13. kapitola

30.08.2017

Constance si nebyla jistá, jestli udělala dobře, že nechala jít Neenu samotnou. Už byla pryč čtvrt hodiny. Byť to bylo pár desítek metrů, co když tam číhal nepřítel a teď ji má ve svých spárech. Kdyby nedostála svému slibu a neuchránila ji, zklamala by všechny kolem, ale nejvíc sebe. Ochranná kouzla měli nastavená perfektně, stejně se ale obávala. Snad už je u jezírka s profesorem. Stejně ho nechápala. Proč pro hloupý řetízek tak vyváděl? Pro ni šperky znamenaly jenom doplňky, které střídala podle nálady. Žádný pro ni nic extrovního neznamenal. Všechno to pro ni byly cetky. Nikdy k žádnému předmětu sentimentálně netíhla. Nebyla tedy schopna pochopit, co pro něj ten malý kus stříbrné věci znamenal. Ona všechna pouta zpřetrhala. Zasunula na druhou kolej, všeho se zbavila. S nikým se téměř nevídala a nikomu nevěřila. Velice se zklamala. Až teď opět získala důvěru alespoň v osobě bradavického ředitele, než jí vhodil klacek pod nohy. I když hlavní faktor byl ten, že úkol musela vykonávat se Snapem. Předpokládala, že kdyby tu s ní byl kdokoliv jiný, neměla by problém. Sice neměla zkušenosti s bystrozorstvím, ale nešikovná nebyla, a že jí Brumbál věří, jí imponovalo. A ať byl profesor arogantní, jízlivý a sarkastický jakkoliv, musela mu nechat, že se vyznal. Povzdechla si. Mrzelo jí, že se kvůli ní teď cítí prázdný. Ano, to byl ten správný výraz. Musel se cítit prázdně, když přišel o tu svou výjimečnou cetku, která ho udržovala v morálních hodnotách. Co když o ně nyní přijde? Co když věřil tomu, že ten řetízek mu dodává sílu pro boj s temnou stranou? A co když ona ho o ně teď připravila? Co když mu teď začne být všechno jedno a ona bude důvodem jeho opětovné kolaborace? Ne, to nesmí dopustit, i kdyby mu měla padnout k nohám. Zašklebila se u té představy, ale nechtěla ohrozit nikoho z nich. Vstala z houpačky a rozešla se směrem k jezírku.

Severus se dobelhal na kraj jezírka. Sehl se pro placatý oblázek a mrsknul jím k vodě. Žabka se několikrát odrazila od zrcadlové hladiny a nakonec zmizela pod ní. Chvíli se díval na soustředné kruhy, které kamínek vytvořil a nechal je se úplně rozplynout, až se voda opět uklidnila a čeřila se jenom u příležitosti lehkého fouknutí podzimního vánku. Ten řetízek byl pro něj vším. Už kdysi, když ho dostal od Lily darem k nástupu do kouzelnické školy ho považoval za něco svatého, a když jí od sebe odehnal, už mu zůstal jenom ten šperk. Kdysi toho litoval, ale po určité době si zakázal na ni myslet. Byla jeho velkou láskou a dosud jedinou. Ne, že by se jiné bránil, ale prostě nepřišla. Žádná spalující, toužebná, vášnivá láska ho nepotkala. Ano, náklonnost, přitažlivost... ale nikdy láska, která by byla alespoň z poloviny taková, jakou cítil k ní. Ona ho ale taky mohla pochopit. Byl rozzlobený, mladý, hloupý. Ale neudělala to. Vzala si toho mamlase Pottera a teď se musí dívat na jejich střapatého mimoně, který mu dělá ze života peklo. Bylo to o to bolestivější, že mohl být jeho synem. Jenže nebyl. Ale ten řetízek mu připomínal, proč vlastně všechno dělá. Dodával mu sílu, podporoval ho ve svém úsilí. A teď je pryč. Jediná věc, na které mu záleželo. A ta zrzavá čarodějnice mu ho ztratí. Namáhavě se posadil na kraj jezírka. Zraněnou nohu natáhl před sebe, tu druhou pokrčil. Vzal do ruky druhý oblázek a pohazoval si s ním v dlani. Díval se na vodopádek a poslouchal jeho šumění. Možná přišel čas, kdy by se měl od všech emocionálních pocitů oprostit. Vždycky bude mít Lily ve vzpomínkách a vždycky bude vědět, proč to dělá. Protože nesmí dovolit, aby zlo zvítězilo nad dobrem, i když vždy tu bude mít své místo. Nikdy se zla nepodařilo zbavit, ale dalo se utlumit. A on udělá všechno proto, aby dostál své přísaze. Nebyl ani naštvaný, byl jenom nešťastný. Zatracený lektvar. Jak by se teď strašně rád vzteknul a ubral nějaké koleji pěknou řádku bodů. Klidně i té svojí. Proklatě! Nešlo to. Opravdu to nebyl on, i když, tak dobře, neručil by za sebe a bůh ví, jak by to mohlo dopadnout. Ne, že by se i při tom největším rozčilení neuměl ovládnout, ale dalo to hodně zabrat a nebyl si jist, jestli i v případě jeho milovaného řetízku by to dokázal. Neena ho chvilku pozorovala mezi stromy. Za nedlouho se osmělila vyjít ven. Severus se prudce otočil s rukou připravenou na hůlce, když uslyšel zapraskání větve. Ušklíbl se, jakmile uviděl mladou brunetku. Zvedla ruku na pozdrav a na vteřinu roztáhla ústa do širokého úsměvu.

"Jak vám je, profesore?" zeptala se ho, když dorazila na jeho úroveň.

"Co ti je do toho?" odsekl jí, aniž by se na ni podíval.

"Tak... zajímám se. Můžu si sednout vedle vás?" položila řečnickou otázku a drze se posadila vedle něj, než Zmijozel stihl zareagovat. Pokrčila nohy, objala si je pažemi a hlavu si položila na kolena. Se zájmem si černovlasého kouzelníka prohlížela.

"Co?" nevydržel její zírání příliš dlouho.

"Nesmíte se na Constance zlobit," začala opatrně. "Neudělala to schválně. Zachránila vám přece život. Za to byste měl být vděčný a ne na ni být naštvaný, že vám při záchraně života ztratila cennost. Všechno se dá přece nahradit," a zadívala se na jezírko před nimi.

"Vše se nahradit nedá," odvětil jí po chvíli, aniž by hnul jedinou brvou. "A byl bych ti vděčný, kdyby ses o mě nestarala," zavrčel odměřeně a odvrátil hlavu na druhou stranu od ní.

"Musím se starat!" vyprskla najednou odhodlaně. Stočil k ní pohled, nebyl na takové chování od svých studentů zvyklý. Ano, ona nebyla jeho studentkou, ale rozhodně byla v jejich věku. Překvapeně zvedl obočí. "Já vás tu musím trpět, ne vy mě!" pokračovala nasupeně. "Střídáte se tu jak na běžícím pásu, nemám ani pořádně času se s někým seznámit, poznat ho a utvořit si nějaký vztah. Je mi tu na nic! Vy si za pár dnů seberete svých pět švestek a potáhnete, odkud jste přišli, ale já tu zůstanu a znovu přijde někdo nový! A jak dlouho? Nevím! Vy si asi myslíte, že si z vás sednu na zadek, ale to se šeredně pletete, pane! Možná jste výborný čaroděj a jde z vás respekt, ale taky jste pěkně protivný a lezete mi na nervy! Constance se o vás strachovala, šla vás hledat v tom nejhorším počasí, abyste tam nezdechl a vy se na ni zlobíte kvůli něčemu, co neudělala schválně. Postarala se o vás a vy se jí takhle odvděčujete," vychrlila ze sebe jedním dechem a uraženě otočila hlavu na druhou stranu. Aby ji neviděl, si setřela slzu z koutku oka. Nechtěla, aby viděl, že jí vlhnou oči. Nechtěla mu ukázat svou slabost. Severusovi se přelévaly myšlenky v hlavě. V životě se s takovým jednáním nesetkal. Tedy... téměř nikdy.

"Nedělej mi tady výchovné scény. Ty ještě nevíš, co je to život, holčičko," zasyčel na ni.

"Ale určitě vím, že jsou důležitější věci na světě, než kus kovu. Třeba váš život," zašeptala už smířlivěji. Severus se podíval na svou nohu, o kterou mohl přijít a nejenom o ni. Hlasitě si povzdechl a poslal novou žabku na hladinu jezírka.

"Byla jsi někdy zamilovaná, Neeno?" upřel své onyxové oči do jejích kaštanových. Proklatý lektvar. Na co se jí to ptal? Nechtěl nikomu vyprávět o svém soukromí, které si tak střežil. Už nikdy nic takového nepožije. Narovnala hlavu a opětovala jeho pohled. Nepoznávala ho. Copak by s ní byl schopný něco takového probírat?

"Ne," špitla dívka.

"Tak nemůžeš vědět, co pro jiného člověka může takový předmět znamenat. Často je to to jediné, co tě drží při životě," propichoval ji tisíci jehlami svého pohledu. Vytřeštila oči. Nevěřila svým uším. On si s ní vážně povídal. Napřímila se a přisunula se blíž k němu.

"Jste v pořádku, profesore?" zeptala se ho opatrně.

"To ten uklidňující lektvar. Užij si to, zítra už budu zase normální," povzdechl si zoufale. Jak mu tenhle stav nevyhovoval. Nedokázal se mu ubránit. Jak by chtěl být nesnesitelný, ale ono to nešlo.

"Takže, vy jste zfetovaný?" svraštila obočí.

"Ne, to ne. Jenom jsem klidnější, otevřenější a flegmatičtější."

"To je bomba," zatleskala a zachichotala se.

"Neřekl bych," ušklíbl se lektvarista a zapřel se na jedné ruce. Snažil se vstát, ale moc mu to nešlo. Usoudil, že je na čase se vzdálit z dívčiny přítomnosti a nejlépe ji odvést zpátky do chaty. Nechápal, jak jí mohla Connie pustit z dohledu.

"Chcete pomoct?" vystřelila Neena ze země a natáhla k němu ruku.

"Ne!" štěkl po ní Zmijozel a věnoval jí jeden ze svých ostrých pohledů. "Zvládnu to sám," oznámil jí pevně, ale ani na několikerý pokus se mu nepovedlo vstát. Neena se na něj se zájmem dívala, až jí ho bylo líto. Znovu k němu vztáhla ruku a pokynula mu.

"No tak, pomůžu vám," bez jeho souhlasu mu položila ruku na předloktí, druhou mu vložila do dlaně a zatáhla. Severus se zapřel a vyškrábal se na nohy. Nechtěně zavrávoral. Zachytila ho pod pažemi a opřela se mu tím do náruče. V tom okamžiku, kdy ucítila teplo lidského těla, ztratila nad sebou kontrolu. Přitiskla se mu na hrudník a objala ho kolem zad. Zavřela oči a usmála se. Ano, přesně tohle potřebovala. Někoho obejmout. Chtěla, aby ji někdo objal. Cítila se tak osamělá a rozpolcená. Byla nešťastná. Severus chvíli stál s rozpaženýma rukama, ale nakonec je položil dívce kolem ramen a lehce si ji k sobě přitáhl. Jenom, aby se neřeklo. Pochopil. Nepočítala vteřiny, které tam stáli. Nebyla si ani jistá, jestli to nebyly minuty. Nakonec se od něj odtáhla a vděčně se mu zadívala do očí. Natáhla se k němu a jemně ho políbila na tvář. "Děkuji, profesore," zašeptala, "nedokážete si představit, jak mi takové objetí pomohlo," a nesměle se na něj usmála.

"Zapamatuj si ho," zavrčel. "To bylo poprvé a taky naposledy," a neznatelně mrkl jedním víčkem, aniž by to postřehla. Neena jenom kývla na souhlas. Bylo jí jasné, že to toleroval jenom kvůli lektvaru. Ani jeden z nich netušil, že je z povzdálí sleduje zrzavá postava. Pevně semkla rty a potichu se odebrala zpět do chaty. Jak měla možnost vidět, dívka byla v dobrých rukou. Severus pokynul Neeně, že je na čase se vrátit zpět. Zahleděl se na zem a všiml si, že v listoví se něco hýbe. Zaostřil více svůj zrak a poznal klikatící se zmiji. Zasekl se na místě a rukou zastavil i dívku. Nechápavě se na něj zadívala. Hlavou jí pokynul k zemi. "Počkej chvíli, necháme ji odplazit," a čekal, až had bude dostatečně daleko. Neena se usmála a vesele se na něj zadívala.

"Hadi jsou kamarádi," výskla radostně a dřepla si k plazící se zmiji. Vyloudila ze sebe syčivý zvuk. Had se ve vteřině zastavil a natáhl se do výšky. Díval se na ni malinkýma očkama a pohyboval jazýčkem. Dívka se usmívala od ucha k uchu a vydávala ze sebe jeden syčivý nesrozumitelný blábol za druhým. Natáhla ke zmiji ruku. Ta se jí omotala kolem předloktí. Brunetka vstala, hladila hada po hlavičce a otočila se s ním k Severusovi. Zamrzl jí úsměv na rtech, když spatřila jeho výraz. Výraz, ve kterém by se krve nedořezal. Moc dobře věděl, co jsou ty syčivé zvuky zač. Vlastně to nebyly zvuky, byl to jazyk. Hadí jazyk.