1. kapitola

19.01.2017

Tma. Nic jiného než tma. Všude kolem. Prsty křehly. To není dobré.

"Sakra, jak jsi tu mohl bydlet?"

Cvak.

"Nechápu, jak tohle vůbec můžu dělat. Jsem potupen na nejvyšší míru. Musí se mi smát."

Přimhouřil oko a podíval se do hledáčku. Přes křížek viděl svůj cíl, právě vyšel zpoza světla před okno. Ještě chvilku posečkal a potom zmáčkl spoušť. Ozvala se krátká, tlumená rána. Přes hledáček spatřil, jak se mužská postava skácela k zemi. Jeden koutek jeho úzkých rtů se mu zkřivil ve škodolibý úsměv, pokud se to tak dalo nazvat.

"A máš to za sebou, hajzle. Tebe škoda nebude."

Ještě pár vteřin ostřil přes dalekohled, než odložil svou americkou M-14. Patriotismem ohledně zbraní se jistojistě chlubit nemohl, ne že by ho to trápilo. Začal svižně rozkládat svou odstřelovací pušku a díly ukládat do kufříku, aby nedošly k újmě. Když bylo vše na svém místě, pomalu kufřík zaklapl a vytáhl hůlku. Mávl s ní a kufřík uklidil do své příruční bezedné tašky. Podíval se před sebe na tělo ležící na zemi. Dřepl si k němu a chvilku si prohlížel jeho mrtvé oči. Ušklíbl se.

"Sorry, brachu, ale jinak to nešlo. Pravidlo zní žádní svědci." Natáhl ruku a špičkami prstů mu oči zavřel. "Kdyby to bylo na mně, radši bych použil hůlku a třeba ti vymazal paměť, ale ta pakáž Smrtijedská má lidi všude, a to riskovat nemůžu. Radši ty, než já. Stačí, že tu musím jako nějaký prašivý mudla pracovat s mudlovskými nástroji. Kam se poděla ta grácie kouzelníků. Mají sevřený zadek..." pozvedl jedno obočí a zamyslel se, "... a já jsem pěkný debil, protože si tu povídám s mrtvolou." Zvedl se a šel ke dveřím. Ještě se ohlédl a podíval se po bytě své náhodné oběti, aby zkontroloval, zda je vše, jak má být. Tedy, jak má být podle něj. Bylo. Ozvalo se lupnutí. Severus Snape se přemístil.

"Vše v pořádku, Severusi?"

Jako by nevnímal. Ne jako by, ale on opravdu nevnímal. Díval se do plamenů. Do těch krásných žluto-oranžových plamenů, které tak nádherně hřály, poslouchal, jak dřevo uvnitř praská, a nasával jeho vůni. Docela příhodné, když mu prsty málem umrzly v té kobce na Fleet Street. Chvilku si připadal jako dávný ďábelský holič, až na to, že neměl břitvu, ale americkou pušku.

"Severusi?!" Brumbál zvýšil hlas, aby ho černě oděný muž zaregistroval. Severus pootočil hlavou ve směru hlasu.

"Ano, pane řediteli?"

"Slyšel jsi, na co jsem se ptal?"

"Ne, myslím, že ne."

"Severusi, zdáš se mi čím dál tím vážnější."

Černovlasý kouzelník se k němu otočil a zvedl obočí. Zdálo se mu to? Ne, určitě se mu to nezdálo. Albus Brumbál mu oznamuje, že je vážnější čím dál tím víc. Ono to jde ještě víc, než je?

"S prominutím, pane řediteli, ale myslíte si, že v mém postavení je místo, které by mělo být vyplněno jinak, než s vážností mně vlastní? Jsem kouzelník. Z velmi staré a zámožné kouzelnické rodiny. Čistokrevné rodiny. A dělám tu prašivého vraha a ještě k tomu s mudlovskými nástroji! Viděl jste někdy Voldemorta s odstřelovací puškou americké výroby? Nebo jenom příruční devítkou schovanou pod pláštěm? Umíte si představit, jak se cítím potupen, když dělám to, co dělám? Jsem kouzelník, jsem sžitý se svou hůlkou, ale jenom proto, že Smrtijedi jsou podělaní z toho, aby nebyl náš svět odhalen dříve, než bude potřeba, tak musím zastávat funkci kouzelnického odstřelovače. Jaká čest pro mě. No, ale zas na druhou stranu, opravdu nikdo jiný by to lépe neudělal."

"Mrzí mne, Severusi, že v zájmu Řádu musíš být vrahem."

"Ale Albusi, moc dobře víte, že vrahem jsem byl, jsem a určitě nepřestanu být. Vždy bude někdo, koho je potřeba zlikvidovat, a kdo se na to nejlépe hodí? Já. Stále mě udivuje, že s tím nedokážete nic dělat a ještě to tolerujete. Za všechny ty vraždy už bych dávno měl sedět v Azkabanu a připravovat se na Mozkomory. A mezi námi, což vy určitě víte, protože vy víte všechno... nemám žádné výčitky."

Brumbál se smutně usmál, sevřel rty a lehce pokýval hlavou. Jeho pomněnkové oči byly čím dál tím víc bez života, dokonce i Snape si toho před časem všiml.

"Je mi líto, Severusi, že se k tomu stavíš takto."

"Ale prosím vás, hlavně přede mnou nehrajte na city, víte, že mi to je šumák. Nikdy vám nezapomenu, že jste mi dal důvěru a že jste mě ze všeho dostal, ale slabocha ze mě neuděláte. Jsem, jaký jsem, a jestli se vám to nelíbí, je to váš boj. Víte, co je pro vás v tomhle tom nejhorší? Že s tím stejně nic nenaděláte. Potřebujete mě. Můžete si říkat, že Potter je vaše naděje na úspěch, ale bez pomoci mé maličkosti byste byli všichni někde na krchově, a moc dobře to víte."

Brumbál nemohl nic jiného, než tiše přitakat. Severus měl pravdu. Ve všem měl pravdu, nemohl odvětit ani ň. No, i když možná jenom to ň, ale i tak by mu to k ničemu nebylo.

"Myslím, že jsem vám o tom řekl vše, nebo byste chtěl vědět ještě něco, pane řediteli?"

"Ne, synu, myslím, že už můžeš jít a zaslouženě si odpočinout."

"Děkuji, ještě mě čeká vánoční úklid." A ušklíbl se.

Brumbál teď vůbec nevěděl, co si pod tím má představit, ale doufal, že to Severus myslí v pozitivním slova smyslu, i když věděl, že jenom tak pro legraci nikdy nevraždil. Koníčků měl na svou temnou povahu dost, ale zabíjení k nim nepatřilo. Ještě pár vteřin ho mlčky pozoroval a potom pokývl, že může jít. Severus opustil jeho kabinet velmi rychle. Rychleji, než když přišel, to se popravdě coural a všemožně se zastavoval. Problémům se vždy stavěl čelem, proč je taky odkládat, že? Ale z nějakých jím nezjištěných příčin prostě schůzkám s Brumbálem nemohl přijít na chuť. Možná pro ten jeho vyhlášený samaritánismus, kdy doufal, že ho přece jenom po čtyřiceti letech změní. Naivka. Někdy si myslel, že v určitém věku se nechal přeoperovat z ženské na chlapa, protože takhle dlouho to opravdu může vydržet jenom hloupá ženská. Ani nepostřehl, že už se blíží ke schodům do sklepení. Zabočil za poslední roh jeho obvyklé cesty a ani nestačil zareagovat, když vrazil do postavy za ním.

"Weasley!"

Ron si ho vyplesknutě prohlížel, čekal tady kohokoliv, možná by snesl i Jacka Rozparovače, ale potkat se se Snapem, to by chtělo jinačí kalibr.

"Co na mě čumíte jako Alenka na bílého králíka?"

"Promiňte, pane profesore, neslyšel jsem vás, šel jsem na kolej." Vyhnul se učiteli a uháněl pryč z dohledu.Jen se boj. Boj se, máš taky proč,pomyslel si. Sešel dolů do sklepení a krbem z pracovny se přesunul domů do svého Snapeovského sídla.

Vánoční úklid, to určitě, na to bych se mohl z vysoka vysmolit. Stejně jsou Vánoce každý rok. A on je rád neměl. Žádné zázraky se neděly, pouze ty, které si zařídil sám. Ležel na pohovce s knihou v ruce, v druhé si hrál s jablkem. V krbu poklidně praskal oheň. Severus si užíval klidné chvilky doma, bez studentského hluku nebo hluku výkřiků jeho obětí a různého šelestu kolem. Prostě jenom on, oheň, jeho dům a...

Místností se mihl černý stín. Severus se jedním okem podíval vedle pohovky.

"Vůbec na to jablko nekoukej, to je jenom moje. Nehledě na to, že tebe zajímá pouze maso a tohle bys akorát oslintal."

Velká černá doga seděla na zemi. Svou hlavu měla v úrovni Snapeovy a sliny jí kapaly na podlahu.

"Sorbonne! Sakra fix, nedělej mi tu bordel! Víš, jaká je námaha natáhnout se pro hůlku do kapsy, vyndat ji a máchnout? No nevíš, protože jsi jenom hloupá, velká hromada masa a kostí." Ušklíbl se. "I když znám spoustu hloupějších, než jsi ty, a psi to tedy nejsou."

V krbu zapraskalo. Severus zpozorněl a sledoval místo onoho rušivého elementu s rukou připravenou na náprsní kapse svého kabátce. Po chvíli z ohně vyletěl papírek. Snape lehce natáhl ruku do vzduchu a v prstech mu přistál kus pergamenu. Věděl, co je zač, i co v něm stojí, nebo spíš měl představu. Byla tam pouze dvě slova. Snape se podíval na psa.

"Mám práci, Sorbonne. Opět." Pergamen mu vzplanul v ruce a zmizel. Nemohl nechat žádné stopy. Byl to zákon. Žádné stopy, žádní svědci. A tím se také řídil.