21. kapitola

Fiškus se přemístil do podzemní místnosti. Osvětlovalo ji pouze malinké světlo, aby tu bylo lépe vidět. Pán potichu oddechoval v posteli. Jídlo, které mu připravil již před pár hodinami, bylo netknuté. Nejspíše oslaben prospal celý den. Opatrně k němu natáhl pracku a šťouchl ho do ramene.

"Pane... pane," zatřásl s ním trochu vehementněji. Kdyby byl zdráv, už by měl hůlku pod bradou. Věděl, že je na tom opravdu zle. Severus se převalil na záda a odhalil tak skřítkovi svůj znetvořený obličej. Ještě si na ten pohled nezvykl. Odvrátil zrak, aby se nemusel dívat a neodhalil tak svou lítost, o kterou pán určitě nestál.

"Co je?" ozvalo se zamumlání z postele.

"Pan Silvius už tvrdě spí, pane."

"Hmm, a ona?"

"Už šla také spát."

Pomalu a ztěžka si sedl. Promnul si oči a zívl. Zamrkal, aby navykl ubohému světlu v místnosti. Nahmatal lahvičku a s odporem si z ní lokl. Hnusná břečka... hlavně, že pomáhala. Spustil nohy z postele, opřel si o ně lokty a zabořil obličej do dlaní. Sjel s nimi po čele do vlasů a prohrábl si je. Zakručelo mu v břiše. Jestli se měl dát dohromady, musel nabrat sílu i jinak, než lektvary. Usedl ke stolu a začal se nimrat vidličkou v jídle. Trvalo mu drahnou dobu, než celý talíř snědl. Neměl ani chuť, ale nedalo se nic dělat. Přejel si prsty po tváři. Začalo mu rašit strniště, nekoupal se snad už celý uherský rok. Teď na to kašle, jenom udělá, co musí a zase zaleze do postele.

Výhodou důvěry Pána zla bylo, že měl určité výsady. Normálně to nedělal, tedy, ne nyní. Kdysi, za dob mládí, ano. Znamení zla mohl vtisknout pouze Lord Voldemort, ale jelikož měl pár oblíbenců, kterým bezmezně důvěřoval, včetně jeho samotného, umožnil jim, aby novým rekrutům znamení vytvořili sami. Kdysi to mělo účinek. A teď se mu to opravdu hodilo. K čemu by byla bratrova pomoc, kdyby neměl to nejdůležitější.

Ani se nepřevlékal. Pouze přes sebe hodil plášť a navlékl si na hlavu kápi. Došel ke krbu z druhé strany. Mávl hůlkou a zeď se zprůhlednila. Opravdu nikdo nikde nebyl. Cihly se začaly rozestupovat, oheň se rozdělil. Bezpečně prošel. Krb se za ním proměnil do původní podoby. Na schodech se mu mírně zatočila hlava. Uprostřed se zastavil a zakolísal. Zachytil se zábradlí a ztěžka oddechoval. Jestli ho tohle neodrovná, tak už snad nic. Dost bylo odpočinku, musí dokončit, co začal. Rehabilitovat se může později. Vstoupil do své ložnice. Silvius spal na zádech, oblečený. Ne, nezvládne to ve stoje, musí si sednout. Kdyby je někdo viděl, tak snad umře smíchy. Kouzlem mu vyhrnul rukáv. Z hůlky mu vytryskl proud světla. Začal sjíždět od Silviusova lokte po zápěstí. Když skončil, bratrovo předloktí bylo pokryté černým tetováním. Dobře, dokonáno, může jít zase padnout za vlast. Pokud tam vůbec dojde. Že svůj dům začaroval proti přemisťování, bylo bezpečné, ale v tuto chvíli celkem nepraktické. I když si nebyl jistý, jestli by to teď zvládl. Bylo to náročnější, než jít po svých. Nožičky moje, hlavně mě nezraďte. Vypotácel se z ložnice. Schody seběhl tak, že ty poslední málem sletěl. Mávl hůlkou a krb se opět rozestoupil. Sotva se ocitl v temné chodbě, opřel se o zeď, a ztěžka oddychoval. Zažil toho opravdu hodně, ale takhle špatně se ještě necítil nikdy. Jestli se z tohohle vykřeše, třeba přestane být jízlivý. Ušklíbl se. To určitě. To byla jediná radost v jeho pochmurném životě. Když usoudil, že je již dostatečně odpočinutý, aby došel do podzemní místnosti, vydal se po schodech dolů. Prakticky v polospánku ze sebe shodil plášť na zem a padl jak podťatý do postele. Tohle bude trvat asi delší dobu, než byl zvyklý.

Silvius se probudil později dopoledne. Lektvar byl opravdu silný. Takhle se nevyspal snad už sto let. Myslel si, že ho přepadla velká únava. Předloktí ho zasvědilo. Otočil ho nahoru a podíval se na něj. Krve by se v něm nedořezal.

"No do prdele!" ulevil si. Nevěděl, jestli se má smát, ječet nebo brečet. Nemohl uvěřit, že se mu něco takového mohlo objevit. "Severusi, ty hajzle! Vím, že jsi to byl ty! Okamžitě se ukaž!" bezmocně začal prohledávat celou ložnici. Samozřejmě nikoho nenašel. Vztek mu ale zakalil mozek. Jak se ten zmetek mohl vůbec opovážit něco takového udělat? Jak jinak by se mu to objevilo? Tak on mu chtěl pomoct, všem chtěl pomoct, a on se mu takhle odvděčí? Rozrazil dveře ložnice a seběhl do obýváku. Jako vzteklý pes všude posílal odhalovací kouzla. Samotnému mu ale bylo jasné, že bratr zahladil stopy a nic nenajde, pokud on sám nebude chtít. Křičel, že už téměř ztrácel hlas. Neuvědomoval si, že tu není sám. Že na něj někdo hledí z galerie. Mia nevěřila vlastním očím. Hlava jí nepobírala, co tu právě vidí. Černý muž tu mává proutkem, z něho vystřeluje světlo, zeď ho pohlcuje, nebo rozbíjí věci kolem sebe. Silně zadýchaný přestal se svou činností, zády k ní. Mávl hůlkou a na stole se objevil korbel s vodou. Na ex ho vypil. Vytřeštila oči, během pár vteřin je otočila v sloup, a poroučela se k zemi. S tupou ranou dopadla na zem. Prudce se otočil. Povzdechl si. Už klidný k ní vyšel schody. Nadával sám sobě, že se nechal strhnout návalem vzteku, a nebyl opatrný. Co teď bude dělat? Ale co už, má toho dost. Pořád si jenom dávat pozor. Někdy se prostě stane, že se něco pokazí, a tohle ještě není to největší zlo. Ona tady taky žije a asi ještě drahnou dobu žít bude. I mudlové vědí o kouzelnickém světě. Ví o skřítkovi, copak si myslí, že skřítek je normální? Ona se s tím smíří. Zas jí mazat paměť. Zapomněla by na všechno, a kdyby jí vymazal jenom tuhle událost, mohla by se jí v budoucnu stejně vybavit. Vzal ji do náruče a odnesl ji do její postele. Sedl si k ní a lehce s ní zatřásl. Pootevřela oči. Jak ho viděla, vykřikla a odsunula se od něj, co jí čelo postele dovolilo. Ulomil řádek čokolády, kterou vykouzlil předtím, než se vzbudila.

"Na, vezmi si to, je to dobré na nervy," podával jí ho. Čokoláda byla skvělá na všechno, nejenom na mozkomory. Nesměle si ji od něj vzala, stále z něj ale nespouštěla oči, a byla skrčená v nejzazším koutku postele. "Musím ti něco vysvětlit," začal pomalu. Nedůvěřivě se na něj podívala. Když nenápadně pozvedl hůlku, strachy sebou trhla.

"Neboj se, nic ti neudělám. Myslím, že moc dobře víš, že kdybych ti chtěl ublížit, už bych to dávno udělal."

"Já vím, jste mi vděčný, ale u vás člověk nikdy neví," špitla, že ji bylo téměř slyšet.

"Co si myslíš, že jsi viděla?" zeptal se jí opatrně. Zkoumavě se na ní díval. Chtěl se střetnout s jejím pohledem, ona se mu ale záměrně vyhýbala.

"Já... nevím," hlesla. Položila si hlavu na kolena a přitáhla si nohy víc k tělu. Silvius se nadechl.

"Dobře... odkud si myslíš, že se tu vzal skřítek? Je to podle tebe normální?"

Konečně zvedla oči a podívala se mu do těch jeho. Byly takové studené, zvláštní. Jiné, než na které byla zvyklá. Jako by to skoro nebyl on. Ale co to je za blbost, jak by to nebyl on? I se teď choval tak podivně klidně. Čekala by spíš odměřené, arogantní chování. Určitě viděla něco, co neměla.

"Nikdy jsem neviděla žádného skřítka, až tady," odvětila mu, "přijde mi to, přinejmenším, zvláštní, to uznávám."

"Fajn. Takže... Fiškus je kouzelnický domácí skřítek," zkoumavě na ni hleděl. Ušklíbla se.

"Kouzelnický? Jako, že čáry máry?" začala se usmívat. To mu tak bude věřit. Myslel si snad, že upadla na hlavu? Každý věděl, že iluzionisté nekouzlí. Jsou to pořád jenom triky. Tak to určitě bylo. Dělal nějaký trik, a teď se jí snaží vodit za nos, aby jí úplně zblbnul. Silvius pozvedl hůlku.

"Přála by sis něco k pití?" máchl a v ruce se mu objevil pohár s vodou. Podal jí ho. Roztřeseně ho vzala do ruky. "Nebo něco k jídlu?" mávl znovu a v její ruce se objevil talířek se zákuskem. Vyjeveně hleděla na věci, které držela. Vstal z postele. Znovu mávl a na dece se objevily šaty. Jedny, druhé, třetí. "Nebo bys chtěla něco nového na sebe? A co se takhle upravit?" mávl směrem do koupelny. Během pár vteřin přiletěl její toaletní kufřík. Mia mrkala a nevěřila tomu, co vidí. To přece není možné. Stále v rukou třímala pohár a talířek. Podala je Silviusovi a vstala. Začala přecházet po pokoji. Zastavila se u francouzského okna a zahleděla se ven. Kouzelník? Podívala se zpět na něj.

"Dobře, řekněme, že vám věřím."

"Nevěříš, ale chápu to. Proto je kouzelnický svět utajený před tím vaším. Mudlové ho dokážou pochopit pouze zřídka."

"Mudlové?" povytáhla obočí.

"Lidé, co neumějí kouzlit. Jako třeba ty."

Pokývala hlavou a znovu se zadívala z okna. Ovládla jí spousta pocitů. Nevěděla, kterému má dát přednost. Jestli umí kouzlit, proč zabil toho muže střelnou zbraní? Určitě musejí mít kouzla pro usmrcení. Ale možná to do sebe zapadalo. Proto se tu skříň tak najednou objevila, když tu předtím nebyla. Vždy tu měla jídlo, aniž by zahlédla skřítka. Proto měla pokaždé připravené oblečení. Proto se odemkly zámky samy, když běžela ke dveřím. Proto se pán domu vyléčil po tom sajrajtu z lahvičky. Dobře, pokusí se tomu uvěřit.

"Proč tedy používáte střelné zbraně? Copak kouzla nezraňují?" zeptala se nejistě.

"Ale ano, zraňují i zabíjejí, ale v tuto chvíli to tak musí být. Neptej se, proč. Neuměl bych ti to vysvětlit."

"Proč jste najednou tak jiný, pane?" přistoupila k němu a zadívala se mu do očí. Ty oči byly tak odlišné od těch, které znala. Přitom vypadal stále stejně. Odvrátil od ní pohled.

"Jsem stále stejný, jenom mám spoustu starostí," sakra, musí si dávat pozor, jak s ní jedná. Bratr by takhle milý nebyl. Hlavně by se určitě neprozradil. Zlobil se sám na sebe za svou zpupnost a neopatrnost. "To, co jsem ti teď prozradil je nebezpečnější tím víc, že s ničím nemáš zkušenosti. Vše je pro tebe nenormální a jiné. Cokoliv sis myslela, že je nemožné, se stává skutečností. Není na místě, aby ses ještě něčemu divila, ber vše tak, jak vidíš, prostě to tak je. Už se před tebou nebudu přetvařovat a schovávat. A garantuji ti, že pokud něco provedeš, budeš toho draze litovat. Tvůj pokoj, obývák a knihovna. Zde máš povolen přístup."

"A kuchyně?" zeptala se s nadějí v hlase.

"Dobře, pokud to bude nevyhnutelné, tak i kuchyně. I když nechápu proč, když skřítek vše připraví."

"Děkuji," tiše odvětila. Pak se k němu natáhla a jemně ho políbila. Ani se nehnul. Zíral na ni s nečitelnou zamračenou tváří. Odtáhla se od něj. Ani známka jakékoliv emoce. Když ji sem přivedl, tak mohl mrazit na potkání. Ale pak to bylo jiné. Hádali se, to ano, ale ta malinká jiskřička v něm byla. Naposledy i trochu větší. Byl plný energie, žáru, emocí, ať už výbušných nebo necitlivých. Ale ten muž, který stál před ní, byl jako vyměněný. Klidný, prakticky po ní nezakřičel, a teď se ani nezachvěl. A ty studené oči. Něco ho změnilo. Nehnul brvou. Stále se na ni tak ledově díval, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Vůbec jí to nebylo příjemné.

"Dnes odjedu a nevím, kdy se vrátím. Mám toho hodně na práci," protrhl ticho, "skřítek se o tebe postará. Ještě jednou tě varuji, nechtěj poznat můj hněv. Nepokoušej se o žádné hlouposti."

"Ale pane," chtěla mu říci, jak tu nechce být sama, ale mávnutím ruky jí naznačil, že nechce poslouchat.

"Nejsem tu pro to, aby ses tu cítila dobře, to už jsem ti řekl. Mám své práce dost a ty jsi vězeň, tak se tak chovej. Tím jsem skončil. Uvidíme se později," vyšel z jejího pokoje. Převlékl se do čistého oblečení a beze slova odešel na pozemky před domem. Přemístil se do Bradavic.