal ho, dokonce i kocour Yogurt, který už přišel o několik zubů, začal přicházet o zrak a spíš už jen polehával, než cestoval po okolí a lovil myši, mu dělal tichou společnost. Přemýšlel, co má říct synovi, přemýšlel, co má ještě říct Mie a také přemýšlel nad uplynulým týdnem, nad vším, co se stalo, nad Hermionou, svým bratrem a v neposlední řadě nad Flaviusem Cranem. Snažil se přijít na to, co tam s Hermionou prováděl. Proč se zaměřoval na šťastné páry, proč chtěl, aby se ty páry spolu milovaly a proč unášel ženy, aby je vzápětí pustil. Prudce se otočil a rozešel se ke knihovně. Vytáhl obsáhlou bichli o černé magii, položil ji na stůl a usadil se do svého křesla. Projížděl jednotlivé stránky a hledal alespoň náznak, který by mu přinejmenším drobně nastínil, o co by se mohlo jednat. Asi po hodině se mu začaly klížit oči a on zakloněný v křesle usnul.

"Tati," slyšel z dálky, "tati!" probudil se. Salem mu třásl s ramenem. Dezorientovaně se rozhlédl po místnosti a zamrkal.

"Ano?" zeptal se rozespale, "co se děje?"

"Šel jsem si pro knihu a našel jsem tě tu. Netušil jsem, že už jsi doma," a padl mu kolem krku. Severus ho poplácal po zádech.

"Ano, vrátil jsem se v noci," a zívl.

"Tak proč spíš tady? A kde je vůbec máma? Ještě jsem ji neviděl. A to je teda dost divný," zašeptal chlapec.

"Máma je v Londýně," odvětil mu tiše otec.

"Cože?" vytřeštil chlapec oči.

"Saleme," poposednul si Severus v křesle, "musíme si promluvit," a pokynul mu, aby se posadil. Černovlasý chlapec se ohlédl po židli, ale vyskočil si na stůl vedle knihy a dychtivě svého otce propaloval pohledem. Severus pevně sevřel rty. Neměl tohle rád a chlapec to moc dobře věděl, ale v současné situaci to hodlal přejít. "Víš…" odmlčel se. Nevěděl, jak začít, natož jak pokračovat.

"Budete se rozvádět?" vyhrkl ze sebe chlapec smutně.

"Cože? Ne!" zalhal Severus. Jak na to mohl přijít? Jak ho něco takového vůbec napadlo? "Jen jsme se s maminkou trochu pohádali a ona chce být teď na chvilku sama. V životě se to stává. Dva se pohádají a pak se zas usmíří," vysvětloval Severus.

"Někdy se ale neusmíří," oponoval mu syn.

"Ne, někdy ne," vzdychl Severus souhlasně, "ale to se mě a tvojí maminky netýká. Přežili jsme horší věci, než je jedna hádka."

"Je to kvůli tvojí práci pro ministerstvo?" pokládal černovlasý chlapec s medovýma očima další otázky. Ten kluk byl chytřejší než bazilišek, měl být taky po kom.

"Ano," přitakal Zmijozel, "udělal jsem něco, co se mámě nelíbí, i když mě ve všem běžně podporuje. Musí si to promyslet."

"Vždyť jsi provedl tolik věcí," mávl Salem rukou. Severus se musel chtě nechtě usmát.

"Ano, synku, to máš pravdu. Ale tentokrát je to asi pro maminku náročnější, než kdy předtím. V něčem má určitě pravdu, ale něco nechápe nebo spíš nechce pochopit a nemám jí to za zlé. Neboj se," a položil synovi ruku na rameno, "všechno bude zas dobré," a zaťal ruku v pěst. Salem udělal to samé a ťuknul si s ním. "Běž si sbalit, Fiškus tě vezme za mámou."

"Ach joo, já nechci do Londýna," protáhl chlapec obličej, seskočil ze stolu a šoural se pryč. Severus se za ním díval a povzdechl si. Byl moc chytrý mladý muž a on byl na něj pyšný. A byl rád, že danou situaci bere s nadhledem a naivností svého věku. Severus si sám chtěl namluvit, že jsou s Miou opravdu jen pohádaní a vše bude v pořádku, ale jistý si tím rozhodně nebyl. Ať provedl jakoukoliv hloupost nebo vážnou věc, vždycky stála při něm. Tentokrát ji ale v jejích očích zradil a měl strach, že mu to nikdy neodpustí. Možná, kdyby to bylo s kteroukoliv jinou ženou, tak by to přestála, ale Hermiona byla jejich švagrová a její nejlepší kamarádka, a to nechce nikdy žádná žena. A muž vlastně taky ne. Taky by nesnesl, kdyby ho podvedla s jeho bratrem. Promnul si oči a protáhl se. Spát v křesle nebylo pohodlné. Nic se nezměnilo. Vstal a odešel do obýváku, kde už byl nachystaný Salem s batohem, kde měl sbalených pár věcí. Nic víc nepotřeboval. Fiškus jim bude k dispozici vždy, když budou potřebovat. Podíval se nad krb. Obraz nad ním byl prázdný. Jeho matka byla určitě v sesterském obraze v Londýně. Včera se tu taky neobjevila. Nejspíš byla někde na záletech. Teď mu bylo ale jasné, že bude s Miou. Povzdechl si. Rozloučil se se synem. Ten mu zamával, než ho pohltily zelené plameny. Ještě chvíli tam stál a díval se do krbu, než se rozhodl odejít.

"Severusi!" ozvalo se nepříjemné zakvílení. Zmijozel pevně sevřel oči a nakrčil nos. Už to začalo.