64. kapitola

18.05.2017

Tiskl ji k sobě a nehodlal ji pustit. Už ztratil sestru a matku. Nemínil přijít ještě o jedinou ženu, na které mu kdy doopravdy záleželo.

"Mio... prosím tě... probuď se," a vtiskl jí polibek na tvář a rty. Zůstal jí otisk jeho rtů v zaschlé krvi. Ženě se téměř neznatelně pohnula víčka.

"Co... co jsi říkal?" zašeptala Mia sotva slyšitelně, aniž by otevřela oči.

"Aby ses probudila," odpověděl jí s nadějí v hlase.

"Ne..." vydechla, "to, co jsi říkal... ještě před tím," a ztěžka otevřela oči. Zahleděla se svýma azurovýma do těch jeho medových.

"To jsem řekl, aby ses probudila," a pohladil ji po čele.

"Lháři," zvedly se jí lehce koutky úst.

"Věděl jsem, že na to zareaguješ," a povzbudivě se na ni usmál.

"Jsi pěkně vychytralý," odpověděla mu s námahou.

"Já bych to nazval jinak," pokrčil rameny. "Každopádně to zabralo," a dlouze ji políbil. Když se o dní odtáhl, otočil se k Fiškusovi, který stál opodál a celou situaci pozoroval. Strašně se bál o paní a potřeboval vědět, jestli všechno dobře dopadne. Jeho malé srdíčko se mu chystalo vyskočit z hrudi a když Mia promluvila, málem se mu štěstím rozskočilo. "Zajdi pro doktora Sovu," oslovil ho Severus. "Přemísti se s ním tu. Krb není připojený jinam než do sídla a do Bradavic, jasné?" Skřítek rychle zakýval hlavou na souhlas a s lupnutím zmizel. "Odpočívej. Nemluv, nehýbej se. Doktor tady bude za chvíli. Zase ti bude dobře, uvidíš." Stále ji nepouštěl. Mdle mu položila dlaň na předloktí a snažila se neupadnout znovu do bezvědomí. Netrvalo dlouho a doktor Sova se skutečně s domácím skřítkem objevil ve dveřích. Rychle zhodnotil mrtvolu a litry krve na zemi. Na vteřinu zavřel oči a s viditelným odporem se zahleděl na Severuse. Zasekl se, když si všiml jeho zjizvené tváře. "Doktore Sovo, děkuji, že jste přišel," přivítal ho odměřeně černovlasý kouzelník. "Pomozte mojí ženě, prosím vás. Napadl ji soused z naší vesnice. Jak to s ním dopadlo, vám asi popisovat nemusím, když to vidíte sám. Podřízl jí hrdlo. Rychle jsem jí podal lék, už vnímá, přežila, ale sám si nejsem jist, že bych jí dokázal opravdu uzdravit." Mezi jeho slovy lékař přispěchal k nim a klekl si vedle nich. Začal Miu prohlížet.

"Nebyla to náhodná kolemjdoucí?" zavrčel škodolibě.

"Bejvávalo," štěkl Severus. "Zachráníte ji?" zeptal se odevzdaně.

"Samozřejmě. Nejhorší má za sebou. Je dobře, že jste tak rychle zareagoval. O něm už to říct nemůžu," a kývl směrem k rozsápanému Cecilovi. "Radši se nebudu na nic ptát."

"Byl bych vám vděčný," odvětil mu Severus s přimhouřenýma očima.

"Abych byl upřímný, celkem mě to překvapuje." Lékař ani jednou nevzhlédl, když Miu ošetřoval. Severus přešel jeho poznámku mlčením. Pevně stiskl rty a kousl se do jazyka, aby ho neposlal do příslušných mezí. "Co se vám stalo?" protrhl po chvilce doktor Sova ticho.

"Řekněme, nepříjemná nehoda," odbyl ho Severus rázně. Lékař mrkl, že pochopil a dál už se nevyptával. Podal Mie léčivé lektvary a pomazal jí jizvu speciální mastí.

"Nechápu, proč se jizva nehojí. Pokud jí pořezal, nejedná se o černou magii a po léčivé masti by měla začít mizet," rozhodil zoufale doktor rukama.

"Kdysi jsem vynalezl lektvar na zranění od černé magie. Vyléčí všechno, ale zůstávají po něm jizvy. Sám víte, že zranění od černé magie se nedají vyléčit, pokud jsou životu neohrožující. Pokud po vás někdo šlehne jakoukoliv zlou kletbu, a i kdybyste byl na kraji smrti, můj lektvar vás zachrání, ale už nikdy nebudete jako dřív. Jak vidíte sám. Měl jsem u sebe pouze tenhle lektvar a ona už byla téměř mrtvá. Proto mast neúčinkuje. Jizva jí zůstane. Myslím ale, že je to malá nepříjemnost oproti tomu, že tu už nemusela být."

"No," pokrčil lékař rameny, "alespoň se budete doplňovat," a ušklíbl se. Severus měl co dělat, aby mu jednu nevrazil. Stiskl rty, až se mu vytvořily dolíčky v koutcích. Zaťal ruce v pěst a zaskřípal zuby.

"Nemusel byste být tak kousavý, doktore Sovo," procedil.

"Sám víte, co si o vás myslím a nebudu vás šetřit, hrabě. Nehledě na to, že víte, že já vám budu tolerovat naprosto všechno, a proto si ode mě i necháte všechno líbit. Nejste jediný prevít na planetě," a mrkl na něj. Severus si jenom zhluboka povzdechl. Každý jiný už by byl pod drnem. On ale měl pravdu. Potřeboval ho. Jednou za uherský rok byl rád, že se na něj mohl obrátit. Lékař zalovil ve své brašně a podal mu dvě lahvičky. "Touhle mazat ránu, z téhle dávat na lžičku a polknout dvakrát denně. Za chvíli bude jako rybička." Zabalil si své věci a otočil se k odchodu. "Jo, mimochodem," zastavil se a ještě se na Severuse podíval, "ta mast je zase můj vynález. Jizev vás nezbaví, ale dokáže je alespoň trochu vylepšit. Použijte ji taky. Zvláštní, že ty nejlepší lékařské objevy mají pouze soukromé majitele, že?" a povýšeně pohnul obočím. Severus hluboce kývl hlavou jako poděkování. Doktor Sova se ještě na celou scenérii jednou zahleděl a poté odešel. Kouzelník zvedl Miu do náruče a odnesl ji do koupelny. Opatrně ji s její pomocí svlékl a pomohl jí osprchovat se. Cítila se už trochu jistěji. Sedla si na stoličku opodál vany zabalená do osušky a počkala, až ze sebe smyje veškeré nečistoty i Severus. Sám si omotal ručník kolem boků a odnesl ji do ložnice. Položil ji na postel. Lehl si k ní a studoval rysy jejího obličeje.

"Dnešní večer měl být zvláštní, ale ne takhle," pronesl po chvilce tiše. Najednou si uvědomil, že v obýváku ještě stále není všechno v pořádku. "Omluv mě na chvíli. Vzpomněl jsem si, že není uklizeno," ušklíbl se. Vyklouzl z postele a odešel do obývacího pokoje. Jak ale zjistil, Fiškus byl rychlejší. Všude zavládl lad a pořádek. Momentálně se skláněl k mrtvému tělu Cecila Frumpa.

"Fiškus se přemístí s tělem pana Frumpa na pozemky a prozatím ho uloží v kryptě," pískl skřítek. Severus se na oba díval a mlčel. Nakonec si povzdechl.

"Ne, Fiškusi, zakopej ho v lese mimo naše pozemky. Už ho nikdy nechci vidět. To, co způsobil paní, zaslouží potrestat. Ať nikdy nedojde klidu," sdělil mu rezolutně. Fiškus na něj chvíli bez hnutí hleděl, ale potom kývl.

"Fiškus rozumí. Provede, co pán požaduje." Luskl prsty a byl pryč i s mrtvolou. Severus chvíli hypnotizoval místo, kde Cecil ležel. Bez jakéhokoliv pohnutí brvou se otočil a vrátil se do ložnice. Mia zaujímala pozici v polosedě. Měla zavřené oči a v klidu oddechovala. Potichu si lehl k ní a vlezl si pod deku. Jak ho ucítila, podívala se na něj.

"Děkuji ti," zašeptala. Vpíjela se do jeho medových očí a nechtěla se odtrhnout. "Skoro jsem ho měla," zaúpěla nešťastně.

"Teď už ti neublíží," a povzbudivě jí stiskl ruku. Odvrátila od něj obličej a zadívala se na svou levou ruku. Stáhla si prsten a na rozevřené dlani ho podávala Severusovi.

"Teď už není potřeba, abych ho měla, když to největší nebezpečí je pryč," a znovu se mu zadívala do očí. Severus si olízl rty. Položil své prsty na její a dlaň jí zavřel. Sevřenou pěst jí přisunul k hrudi.

"Nechej si ho."

"Proč?" svraštila Mia obočí.

"Proto," vydechl Severus. Ty medové oči, které opravdu svítily. Rozšířila panenky a hlasitě se nadechla. Rozevřela dlaň a dlouze se zadívala na prsten, který jí na ní ležel. Prudce otočila hlavu a znovu se střetla s jeho pohledem. Neznatelně kývl. Opatrně, jako kdyby byl ze žhavého železa, si ho navlekla zpátky na prst. Rubín se krvavě rozzářil a osvítil celou ložnici. "Stále si myslí, že jsi pro mne dobrá."

"A ty?" pozvedla zvědavě obočí. Severus se jenom záhadně usmál. Kupodivu jí to jako odpověď stačilo.

Mia se opravdu zotavila velice rychle. Mast jizvu zjemnila, ale neztratila se. Doma ji nijak neřešila, venku ji maskovala šátky. Nikdo nic nepoznal. Severus se na radu lékaře také mastí ošetřil a zvrásněná kůže se trochu vyhladila. Rozhodně to bylo lepší, než doposud. Masku ale nosit nepřestal, stejně tak rukavice. Týdny ubíhaly, až nastaly Vánoce. Scarlett zůstala přes prázdniny ve škole. Nic jí nehrozilo a složitému přepravení do sídla se chtěli vyvarovat. Nikdo ji nehlídal a ani po ní nikdo nic nechtěl. Většina studentů byla pryč, i když Amycus orodoval za to, aby je nepouštěli. I když už kolikrát skončil se zapálenými kalhotami od neviditelného útočníka, stejně se nevzdával. Už i Severus se Silviusem zařídili malou nehodu, aby dal pokoj. Trollovi ale své pohnutky nevysvětlíte. Štědrý den trávili všichni čtyři v sídle, i když byl Silvius nezvykle zamlklý. Mia nevěděla, proč tomu tak je, otec a dcera Snapeovi ale moc dobře věděli, odkud vítr vane. Cítil se sám. I když byl s lidmi, kteří ho měli rádi, tedy alespoň někteří z nich, ta hlavní osoba scházela. Scarlett ho často ujišťovala, že určitě příští Vánoce budou trávit spolu. Přitom o tom sama nebyla přesvědčená. Mia s dívkou válčila v kuchyni, aby připravily spolu báječnou večeři, tak, jako v loňském roce. Často se zahleděla na neurčitý bod a vzpomínala na to, co se událo. Pokaždé se pak usmívala. Severus zalézal do podzemní místnosti, když ho nikdo nepozoroval a hlídal Harryho s Hermionou. To samé učinil i po štědrovečerní večeři. Oba zrovna unikli útoku Naginiho a přemístili se zpátky do lesa. Severus si povzdechl a vrátil se zpět na vrch. Holky seděly pod stromečkem a Silvius na pohovce je pozoroval. Severus k němu přistoupil.

"Pojď se mnou," zavrčel tiše. Silvius se otočil a zamračil se.

"Proč?"

"Protože to říkám," protáhl maskovaný muž obličej. "Věř mi."

"To chceš po mně moc ne?" ušklíbl se jeho bratr.

"Dámy," pronesl hlasitěji, "my se teď na chvíli se Silem vzdálíme do Bradavic, potřebujeme něco zařídit, za chvíli budeme zpět," a zdvihl ruku na pozdrav. Mia se Scarlett ani nic neřekly. Věděly, že to musí být něco důležitého. Pokývly na souhlas a dál se věnovaly dárkům. "Do bradavické ředitelny," pronesl zřetelně v krbu. Silvius ho následoval. Severus stál před Nebelvírovým mečem visícím na zdi, když se Silvius nechal vyplivnout z krbu. Natáhl se pro něj a sundal ho dolů. Podal ho dvojčeti, který stále nechápal, co tím jeho praštěný bratr zamýšlí. Sevřel jílec meče a stále zvědavě Severuse pozoroval. Právě rozkládal mapu na stole. Po chvíli zabodl prst do určitého bodu. "Jsou tady," ukázal Silviusovi. "Ulož meč na místo, kde ho Potter najde, a vyčaruj patrona, aby ho zmerčil a následoval ho. Potom už mu snad dojde, co má dělat. I když někdy pochybuji o jeho schopnostech," a ušklíbl se. "A ještě něco," podíval se bratrovi do očí a přimhouřil je. Otevřel tajnou Brumbálovu zásuvku a vyhrabal obraceč času. "Když budeš mít štěstí, možná budeš mít veselé Vánoce i ty," a důležitě mu zlatý předmět podal. Silvius ho nechápavě sevřel v ruce a zadíval se na dvojče. Najednou pochopil, co tím bratr zamýšlel. Rozšířil oči a brada mu spadla až na zem.

"To bych do tebe nikdy neřekl," vykoktal ze sebe. "Co se to s tebou děje?" zavrtěl Silvius hlavou. Obraceč času si pověsil na krk a schoval ho pod košili. Meč stiskl ještě pevněji a kývl hlavou.

"Nestarej se," mávl Severus rukou a pokynul mu, aby konečně zmizel. Silvius vlezl do krbu a přesunul se do sklepních komnat, odkud nepozorován vyšel na pozemky, ze kterých se na jejich okraji přemístil pryč.