16. kapitola

29.01.2017

Stále byla tma. Noc se neskutečně vlekla, není přece možné, aby už nebylo ráno. Podíval se na hodiny. Byly čtyři. Opatrně vstal a oblékl se. Pohledem ještě sklouzl na svou postel. Objala polštář, víc se ale nepohnula. Na takové stavy je pouze jediný lék. Potichu zaklapl dveře a zamířil do stáje.

Při sedlání koně stále nepřítomně hleděl kamsi do dáli. Vše prováděl automaticky. Goliáš se na něj díval a pofrkával. Sám poznal, že není něco v pořádku. Strčil do něj nosem. Severus mu položil ruku na chřípí a pošimral ho. Natáhl mu zdobenou uzdečku a ještě chvíli stál vedle jeho hlavy a hladil ho po ní. Kůň zavřel oči a užíval si pánovu pozornost. Nakonec ho vyvedl ze stáje a vyhoupl se mu do sedla. Rázně ho bodl patami do slabin. Kůň se vzepjal a cvalem vyrazil do tmy.

Brouzdali se sněhem po pozemcích. Užíval si ticha. Snažil se na nic nemyslet, ale moc se mu to nedařilo. Kůň odfrkával po dlouhém běhu. Srdce se mu uklidňovalo, ladnými kroky si brázdil cestičku. Severus si ani neuvědomil, že už jsou na kraji jeho pozemků. Z myšlenek ho vytrhlo zapraskání větviček v porostu kousek od něj. Než si stačil uvědomit, že již je za hranicemi domova, uviděl modrý záblesk z křoví. Srazil ho na zem. Kůň zařičel a začal utíkat k domovu. Severus viděl rozmazaně. Všiml si temné postavy v kápi jak se natahuje k další kletbě, kterou chtěla vyslat na utíkající zvíře.

"Ne, prosím," vydechl, než upadl do bezvědomí.

Temná postava vyrušena jeho prosbou, sklonila hůlku, jelikož už nebyla šance, že by koně zasáhla. Chytila ho kolem zápěstí a přemístila se s ním pryč.


Kůň doběhl ke stájím úplně zpocený. Pokrytý bílou pěnou pobíhal sem a tam, kroužil po nádvoří stáje, pofrkával a přerušovaně ržál. Rozednívalo se. Ještě hodnou chvilku tam tancoval, než se vedle něj objevil Fiškus. Kůň k němu přiběhl a strkal do jeho malého tělíčka hlavou.

"Kde je pán, Goliáši?"

Zvíře se mírně zvedalo na zadní a podupávalo směrem k východu na pozemky. Fiškus pochopil, že se stalo něco zlého. Že pán tam někde musel ležet. Přemístil se pryč.

Prohledával pozemky křížem krážem, ale víc, než udusaný sníh za hranicí pozemku nenašel. Uvědomil si, že tady není. Slunce již dávno vyšlo, i když pod těžkými, tmavými mraky to stěží bylo poznat. Pro případ ještě zkontroluje sídlo. Volal ho po domě, ale nikdo mu neodpovídal. Musí se s někým poradit, někoho varovat. Luskl prsty a přemístil se do Bradavic. Jaké štěstí, že byl skřítek, který se mohl zjevit kdekoliv.


Brumbál se rozhodl pro menší obchůzku hradem. Před několika minutami dosnídal, žáci se již začali rozcházet na svá vyučování a on se potřeboval protáhnout. Nemládl, spíše naopak. Tíže stáří a starostí mu přidávala vrásek. Lupnutí mu oznámilo, že se před ním objevil domácí skřítek. Překvapeně na něj hleděl, už se nadechoval k otázce, ale nedostal příležitost.

"Ať se pan ředitel nezlobí," vypískl Fiškus naléhavě, "pán se byl dnes v noci projet na koni po pozemcích a kůň se vrátil sám. Pán nikde není, Fiškus našel jenom uválený sníh. Má strach, že se mu stalo něco zlého."

Brumbál se rozhlédl kolem, zda nemají náhodné svědky. Nikde naštěstí nikdo nebyl. Vyučování již začalo.

"Pojď se mnou," pokynul mu. Radši by s ním byl rád v soukromí. Spěšně došli do ředitelny. Zavřel za nimi dveře a začal přecházet po místnosti, jak to dělával velmi často. Přemýšlel. Ve skrytu duše věděl, odkud vítr vane. Nejhorší pro něj bylo, že on sám nemohl nic udělat, ohrozil by tak vše, o co se snažili.

"Teď mě dobře poslouchej, Fiškusi."

Skřítek nastražil uši, aby mu nic neuniklo.


Probudil se v temné kobce s rukama nad hlavou. Těžké okovy ho svíraly kolem zápěstí. Hlava mu třeštila. Jenom jedna louče osvětlovala celou místnost. Věděl kde byl. Už měl to potěšení, jenom s tím rozdílem, že nebyl vězněm. Jak ironické. Kované dveře se pomalu otevřely, postava v kápi se postavila před něj.

"Ale Narcisso, myslíš, že nevím, že jsi to ty?" řekl chladně temné postavě.

Narcissa Malfoyová si sundala kápi z hlavy.

"Tvá bystrost mě nikdy nepřestane překvapovat, Severusi."

"Na tuto skutečnost nemusím být moc bystrý, má drahá."

Otočila se k němu zády a zalovila ve svém plášti.

"Víš, způsobil jsi mi velkou bolest. Dvakrát. Pravda, ta druhá nebyla až tak velká. Ale ztráta syna je pro mě nesmírným utrpením," otočila se k němu zpět čelem.

"Ušetři mě těch srdceryvných scén, Narcisso. Tak už to skonči. Proč jinak bych tady byl. Jenom si sama uvědom, jak budeš trpět, až Pán zla zjistí, cos mi provedla."

Na okamžik jako by zdřevěněla. Byla si jistá, že to vše za to stojí? Pán zla uměl být vynalézavý, co se týkalo trestů. A nejenom v nich. Našpulila rty.

"Já myslím, že to riziko podstoupím. A ne, nenech se mýlit. Neumřeš. Tedy... ne hned. Nechám ti si vychutnat bolest až do dna, abys věděl, co to znamená. A aby tvé utrpení bylo ještě větší," natáhla ruku před sebe a ukázala mu jeho hůlku, "moji hůlku jsi nechal zlomit. Ne, že bych si neopatřila novou. Všechno ti způsobí tvá vlastní hůlka."

Šlehla po něm kletbou. Severus klesl v kolenou a plnou vahou se zavěsil do okovů. Slyšel svůj vlastní křik. Bolest byla příšerná. Zažil spoustu Cruciatů, ale žádný se nevyrovnal tomuhle. Ona do toho vážně dávala všechno. Užívala si to. Povýšeně se na něj usmívala a bodala do něj jednou kletbou za druhou. Omdlel. Ušklíbla se. Další várku si nechá na potom.


Ztěžka otevřel oči. Kabátec i s košilí měl potrhané, z ran mu tekla krev, na určitých místech už zasychala. Přece se jenom tak nevzdá, vždycky byla nějaká naděje na úspěch. Nikdy nepřestával věřit do poslední chvíle a vždy se mu to vyplatilo. Stoupl si na nohy. Kolena se mu okamžitě podlomila. Zapřel se znovu a postavil se. Zvrátil hlavu, aby se podíval na okovy. Měl je kolem zápěstí, už se mu do něj zarývaly, měl kolem nich ošklivé krvavé stopy. To přece musí jít. Vší silou se zapřel do okovů. Nic. Tak dobře. Snažil se co nejvíc přiblížit záprstní kosti k sobě. Křuplo to. Zatmělo se mu před očima. Vší silou tahal ruku z okovu až si sdíral kůži. Vyšlo to. Byla venku. Se zlomeným zápěstím, ale byla. Než stačil ale udělat něco dalšího, dveře se zase otevřely.

Stála před ním se založenýma rukama, s jeho hůlkou v jedné z nich. Klepala nohou o studenou podlahu.

"Jsi neposlušný, Severusi. Chvíli tě tu nechám, a ty se snažím utéct."

"Přece nečekáš, že tady budu jenom tak čekat na smrt, Narcisso."

"Jak myslíš, možná, tvůj trest skončím o něco dříve, abys neměl čas na přemýšlení o útěku. Teď jsem si pro tebe připravila něco speciálního."

Špička jeho hůlky se začala barvit dočervena. Severus rozšířil oči. Ne, jenom tohle ne. Namířila ji nad jeho hlavu, na ruku, kterou měl v okovu. Zatnul ji v pěst, když ho kouzlo zasáhlo. Křik, který se dral z jeho úst rval uši i jí. Byla to šílená bolest, kterou si nikdo neuměl představit. Pomalu kouzlem sjížděla po jeho paži k obličeji. Zůstávala za ním stopa. Nesmazatelná stopa. Rukáv jakoby se vypařil. Cáry látky padaly k zemi. Ruku měl celou zkrvavenou, maso se pálilo, místností zavanul nesnesitelný pach. Kouzlo přešlo na jeho obličej. Jestli si myslela, že víc křičet nemohl, mýlila se. Čelo se mu začalo zalévat krví, která mu stékala do očí. Těm se zákonitě vyhne, aby se na ni mohl dívat, než vypustí duši. Nedokázal stát na nohách, visel na znetvořené ruce. Kouzlo mu pomalu pohlcovalo spánky a přecházelo na tváře a nos. Zápach spáleného masa už byl ale tak silný, že se jí zvedl žaludek. I pro ni byl ten pohled příliš. Stáhla hůlku a dala si před nos kousek pláště. Otočila se k němu zády. Ztěžka oddechoval. Teď si opravdu přál umřít. Taková bolest. Celého ho ochromovala. Sebral poslední zbytky sil, kterými ještě disponoval a natáhl volnou ruku ke zvednutému kotníku. Prsty vykasal kousek nohavice a namáhavě vytáhl svou Berettu 72. Velmi ztěžka ji zvedl před sebe a zamířil na ni. Se zlomeným zápěstím to šlo špatně, ale nebolelo to víc, než zranění, která mu byla způsobena jeho vlastní hůlkou.

"Na něco jsi zapomněla," zašeptal do ticha.

Prudce se k němu otočila, ale neviděla nic víc než záblesk z jeho pistole. Její oči získaly mrtvolný pohled. Sesula se k zemi s kulkou v hlavě.

"Jako kouzelnický odstřelovač nikdy nechodím neozbrojen," ruka mu klesla podél těla a zbraň mu vypadla z ruky. Teď už může zemřít. Omdlel.


Probudilo ho, jak upadl na studenou zem cely. Namáhavě otevřel oči a zadíval se na tělo ležící vedle něj. Pod hlavou už měla louži krve. Oči měla otevřené a nepřítomně hleděla do dáli. Kousek od ní ležela jeho hůlka, pod svým tělem cítil věrnou zbraň, kterou si prozatím zachránil život. Něco se ho nepatrně dotklo. Otočil hlavu tím směrem a uviděl malého mužíčka sklánějícího se nad ním s výrazem čirého zděšení.

"Fiškusi," vydechl.

"Ať pán nemluví, je to pro něj příliš namáhavé," natáhl se pro Severusovu hůlku a zastrčil si ji za pásek svého skřítčího oděvu. To samé udělal s jeho zbraní, když kouzelníka nadzvedl a všiml si jí. Pán by určitě nechtěl své milované předměty nechat na tomto místě. Musel ho dostat ke krbu. Do Bradavic nebyl schopný se s ním přemístit. To byla výsada skřítků. Nikoliv lidí. On sice neměl tenhle dům rád, ale nyní se mu náramně hodilo, že tu s pánem trávili občasné návštěvy. Moc dobře věděl, kam jít. Kouzlem Snapea podpíral a pomáhal mu tak dojít na místo, odkud se mohli přesunout krbem. Nebylo to nic jednoduchého, sotva chodil a byl při vědomí. Musí to ale zvládnout. Konečně se ocitli před krbem. Natáhl se pro Letax umístěném na římse a zřetelně pronesl místo, na které se chtěl přesunout.


S tupou ranou se ocitl na zemi ředitelny. Skřítek vylezl za ním. Brumbál se vymrštil z křesla a namáhavě si k němu klekl. Když ho uviděl, zaleskly se mu oči.

"Ach, synu, co ti to provedla?"

Hábit měl potrhaný, z mnoha ran mu vytékala krev. Ale byl to pouze slabý odvar toho, co měl s levou rukou a horní polovinou obličeje. Maso a kůže se sotva držely na kostech, nekróza zasáhla velkou plochu obou částí těla. Krev pokryla celou paži a obličej. Kdyby ho neznal, nepoznal by ho. Ale Poppy si s tím určitě poradí. Nebylo nic, s čím by si nevěděla rady. Potají ho dopravil na ošetřovnu. Nikdo nesměl vědět, co se mu stalo.

Když ho madam Pomfreyová uviděla téměř vykřikla. V životě už viděla spoustu zranění, ale něco takového snad nikdy. Urychleně ho položili na lehátko a postavili kolem něj plentu, aby nikdo neměl možnost ho uvidět. Ihned začala s ošetřováním. Do úst mu vlila lektvar proti bolesti, aby alespoň trochu zmírnila jeho utrpení. Odstranila mu šaty a všechny rány začala čistit desinfekčním lektvarem. Brumbál stál vedle něj. Stále nemohl uvěřit, že se něco takového mohlo stát.

"Fiškusi, zajdi do Severusových komnat a pohledej jeho lektvar na zranění, určitě ho bude mít ve svých zásobách," přikázal skřítkovi. Ten se ihned přemístil. Za pár minut byl zpět i s lektvarem v pracce. Podal ho Brumbálovi a ten ho předal madam Pomfreyové. Položila ho k ostatním medikamentům. Nalila mu do úst další nechutnou břečku. Polkl. Neznetvořená ruka mu vystřelila a chytila Brumbála za zápěstí. Škubl sebou. Severus ho lehce zatáhl. Ředitel se k němu sklonil.

"Najděte Silviuse, nedovolte," náhle se rozkašlal. Z úst mu vyšel krvavý hlen. Po chvíli se kašel uklidnil.

"Nedovolte, aby bylo ohroženo vše, o co se snažíme. On... pomůže," odvrátil hlavu od Brumbála a upadl do bezvědomí.

Madam Pomfreyová mu dávno namazala všechny rány. Ty menší už se zatáhly a vytvořily jizvu.

"Rány jsou způsobeny černou magií, Albusi. Obávám se, že již nebude jako dřív, pokud vůbec přežije," tiše vzlykla a oči se jí zalily slzami. Brumbál ji objal kolem ramen.

"Pomažte ho jeho lektvarem, Poppy. Zachrání, co se dá, věřte mi."

Madam Pomfreyová nedůvěřivě otevřela flakónek a začala ho mazat po znetvořené ruce a obličeji. Oba slyšeli tiché syčení a za chvíli začal z těla stoupat kouř. Dívali se, jak se rány velmi pomalu svrašťují, vyplňují a hojí. Za několik dlouhých okamžiků bylo po všem. Již to ale nebyl Severus Snape, kterého znali. Ošklivé, velké, vrásčité jizvy mu halily horní polovinu obličeje a táhly se mu od lokte až po konečky prstů jeho levé ruky. V tu chvíli bleskla Brumbálovi hlavou myšlenka, jestli udělali dobře.