15. kapitola

24.09.2017

Propalovala ho pohledem. Na co, že se to ptal? Vůbec ho nevnímala. Tedy, nevnímala jeho otázku. Vřelo to v ní. On ji vysloveně provokoval a myšlenky se jí točily úplně kolem jiných věcí, než bylo vaření. Nejradši by se na něj vrhla. Otázkou bylo, co by s ním udělala raději. Jestli ho zabila nebo povalila na zem a provedla s ním to, co si zasloužil. Rychle zamrkala.

"Máte nějaké speciální přání?" snažila se zahnat chlupatou myšlenku a pozvedla obočí. Ten jeho uhrančivý výraz se jí přestával líbit. Dostával ji do situací, ve kterých být nechtěla. Zalechtalo ji v podbřišku a ona musela hodně zatnout zuby. Ležérně naklonil hlavu na stranu a na tváři se mu rozlil jemný úsměv. Věděl, co se s ní děje. Nebyl vůbec hloupý. Líbilo se mu ji provokovat. Tedy... líbilo se mu to v danou chvíli. Bez účinku uklidňujícího lektvaru by se ničeho takového nedopouštěl. Zatracený lektvar... nebo ne? Odvrátila od něj pohled a roztřesenýma rukama se natáhla pro prkénko a nůž. Sevřela jeho rukojeť a zavřela oči. Stále se na ni díval. Nakonec se odstrčil od linky a loudavým krokem se rozešel do spíše. Chvíli se v ní přehraboval, než vytáhl balíček špaget a vítězoslavně se na zrzku zahleděl. Beze slova kývla a nesměle se usmála. "A jaké? Špenátové, boloňské, sýrové..." poslední slovo zašeptala, když se k ní opět přiblížil a ona nasála jeho vůni. S přímým pohledem do jejích očí jí podal balíček těstovin a rty mu pohrál záhadný úsměv.

"Udělejte to, na co máte sama chuť," zavrněl tiše, ale zřetelně.

"Na co já mám sama..." zopakovala jeho slova zastřeným hlasem. Zvedla bradu a odhodlaně se na něj zadívala. Vytrhla mu balíček z ruky a rázně se otočila k lince. Srdce jí bilo o překot. Jako kdyby chtělo vyskočit z hrudi. Postavil se těsně vedle ní a mávl rukou. Před nimi se ocitl prázdný hrnec. "Tvrdil jste, že umíte vařit i bez kouzel," rýpla si do něj s ušklíbnutím.

"Zajisté, nevěděl jsem, že to myslíte až tak doslova," pokrčil kouzelník rameny.

"V tom je to "kouzlo", profesore," poznamenala jízlivě a uchopila hrnec do rukou. Přešla ke dřezu a začala ho naplňovat vodou. Se zájmem si ji prohlížel. Cítila na sobě jeho pohled, ale snažila se působit klidně. Uvnitř sebe ale sehrávala boj. Odhodlala se ale nenechat se vykolejit. Neopětovala jeho pohled a přešla ke sporáku, kde hrnec postavila nad plamen, aby se mohla začít voda vařit. Vrátila se zpět k pracovní ploše a zapřemýšlela, na který typ špaget má vlastně chuť. Nakonec se přemístila k lednici a otevřela ji. Ze šuplíku na ni vykouklo mleté maso, neváhala tedy ani chvilku. Ze spíže ještě ukořistila cibuli, česnek a koření a zaujala opět místo u prkénka. Natáhla se pro menší nožík a podala ho s paličkou česneku Severusovi. "No, tak se předveďte, kolego," a škodolibě se na něj usmála. Opětoval její škleb a převzal si zeleninu i nástroj k loupání. Zaujal pozici vedle ní a zapřel se do palice. Česnek zalupal. Uznale kývla hlavou a jala se sama oloupat cibuli. Jak brzo měla možnost zjistit, nebyl to zrovna nejlepší nápad. Měla to udělat naopak. Slzy jí tekly z očí jak krokodýlovi a ona se cítila nejméně trapně, ne-li ještě hůř. Při krájení už téměř neviděla. Co tohle bylo za zabijáckou cibuli. Když Severus dokončil své olupování stroužků česneku, se zadostiučiněním se zadíval na Constance. Měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy, i když směšně vůbec nevypadala.

"Ale no tak, slečno Vall, nebojte se, však se odsud ještě dostaneme. Není přece třeba plakat," řekl jí naoko povzbudivě. Šlehla po něm ohnivým pohledem. Její rudé oči ho probodly a tváře napuchlé od tekoucích slz se napjaly, jak zatnula zuby. Jeho tvář zvážněla. Zezadu k ní přistoupil a převzal si nůž z její ruky. Prsty druhé ruky si přidržel nedokrájenou cibuli a začal do ní dělat pravidelné zářezy. Opřel se svým tělem o ženina záda. Connie se zapřela do jeho těla a založila si ruce na hrudi. Zavřela oči a snažila se zahnat nesnesitelné pálení. Vnímala Severusův dech u jejího ucha, ze kterého jí přebíhal mráz po zádech. Když uslyšela známý zvuk položeného nože, otevřela oči. Poodstoupil od ní, uchopil ji za ramena a otočil ji k sobě. Zadívala se na něj rudýma očima, s nečitelným výrazem ve tváři. Ta čerň jeho očí byla nesnesitelná. Tak se v nich ztrácela. Položil jí dlaně na tváře a palci jí setřel slzy. Dívala se na něj, neuhnula ani jednou. Dusot ze schodů je ale vytrhl z jakýchkoliv myšlenek. Neena se objevila ve dveřích v okamžiku, kdy se na ně zrzka zadívala svýma červenýma očima přes profesorovo rameno. Dívka zamrzla na místě.

"Co se stalo?" zeptala se s obavami v hlase, jakmile spatřila Conniin uplakaný pohled. Severus se k ní také otočil čelem.

"Nic," mávla žena rukou. "Vaříme. Krájela jsem cibuli. Chceš se přidat? Tomu nejhoršímu jsi unikla," a bolestně se na ni usmála. Neena pokrčila rameny.

"Jasně," a usmála se. Constance věnovala ještě jeden pohled lektvaristovi a otočila se zpět k lince.

Druhý den byl Severus již stejně protivný jako vždy. Constance to bylo líto. Nejdřív si myslela, že ten jeho klid, způsobený uklidňujícím lektvarem, ji přivede do hrobu, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Občas jí proletěla hlavou představa, jak by to dopadlo, kdyby do kuchyně nepřišla Neena. Od té doby, co věděli, co je dívka zač, začali být ještě obezřetnější. Severus sice nevěřil, že by ji Smrtijedi našli tak brzo, když sami nevěděli základy, ale kdo byl připraven, nebyl překvapen. Noha ho bolela čím dál tím méně. Bohužel, stopa po zranění mu již zůstala, to věděl už několik dní před tím, ale už téměř nekulhal. Seděli všichni večer v obýváku, a každý se věnoval své činnosti, když zdmi proletěl stříbrný fénix. Severus se okamžitě vymrštil a namířil na něj hůlkou, než si uvědomil, že se jedná o Brumbálova patrona. Schoval hůlku zpět na svoje místo a se zájmem se na něj díval. Přinesl zprávu o výměně stráží. Neena posmutněla. Nechtěla, aby přišel někdo nový. Tihle dva jí přirostli k srdci nejvíc, i když tu byli jenom týden. Většinou tu nikdo déle nebyl. Týden, maximálně dva. Povzdechla si a snažila se zastavit slzy, které se jí draly do očí. Sama ale věděla, že s tím nic nezmůže. Severus ani Constance jí neřekli pravdu o jejím původu. Její mladá hlava by to nemusela pobrat. Možná by jim ani nevěřila. Důležité bylo, že to věděli sami. Severus byl zvědavý, kdo je nahradí a podle toho se rozhodl uvážit, zda svým nástupcům poví pravdu. Věřil velice málo lidem. Každý mohl zradit. Patron se rozplynul. Černovlasý kouzelník věnoval jeden významný pohled své ministerské společnici. Pozvedla jedno obočí, ale pochopila. Severus se odebral do svého pokoje a začal si balit věci. Když vstala i Connie z pohovky, Neena vyskočila a padla jí do náruče.

"Nechci, abyste odešli," začala jí vzlykat, s rukama kolem krku. Constance byla překvapená návalem jejích citů. Přitiskla si ji k sobě a začala ji hladit po vlasech.

"Je mi to moc líto, holčičko," zašeptala jí konejšivě do ucha. "Ale víš, že to tak musí být. Neboj se, brzo se určitě uvidíme."

"Proč mě tu pořád musí někdo hlídat? Co jsem provedla tak strašného?" zeptala se téměř hystericky.

"Nic jsi neudělala," odpověděla jí zrzka klidně. "Jednou se dozvíš, proč to tak musí být. Jsi moc důležitá Neeno, nedovedeš si představit jak." Dívka se od Constance odtáhla a podívala se jí do očí.

"Vy víte, proč tu jsem?" zvykla.

"Teď už to vím, ale není vhodná doba na to, abych ti to vyprávěla. Pochopíš to?" a povzbudivě na ni kývla. Neena několikrát za sebou pokývala hlavou a setřela si hřbetem ruky slzy z tváře. "Jsi moc hodná a chytrá holka, Nee," usmála se na ni a znovu ji pohladila po vlasech. "Buď stejně hodná na všechny, kteří přijdou po nás," a spiklenecky na ni mrkla. Dívka se potutelně usmála a kývla na souhlas. Constance jí ještě potřásla rukou a šla si také sbalit své věci. Ráno se Severus vydal po cestě stejně, jako když sem přišli poprvé. Jak bylo v Brumbálových instrukcích, měl čekat na výměnnou posilu. Zklamaně si vydechl, když se nedaleko něj přemístil Remus Lupin a Arthur Weasley.

"Vida... Lupin," zavrčel odměřeně. "Ještě, že je naštěstí po úplňku," a vzdorně zvedl bradu. Remus se jenom mile usmál. Znal Severuse jako své boty.

"Taky tě rád vidím, Severusi," odvětil mu přátelsky. Na Weasleyho Zmijozel jenom kývl. Opětoval jeho pozdrav.

"Pojďte," ukázal lektvarista na cestu, kterou přišel. "Chtěl bych vám něco vysvětlit," přerušil svorné mlčení po několika stech metrech a zastavil se. Otočil se k oběma mužům a přeměřil si je pohledem. "Předpokládám, že víte to stejné málo, které jsme věděli my, je to tak?" zeptal se jich a přeskočil z Remuse pohledem na Arthura. Oba němě kývli na souhlas. "Nu, dobrá," pokrčil Severus rameny a kývl hlavou do strany. "Ty víš, Lupine, že nikomu nevěřím, tím méně tobě," přimhouřil oči a vytáhl se ještě tak o metr. "Ale ze všech mých nepřátel jsi jeden z mála, o kterém si jsem jist jeho loajalitou," a důležitě si odkašlal. "O Vás Arthure ani hovořit nemusím," a kývl. Remus překvapeně zvedl obočí a zamrkal. Čekal vše, ale toto přiznání určitě ani v těch nejhorších nočních můrách. "Měli byste tedy vědět," pokračoval po chvíli černovlasý kouzelník, "že v chatě se nachází dcera lorda Voldemorta. A ne, nedělám hloupé vtipy," dodal vzápětí, když viděl výraz obou kouzelníků. "Brumbál to moc dobře ví. Střeží všechna tajemství a mně jedinému zatím došly veškeré souvislosti. Apeluji na vás, abyste neusnuli na vavřínech. A hlavně jí nic neprozraďte!" procedil zlověstně mezi zuby. Oba muži nebyli schopni pohybu. Nakonec se ale všichni tři opět rozešli směrem k chatě. Constance už čekala na houpačce s Neenou po boku. Když spatřila příchozí, vstala a rozeběhla se ke schodům. Severus je stroze představil a zalezl do chaty pro svoje zavazadla. Connie chvilku pozorovala nově příchozí a dívku, které se Remus očividně líbil. Potutelně se usmála. Aspoň to nebude tak hrozné, jak si původně myslela. Když Zmijozel vylezl ven, také vstala. Objala Neenu a povzbudivě na ni mrkla. Severus již byl pod schody a čekal na zrzku. Jakmile si toho dívka všimla, seběhla dolů a zastavila se těsně před profesorem. Se zájmem se na ni díval se zvednutým jedním obočím. Mile se na něj usmála a podala mu ruku. Váhavě ji přijal. Nakonec se k němu natáhla a letmo ho políbila na tvář. Severus protočil oči a pokynul jí, aby se vrátila zpátky na verandu. Remus vše sledoval se zájmem. Přišlo mu dívčino políbení vcelku vtipné, když viděl Severusův výraz. Černovlasý kouzelník se otočil a již nevěnoval chatě jediný pohled. Constance se ještě několikrát ohlédla, než se budova ztratila z dohledu. Na vhodném místě se oba přemístili na pozemky Bradavic. Severus se stisklými čelistmi rázoval po chodbách hradu. Connie ho spěšně následovala. Bylo jí jasné, kam směřuje a popravdě sama měla spoustu věcí na srdci. Když je kamenný chrlič vyvezl do patra, neobtěžoval se ani se zaklepáním a rozrazil dveře ředitelny. Albus Brumbál seděl za svým stolem, ve svém trůnovém křesle a se zájmem svého návštěvníka pozoroval.

"Severusi!" zavolal s nadšením. "Chlapče, tak rád tě vidím!" a rozpřáhl ruce, jako kdyby ho chtěl obejmout.

"Myslím, že bychom si my dva, měli pohovořit, Albusi," zaznělo z jeho úst velmi ledově.

"My tři," opravila ho zrzka, která vystoupila z jeho stínu a postavila se vedle něj.