20. kapitola

05.02.2017

Potřeboval stejně ještě jednoho spojence. Který ho bude informovat o všem důležitém. Když bude chtít, sám se půjde podívat. Ale jemu se určitě nebude chtít, alespoň ne hned. Cítil se stále tak slabý. Nebylo ani divu. Léčebné lektvary nezabraly ani z poloviny a on se hned vrhl na přemisťování. Možná mohl ještě chvíli počkat. Jasně, to určitě. Mávl hůlkou a do rukou mu přiletěla lahvička s lektvarem. Teď je bude muset popíjet delší dobu, aby byl zase fit. Fit? Chce být vůbec zase v pořádku? No, když už se vykřesal z toho nejhoršího, což předpokládal, že ano, ještě to uváží. Takový slaboch nebyl. Jenom teď prostě neměl na nikoho náladu. Potřeboval se politovat, potřeboval se dát dohromady, potřeboval si všechno promyslet. V klidu, bez řečí cizích lidí. Potřeboval se smířit sám se sebou. Třeba už nikdy nevyleze. Nikomu stejně chybět nebude. I s pomocí bratra můžou Pána zla porazit. Byl vždycky lepší jak on sám. Vlastně ho nepotřebují. Ale stejně musí zůstat v obraze, co kdyby náhodou. Povzdechl si. Na nejdůležitější věc zapomněli. Nikdo si to neuvědomil. Silvius nemá znamení zla. Nepozná chvíli, kdy je Lord Voldemort volá k sobě. Nedá se nic dělat, bratříčku, už ses k tomu zavázal.

"Fiškusi!" zvolal do ticha.

Skřítek se během pár vteřin u něj objevil. Na něho jediného se opravdu mohl spolehnout, i když někdy míval samaritánské sklony.

"Pane!" překvapením a radostí se mu zalila malá očka slzami.

"Ale no tak, Fiškusi, musel jsi cítit, že tady jsem," utnul jeho radost Severus.

"Fiškus měl teď tolik starostí o pána a jeho bratra a madam, že neměl čas na pocity, pane," pokýval hlavičkou.

"Potřebuji, abys mne o všem důležitém informoval. Budu teď tady. Nikdo, důrazně ti opakuji, NIKDO, nesmí vědět, že jsem zde. Rozumíš?"

"Ale pane," namítl skřítek.

"Nikdo," přerušil ho Severus, "je ti to jasné? I kdyby trakaře padaly."

"Fiškus rozumí, pane," hlesl tiše a sklonil hlavu.

"Musíš mě teď podporovat ještě víc, než předtím. Musím se na tebe ve všem na sto procent spolehnout. Nesmím o tobě zapochybovat. Víš, jak by to dopadlo. Musíš mi pomáhat."

Skřítek pokýval hlavou, že pochytil vše, co mu Severus řekl.

"Dobře, a teď poslouchej. Než půjde Silvius spát, dáš mu tohle do poháru. Nesmí tě vidět," podal mu malinký flakónek. Skřítek na něj vytřeštil očička. "Neboj se, není to jed. Jen potřebuji, aby spal opravdu velice tvrdě. Nic ho nesmí probudit... vůbec nic. A k tomu tento lektvar poslouží, jasné?"

"Ano, ale co když,"

Severus ho rázně přerušil.

"Je mi jedno, jak to uděláš, ale uděláš to, pochopil jsi to?!"

Od té doby, co byl pán znetvořený, vypadal ještě hrůzostrašněji, než předtím. Nedovolil by si neuposlechnout. Byl jeho pánem, musel poslouchat. Sklopil oči a téměř neznatelně pokýval hlavou.

"Dobře, udělej, co jsem ti řekl. A nějaké jídlo by se taky hodilo, víš kdy a co jím, tak se o to postarej, ano?"

Fiškus se na něj ustaraně podíval. Rozuměl. Všemu, co řekl. Luskl prsty a přemístil se pryč. Severus opět klesl na lůžko. Neopovážil se vstát, bál se, že by se mu před skřítkem podlomily kolena, jak byl zesláblý. Tak si alespoň sedl. Už by se konečně mohl cítit silnější, ale zatím se mu z dřívějších kapacit navrátila tak maximálně čtvrtina. Do večera se musí cítit lépe. Znovu si přihnul z lahvičky a zavrtal se pod peřinu. Teď chce jenom spát, spát... spát.


Silvius si dopřál jednu rychlou sprchu a chystal se na sebe hodit něco více pohodlnějšího. Otevřel Severusovu skříň. Je vidět, bratříčku, že co se týče barvy oblečení, ses nezměnil. Hmátl po pohodlných kalhotách a košili, obojí v černé barvě. Uvědomil si, že už za dřívějších dob měl bratr pár jizev. On neměl téměř žádné. Pokud ho Mia někdy viděla nahého, velmi by se divila, že je najednou nemá. Musí se hlídat. Vyplázl jazyk. Zase bude muset spát v pyžamu. A žádné promenádování. Stejně tu nebude nijak často, chtěl být hlavně v Bradavicích, jelikož se zavázal ke školním povinnostem, ale i tady se občas musí ukázat. Nečekal, že by tu někoho našel krom skřítka a zvěře. No, možná čekal ve skrytu duše svého bratra, ale bylo to naivní přání. Zřejmě překvapení nebylo dost. Ozvalo se zaklepání. Ani nestačil nic říct a dveře se otevřely. Mia do nich nesměle strčila hlavu.

"Pane?" opatrně se zeptala.

"Ano?"

"No, víte, říkala jsem si, jestli bychom nemohli dnes povečeřet spolu."

"Proč?" uvědomil si, že musí být opatrný. Skřítek říkal, že nic nesměla a bratr byl k ní tvrdý, nesmí se nějak prozradit.

"Já vím, že jste říkal, že se tu nemám mít dobře, ale cítím úzkost. Byl jste pár dní pryč. Nevěděla jsem, co se děje. Bála jsem se."

"Čeho? Jsi tu sama. Navíc je tu pes, který tě ochrání."

"Právě, jsem tu sama," na poznámku o psovi ani nereagovala.

"Chyběl jsem ti snad?" povytáhl obočí. Tahle odpověď ho velmi zajímala.

"Ne!" sklonila hlavu, "no... možná," zamumlala, že jí nebylo téměř slyšet.

"Ale prosím tě. Jak by ti mohl chybět jízlivý arogantní ignorant, kterého nenávidíš," zkusil další improvizaci, nevěděl, jestli to tak je, ale za zkoušku nic nedá.

"Víte, že jsem byla rozčilená, sám jste za to mohl!"

Vida, takže se trefil. Škodolibě se usmál jedním koutkem. Měl by z něj být jasnovidec. Improvizace ho začala bavit čím dál tím víc. Nesměl ale usnout na vavřínech, jednou by se mu to mohlo vymstít. Mia se prudce otočila a chtěla odejít.

"Nevím, proč jsem tak blbá, že jsem si myslela, že byste souhlasil."

"Dobře," pokrčil rameny.

"Co-cože?" naklonila se přes rám dveří, takže jí viděl jenom hlavu. Nevěřila vlastním uším. "Já jsem se asi přeslechla. Řekl jste, že ano?"

"Ne, řekl jsem dobře."

"Ach, aha. Dobře, díky," vyšla na chodbu a zavřela za sebou. Téměř jí vyrazil dech. Co to mělo znamenat? Ani se nedohadoval, souhlasil. Že by přece jen... ne, to těžko. Zaplula do svého pokoje a lehla si na postel. Dívala se na nebesa a hlavou jí proudilo tolik myšlenek. Má se ho zeptat, jestli by u něj zase mohla přespat? Nebylo by to až moc troufalé? Třeba měl ale dobrou náladu, když souhlasil s večeří. Nebo jí chtěl něco říct? Co když ji chce pustit? Kam by šla? Ne, to pochybuje, nemohl by ohrozit sám sebe. Vlastně ještě ani nepřemýšlela nad tím, jak dlouho ji chtěl věznit. Do konce života? Musela mu být vděčná, že ji vytáhl z těch sraček venku. I když ji držel pod zámkem. Jedna věc jí chyběla, ale ona doufala, že se to změní... jednou. Když tu byla sama, cítila se stísněně. Přece jenom tak velký a starý dům nevyvolával přešťastné pocity. Přes den, když tu svítilo světlo, to bylo přijatelné. Ale jak se setmělo, jako kdyby tu strašili duchové. Líbilo se jí tu, ale byla radši, když tu byl někdo další. Nechtěla tu být sama, tak jako tak.

Po pár hodinách sešla po schodech do jídelny. Silvius už seděl za stolem a popíjel víno. Jídlo bylo připravené na stole. Bylo jí jasné, že vše obstaral Fiškus. Musí zjistit, jakou má náladu, kdyby to vypadalo dobře, pokusila by se mu sdělit, že o skřítkovi ví. Bylo by to jednodušší. Ale co když dobrou náladu nemá a Fiškuse jenom ohrozí? Nechtěla, aby ho potrestal. Sedla si naproti němu a také si nalila víno.

"Něco malého jsem připravil," promluvil bez zájmu.

Mia se nadechla a zavřela oči. Za pár vteřin je otevřela. Rozhodně se mu podívala do těch jeho. Naklonila hlavu na stranu a přimhouřila víčka. Ty oči... byly najednou nějaké... divné. Zahnala tu myšlenku.

"Jakou máte náladu, pane?" zeptala se ho opatrně.

"Hm... dá se to, proč?" podíval se na ni se zájmem.

"Dobře, ale slibte, že nebudete trojčit."

Silvius našpulil rty. Nebyl si teď jistý, co po něm bude chtít. Bratr by už určitě vyletěl z kůže. Popravdě si ani nemyslel, že by souhlasil s večeří. Viděl, že byla velmi překvapena, když souhlasil.

"Přece si nemyslíš, že bych ti mohl něco takového slíbit."

"Nu, dobrá. Pane," začala velmi pomalu a s rozmyslem, "já vím, že je tu skřítek. Jednou jsem ho omylem přistihla. Slíbila jsem, že ho neprozradím. Prosím, netrestejte ho. Nemůže za to."

Silvius se na ni díval s kamennou tváří. Bratr by rozhodně rozbil všechno, co by se mu dostalo pod ruku, nehledě na to, že by skřítka seřezal, že by si týden nesedl. Nebo snad ne?

"Fiškusi!" zavolal po chvíli.

Skřítek pomalu nakoukl do jídelny. Nesměle došel ke stolu a sklopil zrak k zemi.

"Říkal jsem ti, že se před ní nemáš ukazovat!" zvýšil hlas, aby dodal věrohodnosti.

"Ať se pán nezlobí. Fiškus nesl večeři a madam se vzbudila. Byla to náhoda."

"Přesně tak," skočila mu do řeči Mia, "nemohl za to. Já..."

"Ty mlč!" přerušil ji rázně. Okamžitě zmlkla a podívala se na nešťastného skřítka. "Vyřídím to s tebou později, Fiškusi. Zmiz!"

Skřítek se na něj podíval a rozšířil oči. Pochopil. Kdyby měl přijít trest, přišel by okamžitě. Pan Silvius ho trestat nebude. A sám už se za neopatrnost potrestal. Uklonil se a zmizel ve dveřích.

"Pane, prosím vás, neubližujte mu," naléhavě ho žádala. Ani se na ni nepodíval. Dál mlčky jedl. Po chvíli se natáhl pro sklenku vína, usrkl a zrakem k ní sklouzl.

"Tohle se tě netýká," sdělil jí.

"Ale..." snažila se dál něco namítnout.

"Už jsem řekl."

"No, dobře."

Dál potichu večeřeli. Ani jeden z nich nepromluvil. Měla strach, že se na skřítkovi vyřádí. Ale vypadal tak klidně. Ani mu nenaběhly žilky na obličeji, což se mu někdy stávalo, když byl opravdu vytočený. Něco se muselo stát. Otřel si ústa ubrouskem a odložil ho na talíř.

"Budu teď hodně na cestách. Domů se budu vracet nepravidelně. Chtěl jsem, abys to věděla."

Aha, takže proto souhlasil s večeří. Chtěl jí říct, že tu teď bude málo. Nebo spíš skoro vůbec. Pochopila to z kontextu. Nejspíš si to o ní myslel, ale hloupá nebyla. Zadívala se do dálky a olízla si rty. Lehce pokývala hlavou.

"Teď, když jsem byl seznámen s tím, že víš o Fiškusovi, se můžeme přestat přetvařovat. Sama tu nebudeš. Je tu i pes. Skřítek tě navíc bude hlídat, a kdyby se cokoliv dělo, bude mne informovat o tvé neposlušnosti. Nepokoušej tedy mou trpělivost. Víš, co se potom může stát."

"Ano, pane," odpověděla mu potichu. Snažila se zklamání v hlase zamaskovat, ale úplně se jí to nedařilo. Nechtěla tu být sama. I jeho nepříjemná přítomnost byla lepší, než samota. Když do něj rýpala a rozčilovala ho, měla aspoň zábavu. Co tu bude dělat? Připadala si tady trochu jako ve středověku. Pořádně žádná televize, rádio jenom takové malinké, aby se neřeklo. Možná by mohla začít číst. Ani telefon tu nebyl. Tomu se ale nedivila. Pomalu vstala ze židle. Asi se půjde podívat do knihovny po nějaké knize. Pokud z něj ovšem dostane, kde se knihovna nachází.

"Můžete mi, prosím, dovolit se začít pohybovat i v knihovně, pokud tu nějaká je? Nějak bych se ráda zabavila. I ve státních věznicích mají knihovny."

"Jistě," také vstal od stolu, "myslím, že to bych ti dovolit mohl," pokynul jí směrem ke schodišti. Oba ho mlčky vyšli. Silvius jako první zamířil ke klavíru a vešel do dveří za ním. Ani si jich nikdy nevšimla. Následovala ho. Ocitli se v rozlehlé místnosti, ve které byly po celém obvodu police s knihami až po strop. Úžasem si dala ruku před pusu. Tolik knih neviděla snad za celý život.

"Vyber si, kterou chceš," pokynul jí. Už za dob, kdy tu žil, byly kouzelnické knihy pro mudly očarované. Občas se stalo, že sem zavítal někdo z aristokratického mudlovského rodu, jak to tak u šlechty bývá. Nebál se tedy, že by začala číst Dějiny černé magie, ale Draculu od Brama Stockera. Začala přejíždět prsty po hřbetech knih. Byly tu samé poklady. Jednu si vybrala a vytáhla ji z police. Canterburské povídky od Geoffreyho Chaucera. Středověkou literaturu ještě nečetla, pokud nepočítala základ od Shakespeara, kterého měli jako povinnou četbu na škole. Přitiskla si ji k hrudi a vyšla z knihovny. Uvelebila se v křesle a začetla se do první strany. Nalil si brandy a sedl si na pohovku. Po očku se na ni díval. Možná začal chápat, proč jí bratr nezabil. Odtrhla se od knihy a podívala se na něj.

"Nechtěl byste zahrát něco klavír?" zeptala se ho s nadějí v hlase. V Silviusovi hrklo. On nikdy na klavír nehrál. To byla Severusova parketa. On umně ovládal housle. Rodiče chtěli, ať se každý věnuje něčemu jinému. Co teď? No co by, pošle jí k šípku.

"Ne, nechtěl. Nemám náladu."

"Pane," zkusila to znovu.

"Řekl jsem ne!"

Povzdechla si a znovu se začetla do knihy. Silvius se více uvelebil na pohovce a zavřel oči. Ani jeden z nich si nevšiml, že se u nich mihl skřítek a nalil obsah Severusova flakónku Silviusovi do brandy. Po chvilce se po sklence natáhl a jedním douškem vyprázdnil celý její obsah. Víčka mu ztěžkly. Už je nemohl téměř udržet. S námahou vstal. Mia se na něj se zájmem podívala. Radši se ho ptát nebude, třeba příště. Pro dnešek těch laskavostí bylo dost. Silvius se přidržoval zábradlí a těžko stoupal po schodech. Ani se nerozloučil. Vpadl do ložnice a svalil se na postel, už se ani nestihl převléknout. Spal opravdu tvrdě. Kdyby na zemi spadl asteroid, zahubil vše živé, a on by jediný přeživší, ani to by ho nedokázalo vzbudit. Přesně toho potřeboval Severus dosáhnout. Mia si ještě chvíli četla, než usoudila, že je též na čase si jít lehnout.