22. kapitola

07.02.2017

Dny ubíhaly jako voda v řece. Už to byl téměř týden, co Silvius odešel. Mia se snažila nic neřešit, ale zanechal ji tam rozpolcenou, s mnoha nevyřčenými otázkami na rtech. Na spoustu z nich se zeptala skřítka a prakticky vždy dostala odpověď. Fiškus se před ní již nemusel zapírat, i když věděl, že pán nic takového nedovolil. Ale pan Silvius nahrazoval pána a stejně už se prozradil. Mohl být naštvaný pouze na svého bratra. Vzájemně si neměli co vyčítat.

Když se Silvius přemístil do Bradavic, okamžitě vrazil do ředitelny. Od plic si postěžoval, jaký je jeho bratr mezulán, a že ho zhyzdil znamením zla. Brumbál ho uklidnil a poukázal na to, že to bylo nevyhnutelné, a že to jistě Severus myslel v dobrém smyslu slova, a chtěl mu pomoci. Smrtijed by přece bez znamení být nemohl. Alespoň si mohli být doposud jisti, že je naživu. I když Silvius už spřádal plány, jak ho v tichosti sprovodit ze světa. Nehledě na to, že již měl tu čest s Pánem zla osobně. Musel sáhodlouze vysvětlovat, proč našli Narcissu Malfoyovou ve sklepení vlastního domu, s prostřelenou hlavou. Přistihl se, že v rámci improvizačního adrenalinu, se cítil dobře. Pravda, šokovalo ho to, ale na druhou stranu, ani nijak nepřekvapilo. Lord Voldemort byl s vysvětlením svého stoupence spokojen a každému dal na srozuměnou, že se se zlou potáže, pokud zákeřně napadne někoho z jeho nejlepší lidí. Zvlášť, když už se o tom minimálně jednou zmínil. V tuhle chvíli ale neměl koho trestat. Vzbouřenec již byl po smrti. Alespoň mohli využít malfoyovic rezidence pro osnování svých plánů. Každé útočiště přijde vhod, a když již postrádá majitele, proč toho nevyužít. Je třeba napadnout Azkaban a osvobodit zbylé Smrtijedy. Spojenci se již začali vracet ze zahraničních cest, z hor a temných lesů v tuzemsku. Silvius začal svého bratra v koutku duše obdivovat. Uvolit se k takové nebezpečné práci, chce víc než jenom kapku odvahy. Na sebe mohl být také pyšný. Přece i on s tím souhlasil. Ach ta bratrská soutěživost. Už tu byla znovu. Měl by se krotit. Nepotřebuje si dokazovat nic sobě, ani jemu. Vlastně na něj byl pořád ještě rozzlobený. Na druhou stranu, když ho začalo znamení zla pálit, on se ho dotkl, a hned se přemístil na místo, kde čekal Pán zla, pocítil střípek vděčnosti. Byl sice poznamenán, ale opravdu by to bez něj nezvládl. Celá kamufláž by byla na nic. Ve škole se také snažil. Učení mu šlo, docela ho to i bavilo, a už chápal, proč se bratr tak vyžíval ve slovním napadání studentů. Když měl na sobě masku nepřístupného, zlého profesora, měl navrch. Docela ho uspokojovalo srážení bodů a udílení trestů. A jak se vyřádil na Potterovi. Nechat mu, mimo jiné, vyčistit pánské toalety kartáčkem na zuby, bylo vrcholem jeho mistrovství. Co se to s ním jenom dělo? Kam se ztratila jeho vstřícnost a dobrácká povaha? Zmizela v roušce role, kterou musel hrát. A když, tak se vším všudy. Musel říct, že mu to nebylo až tak odporné. Možná měli s bratrem něco společného. Je pravda, že kdyby tu byl sám za sebe, něco takového by nedělal. Nebo snad ano? Možná ho samota až moc sžírala, a také se z něj stal zahořklý kouzelník. A třeba byl jenom naštvaný na svět kolem sebe. Aspoň, že už si přinesl svého mazlíčka z lesa. Dělal mu v té hrobce společnost. Vždycky ho dokázal rozveselit. Malá přítulná čivava, kdo by to byl řekl? A jak ji měl rád.

Severus se velice pomalu zotavoval. První dny prakticky prospal. Fiškus ho pravidelně budil k jídlu. Někdy vstal a najedl se, jindy ho odbyl, že ho má vzbudit později. Prokládal potravu s léčebnými lektvary, lektvary pro posilnění a proti bolesti. Vracela se mu fyzická síla, další dny už spal pouze v noci. Přes den ještě odpočíval. Nenamáhal se, aby byl v pořádku, co nejdříve. Připravoval do zásoby lektvary, četl ve svých odborných knihách a hledal, zda opravdu není žádný lék na rány, způsobené černou magií. Třeba pouze jenom něco přehlédl a je možné se ještě uzdravit. Ale bylo to spíš jenom zbožné přání, jelikož sám věděl, že nic takového není. Ke konci pracovního týdne se rozhodl pro malý průzkum. Kouzlem zprůhlednil zeď za krbem. Seděla ve svém křesle a četla si knihu. Naklonil hlavu na stranu. Všiml si, že se jí sklenka vína sama dolila. Přimhouřil oči. Co to mělo znamenat? Ráznými kroky došel zpět do podzemní místnosti a zavolal skřítka. Běsnil, jak už dlouho ne. Fiškusovi bylo jasné, že se to jednou dozvědět musí. Pohotově mu vysvětlil, že se pan Silvius před madam nešťastnou náhodou odhalil, když byl rozzuřen vypáleným znamením zla. Severus přestal metat nadávkami kolem sebe. Mělo mu být jasné, že bratr nebude skákat radostí. Nenapadlo ho, že by se mohl tak rozčílit, a tím se odhalit před mudlou. Takže nyní o jejich světě věděla. Možná to byla úleva. Jak vidno, přijala ho celkem s klidem, když si nechala očarovat sklenku, aby se jí sama plnila. Předpokládal, že o skřítkovi musí vědět. Povzdechl si. Osten osamění ho bodl do srdce. Najednou si nebyl tak jistý, jestli chce strávit zbytek života tady, úplně odříznutý. Pravda, lidi neměl rád. Ale s ní byl aspoň trochu... šťastný? Vykouzlila mu úsměv na rtech, když se bavil její nemotorností. Bavilo ho ji provokovat a rýpat do ní. Byť to nedal znát, užíval si večeři, kterou připravila, v šatech, které jí daroval. Byla krásná. A když se k němu přitulila, jakoby z něj všechno spadlo. Všechna zášť, nenávist a bezcitnost. Byť byl jízlivý a arogantní, k ní byl ještě dvakrát tolik. Byla to jeho obrana. Nesměl připustit, aby mu přerostla přes hlavu. Nechtěl dovolit, aby mu prachobyčejná mudla narušila jeho osobní prostor. Aby se mu zavrtala pod kůži. Je přece z čistokrevného rodu a nemůže se podvolit jenom obyčejným základním instinktům. Navíc ho pořád mohla komukoliv prozradit. Ale když jí tam teď viděl, jak si lebedí v křesle a popíjí víno... ne, i přes všechna ta negativa vypadá spokojeně. Bůh ví, co ji potkalo za neštěstí. Proč se jí jenom nezeptal? Bylo mu to jedno. Možná mu to je jedno i teď, ale zvědavost ho trošku hlodala. Stejně před ní nemůže. Před nikoho nemůže. Vypadá jako nestvůra ze špatného filmu. Nehledě na to, že ona si myslí, že pobíhá někde venku, zavalen prací. Rozhodl se, že až bude vhodná chvíle, půjde se podívat na pozemky. Cítil se už celkem dobře a hlavně se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu.

Nemohl usnout. Byla skoro půlnoc a on se převaloval v posteli. Možná by se mohl jít trochu unavit. Vstal, ani se nijak extrémně neoblékal, nebyl důvod. Dotkl se rukou jedné z cihel. Stěna před ním se zavlnila a odkryla skrytá železná dvířka. Zadní východ se hodil vždycky. Člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat. Prošel úzkou chodbičkou, kde na konci byla další dvířka. Mávl hůlkou. Začala se odemykat a zvedla se do vzduchu. Ven vyskočil proměněný ve vlka. Dvířka za ním opět zaklapla. V dálce viděl svůj rodný dům. Chvíli se na něj díval, než zaběhl mezi stromy. Jenom tak se potuloval po lese. Dorazil ke svému oblíbenému vyvýšenému kameni. Vyšplhal se na něj a díval se do dálky. Všude bylo bílo. Letos byla mrazivá zima. Ještě se teplota ani o píď nezvýšila. Sníh už ale nebyl prašný, dlouho nesněžilo. I pod jeho tlapkami křupal a samotnému se namáhavě běželo. Proto si radši zvolil opatrnou chůzi. Přece jenom to nebylo tak dávno, kdy málem vypustil duši. Zavyl do ticha. Nebylo to ale obvyklé sebevědomé ohlášení jeho přítomnosti. Znělo unaveně a bolestně. Seskočil dolů a zamířil do houští. O pár set metrů dál se vinul mezi stromy malý potůček. Sklonil se a chtěl se napít. Jakmile přiblížil čumák k vodě, zasekl se, a zíral do ní. Nevěřil vlastním očím. Ale to mu přece mělo dojít. Vlčí obličej měl olysalý, šupinatý, vypadal jako opelichané kuře. Spodní čelist ale byla již zase osrstěná. Sklonil hlavu k levé pacce. Od kolene dolů bez srsti, pouze růžová kůže. Připadal si jak nahý. Vlk bez srsti. Ale možná tak bude vzbuzovat víc strachu, když ho někdo uvidí. Vypadal jako pekelný pes. Ušklíbl se. Kerberos s jednou hlavou. Ty druhé dvě ztratil někde po cestě. Zasmál se. V jeho podobě to vypadalo jako kdyby se dusil. Všude byl takový klid. Pohrával si s myšlenkou zůstat ve vlčí podobě napořád. Co by mu chybělo? Jenom běhat po lese, lovit, spát. Hm... radši zůstane člověkem. Doskákal na příjezdovou cestu, kterou Fiškus udržoval průchozí. Pomalu se rozešel k domu. Bylo to rozhodně příjemnější, než v tom hlubokém, ztvrdlém, ledovém sněhu. Doklusal pod schody a líně je vyšel. Sedl si před dveře a chvíli se na ně díval. Zámky cvakly a dveře se pootevřely. Začal se zvětšovat a měnit ve statnou mužskou postavu. Prošel hlavním vchodem. Dveře se za ním potichu zavřely a znovu zabezpečily. Sorbonne ho vítal s nadšením. Nechal ho, ať mu olíže ruku. Pak ho popleskal a ukázal, že se má vrátit na místo. Poslechl ho. Vyšel schody do obýváku a udělal jeden krok ke krbu. Zastavil se. Podíval se nahoru na galerii. Dveře jejího pokoje byly pootevřené. Asi se bála, když tu byla sama, a chtěla, ať k ní pes může doběhnout, kdyby se cokoliv dělo. Chuděra. Co by jí tady tak mohlo hrozit? Leda, že by jí chtěl napadnout sám. Uchechtl se při té představě. I když... ne! Stejně mu to nedalo. Jako duch vyplul schody nahoru a stejně tiše se objevil v její ložnici. Byla tak nevinná, nebo si to o ní alespoň myslel. Rozhodně se tak někdy nechovala. Ale její silná osobnost mu vlastně imponovala. Konečně měl pro své slovní přestřelky statného soupeře. Stoupl si do stínu jedné z noh postele a pozoroval, jak spí. Zavrtěla se a něco zamumlala. Otočila se. V tu ránu byl ten tam. Pootevřela oči. Zaregistrovala jenom černý stín, který se mihl ve dveřích. Přitáhla si deku těsněji k tělu. To se jí určitě něco zdálo. Pro jistotu ale zavolá psa. Okamžitě byl u ní a skočil jí do noh postele. Stočil se do klubíčka a zavřel oči. Ještě chvíli hypnotizovala dveře, než usoudila, že se jí jenom zbláznila fantazie, a z novu se zavrtala do peřin.

Zlobil se na sebe, že byl tak neopatrný, ale naštěstí stačil zmizet před tím, než ho zahlédla. Měl by se na takové výlety vykašlat. Stejně mu nic nedávaly. Ne ty přírodní, ty byly fajn, ale tyhle přepadávací v její ložnici. Byly k ničemu. Jednou by se mu to mohlo vymstít. Prošel krbem a chodbou do své podzemní místnosti. Shodil ze sebe oblečení a jenom v trenkách si vlezl do postele. Opřel se o její čelo a přitáhl si Yogurta, ležícího na dece. Stočil se mu na hrudníku a začal vrnět. Drbal ho, dokud sám neusnul.


Silvius usoudil, že je na čase zkontrolovat dění v sídle. Nebyl si jist stoprocentní přítomností bratra v jejich rodném domě. Mohl se tam pouze mihnout, když mu vytvořil znamení zla. Nebo je tam někde zahrabaný, schovaný, ve skrýši, kterou nikdy nepoznal. Tak jako tak, nepředpokládal, že by se v něčem angažoval. Kdyby chtěl, už by se dávno objevil. Asi si pořád lízal rány. Nehledě na to, že před ní by se těžko objevil.

Brzy ráno se přemístil na pozemky sídla. Začínal víkend a on neměl žádné školní povinnosti. Hlídky na chodbách naštěstí dostal přes týden, o žádných jiných aktivitách ani neaktivitách zpraven nebyl, mohl si tedy na chvíli odpočinout. Začalo se rozednívat, když se ocitl ve vstupní hale. Svklékl se, a chtěl zamířit do jídelny, aby mu Fiškus mohl připravit něco k snídani.

"No ne, pán domu se uráčil vrátit domů," ozvalo se z vrchních schodů, "jak jsme všichni poctěni," stála v noční košilce se založenýma rukama a přimhouřenýma očima. Pes seděl vedle ní a švihal ocasem. Čekala, že se rozeběhne za svým majitelem, ale ani se nehnul. Překvapeně na něj shlédla. Silvius pleskl dlaní do stehna. Sorbonne se k němu líně rozešel.

"Nebuď prostořeká, říkal jsem ti, že jsem na cestách," pohladil psa po hlavě. Ten se otočil a doběhl ke dveřím. Ty se otevřely a pustily ho na pozemky. Zase se zavřely. Bylo slyšet pouze klapnutí zámků.

"Jistě, jak jinak," procedila skrz zuby. Sešla schody a uvelebila se v křesle. Na stolku se objevil šálek s kávou a kus bábovky. Ledabyle se po nich natáhla a kousla si. Zamířila zrakem k jídelně, ale Silvius už tam nestál. Povzdechla si.

Po snídani vyšel schody do obývacího pokoje. Už převlečená třímala knihu a vypadala začteně. Nebo spíš se tak snažila vypadat. Jenom zírala do knihy a nepřečetla ani řádek. Rozvalil se na pohovce a usrkl z kávy, kterou si vzal s sebou.

"Fiškus říkal, že jsi byla vzorná," zkusil protrhnout ticho.

"Hm... když to říká," ani nevzhlédla.

"I kdybys něco provedla, nemyslím si, že by mi to řekl, i když mu to jeho zaměstnání přikazuje."

"Když myslíte."

"Víš, když chceš číst, měla bys asi očima přejíždět po řádkách."

S prásknutím knihu zavřela a položila si ji na kolena. Nasupeně se na něj dívala. Nevěděla, jestli se baví nebo je lhostejný. Z jeho obličeje nedokázala nic vyčíst.

"Nemyslím si, že zrovna vy byste měl někoho poučovat, pane," na poslední slovo dala důraz. Pokrčil rameny a vstal. Rozešel se ke spodním schodům.

"No, jak myslíš. Říkal jsem si, že bych ti dovolil mne doprovodit ven, ale když máš takový přístup," nenápadně se na ni podíval. Nevěděla, co tím sledoval. Proč byl tak milý? Za její zpupnost by ji normálně pokáral, pohádal se s ní. Něco jí neladilo. Nechtěl se jí tam zbavit? Zahrabat ji někde v lese? Zahnala tu myšlenku, proč by to dělal? Třeba ji opravdu chtěl jenom vzít ven, aby tu nebyla tak zavřená. Přece i vězni chodí na čerstvý vzduch. Vymrštila se z křesla.

"Ne... ne, já... já se omlouvám. Možná jsem jenom trochu... přetažená," a nesměle se k němu rozešla. Hrdelně se rozesmál, až jí to bylo nepříjemné. Nikdy ho neslyšela se smát, upřímně si myslela, že to ani neumí. A teď se hlavně bavil na její účet. Jak jinak, že? Počkal, až bude před ním. Lepší ji mít na očích. Byl si jist, že bratr by nic takového neudělal. Nebo se mýlil? Možná, že po určité době, by jí taky dovolil se jít projít. Nemůže tu být zavřená do soudného dne. Stejně by nebyla schopna utéct, široko daleko nebylo živáčka, a mráz nezná slitování. A jak viděl, ani se o to nesnažila. Proč taky? Pokud předtím byla bezdomovec. Sáhl po svém plášti na věšáku. Pokynul jí, aby si vzala ten druhý. Byl tu připraven pro ni. Sněhově bílý. Otevřel dveře a čekal, až z nich vyjde. Udělala jeden opatrný krok přes práh. Země se s ní nezachvěla, schod se neutrhl, nepropadla se do nicoty. Ovanul jí ledový vzduch. Plně ho nasála do plic. Zavřela oči a užívala si štípání mrazu do tváří. Ne, že by jí zima chyběla, ale bylo tak skvělé, být zase na chvíli venku. Konečně měla možnost se podívat, jak to tu vypadá. Nejenom z okna. Když se zde ocitla poprvé, neměla čas vůbec na nic, byla ráda, že si zachránila život. Na toho vlka do konce života nezapomene. Vlk! Poplašeně se rozhlédla kolem, ale nečekala, že by se teď objevil, když tu byl pán domu s ní. Zrakem spočinula na vzdálenějším dvoře po pravé straně. Otočila se k Silviusovi s rozšířenýma očima.

"Vy tu máte stáje?" radost a překvapení v hlase skrýt nedokázala.

"Jistě, aristokraté povětšinou koně mívají, to nevíš?"

"Neměla jsem ještě takové cti, abych se s nějakými setkala," prskla na něj, "a jestli všichni aristokrati provádějí to, co vy, tak potěš koště."

"Nebuď hubatá nebo tvojí procházce udělám přítrž!"

"No jo, furt," zamumlala si, aby to neslyšel. Koně milovala. Jako juniorka i závodila a nebyla zase tak špatná. Nějaký ten pohárek se jí kdysi skvěl na poličce. Bůh ví, kde je jim teď konec. Zachmuřila se. Vzpomínka ji zabolela. Vešla do dvora a rozhlédla se kolem sebe. Z dálky uslyšela chroupání sena. Usmála se. Instinktivně šla po zvuku, až se ocitla před boxy dvou koní. Goliáš jí zaregistroval rychle. Vystrčil hlavu, aby se přivítal s pánem, místo něj tam ale byla neznámá bílá osoba. Sklopil uši dozadu a zařičel. Z druhého boxu také vyhlédl kůň. Sněhově bílá andaluská klisna se na ni zvědavě dívala. Silvius natáhl ruku ke Goliášovi a pošimral ho na chřípí. Hřebec věděl, že černý muž vedle něj není jeho majitel, ale Fiškus už mu stačil dát kázání. Ještě, že zvířata skřítky chápou víc, než lidi. Navíc z něj cítil známý pach, a to mu stačilo. Ale to bílé stvoření před sebou neznal a nelíbilo se mu. Klisna k ní natáhla hlavu. Byla zvědavá, jako každá správná ženská. Mia se zklamaně podívala po Silviusovi. Kdyby to věděla, vzala by si s sebou jablko. Ušklíbl se a jedno jí hodil. Obličej se jí rozzářil. Natáhla dlaň s ovocem ke kobylce. Ta půlku ukousla. Když Goliáš viděl, že její sousedka dostala dobrůtku, a on ne, hned se po jablku natahoval též. Mia se zasmála a druhou půlku věnovala jemu. Oba koně spokojeně chroupali. Podívala se na tabulky na vratech. Černý hřebec byl Goliáš a albínská klisna Persefona. Byl to krásný kontrast dvou zvířat. Zmateně se na kouzelníka vedle sebe podívala.

"Předpokládám, že černý kůň je váš. Koho je ale ta bílá klisna?"

"Je tu pro něj. Aby mu dělala společnost. Občas ji proženu, aby nezahálela. Ale je velký kliďas, nepotřebuje tolik cíleného pohybu, jako on. Hodně se spolu vybouří na pastvinách. A když ke mně zavítá návštěva, může se aspoň projet. Je jako beránek," odříkával naučený text, který mu přednesl Fiškus. Ten se o koně staral, přesně věděl, jak to zde funguje.

"A nebojíte se hříběte?" svraštila Mia obočí. Nemohla od koní odtrhnout zrak, byli tak nádherní.

"Jsem kouzelník, má drahá," důležitě zakroužil rukou.

"Málem bych zapomněla," protáhla obličej a protočila panenky. Oba koně pohladila po hlavě a vydala se směrem ze dvora. Silvius ji mlčky následoval. "Myslíte, že bych někdy mohla..."

"Ne," přerušil její myšlenku.

"Jenom tak, na chvilku..."

"Ne... a nebudu to znovu opakovat!" rázně jí naznačil, že nemá smysl s ním dále diskutovat. Sklapla a mlčky pochodovala vedle něj. Raději se dívala po okolí. Vše bylo krásně zasněžené. I když byly cestičky odklizené, zmrzlá vrstva sněhu jim křupala pod nohama. Kolem dokola byly jenom širé pláně, louky, pastviny a les. Zajímalo by jí, jestli je v okolí alespoň nějaká živá duše nebo jsou úplně odříznuti od světa. Třeba se to jednou dozví. Teď ale nemá náladu se s ním bavit. Byl jí nějaký protivný. Nevěděla, kde se v ní ten pocit vzal. Radši se s ním hašteřila a provokovala. Ten jeho tajemný klid byl velmi zvláštní. Neuměla ho pojmenovat. A strašně jí lezl na nervy. Byl totiž děsivější, než když vyletěl z kůže a metal kolem sebe oheň. Po pár desítkách minut zastavili opět před vchodem. Nechal ji, aby vešla první. Proč je najednou tak galantní? Nemohla přijít na to, co se to děje. Dobře, nebude nad tím přemýšlet, stejně to asi nemá smysl.