52. kapitola

14.07.2018

 Okny začaly prosvítat první paprsky slunce. Celou noc nezamhouřil oko. Ani se necítil unavený. Stále jím cloumal vztek, i když chvíle s Constance ho uklidňovaly. Seděl a opíral se o pelest postele, zrzka se k němu tulila a v klidu oddechovala. V návalu myšlenek jí stiskl rameno. Víčka se jí zachvěla a matným pohledem se na něj podívala. Zamžourala, aby zaostřila a zavrtěla se.

"Ty nespíš?" zeptala se ho chraplavým ranním hlasem.

"Přemýšlím," zavrčel unylou odpověď.

"Mhm, tak přemýšlej," odvětila mu v polospánku, otočila se na druhý bok a zavrtala se pod přikrývku. Za chvilku už opět slyšel její pravidelné oddechování. Potichu vstal a dopřál si chladnou sprchu, aby trochu rozproudil krev a zároveň se osvěžil. Nebylo to poprvé a zajisté ani naposledy, kdy celou noc nespočinul. Oblékl si pohodlné kalhoty a bílou košili a připravil si pořádně silnou černou kávu, se kterou se nakonec usadil na houpačce před srubem. Netrvalo dlouho a na klíně se mu usadila kočka a u nohou mu ulehl pes. Když se otevřely dveře chaty, a v nich se objevila rozvrkočená zrzavá hlava jeho společnice, už dopíjel poslední studený doušek kávy. "Jak dlouho jsi vzhůru?" položila unavenou otázku a zabalená v dece si sedla vedle něj.

"Ani jsem nešel spát," odpověděl bez pohnutí v hlase. Connie se na něj překvapeně zadívala.

"To myslíš vážně?" pozvedla nechápavě obočí.

"Jistě," sykl podrážděně. "Proč bych ti lhal?" a zamračil se na ni.

"Tak jsem to nemyslela," našpulila rty a povzdechla si.

"Musí to být smrtijed, Con," sdělil jí s pohledem upřeným do nekonečna, aniž by jedinkrát mrkl.

"Cože?" zeptala se s hlasem o oktávu níž a obočí jí vystřelilo vzhůru.

"Ten její milenec," mávl ledabyle rukou a výmluvně se na ženu zadíval. "Musí být smrtijed. Ptala se, co jsem s tebou udělal u Luciuse. Nemohla to jenom tak vědět. Jenom mi vrtá hlavou, který z nich," a přimhouřil zlostně oči.

"Seš si tím opravdu jistý?" položila mu dlaň na stehno.

"Samozřejmě, že jsem," štěkl nepříjemně, až ruku od něj odtáhla. Pevně sevřel víčka a zuby si přejel pro horním rtu. Mrzelo ho, že na ni byl zlý, omluvit se ale neuměl. Naštěstí ho už znala natolik dobře, že to do detailu neřešila.

"Co budeš dělat?" zeptala se ho po chvilce trapného ticha.

"Vůbec nevím. Napadla mě spousta řešení, jedno lepší než druhé," a škodolibě se mu zkřivil koutek úst. "Ale ještě jsem si žádné nevybral," a pokrčil rameny. Prudce vstal, otočil se a opřel se o zábradlí verandy.

"Jestli budeš chtít, tak ti s pomstou pomohu," a propálila ho výmluvným pohledem. Severus překvapeně zamrkal.

"Ty mi to nebudeš vymlouvat?" zeptal se nevěřícně. Constance se jenom potutelně usmála a zavrtěla hlavou.

"Ne-e," a pomalu se zvedla z houpačky.

"Ty moje zkažená profesorko," zavrněl lektvarista, zabořil obličej do jejích vlasů a kousl ji jemně do krku.

"Mám skvělého učitele," zachichotala se a objala ho.

"Takové věci by ses ale učit neměla," zahuhlal s tváří v jejích kadeřích.

"To mi říkáš zrovna ty?" vyprskla pobaveně.

"Očividně," odvětil jí naoko znechuceně.

"Jak typické," odbyla ho s hranou namyšleností a se svrchovaným pohledem zašla zpět do chaty. Nezapomněla na něj ale spiklenecky mrknout. Severus jenom zavrtěl hlavou. Neubránil se ale zacukání koutků. Během chvíle se mu obličej zkřivil bolestivou grimasou. Vyhrnul si rukáv košile a zadíval se na své levé předloktí, kde se mu výrazně rýsovalo černé znamení zla. Okamžitě vběhl do chaty a začal si sbírat své věci. Constance na něj překvapeně hleděla. "Co děláš?" zeptala se ho zmateně.

"Musím jít, volá mě," a rychlostí blesku na sebe hodil kabátec a plášť. Connie k němu přiskočila a přivinula se mu k hrudi.

"Nepustím tě!" zaskučela bezradně a chytla se ho jako klíště.

"Connie, tohle není v tvé moci. Musím jít," chytil ji za ramena a odtáhl ji od sebe.

"Když teď odejdeš, už se nevrátíš, cítím to," kníkla zoufale a znovu ho objala. Severus si povzdechl a několik vteřin s ní setrval. Nakonec ji ale stejně jemně odstrčil a políbil ji na rozloučenou.

"Vrátím se, neboj," a pohladil ji po paži. "Nakonec budeš ještě prosit, abych už vypadl do školy," a povzbudivě se usmál, pokud se to dalo nazvat úsměvem. Jeho konejšivá slova v ní ale pocit jistoty nevzbuzovala. Pokývala hlavou a sklopila zrak k zemi. Beze slova se otočil a rychlou chůzí se vydal k hranici ochranné bariéry. Za ní se dotkl svého znamení a přemístil se neznámo kam.

Ztěžka pohnul víčky. Všechno kolem bylo tmavé a rozmazané. Tělo ho bolelo. Snažil se vybavit, co se vlastně stalo. Jediné, na co si vzpomněl, bylo červené světlo a potom tma. Snažil se pohnout, ale nešlo to. Byl spoután neviditelnými pouty ke stromu. Již jasnějším zrakem se rozhlédl kolem sebe. Musel být mimo dlouhou dobu. Všude byla noční tma. O kus dál plápolal oheň. Zavřel oči a opřel se hlavou o strom.

"Pane profesore?" ozvalo se odněkud vedle něj. Prudce otevřel oči a otočil hlavu oním směrem. Překvapením oči rozšířil.

"Pottere?" procedil skrz zuby. "Co tu děláte?"

"To samé, co vy, pane," a předklonil se dopředu, aby mu v odrazu ohně ukázal, že je také připoután ke stromu.

"No to potěš koště," zamumlal si pro sebe. "Jak jste mohl být tak pošetilý a nechal se polapit?" zeptal se ho Zmijozel jízlivě.

"Věřil jsem vám," vrátil mu Harry pohotově kousavou odpověď.

"Prosím?" zvedl Severus překvapeně obočí. Mladý Nebelvír jenom kývl směrem do tmy. Černovlasý muž otočil hlavu daným směrem a zamžoural, aby lépe viděl. V dáli uviděl siluetu podobnou jemu samému. Srdce se mu rozbušilo a polilo ho horko. To přece nemohla být pravda! On přece nemohl...

"Přišel za mnou, vydával se za vás," přerušil tok profesorových myšlenek chlapec. "Vy víte, že jsem vám nikdy nevěřil, ale profesorovi Brumbálovi jsem důvěřoval, a když vám věřil on, zkusil jsem to i já. Sice s těžkým srdcem, ale zkusil," ušklíbl se hoch a zatvářil se dostatečně ublíženě. "A taky jsem na to dojel," téměř si odplivl. Severus mu věnoval jeden ze svých vražedných pohledů.

"Vyprošuji si vaši drzost, Pottere!" štěkl po něm jeho profesor a sjel ho od hlavy k patě povýšeným pohledem.

"To můžete,"přitakal mu Harry, "ale je vám to stejně víte co." Mladý Potter ani nechápal, kde se v něm ta drzost vzala. Ve vidině blížící se smrti, jejíž pach visel ve vzduchu, mu to už ale nepřišlo nijak nevhodné. V lektvaristovi kypěl vztek. Z části kvůli mladého soka, kterého nemohl vystát a z části kvůli vlastnímu dvojčeti, které zradilo. Krev jeho krve, o několik minut mladší. Když nemohl věřit jemu, komu vlastně vůbec mohl? Snad už ani sám sobě. Nechápal to. Co se mohlo stát, že se přidal k nim? Když věděl, co je v sázce, a za co on sám bojuje. Už jim nebylo dvacet let, kdy jeho ideály byly zkresleny a ponořeny do snůšky nenávisti a lží. Cítil se zlomený. Vše, co dělal, bylo zbytečné. Hřál si na prsou hada. Jak typické pro jeho kolej. Měl to tušit, ale nic necítil. Ani náznakem se jeho bratr neprořekl. Přesto ale svou krev nedá zadarmo. Jeho by dal klidně i ve slevě, ale svou ne a toho malého skrčka, který seděl vedle něj, také ne. Už pro něj obětoval mnoho. Oheň se najednou zvětšil. Oba zajatci k němu stočili své pohledy. Postavy v černých kápích se začaly srocovat kolem něj. Bylo jich víc, než dost. V probíhajícím čase si ani neuvědomil, kolik stoupenců začíná Pán zla znovu mít. Nakonec z kruhu jeden vystoupil. Podle chůze ho moc dobře poznal. Věrný pejsek Malfoy. I když Červíček byl ještě věrnější. Tenhle by ho sice nedokázal kousnout, ale zbaběle utéct by mu nedělalo žádný problém. Máchl hůlkou, aby černovlasému kouzelníkovi pouta povolily. Beze slova ho chytil za plášť na rameni a vytáhl ho na nohy. Strčil ho před sebe a pokynul mu, aby se odebral k ohni, s hůlkou zapíchnout v zádech. Na místě mu pak zatlačil na rameno, aby si klekl, Severus ale zarytě stál a nehodlal se pohnout. Lucius šlehl hůlkou a donutil ho klesnout na kolena. Holohlavý šéf s hadím ksichtem se po chvilce objevil mezi svými věrnými s šílenou Bellatrix po jednom a svou dcerou po druhém boku. Severus se na ni nečitelně podíval. Oplácela mu stejným ledovým pohledem.

"Drahý Severusi," rozpřáhl Voldemort ruce, jako kdyby ho chtěl obejmout. To bylo ale to poslední, co by doopravdy chtěl udělat.

"Můj pane," odvětil mu Zmijozel s hranou pokorou.

"Zklamal jsi mne, můj milý. Velmi jsi mne zklamal," a s ublíženým pohledem zamlaskal. Natáhl ruku směrem ke kruhu a pokynul jednomu ze svých následovníků, aby vystoupil a zaujal místo vedle něj. Muž si sňal z hlavy kapuci a potměšile se na klečícího Severuse usmál. "Tvůj bratr tě ale velmi dobře zastal," a s uznáním mu položil paži kolem ramen. Vzápětí ho ale pustil. Starší z dvojčat nehnulo brvou.

"Proč, Side?" vydechl nakonec. Sidonius se škaredě zasmál.

"Řekněme, že už mě nebavilo být ve tvém stínu. Stále tě poslouchat, jak jsi lepší nežli já. Vyžírat jenom drobky, za to co ty jsi sklízel slávu. Chtěl jsem ti dokázat, že to tak není. Že já z nás dvou jsem ten dokonalejší. Nejdřív jsem se vydával za tebe a bojoval za tvé ideály, aniž bys o tom věděl, ale potom jsem viděl, jaký potenciál Pán zla má a rozhodl se toho využít a přidat se k němu. Prvotně jsem se vydával za tebe, ale nedávno jsem mu sdělil celou pravdu. Proto jsi nyní tady. Přede mnou klečíš v prachu na kolenou. Navíc jsem výborný herec, drahý bratře. Ani slavný Brumbál nepoznal, že nejsem ty a milerád mi vyslepičil, jak projít bariérou k chatě, kde byla ukryta dcera našeho vůdce. Je pravda, že jsem si nemyslel, že obelstím slavného Albuse Brumbála, ale povedlo se mi to. A podařilo se mi to i u tebe, u Pottera, dokonce ani Pán zla neměl ponětí," a se zadostiučiněním se na svého pána zadíval. Ten se jen samolibě usmíval. "A když jsem nakonec získal i spřízněnou duši..." a pootočil hlavu přes rameno. V mžiku se vedle něj objevila další postava. Severus zavřel oči a vydechl. Pod kápí se třpytily plavé vlasy. Když si ji sundala z hlavy, vítězoslavně pozvedla obočí. "Také se ti chtěla pomstít za vražení té kudly do zad, když jsi ji zradil. Dítě je moje, to je ti určitě nyní jasné. Chtěla tě ale vidět na kolenou, jako já. Škoda, žes na to přišel dřív," a škaredě se zasmál. "To už je ale nyní jedno, jelikož dnes zemřeš, bratře a my všichni se na tvou smrt budeme dívat," zasyčel zhnuseně a s Elektrou po svém boku se vrátil na své místo v kruhu. Voldemort dvakrát tleskl s úsměvem od ucha k uchu a pokynul oběma ženám, které stály za ním, aby zaujaly svá místa vedle něj.

"A nyní, mí drazí přátelé, se budeme kochat pomalým a bolestivým skonem zrádce," a nelítostně se na profesora zadíval. Severus neměl strach. Hrdě mu pohled oplácel. Smrti se nikdy nebál. Věděl, že jednou jeho chvíle přijde. Nevyhledával ji, ale nebál se jí. Pán zla položil dlaň na rameno své dcery a povzbudivě ho stiskl.

"Má milovaná Morrigan, ukaž nyní všem, že jsi správnou dcerou svého otce," a pyšně přejížděl pohledem každého ze svých věrným smrtijedů. Neena k němu stočila překvapený pohled.

"Jak to myslíš, otče?" zeptala se ho s co nejpevnějším hlasem, aby nepoznal její rozpaky.

"Zabij zrádce!" přikázal jí a tlakem ji donutil vystoupit. Dívka zaujala pozici před klečícím Severusem a nejistě pozvedla hůlku. Jejich pohledy se střetly. Jeho byl pevný, nebyl v něm žádný náznak strachu. Její byl zmatený a vyděšený.

"Udělej to, víš, co jsem tě učil," vnukl jí myšlenku pomocí nitrozpytu.

"Nemohu," vrátila mu odpověď stejnou cestou. Roztřesenost jejího hlasu se mu rozplývala v hlavě. Severus se zamračil.

"Dělej! Musíš to udělat!" přikázal jí, jak nejautoritativněji dokázal. Neena pozvedla hůlku výš v třesoucí se ruce a zavřela oči.