67. kapitola

07.06.2017

Silvius byl rád, že se po dlouhém rozmýšlení rozhodl pro masivní dubové lůžko, které se do srubového obydlí hodilo víc, než viktoriánská postel s nebesy, na kterou byl po celý život zvyklý. Od té doby uplynulo už mnoho let, ale obrovské letiště, na kterém se mohl pohodlně roztahovat, se neměnilo. A nyní by si za své rozhodnutí udělil metál, jelikož co dané noci mělo jeho měkké útočiště možnost poznat, by postel s nebesy nepřežila. I když, to bylo asi silné slovo. Ona by to přestála, otázkou bylo, na kterém místě. Výhodou také bylo, že nevydala jediný zvuk a neplašili tak lesní zvířátka v okolí. I když to se nedalo říci o křiku, který se dral z Hermionina hrdla. Naštěstí byli oba kouzelníci a moc dobře věděli, jak se zajistit proti úniku jakéhokoliv zvuku. Opírali se čely o sebe a sotva popadali dech. Silvius zaujímal turecký sed a dívka na něm obkročmo seděla. Mozek se mu začínal opět okysličovat a jemu po té dlouhé době došlo, proč absolvoval předkrm u hlavního vchodu. Teď jí byl vděčný. Dlouho nic tak intenzivního nezažil. Ani, když spolu trávili chvilky v Bradavicích. Přišlo mu na mysl, že se snad zabývala vyšším studiem kámasútry, jinak si to nedovedl vysvětlit. Únava byla ta tam. Měl sílu, že by porazil Voldemorta. Hermiona rozpažila a plácla sebou na znak na matraci, aniž by pustila Silviuse ze sevření nohou. Nepřítomně hleděla do stropu a pitomě se usmívala. Nakonec zavřela oči a dlouze vydechla. Těla se jim leskla potem, odér právě proběhlého zuřivého milování byl cítit ve vzduchu. Silvius se zapřel v nohách a naklonil se nad dívku ležící pod ním. Obdarovával ji drobnými polibky na rameno a směřoval pomalu přes krk k uchu.

"Brouku, ne!" zachichotala se Hermiona. "Jsem slaná!" a snažila se ho hraně odstrčit.

"No a? Já byl před několika dlouhými desítkami minut taky," odpovídal jí mezi polibky. Nakonec sklouzl vedle ní, ale nohy si nechal propletené s jejími. Zapřel se na lokti a prstem jí přejížděl od podbřišku ke krku a zase zpět. "Prozraď mi," pokračoval dál, "kde se v tobě vzala taková..." olízl si rty, jelikož nemohl najít to správné slovo, aby to nevyznělo zle. "Ty jsi snad četla odbornou knihu, nebo co," zaonačil to nakonec.

"Možná," špitla brunetka a potměšile se usmála.

"To myslíš vážně?" zvedl Silvius obočí.

"Nechtěla jsem... chtěla jsem... já..." a odvrátila pohled. Sebevědomí ji z ničeho nic opustilo. Netušila, že by ho to mohlo napadnout a teď se styděla. Nemyslela si, že by se mu někdy přiznala, že na jejich cestě za viteály si na nočních hlídkách četla o tom, jak správně zaujmout a uspokojit muže. Žádné zkušenosti neměla, sama nevěděla, jestli se se Silviusem ještě někdy uvidí, i když v to pevně věřila, a poslední, na co měla myslet, byl sex s o dvacet let starším milencem. Jenže si nemohla pomoct. To, co k němu cítila, neuměla popsat. A dvacet let zkušeností je o dvacet let zkušeností víc, než měla ona a ona nechtěla být ta, která je pozadu. Ona byla přece jednou z nejlepších studentek, vše měla nabiflované, nebylo téměř nic, o čem by nevěděla, takže si nechtěla připadat jako postelové tele. A že se stal zázrak a ona dostala možnost s ním prožít aspoň jeden jediný den v téhle těžké době? Děkovala za to samotnému Merlinovi. Silvius jí položil prsty na čelist a jemným tlakem ji donutil stočit obličej zpět k němu.

"Jsi úžasná," zašeptal a pohladil ji po spánku. Hermiona se nesměle usmála. Sklonil se k ní a vtiskl jí něžný polibek.

"Miluji tě, Silviusi," vydechla tiše, "a udělala bych pro tebe cokoliv." Kouzelník se od ní trochu odtáhl. Obličej mu ztvrdl, stejně tak i pohled. Dívku to zmátlo, nevěděla, co udělala špatně, ale poznala, že se něco změnilo. Vypadal teď přesně jako jeho bratr. Její přísný profesor lektvarů Severus Snape.

"To neříkej," sdělil jí ostře. "Ty musíš myslet především na sebe."

"Ale..."

"Žádné ale, tohle si vyjasněme okamžitě. Zakazuju ti, abys provedla jakoukoliv hloupost, rozumíš? Musíš zůstat obezřetná a jít si tvrdě za správnou věcí, i kdyby to mělo znamenat můj konec, je ti to jasné?" Téměř ji okřikl. Pohled mu změkl, když si to uvědomil.

"Proč tohle říkáš?" Hlas jí přeskočil, aniž by sama chtěla, jak se snažila potlačil pálení v krku. Oči se jí začaly zalévat slzami. Nečekala, že by od něj kdy slyšela taková slova.

"Protože jsi mladá a krásná." pokračoval dál ve své řeči. "Máš celý život před sebou. Žijeme v přetěžké době. Nikdo neví, jak všechno dopadne. Byť se snažíme, jak chceme, všechno může dopadnout zle. Velmi zle a to si sama jistě dobře uvědomuješ," a pevně sevřel rty, až se z nich vytvořila pouze tenká linka.

"To ano," kývla dívka pokorně, "ale stále nechápu, kam tím vším směřuješ." Silvius si hlasitě povzdechl. Neříkalo se mu to jednoduše, jenom nesměl dát najevo svou slabost.

"Může se dost dobře stát, že mě zabijí nebo mě budou mučit nebo mě budou chtít využít, aby tebe nebo vás porazili. A to nesmíš dopustit, už to chápeš? Musíš myslet jenom na sebe, na to, za čím jdete. Ano, hlavní je tu Potter, ale ty mu nemalou měrou pomáháš. Bez tebe by si snad ani neutřel zadek, tak jsi pro něj důležitá. A nejvíc mi jde o tebe. Já sám bych nechtěl, aby se ti něco stalo. Chci, abys byla v bezpečí. Takže pro mě neuděláš nic. Já jsem svůj život prožil, ty ještě ne." Lehl si vedle ní a založil si ruce pod hlavou. Hermiona se k němu přistrčila a lehla si mu na rameno.

"Ty mluvíš, jako kdyby ti bylo tolik co Flamelovi. Já si svůj život prožiju... s tebou." Tak, jak před několika okamžiky Silvius přejížděl prstem po jejím těle, nyní ho ona začala stejným způsobem šimrat po stehně. Ani tak ho to neoblomilo.

"Nebuď bláhová, Hermiono. Pokud všechno skončí dobře a my vyhrajeme, stejně půjdeš na vysokou, a tam poznáš někoho lepšího, než jsem já. Pochop, že je mezi námi velká propast," povzdechl si tiše.

"Vážně? Je zvláštní, že tedy teď tu žádnou nevidím. Nebudu tvrdit, že spolu budeme šťastní až do smrti..." odmlčela se, když si uvědomila, co vyslovila. "Tohle bylo špatné přirovnání, vzhledem k okolnostem... ale... proč nemůžeš aspoň trochu slepě věřit. Cožpak ke mně nic necítíš?" zeptala se se zoufalstvím v hlase.

"To se ale ptáš schválně tak hloupě, že ano?" odsekl jí kousavě.

"Ne, myslím to naprosto vážně," odpověděla úplně klidně.

"Na to ti snad ani nebudu odpovídat, protože by mě asi kleplo."

"Ze mě? Ty mi tak lichotíš," usmála se škodolibě.

"Ty jsi káča jedna pitomá," a přetočil ji zpět na záda. Chytil ji za zápěstí a dal jí ruce z hlavu. Hermiona výskla a omotala mu nohy kolem boků, když si lehl mezi ty její.

"A proto mě tak miluješ," pohnula laškovně obočím.

"To máš kupodivu výjimečně pravdu," zkřivil koutek úst ve škodolibém úsměvu.

"Že tě huba nebolí!" vykřikla pobaveně.

"Ne, ale aby brzo nebolela tebe." Smršť vášnivých polibků, která následovala, Hermiona vůbec nečekala.

"Silviusi?" přerušila dívka dlouhé ticho, když ležela černovlasému kouzelníkovi v náruči, zabalená do přikrývek, po horké, vše smývající koupeli.

"Hm?" odpověděl jí z polospánku. Vyčerpání už ho dostihlo a on netoužil po ničem jiném, než po upadnutí do bezvědomí. Uvnitř se ještě přemáhal, nechtěl se vzdát přítomného vnímání své krásné společnice, ale svůj boj prohrával a marně se snažil přemoci spánek.

"Skončí tohle někdy?"

"Udělej to jak chceš," zamumlal téměř nesrozumitelně. Hermiona se letmo usmála a pohladila ho po tváři.

"Tak spi," a darovala mu polibek na hrudní kost. Zachumlala se ještě víc do deky a přitiskla se k Silviusovi. "Proč nezůstat tady? Kdo by nás tu našel?" zašeptala si pro sebe.

"Protože nás svět potřebuje a kdybychom se na něj vykašlali, dostihl by nás tu," zamručel a otočil se k ní zády. Hermiona ho objala kolem pasu a zapřela si čelo o jeho páteř.

"Máš pravdu. A jen tak mimochodem, už mi nikdy nic nezakazuj," zavrčela, zavřela oči a téměř okamžitě usnula.

Vzbudila ji vůně čerstvé kávy a tlumené cinkání v kuchyni. Slastně se protáhla a vyloudila ze sebe mručivý zvuk. Spustila nohy dolů z postele a bosky vylezla z ložnice. Papučky vůbec nepotřebovala. Dřevo pod nohama příjemně hřálo a ona si připadala jako v ráji. Už stačilo jenom vyjít ven s lyžemi přes rameno, v příhodném oděvu a s pořádným kulichem na hlavě. Sluníčko by se odráželo od sněhu a ona by na nose měla nasazené sluneční brýle. Silvius k ní byl otočený zády a neslyšel ji. Přikradla se k němu a z ničeho nic ho zezadu objala.

"Dobré ranko," pozdravila z vesela. Silvius sebou škubnul a praštil se o skříňku kuchyňské linky do hlavy.

"Do řitě," zaklel a bleskově si položil dlaň na postižené místo. Otočil se k dívce, která se svíjela smíchy. "Jsem rád, že se dobře bavíš," zašklebil se na ni.

"Zlato, promiň, když ono to bylo tak směšné. Bolí to moc?" zeptala se ho lítostivě. "Pojď, já ti to pofoukám," našpulila rty, aby zamaskovala svůj pobavený výraz.

"Neobtěžuj se," mávl rukou a nasměroval ji tak k lince. "Za trest připravíš snídani, já uvařil kafe," a sedl si ke stolu. "Pak půjdeme vybrat nějaký pinďatý stromek, když jsou ty Vánoce," a už bez jediného náznaku rozčilení na ni mrkl.