44. kapitola

20.02.2018

Probudila se. S námahou otevřela oči. Všude byla tma. Chvíli dezorientovaně hleděla do nekonečna, než si uvědomila, kde vlastně leží. Slyšela jeho dech u svého ucha a cítila jeho ruku přehozenou přes svůj bok. Měla nutkání, příšerné nutkání, které se jí po dlouhé době zarylo do nejniternější odlehlé části vlastní duše, a jedním objetím bylo pryč. Jenže pro ni znamenal tak moc, že by mu pomohla snad za každé situace. Nikdy by ho nenechala na holičkách, i když věděla, že on jí to nikdy neoplatí. Jenže ona nebyla ve stejné situaci, jako Severus. Neměla totožné postavení, jako on. Přesto jí tak moc přirostl k srdci, až ji to děsilo. Co když se mu nedalo věřit? Vždycky ji v tom ponoukal, co když to nemyslel nadneseně, ale doopravdy? Co když ji takhle varoval před sebou samým? Ne, když Brumbál prohlédl Toma Raddlea, prohlédl by i dokonale nedokonalého profesora Severuse Snapea. Lehce se zavrtěla, aby lektvaristu nevzbudila a tiše luskla prsty, aby se rozžehla loučka na stěně. Pomalu se k němu otočila. Výraz v jeho obličeji byl vyrovnaný. V těchto chvílích ho milovala. Uvolněné mimické svaly, zavřené oči, klidné a tiché oddechování. Vypadal tak... tak... Lehce se ho dotkla konečky prstů na lícní kosti a něžně s nimi sjela až ke rtům. Věděla, že má lehké spaní, ale najednou jí to bylo jedno. Měla spát radši na gauči, tahle chvilka ji nesmírně bolela, protože se ho vzdala bez boje. Ale ona nechtěla být ta špatná a za tím si stála doposud.

"Connie," zavrněl tiše, až s rukou ucukla. Přisunul se těsněji k ní a objal ji. Oči se jí začaly zalévat slzami. Nechtěla být slabá, ale nedokázala si pomoct. Poddala se tomu a schoulila se mu do náruče. Když ji nakonec pohladil po vlasech, poznala, že už je vzhůru.

"Nepouštěj mě," poprosila ho šeptem a on její přání splnil. Přitiskl si ji ještě víc k sobě a dýchal jí do vlasů. Věděla, že teď bude tam, kde před pár týdny, ale nemohla si to odpustit. A on viditelně také ne, přestože se k ní od té doby choval odměřeně. Ani se mu nedivila. Předpokládala, že i když on sám by si to nepřiznal, tak ho zranila. Nemohl ale tušit, že ona se cítila minimálně dvakrát hůř, jak on. "Severusi, já..." snažila se ze sebe vydrmolit a chtěla se od něj odtáhnout, ale nedovolil jí to.

"Mlč," zavrčel nekompromisně a pohladil ji prstem po rameni. Znovu se mu tedy podvolila a přitulila se k němu. Zavřela oči a uvolnila se, jelikož její tělo se křečovitě stahovalo. Rozhodla se užít si tu chvíli, protože žádná jiná už přijít nemusela a ona ani nepočítala s tím, že by někdy nějaká ještě přišla. Nakonec stáhla deku ze Severusova těla, aby si prohlédla, zda je vše v pořádku. Nebránil se. K jejímu úžasu mu zůstala na břiše rudá jizva. Zapřela se na lokti a opatrně ji přejela ukazováčkem. Ve mdlém světle si ani nevšimla těch malých drobných po jeho rukách a hrudi. Zamračila se.

"Proč ti to provedl?" zeptala se se záští v hlase.

"Protože se rozzuřil," povzdechl si odevzdaně. "Ví to, Constance. Už to ví," zasyčel ledově.

"Ale... jak je to možné?" nevěřila tomu, co právě vyslovil.

"Nějak se to dozvědět musel, sám si to z prstu nevycucal. Takže mu to někdo za tepla donesl. Podle mě to musí být někdo ze školy a dám ruku do ohně za to, že naše malá s tím má něco společného. Každopádně, já teď musím vymyslet, jak ji dostat papínkovi do spárů," ušklíbl se znechuceně.

"To přece nemyslíš vážně!" vyjela po něm zrzka a prudce se na posteli posadila.

"Věděla jsi to. Všichni jsme to věděli. Jenom jsme na to nebyli připravení. Udělali jsme všechno, co jsme mohli. Teď už to bude na ní. Věřím, že to zvládne," přehodil nohy přes pelest postele a přejel si dlaněmi přes obličej. Nakonec se protáhl a s trochou nejistoty vstal. Constance si povzdechla a následovala ho. Nakonec si vzala svůj plášť, který byl přehozený přes pohovku a odebrala se k odchodu, než na ni Severus ještě zavolal. "Krbem to bude lepší, jsi trochu... hm... poválená," a škodolibě se mu zvedl jeden koutek úst.

"Tvá upřímnost mne opravdu těší," zašklebila se na něj a vydala se směrem ke krbu. Když ho míjela, chytil ji za předloktí a přitáhl si ji k sobě.

"Zachránila jsi mě," zašeptal těžce. Connie věděla, že něco takového mu nejde přes pusu a musí se velmi přemáhat, ale i tak to dokázala náležitě ocenit. Letmo se usmála. Věděla, že takhle jí děkoval ještě jednou, aniž by musel to sprosté slůvko vyslovit znovu.

"Nemáš za co," zakřenila se a chtěla odstoupit, ale nedovolil jí to. Tušila, co chce udělat, ale neodvážil se. Objala ho tedy pomalu kolem krku. Jakmile pochopil její svolení, ucítila jeho paže kolem svého těla. Nakonec jeho sevření povolilo a ona od něj odstoupila. Políbil ji na čelo a zašel do koupelny. Constance se nakonec přesunula krbem do svého apartmá.

Severus si ve večerních hodinách zavolal Neenu do svého kabinetu. Potřeboval s ní vyřešit nadcházející události a s trochu štěstí i pochopit, jak se Pán zla mohl dozvědět o její přítomnosti v bradavické škole. Když se dívka usadila naproti němu v jeho kabinetu, přísně se na ni zadíval. V Neeně hrklo. Tohoto pohledu využíval pouze tehdy, když byl opravdu rozčarovaný. Prudce vstal ze svého křesla a se založenýma rukama za zády začal přecházet po pracovně.

"Řekla jsi někomu, že jsi dcerou Voldemorta?" uhodil na ni nevybíravě a zle se na ni zadíval.

"Ne!" vykřikla s tlukoucím srdcem až v krku. Ruce se jí začaly třást.

"Neeno!" obořil se na ni a opřel se o opěradla křesla, ve kterém seděla a zblízka se jí zadíval do očí.

"Já... já to nikomu neřekla, opravdu! Jenom..." a uhnula pohledem.

"Jenom?!" zahřměl, až se jeho hlas odrazil od kamenných stěn a nepříjemně se rozlehl místností.

"Na chodbě se objevil had a vy víte, jaký k nim mám vztah!" štěkla po něm se skelnýma očima. "Ohrožoval studentky třetího ročníku. Byla jsem v tu chvíli s Georgem a on ho chtěl zlikvidovat. Holky utekly a já mu ukázala, že není nebezpečný. Poznal, že jsem Zmijozelova dědička, ale víc jsme to neprobírali. Slíbil, že to nikomu neprozradí," její hlas se stával plačtivým. Severus zavrávoral a zhluboka se nadechl. Měl co dělat, aby ji neuřkl za její hloupost.

"Ty huso hloupá!" okřikl ji a znovu začal přecházet po kabinetu jako raněný lev.

"Ale George by to neprozradil!" vykřikla ublíženě a také vstala z křesla.

"Sedni si!" přikázal jí a varovně na ni ukázal prstem. Neena poslechla a znovu se zabořila do polstrování sedátka. "I když jsou Weasleyovi na zabití, jsou důvěryhodní. Nemyslím si, že by to právě on prozradil a ještě tvému otci. Ale tobě nepřišlo divné, že se najednou z ničeho nic, objevil uprostřed hradu had, který v zimě hybernuje? Někdo ho musel přivolat!" rozhodil naštvaně rukama a přejel si dlaní přes obličej. Dívka se ve vteřině zasekla. Vypadala, jako kdyby sama skončila ve stázi.

"To... to mě nenapadlo," a zhroutila se v křesle jako domeček z karet.

"Myslel jsem, že jsi opravdu chytrá! Ne, že se necháš svést takovou hloupostí!"

"Já... já se omlouvám," a beznadějně se na profesora dívala.

"Omlouvat se můžeš leda tak sobě, protože ten, kdo toho hada vykouzlil, tam byl a viděl vás. Ještě za čerstva tu zprávu donesl lordu Voldemortovi a já dostal za úkol tě k němu přivést. Tvůj čas vypršel, Neeno," řekl již smířlivěji, přestože vztek s ním viditelně stále lomcoval. Potřebovali ještě více času, nebyla úplně připravena, i když na tohle by nebyla připravena asi nikdy. Nepřiznal by to nikomu, tím méně sám sobě, ale ta dívka mu také přirostla k srdci svou bezprostředností a silou a nechtěl ji jenom tak vydat napospas zlým silám. Věděl, že ale nic jiného nezbývá, když chtějí vyhrát.

"Co mám tedy dělat?" zeptala se odevzdaně se smutkem v hlase, přesto ale odhodlaně.

"Prozradím mu další datum výletu do Prasinek, kde tě smrtijedi unesou. To je jediná možnost. Já osobně tě přivést nesmím, vrhlo by to na mě podezření a to tvůj otec nechce. Musím to stále hrát na obě strany. Upozorňuji tě, že jakmile se ti tvůj papá nabourá do hlavy, musíš mu vnuknout falešnou vzpomínku. Tak, jak jsem tě učil. V nitrozpytu a nitrobraně jsi opravdu silná.

"Vy mě chválíte?" pozvedla překvapeně obočí a nevěřila jeho slovům. Severus si jenom povýšeně odfrkl a ohrnul horní ret.

"Toho si važ. Nikdy to nedělám," zavrčel podrážděně. "A ještě něco," přistoupil k ní blíž a podal jí ruku. Nejistě vklouzla svými prsty do jeho dlaně a nechala se vytáhnout na nohy. "Někdy budeš muset přinést oběť. Velkou oběť. Nevzdoruj tomu, nepomůže ti to. Udělej to, co je nutné, ne to, co je správné. Může to zachránit spoustu věcí a životů, jasné?" a uhrančivě se díval do jejích očí, které byly zalité slzami. Rychle pokývala hlavou a schovala se mu v náruči. Slzy jí kapaly na jeho hábit a ona ho křečovitě svírala v prstech. "A teď běž," pokynul jí po chvíli. "Zítra je Valentýn, rozluč se s Georgem." Neena se na něj překvapeně podívala, až zapomněla i plakat. Nemohla uvěřit, do čeho ji ponoukal. On, který si zakládal na dodržování školních předpisů. Že by přece jenom nebyl taková sketa, za kterou se vydával?