48. kapitola

18.03.2018

Přecházel po svých komnatách jako raněný lev. Chvíli si nervózně přejížděl prsty po čele, chvíli si založil ruce za zády, chvíli si je zase složil na hrudi. Jakmile dorazil do hradu, okamžitě spěchal informovat ředitele, že Constance zachránil s Neeniným přispěním. Podrobnosti si ale ponechal pro sebe. Brumbál neskrýval nadšení, na detaily se ho ani neptal. Tušil, že nejšťastnější nejspíš nebyly. Teď jim nezbývalo než čekat, až ji Lucius dopraví před Bradavice. Malfoy si ale dával na čas. Až těsně nad ránem, chvíli předtím, než všichni obyvatelé hradu vstávali, se s ní přemístil před hradní pozemky. Pohodil ji jako kus hadru před velkou železnou bránu a mávl hůlkou, aby zanechal vzkaz od Pána zla. Těsně po svítání se ozval jekot uprostřed školní budovy. Severus, který dosud klimbal v křesle a nechtěl jít spát, prudce vyskočil na nohy. Hagrid se vracel z obhlídky školních pozemků a všiml si nešťastně ležící Constance. Zvedl ji do náruče a nesl ji na ošetřovnu. Při procházení chodbami je ale zahlédla studentka nebelvírské koleje, která si přivstala do knihovny. Šafář se sice pokusil ji ještě venku přikrýt svým spratkovým kožichem, přece jenom ale určité části těla vidět byly. Hagrid se nezastavoval. Dívka utekla zpět do své společenské místnosti. Profesor lektvarů naopak vystřelil jak namydlený blesk ze sklepení. Nemusel se moc rozmýšlet, kam má zamířit. Když vrazil na ošetřovnu, kolem jedné postele již pobíhala madam Pomfreyová, kousek dál postával Hagrid a Brumbál. Pomalu k nim došel a bez jediného výrazu v obličeji se díval na nebohou ženu, ležící na lůžku v potrhaném hábitu.

"Jak jí to mohli provéct?" zeptal se Hagrid mdlým hlasem a setřel si kapičku slzy, která se mu vydrala z oka. Brumbál se lehce natočil ke Zmijozelovi, ale neřekl nic. Severus zaujal pozici vedle něj a nasucho polkl. Ředitel položil klíčníkovi dlaň na rameno.

"Děkuji ti, Hagride, žes ji přinesl," a poplácal ho po něm.

"Jsou to hyeny, tidlecti smrtijedi. K čertu s nima!" zahřměl na celou ošetřovnu, až po něm Poppy střelila rozčileným pohledem.

"Ještě jednou ti děkuji," kývl Brumbál a dal mu tím najevo, že se má vzdálit. Hagrid jenom přitakal a odešel.

"Albusi," přispěchala k němu madam Pomfreyová s vyděšeným výrazem ve tváři. "Ona... ona je... mrtvá," a oči se jí zalily slzami.

"Ne, není, drahá Poppy," a povzbudivě zdvihl koutky úst. Ženě okamžitě došly všechny souvislosti. "Prosím, ošetřete ji," pokynul jí a otočil se k Severusovi. Mlčky si vyměnili vzájemné pohledy. "Potom nás opět zavolejte," a napřáhl paži, aby ho lektvarista následoval. Ještě chvíli se na Connie díval, než vyšel na chodbu.

Lékouzelnice profesorku ošetřila, převlékla do nemocniční košile a zahrnula kolem ní plentu. Když byla hotova, poslala pro ředitele, který doposud seděl v ředitelně se Severusem. Oba spěšně vyrazili zpět na ošetřovnu. Černovlasý kouzelník třímal mezi prsty malou skleněnou lahvičku se zelenou tekutinou, schovanou pod svým pláštěm. Strnule stál nad Connieninou postelí a hleděl do její zraněné, vyrovnané tváře. Nenáviděl se za to, co jí provedl, ale nebylo zbytí. Kdyby to neudělal, byla by teď mrtvá. Musel to udělat, ano musel, i když si to do konce života neodpustí. Vtiskl madam Pomfreyové flakónek do dlaně a otočil se k odchodu.

"Ty tu nezůstaneš?" zašeptal překvapeně Brumbál a zamrkal. Severus jenom zavrtěl hlavou. Poppy vlila tekutinu ženě do úst a čekala na její reakci. Constance prudce otevřela oči a zhluboka se nadechla. Ztěžka popadala dech. Celé tělo jí bolelo a chtělo se jí příšerně spát. Ztichlou místností se rozléhaly kroky odcházejícího profesora lektvarů.

"Severusi!" vykřikla zrzka bolestně a křečovitě sevřela deku mezi prsty. Zmijozel se zastavil mezi dveřmi a jednu ruku opřel o futra. Pootočil hlavu za jejím hlasem, nakonec se zapřel o paži a spěšně odcházel do sklepení. Jeho kroky se ztrácely v dáli. Nemohl se podívat do těch nádherných zlomených smaragdových očí. Odvaha ho opustila. Nesnesl by tíži jejího pohledu, plného bolesti, nenávisti a ukřivdění. Věděl, že tohle všechno ona bude cítit. Ublížil jí tím nejhorším způsobem, kterým vůbec mohl. Jí... právě jí. Jediné opravdové spřízněné duši, kterou za poslední život měl. Už zradil Lily, teď zradil ji. K čertu s tím vším! Studenti ještě netušili, jak zlé dnešní hodiny lektvarů budou.

Dny plynuly. Celá škola byla zdrcená úmrtím jejich milované profesorky a únosem Neeny Cassidyové. Hradem nezněl žádný halasivý smích, ani veselé štěbetání. George Weasley chodil jak tělo bez duše. Zavládla hrobová atmosféra. Nikdo nevěděl, že Constance se zotavovala v separé na ošetřovně. Nikdo to ani vědět nesměl. Do tajemství byly zasvěceny pouhé tři osoby. Constance Vall de Mosso byla oficiálně mrtvá. Nemohli si dovolit ohrozit Severusovo postavení, které se nyní ještě více upevnilo. Smrtijedi roztahovali svá křídla stále více, verbovali nové a nové stoupence a v neposlední řadě začal lord Voldemort spřádat plán, jak se tváří v tvář postavit Harrymu Potterovi. Severus přicházel uprostřed nocí jako neviditelný černý duch k posteli Connie, aby ji tiše prosil za odpuštění. Nikdy ho neviděla, nikdy ho neslyšela. Nikdy nevěděla, že tam stojí a dívá se na ni. Nakonec vždy zmizel zpět do svých soukromých komnat a do rána bděl. Byl čím dál tím víc nesnesitelnější, i když si už všichni mysleli, že dosáhl své maximální hranice utiskování. Jak se ale mohli přesvědčit, u něj žádná hranice neexistovala. Vždy ji dokázal překročit něčím novým, ještě horším. Se Sidoniusem se teď dělili o lektvary a obranu proti černé magii. Rozvrhy se musely upravit, aby nebyly hodiny zároveň, ale i tak nebyl Severus schopen, a ani nechtěl, zvládnout tolik učiva najednou, i když přicházel na jiné myšlenky. Elektra najednou jakoby ožila. Navenek ji smrt její sokyně mrzela, uvnitř ale její duše jásala radostí. Nemohla si přát nic lepšího, byť byla rozladěná, že se jí Severus nevěnuje tolik, jak by očekávala. Přikládala to ale momentálnímu návalu učiva. Sama věděla, že ho nemá smysl do ničeho nutit, jak už se kolikrát přesvědčila. Connie se po Poppyiných lektvarech vracela síla, byť byla ještě zesláblá. Bolest mizela, šrámy se hojily. Jenom jeden zůstával. Ten na duši. Nechápala, proč se za ní Severus nepřišel ani jednou podívat. Brumbál byl u ní každý den, milý a usměvavý, s hrstí Bertíkových fazolek. Nikdy nezapomněl. Ale ten černovlasý protiva se u ní nezastavil ani jednou. Nemohla vědět, že se na sebe nemůže ani podívat. Že jí se nemůže podívat do očí. Že má strach se jí postavit čelem a snést snůšku výčitek, byť by si je zasloužil. Od ní je ale slyšet nechtěl. Stačilo, že si je sám přehrával v hlavě stále dokola. Že stále před sebou viděl její vyděšený výraz, když klečela před ním na kolenou. Nemohl se zbavit vzpomínky, kdy ležela v rozedraném hábitu na chladné zemi Malfoy Mannor. Ona sama si nebyla dosud jistá, jak by k němu měla přistupovat. Byla ráda, že nic necítila, že se na něj nedívala, že jí přikázal zavřít oči. Až nyní jí docházelo, proč na tom trval. Rozhodně ale věděla, že ji mrzí, že za ní ani jednou nebyl. Že ji to pomalu začíná rozčilovat. Připadala si, jako kdyby mu na ní nezáleželo. Od Brumbála věděla, že ji prohlásili za mrtvou, že dokud se nezotaví, bude ležet na ošetřovně a potom se rozhodnou, co se bude dít dál. Sama nebyla ještě natolik silná, aby se mohla vzdálit z lůžka, ale po dvou týdnech, když jenom ležela v posteli, a ten zatracený přerostlý netopýr ji ani jednou nenavštívil, se v ní rozdmýchal plamen vzteku. Věděla, že nesmí, ale bylo dávno po večerce, kdo by ji mohl vidět? S námahou vstala a nahlédla za plentu. Nikdo na ošetřovně nebyl. V poslední době v ní byl frmol. Kotlíky bouchaly o sto šest. Přes noc ale nezůstával téměř nikdo. Přehodila si přes ramena plášť, který visel na věšáku a zahalila si tvář kapucí. Udělala pár nejistých kroků. Musela se zapřít o zavřené dveře a zhluboka se nadechnout. Nebylo to tak jednoduché, jak si původně myslela. Krok zpět ale provést nehodlala. Pomalu a opatrně otevřela dveře a rozhlédla se po chodbě. Všude vládl klid a mír. Louče plápolaly ve stěnách a osvěcovaly temnotu hradu. Postavy v portrétech pochrupávaly a nenechaly se vzbudit. Tiše a s námahou se vydala po schodech dolů. Ztěžka se přidržovala zábradlí, aby neupadla. Cesta byla celkem vysilující. Nikdy by neřekla, že po Doušku živé smrti se bude cítit tak dlouho slabá. Čím hlouběji sestupovala, tím víc se jí zima zabodávala do morku kostí. Nikoho nepotkala. Jen jednou se musela schovat do výklenku před všetečnýma očima paní Norrisové, která si ale vítězoslavně nesla v tlamičce zakousnutou myš a nevnímala okolí. Když stanula před bytelnými dubovými dveřmi soukromých komnat profesora lektvarů, z posledních sil pomalu třikrát zabušila.