10. kapitola

13.08.2017

Bouře neustávala. Už to byla hodina, co začala, a Severus se stále nevracel. Constance nervózně přecházela po obývacím pokoji a ožižlávala si konečky prstů. Téměř každou chvilku sledovala na hodinách přibývající minuty a těkala očima po dveřích hlavního vchodu. Neena seděla na koberci před krbem s překříženýma nohama a nechala si hřát rozdělaný oheň do zad. Během několika hodin se ochladilo nejen venku, ale i v chatě.

"Nebojte se," protrhla dívka ticho. "Určitě se jenom někde schovává před deštěm. Je přece velmi schopný a není hloupý. Sami jste to říkali," a povzbudivě se na Connie usmála. Ta se na ni zahleděla svýma zelenýma očima a založila si ruce na hrudi.

"Máš pravdu," rozhodila jimi a žuchla sebou na pohovku. "Co se stresuju. Není žádné ořezávátko a určitě jenom čeká v nějaké skrýši, až ta čina přejde." Natáhla se pro noviny, které si ještě za celý den nestačila přečíst, a otevřela je na první stránce. Nebyla ale schopná číst. Stále se dívala na stejné místo a přemýšlela. Neena skládala puzzle, které milovala už od dětství, a přála si je mít i zde, aby zabila neubíhající dlouhé chvíle. Uplynula další hodina. Z myšlenek Constance vytrhlo další hlasité zaburácení hromu, které ji zamrazilo až do morku kostí. Prudce vstala a odhodila noviny na stůl, ze kterých nevyčetla ani řádku. Přepadla ji lehká panika. Kdyby se mu opravdu něco stalo, co by měla dělat? Nemělo se nic stát a když, tak měli zasahovat společně. Neena ji sledovala se zaujetím. Měla představu, co se jí honí hlavou.

"Nechcete ho jít hledat, že ne? Neznáte to tu, ještě se sama ztratíte. Nemůžete mne tu nechat samotnou," řekla s obavami v hlase. Constance se na ni pichlavě zahleděla.

"Je to víc jak dvě hodiny, Neeno," povzdechla si. "Déšť už není tak silný, mám špatný pocit," a pozvedla obočí.

"Ale..." zazoufala si dívka.

"Jsi velká holka, na chvíli to tu zvládneš," přerušila ji zrzka. "Pokud mu nic není, jsme hned zpátky, pokud ne..." a kousla se do rtu. Tuhle alternativu si radši připouštět nechtěla. "Vrátím se o trochu později. Tak jako tak, jsi tu v bezpečí. Zalez si do pokoje, zamkni se, zabezpeč se a všechno bude v pořádku, uvidíš," a začala se oblékat. Původně si říkala, že si pláštěnku balit nebude, jelikož ji nebude potřebovat, teď za ni byla vděčná. Kouzelný deštník by jí byl k ničemu. Kývla na dívku, aby se odebrala do svého pokoje. Ta s obavami v očích vstala. Constance už jenom slyšela cvaknutí zámku u jejích dveří. Povzdechla si a otevřela hlavní vchod. Vítr foukal čerstvě, ale už nebyl tak moc silný, jako před několika hodinami. Stále pršelo, ale již ne tak prudce, i když déšť byl pořád celkem vydatný. Bouře se začínala přesouvat, už nebyla přímo nad nimi.

"Profesore Snape!" zavolala do lesa, ale šumění stromů pohltilo její hlas. Uvažovala, že si přiloží hůlku k hrdlu a použije Sonorus, ale na druhou stranu se jí to nezdálo úplně bezpečné. Co kdyby náhodou. Rozhlédla se z verandy kolem. Uvažovala, kterým směrem mohl jít. Les byl rozlehlý, nevěděla, kde by ho měla hledat. Blesklo jí hlavou, že to nebyl zas tak dobrý nápad. Nakonec se rozhodla. Sešla ze schodů a vydala se doprava.

Severus se zapřel na loktech. Okolí osvítil nový blesk. Snažil se nahmatat svoji hůlku, ale bezvýsledně. Znovu se spustil do listí a přejel si rukama po obličeji, než mu došlo, že je má zbrocené krví. Snažil se racionálně uvažovat, i když ho pohltil lehký šok. Necítil bolest, jenom tepot. Měl zasaženou stehenní tepnu. Pokud štěpek vytáhne, vykrvácí. Kdyby jenom věděl, kde má tu zatracenou hůlku. Natáhl ruku a snažil se soustředit ze všech sil. Bez ní byl bezmocný. S ní už mohl něco vymyslet. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a znovu vydechl. Vnímal studené kapky, které mu dopadaly na obličej, snažil se je ale ignorovat. Znovu nádech a výdech. Pozvedl ruku v zápěstí, zakroutil jí a šlehl prsty. Kousek od sebe uslyšel zašramocení listí. Úlevně si vydechl. Znovu. Nádech, výdech, zakroutit a šlehnout. Kdyby mu nic nebylo, bezhůlková magie by fungovala na jedničku, takhle byl ale zraněný, oslabený a ta zatracená bouřka mu narušovala jeho auru. Hůlka mu sice nepřistála v ruce, ale dopadla mu k boku. Lepší, než drátem do oka. Tu chvíli bez ní si připadal jako nahý. Pevně ji uchopil, aby se mu opět neztratila. Snažil se posadit, ale jakmile se pohnul, to samé udělala větev. Vykřikl bolestí, jak se mu tříska zaryla do masa, a dopadl zpět na zem. Byl promočený na kost a to tam ležel teprve čtvrt hodiny. Hlavou mu bleskla myšlenka nachlazení jako trám a jestli si vůbec s sebou přibalil léčivý lektvar. V duchu se ušklíbl. Opravdu důležitá úvaha v této situaci. Teď se musel soustředit na záchranu vlastního života, až potom bude čas na blbosti. Zatížil víc levý bok a pokrčil pravou nohu. Pozvedl pravou ruku s hůlkou a jemně s ní mávl. Vylétl z ní modro-oranžový záblesk a zakousl se do větve nad štěpkem. Ta se zlomila a odpadla vedle muže, který zavyl bolestí. Znovu dopadl do olezlého listí a těžce oddechoval. Znovu udeřil hrom s bleskem a osvítil místo, kde ležel. Stromy, stromy, nic než stromy. Švihl hůlkou a rozsvítil tak na jejím konci světlo. Zvrátil hlavu a díval se vzhůru nohama za sebe, co se kolem něj nachází. Obkroužil tak hlavou půlkruh, ale neviděl nic víc, než kmeny, chroští, listí, jehličí. Hlasitě si povzdechl a rozepl si kabátec. Uvolnil přezku pásku u kalhot a namáhavě si ho vytáhl z poutek. Špičku opasku si zastrčil pod zraněnou levou nohu a na druhé straně ji vytáhl. Poslepu nahmatal přezku a zasunul konec pásku do něj a utáhl. Zaskučel, ale nic jiného mu nezbylo. Potřeboval tepnu zaškrtit, měl to udělat už dávno a tohle bylo jednodušší než se vysilovat kouzly. Znovu se zapřel na loktech. Celou váhu přenesl na ten levý, aby si pravou rukou mohl posvítit na místo před nohama. Obkroužil světelným kuželem z hůlky druhý půlkruh a zastavil se na dvou hodinách. Byl tam vyvrácený strom, jehož kořeny trčely do vzduchu i se zeminou. Vytvářely tak primitivní střechu. Už se tam jenom dostat a přečkat tu nejhorší smršť a potom ještě vyřešit, jak se dostat zpátky do chaty. Ještě, že si udělal značky. Nebyl si úplně jistý, jak by se jinak dokázal vrátit. Snažil se postavit, ale ať se snažil jak chtěl, zraněná noha mu vypověděla službu. Kdyby ho bolela, dokázal by tu bolest přeřvat, ale když se na ni nedokázal postavit, jelikož ji necítil, nepomohl by mu celý jekot světa. Jestli se odtud dostane, aniž by vykrvácel, bude to úspěch. Přetočil se na pravý bok a snažil se co nejmenší cestou bolesti otočit hlavou k vyvrácenému stromu. Po několika pokusech se mu to povedlo. Znovu si lehl na záda a zapřel se na loktech. V ruce křečovitě svíral hůlku, aby ji neztratil a aby měl kolem sebe trochu světla. Na to, že bylo odpoledne mu přišlo, jako kdyby byla půlnoc. Tma jako v... kobce. Odstrkoval se pravou nohou a lokty posunoval dozadu. Levou nohu za sebou táhl jako na špagátku. Udýchaný a vysílený se konečně ocitnul pod kořeny. Konečně na něj nepršelo, i když to prakticky bylo jedno. Promočený byl až na kost, začal se třást zimou. Nemyslel si, že by uschnul, navíc byl tak slabý, že použít vysoušecí kouzlo by ho mohlo stát vše. Na druhou stranu pořád lepší, než být stále a stále smáčen prudkými mokrými kapkami. Opřel hlavu o vytvořenou stěnu z kořenů a hlíny a zavřel oči. Jak by teď spal! Jenom na chvíli si odpočinout... Ne! Prudce oči otevřel. Nesměl usnout. Jakmile by to dovolil, už by se nemusel probudit, a tak lacino se nedá. Pohrával si s myšlenkou, že vyčaruje patrona, ale nakonec ji zavrhl. Nesměl dopustit, aby Neena zůstala sama. Zavázal se jí poskytnout ochranu a ta byla splněna pouze tehdy, když tam byl alespoň jeden schopný a zkušený kouzelník. Ne, musí si poradit sám. Není přece žádný žabař, na něco přijde. Až přestane pršet, pokusí se dostat zpět. Trochu si odpočine, nabere síly a pak se uvidí. Tak! Otočil si límec promočeného kabátce ke krku. Jenom neusnout...

Constance se prodírala s rozsvícenou hůlkou hustým lesním porostem. Z cesty sešla již dávno. Neměla vůbec tušení, kam se vydala. Hlasitě volala Severusovo jméno, ale nikdo se neozýval. Naštěstí ji napadlo značit si stromy. Všude to vypadalo úplně stejně. Ztratit se bylo velmi jednoduché. Větvičky jí křupaly pod nohama, kolem kotníků jí šustilo listí. Znovu zavolala Zmijozelovo jméno. Severus sebou trhl. Jako by v dálce slyšel volání. Ne, to ho jenom určitě šálily smysly. Znovu zavřel oči a povzdechl si. Stiskl ještě víc překřížené ruce na hrudi a snažil se nevnímat zimu, která se mu zarývala hluboko do kostí. Zrzka se rozhlížela kolem a nevšimla si vystouplé větve na zemi. Zakopla o ni a rozplácla se na zem.

"Sakra!" ujelo jí a bouchla pěstí do listí. Zvedla oči a zamžourala do tmy, aby se podívala, kde to vlastně leží. Před sebou ale viděla vyvrácený strom a pod ním... ještě více zaostřila, jelikož v tom šeru bylo opravdu špatně vidět a černá barva obzvlášť. "Profesore!" vykřikla a po čtyřech dolezla k němu. Hmm, sladký sen. Někdo mě volá. "Kruci, Severusi!" a zatřásla s ním. Černovlasý kouzelník k ní otočil překvapený pohled. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, co se vlastně děje. Těkal očima sem a tam. "Co se stalo?" zeptala se ho, jelikož poznala, že není ve své kůži.

"Co tu děláte?" zeptal se jí nakonec tiše.

"Hledám vás. Jste pryč už několik hodin, měla jsem strach, že se vám něco přihodilo!"

"Vy náno pitomá!" okřikl ji, až překvapeně nadskočila. "Vy jste nechala naši mladou bez dozoru? To jste ji rovnou mohla předhodit lvům!" zachraplal namáhavě.

"Ale... ale," lapala po dechu. Nevěděla, jestli má být uražená, naštvaná nebo nad tím mávnout rukou. "Je skoro dospělá! Tu chvíli se o sebe postará sama! Chata je střežená!" prskala po něm jak divoká kočka.

"To možná ano, ale jestli ji stráží tajemství, pak ten, kdo ho uchovává, může zradit a je nám veškeré schovávání k ničemu! Jak jste mohla být tak hloupá?! Ona je něčím důležitá, ne já! Navíc, umím se o sebe postarat." Sykl bolestí, jak se posunoval na rukách výš, aby tak dodal na důležitosti svých slov.

"Jak nejste důležitý?! Pro mě jste důležitý! Jak bych mohla být..." Až teď si Constance všimla, že mu ze stehna trčí kus dřeva a má nohu obtaženou páskem. Vytřeštila oči. "Proboha, co se vám stalo?" Veškerá její zloba byla rázem pryč. Pozvedla ruku otočenou dlaní nad štěpek a rychle ji zase stáhla zpět. Stočila pohled do Severusových očí a sáhla mu na čelo. "Zase hoříte, že vy jste na ty horečky expert. Zorničky rozšířené, jste v šoku. Dobře, dobře... hlavně klid," sedla si do tureckého sedu a zavřela oči. Opřela si čelo o hřbet ruky a přemýšlela.

"Nad čím přemýšlíte? Jakmile se déšť utiší, odejdeme odsud," zašeptal už klidněji. "Teď už nemusím vymyslet alternativu, jak vůbec vstát. Vám nic není, vás kouzla vysilovat nebudou," a zvrátil hlavu, kterou si opět opřel o stěnu z hlíny. Zavřel oči. Constance seděla těsně u něj. Cítila, jak se třese. Přejela rukou jeho mokrý oděv. Mávla hůlkou a sjížděla její špičkou od Severusova krku až k pravému kotníku, aby mu oblečení alespoň trochu vysušila.

"Je to lepší?" zeptala se ho s nadějí v hlase.

"Ano," vydechl namáhavě. Connie si odložila pláštěnku vedle sebe a rozepla si svůj kabát. Sundala si ho a tlakem na rameno donutila muže se odsunout od zdi. Přehodila mu ho přes ramena. "A vy tu bez něj budete dělat co?" zavrčel překvapen její péčí.

"No, pokud vám to nebude vadit, tak se k vám přitulím, abychom se společně zahřáli," pokrčila zrzka rameny. Severus nevěřícně povytáhl obočí. Jeho onyxové oči se zvláštně zaleskly. I v tom šeru si toho všimla.

"Když to musí být," povzdechl si Zmijozel a zvedl levou ruku. Uvelebila se mu v náruči. Hlavu si opřela o jeho hrudník a rukou ho objala přes břicho. Muž uchopil cípy kabátu a oba je do něj zabalil. Slyšela tlukot jeho srdce, který byl nepřirozeně pomalý. I přes to, že tu ležel v mokru a do nedávna se třásl zimou, z něj sálalo teplo. Pevně ji držel kolem pasu současně s cípy kabátu a odpočíval.

"Mluvte se mnou," protrhla Constance ticho. "Nesmím dovolit, abyste usnul. Povídejte mi něco," povzbudila ho.

"A co byste chtěla slyšet?" ušklíbl se.

"Cokoliv. Jenom mi něco říkejte. Klidně mi povězte pohádku o čertech a kůzlátku," zachichotala se.

"Tu byste nechtěla slyšet," odfrkl si kouzelník pohrdavě při vzpomínce na jeho minulost. Connie si povzdechla. Takhle to samozřejmě nemyslela. Už se nadechovala k odpovědi. "Proč jsem pro vás důležitý?" předběhl ji s otázkou. Zrzka svraštila čelo. To si zase naběhla.

"No... jak bych..." zakoktala se. "Nechci, abyste si o mně myslel, že jsem nesamostatná, ale nemám zkušenosti v hlídání důležitých osob. Nikdy jsem nedělala bystrozorskou práci, tohle je poprvé. A upřímně..." pevně stiskla rty, nevěděla, jak to má správně formulovat.

"Nevíte, co máte dělat," dokončil větu za ni. "Jste kancelářská krysa. Zpanikařila jste. Proto jste teď tady, místo, abyste dělala svou práci tam," a kývl hlavou do tmy.

"A-asi ano," špitla, že jí bylo sotva rozumět.

"Chápu," potvrdil jí bez pohnutí v hlase. "Zas, na druhou stranu, mne budete mít na krku o trochu déle," a prsty jí stiskl bok ještě pevněji. "Abyste toho pak nelitovala," zašeptal jí do vlasů a povytáhl trochu kabát. Connie se zhluboka nadechla a zavřela oči. Ta síla, která z něj vyzařovala, i když byl zraněný, to teplo, které z něj sálalo, i když byl podchlazený, ta jeho odvaha a zkušenosti z něj dělaly to, čím byl. Ať už zahořkl z kteréhokoliv důvodu a choval se jako nejprotivnější chlap na zeměkouli, teď by tu s ním klidně strávila celou noc. Jenom aby ji takhle pevně držel a dýchal jí do vlasů. Ale to možné nebylo. Ať byli kouzelníci, pokud se mu nedostane rychlé pomoci v teple domova, mohla to být poslední noc, kterou on stráví na tomto světě.